5 Tdo 1365/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1365/2013-24 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2014 o dovolání, které podal obviněný MVDr. F. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 To 297/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 170/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný MVDr. F. N. byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Dále byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestným činem.

Odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 To 297/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný MVDr. F. N. podal dne 13. 11. 2013 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d), e) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného odvolací soud bezdůvodně nevyhověl žádosti jeho obhájce o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 14. 8. 2013 na jiný termín. Přitom obviněný je přesvědčen, že odvolací soud mu měl za této situace a vzhledem k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu zajistit jiného obhájce. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný odůvodnil stejnými skutečnostmi jako u předchozího dovolacího důvodu. K dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné vzhledem k ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, protože byl trestně stíhán za přečin, jehož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje 10 let. Konečně pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného se soud prvního stupně nezabýval pečlivě nárokem poškozených na náhradu škody. V této souvislosti obviněný obecně tvrdí, že pro rozhodnutí o náhradě škody nebyly splněny zákonné důvody vymezené příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 To 297/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného MVDr. F. N. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru v řízení nebyl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. řádu. Přitom obviněný si zvolil obhájce, takže soudy nebyly oprávněny nijak vstupovat do tohoto způsobu zastoupení. Státní zástupce nesouhlasí ani s výkladem ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, který obviněný podal ve svém dovolání. Podmínky vymezené v citovaném ustanovení totiž musí být splněny kumulativně, což se v posuzované věci nestalo. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nepokládá státní zástupce za takové, aby mohly naplnit tento dovolací důvod. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný MVDr. F. N. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), e) a g) tr. řádu. K dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. c) a d) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že jsou naplněny tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán v případě, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Konečně dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K námitkám obviněného, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že proti obviněnému MVDr. F. N. bylo vedeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, který nezakládá důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. řádu, přičemž v posuzované věci nebyly dány ani ostatní důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 1, 2 a 4 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož mu údajně odvolací soud měl zajistit obhájce z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu. Obviněný totiž není osobou, která by zjevně nebyla způsobilá se sama náležitě hájit, o čemž svědčí i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (zařazeného na č. l. 290 až 298 trestního spisu, který je veden u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 170/2012). Z nich je mimo jiné patrné, že obviněný byl schopen chápat smysl trestního řízení a mohl se účastnit hlavního líčení. Jak navíc vyplývá z č. l. 5 trestního spisu, dne 23. 1. 2012 si obviněný sám zvolil obhájce Mgr. Pavla Dvořáka a udělil mu plnou moc k výkonu obhajoby v této trestní věci, přičemž zmíněný obhájce ještě téhož dne převzal obhajobu obviněného a vykonával ji nepřetržitě po celou dobu jeho trestního stíhání. Uvedená plná moc pak obsahuje i zmocnění obhájce nechat se zastoupit jiným advokátem. Z hlediska zajištění práva obviněného na obhajobu (a tím i na spravedlivý proces) je v takovém případě podstatné, že pokud plná moc udělená zvolenému obhájci (§ 37 odst. 1 tr. řádu) připouští možnost zastoupení jiným advokátem, není soud povinen odročit jednání jen z důvodu neschopnosti zvoleného obhájce účastnit se hlavního líčení nebo veřejného zasedání (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2013 Sb. rozh. tr.). Zvolený obhájce je totiž povinen zajistit účast jiného advokáta jako obhájce nebo alespoň sdělit důvody, které mu znemožňují takový postup. Přitom v nyní posuzované trestní věci Krajský soud v Brně vyzval obhájce Mgr. Pavla Dvořáka přípisem ze dne 29. 7. 2013, aby si zajistil k veřejnému zasedání nařízenému na den 14. 8. 2013 tzv. substituci, což obhájce neučinil a ani nesdělil důvody, které by mu v tom mohly bránit. Skutečnost, že se veřejné zasedání odvolacího soudu konalo bez účasti obviněného (který byl o něm řádně a včas vyrozuměn postupem podle § 233 odst. 1 tr. řádu) i jeho obhájce (který byl rovněž řádně a včas vyrozuměn o veřejném zasedání a dokonce vyzván k zajištění tzv. substituce), proto vzhledem ke shora uvedeným okolnostem nelze považovat za vadu řízení a porušení práva obviněného na obhajobu či na spravedlivý proces. Způsob výkonu obhajoby zvoleným obhájcem je totiž věcí vnitřního vztahu mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a jeho klientem jako obviněným na straně druhé a závisí pouze na jejich dohodě, přičemž soud není oprávněn zasahovat do tohoto vztahu, nejde-li o výjimky vymezené v ustanoveních § 35 odst. 2, 3 a § 37a odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že za situace, když v trestní věci obviněného nebyly dány podmínky nutné obhajoby podle § 36 tr. řádu a obviněný výslovně netrval na své účasti ani na účasti zvoleného obhájce při veřejném zasedání odvolacího soudu, o jehož konání byli obviněný i jeho obhájce řádně a včas vyrozuměni, přičemž obhájce podle § 26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s podmínkami uděleného zmocnění nezajistil účast jiného obhájce u veřejného zasedání ani nesdělil odvolacímu soudu, jaké překážky mu v tomto postupu brání, nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Námitky obviněného založené na opačném tvrzení jsou proto neopodstatněné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, které opřel o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a založil je v podstatě na stejné argumentaci, jakou uplatnil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Proto i zde platí výše uvedené závěry a Nejvyšší soud k nim navíc zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 233 odst. 1 tr. řádu i z dosud použitelné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.) obviněný se předvolává k veřejnému zasedání odvolacího soudu pouze v případech, kdy je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná. V ostatních případech se obviněný jen vyrozumí o konání veřejného zasedání. Jak je patrné v nyní posuzované věci z č. l. 384 a verte trestního spisu, odvolací soud toliko vyrozuměl obviněného MVDr. F. N. i jeho obhájce o konání veřejného zasedání, protože jejich účast nepovažoval za nutnou. Ostatně obviněný ve svém dovolání vůbec nekonkretizoval, které zákonné ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání odvolacího soudu mělo být porušeno. Výhrady obviněného, v nichž poukazoval na porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jsou tedy neopodstatněné.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obviněný shledává jeho existenci v porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu, protože podle jeho názoru na spáchaný přečin dopadá ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, neboť horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanoveného na tento trestný čin nepřevyšuje 10 let.

