5 Tdo 1365/2012
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoník, § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1365/2012-82
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2013 o dovoláních, která podali obvinění R. A., a M. L. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 6 To 8/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 18/2010, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. A. o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. L. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění R. A. a M. L. N. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 45 T 18/2010, uznáni vinnými zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), resp. obviněný M. L. N. podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a zločinem podvodu dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. obviněný M. L. N. pokusem tohoto zločinu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustili skutky konkretizovanými pod body III./A až D, IV./A, B, V./A, B a VI./A až C ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedené zločiny byl obviněný R. A. odsouzen podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. L. N. byl odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené České spořitelny, a. s., na náhradu škody způsobené trestnými činy.

Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších pěti spoluobviněných.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění R. A., M. L. N. a další spoluobvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 6 To 8/2012, jímž z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích týkajících se i obviněných R. A. a M. L. N.. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného R. A. uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se obviněný dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině tohoto rozhodnutí. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl uznán vinným také obviněný M. L. N., a to pomocí ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinem podvodu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu.

Odvolací soud uložil obviněným za uvedené trestné činy následující tresty. Obviněný R. A. byl podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. L. N. byl podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené České spořitelny, a. s., na náhradu škody způsobené trestnými činy.

Obviněný R. A. podal dne 10. 8. 2012 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, když z dokazování nevyplynulo, jakým způsobem a zejména kdo zhotovil padělané platební příkazy, a nebylo zjištěno ani to, jakým konkrétním jednáním se obviněný podílel na padělaných příkazech k úhradě. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, protože nebyl spolupachatelem posuzované trestné činnosti, takže neodpovídá za protiprávní následky způsobené jinými pachateli. Podle obviněného se soudy obou stupňů pečlivě nezabývaly ani kvalitou padělaných příkazů a obviněný vznesl své výhrady i proti výši škody, neboť mohl způsobit škodu nanejvýš 1 902 085,- Kč, takže právní kvalifikaci skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a pokusu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nepovažuje za správnou. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby mu podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Obviněný M. L. N. podal dne 9. 7. 2012 proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v něm uvedl, že sice měl od 19. 3. 2010 dispoziční právo k účtu zřízenému u obchodní společnosti UniCredit Bank Czech Republic, a. s., avšak podle obviněného tato skutečnost nemůže být sama o sobě pomocí ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Jak dále obviněný zdůraznil, v průběhu hlavního líčení ani veřejného zasedání odvolacího soudu nebyl proveden důkaz, který by svědčil o jeho vině, a nebyl proveden ani žádný důkaz o tom, že popsaného jednání se dopustili další spolupachatelé. V této souvislosti obviněný zpochybnil i hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí J. P., M. Š., V. Š. a F. K.. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných R. A. a M. L. N. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru při výslechu jednotlivých svědků soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, a pokud se objevily rozpory v jejich výpovědích, byly přečteny protokoly o dřívějších svědeckých výpovědích z přípravného řízení. K námitkám obviněného R. A. státní zástupkyně připomněla, že trestná součinnost podle § 23 tr. zákoníku není na rozdíl od přípravy k trestnému činu, pokusu trestného činu, organizátorství, návodu a pomoci samostatnou formou trestného činu ve smyslu § 111 tr. zákoníku, takže není nutné vyjádřit ji zvlášť v právní větě. Podle názoru státní zástupkyně si obvinění byli vědomi součinnosti dalších osob nutné k realizaci trestné činnosti a možnosti jejího spáchání ve větším rozsahu, přičemž o ní měli zcela konkrétní představu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. A. a M. L. N. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění R. A. a M. L. N. opírají své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obvinění R. A. a M. L. N. však v převážné části své argumentace obsažené v podaných dovoláních nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obvinění především zpochybňují výsledky provedeného dokazování a shledávají existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných skutků tedy obvinění dovozují v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by měl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění R. A. a M. L. N., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozovali v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných R. A. a M. L. N. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (u obviněného R. A.), resp. pomoci ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (u obviněného M. L. N.). Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obvinění R. A. a M. L. N. tedy v podstatné části svých dovolání ve skutečnosti nevytýkají nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jejich skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění totiž nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřili zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků.

Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky obviněných R. A. a M. L. N., jimiž zpochybnili postup odvolacího soudu při hodnocení některých důkazů (zejména výpovědí svědků J. P., M. Š., V. Š. a F. K.). Zmíněné výtky totiž obvinění v podstatě zaměřili jen proti výsledkům provedeného dokazování v nyní posuzované věci, takže nejsou způsobilé naplnit hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše. Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídá ani námitka obviněného M. L. N., v jejímž rámci vytkl soudům nižších stupňů, že nesprávně posoudily účastenství ve formě pomoci ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Rovněž tuto námitku obviněný založil na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů ohledně součinnosti jednotlivých obviněných.

Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud k účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku připomíná, že je možná pouze na dokonaném úmyslném trestném činu nebo jeho pokusu. Pokud jde o subjektivní stránku pomoci, vyžaduje se, aby pomocník věděl o zlém úmyslu hlavního (přímého) pachatele a aby jednal se záměrem uskutečnit jemu známý úmysl hlavního pachatele. Není ovšem třeba, aby pomocník měl (v době poskytnuté pomoci) přesnou představu o zločinu zamýšleném hlavním pachatelem ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, ale postačí, že pomocník si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v základních, podstatných rysech, které odůvodňují určitou skutkovou podstatu trestného činu. Pomocník tedy nemusí vědět o konkrétním způsobu spáchání trestného činu hlavním pachatelem, protože ten závisí na jednání pachatele a pomocník již na něj nemá vliv. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění vtělených do popisu skutku pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný M. L. N. zkráceně vyjádřeno založil bankovní účty za účelem převodu cizích finančních prostředků, ke kterým měl od 19. 3. 2010 dispoziční právo, přičemž na tyto účty byly nebo měly být poukázány prostřednictvím padělaných platebních příkazů finanční prostředky z účtů některých klientů České spořitelny, a. s. Tento obviněný následně zjišťoval stav finančních prostředků na bankovních účtech obchodní společnosti Securiton Top Servis, s. r. o., jejímž jménem jednal, a požadoval provedení výběrů všech došlých plateb v hotovosti. Tímto způsobem obviněný umožnil spoluobviněnému R. A. (resp. jinému nezjištěnému pachateli) užít padělané platební příkazy jako pravé a učinil tak ve značném rozsahu. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tyto skutkové okolnosti dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech zákonných znaků pomoci ke zločinu neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jak správně uvedl odvolací soud v napadeném rozsudku.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného R. A., které uplatnil ve svém dovolání a jimiž zpochybnil správnost posouzení škody velkého rozsahu u pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. znaku spočívajícího ve spáchání činu ve velkém rozsahu u zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.

Pokud jde o znak spočívající ve spáchání činu ve velkém rozsahu u zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud v obecné rovině poznamenává, že jeho naplnění se posuzuje podle konkrétních skutkových okolností každého případu. V této souvislosti mají význam zejména skutečnosti charakterizující způsob provedení činu a rozsah jeho následků, jimiž jsou např. počet neoprávněně opatřených, padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, jejich kvalita, četnost jejich použití v určité věci apod. Přitom popis skutkových okolností v nyní posuzovaném případě jednoznačně svědčí o velkém rozsahu spáchání trestného činu, neboť obviněný se dopustil zmíněného zločinu celkem 66 útoky. Některé z padělaných platebních prostředků v podobě platebních příkazů pak banka skutečně akceptovala a provedla, což svědčí o poměrně vysoké kvalitě těchto padělků. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o naplnění uvedeného znaku obviněným, takže jeho námitku, v níž tvrdil opak, považuje za nedůvodnou.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani výhrady obviněného R. A., jimiž zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody velkého rozsahu u pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

V trestní věci obviněného R. A. postupoval odvolací soud správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěl k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil nebo se pokusil způsobit na majetku obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. Přitom platí, že pokud pachatel částí svého jednání naplnil všechny znaky příslušného trestného činu podle jeho mírněji trestné alternativy skutkové podstaty a jinou částí jednání se pokusil spáchat tentýž trestný čin podle jeho přísněji trestné alternativy skutkové podstaty, je třeba posoudit spáchaný skutek jako pokus trestného činu podle této přísněji trestné skutkové podstaty. Ve vztahu k následku (účinku) v podobě škody na cizím majetku se u pachatele sčítá škoda jím již způsobená se škodou, kterou pachatel zamýšlel způsobit (přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy obviněný R. A. dokonáním trestného činu podvodu způsobil na cizím majetku škodu ve výši 2 700 750 Kč, přičemž navíc se ještě pokusil způsobit na cizím majetku škodu ve výši 4 603 030 Kč, pak v součtu šlo o škodu ve výši 7 303 780 Kč. Tato škoda pak odpovídá znaku spočívajícímu ve způsobení škody ve velkém rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (tj. dosahuje nejméně 5 000 000 Kč). Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, v níž zpochybnil správnost posouzení uvedeného znaku, za nedůvodnou.

Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. A. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení, které mu předcházelo. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného M. L. N., i přes jeho formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obviněných R. A. a M. L. N. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného R. A., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 1. 2013

Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y