Nejvyšší soud se neztotožnil uvedeným tvrzením obviněného, jelikož je založeno na nesprávném výkladu ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 publikovaného pod č. 1/2013 Sb. Ve zmíněném aboličním ustanovení totiž prezident republiky nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení uplynulo ke dni 1. 1. 2013 více než 8 let, a to pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Trestní stíhání obviněného MVDr. F. N. ovšem netrvalo ke dni 1. 1. 2013 více než 8 let, protože obviněný spáchal žalovaný skutek dne 24. 9. 2011 a k zahájení jeho trestního stíhání došlo dne 4. 10. 2012 doručením návrhu státního zástupce na potrestání podle § 179c odst. 2 tr. řádu příslušnému soudu (§ 314b odst. 1 věta druhá tr. řádu). Trestní stíhání obviněného v této věci pak bylo pravomocně skončeno dne 14. 8. 2013, takže jeho délka od zahájení až do pravomocného skončení činí jen necelých 10 měsíců a 10 dnů. I když by u obviněného byla splněna další podmínka, která se týká vymezení okruhu trestných činů a podle níž trestní zákoník stanoví na trestné činy trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obě uvedené podmínky jsou stanoveny kumulativně, a musí být tedy splněny zároveň. Tomu však v posuzované věci brání právě celková doba trvání trestního stíhání, která zdaleka nedosahuje 8 let.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 se netýká obviněného MVDr. F. N. Jeho námitky založené na opačném tvrzení jsou proto neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný zde namítl vady výroku o náhradě škody, přičemž v této souvislosti poněkud obecně vytkl soudům nižších stupňů nedostatky v posouzení existence nároku poškozených na náhradu škody způsobené spáchaným přečinem a v určení výše této škody.

Jak ovšem Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu (viz jeho č. l. 122, 129 a 365), všichni poškození uplatnili své nároky na náhradu škody v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. řádu řádně a včas. Obviněný byl přitom odsouzen pro přečin, kterým způsobil škodu všem poškozeným osobám (v podobě poškození motorového vozidla a nákladů vynaložených na léčení zraněných osob), rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě této škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu nebránila žádná zákonná překážka a obviněný do skončení trestního stíhání nenahradil škodu způsobenou trestným činem. Z citovaného vyjádření obviněného v jeho dovolání navíc není vůbec zřejmé, jaké pochybení a v kterém ustanovení vlastně obviněný dovozoval, pokud jde o porušení hmotně právních předpisů týkajících se výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud pak v této souvislosti neshledal žádnou vadu při výkladu a použití příslušných ustanovení občanskoprávních předpisů, které upravují odpovědnost za škodu a náhradu škody. Námitku obviněného, v níž tvrdil opak, tedy považuje za nedůvodnou.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný MVDr. F. N. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), e) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného MVDr. F. N. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 1. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y