5 Tdo 1364/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1364/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný Mgr. S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 23 To 48/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 47/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Mgr. S. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 27 T 47/2005, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 24. 10. 2001 do 18. 9. 2003 jako likvidátor obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v rozporu se zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tedy v rozporu s úkoly likvidátora jako orgánu společnosti zpeněžit veškerý majetek obchodní společnosti, uhradit závazky věřitelům a případný zůstatek rozdělit mezi společníky, a v rozporu s povinností vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře uzavřel pro tuto obchodní společnost nevýhodné kupní smlouvy na prodej souborů movitých věcí, především zemědělských strojů, zařízení a dopravních prostředků, za vzájemně dohodnuté, nikoliv ovšem za obvyklé (tržní) kupní ceny, a dále uzavřel nevýhodné smlouvy o postoupení pohledávek, dohodu o prominutí a narovnání dluhu, vše bez řádného znaleckého ohodnocení těchto movitých věcí a pohledávek. Takto si počínal konkrétně tím, že

1. dne 25. 10. 2001 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako postupitele uzavřel se společností E., s. r. o., jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky za obchodní společností G. F., s. r. o., ve výši 466 322,- Kč za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 1 000,- Kč, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši 27 060,- Kč,

2. dne 25. 10. 2001 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako postupitele uzavřel se společností E., s. r. o., jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky za obchodní společností F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) ve výši 4 851 638,93 Kč za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 6 000,- Kč, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 726 000,- Kč,

3. dne 17. 12. 2001 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako věřitele uzavřel s obchodní společností F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) jako dlužníkem dohodu o narovnání a prominutí dluhu s tím, že pohledávka obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako věřitele ve výši 516 849,- Kč a ve výši 8 345 386,- Kč, tedy celkem ve výši 8 862 235,- Kč, vůči obchodní společnosti F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) jako dlužníkovi byla vzájemným započtením, a to na základě faktury vystavené na částku 26 670,- Kč z titulu závazku obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, vůči obchodní společnosti F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) snížena na pohledávku ve výši 8 835 565,- Kč a následně v této výši byla věřitelem tato pohledávka vůči dlužníkovi prominuta, a to dohodou obou smluvních stran bez dalších náhrad, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 1 342 000,- Kč,

4. dne 1. 3. 2002 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako prodávajícího uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) jako kupujícím na soubor zemědělských strojů, který je blíže specifikován ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to v celkové tržní hodnotě ve výši 451 200,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 550 464,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 18 000,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 21 960,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 528 504,- Kč,

5. dne 1. 3. 2002 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako prodávajícího uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) jako kupujícím na soubor zemědělských strojů, zařízení a techniky, který je blíže specifikován ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to v celkové tržní hodnotě ve výši 1 245 000,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 1 518 900,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 44 832,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 54 695,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 1 464 205,- Kč,

6. dne 2. 5. 2002 jako likvidátor obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako prodávajícího uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností G. F., s. r. o., jako kupujícím na soubor zemědělských strojů, který je blíže specifikován ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to v celkové tržní hodnotě ve výši 340 200,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 415 044,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 120 846,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 147 432,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 267 612,- Kč.

Za to byl obviněnému Mgr. S. K. uložen podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky. Současně byla citovaným rozsudkem obviněnému uložena povinnost podle § 59 odst. 2 tr. zák., aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil soud prvního stupně obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a likvidátora obchodních společností v trvání 6 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, částku ve výši 4 355 381,- Kč, když podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněného Mgr. S. K. Krajský soud v Českých Budějovicích podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to v celém výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit J. P., správci konkursní podstaty úpadce C. D., spol. s r. o., v likvidaci, částku ve výši 4 218 321,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu odvolací soud odkázal J. P. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.



Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému Mgr. S. K. doručen dne 23. 6. 2006, jeho obhájci dne 21. 6. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 21. 6. 2006.

Obviněný Mgr. S. K. napadl dne 17. 8. 2006 prostřednictvím svého obhájce citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný přitom zaměřil své dovolání jen proti výroku o náhradě škody v rozsudku odvolacího soudu. Jak uvádí obviněný, odvolací soud zcela opomenul existenci pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, kterým bylo rozhodnuto o právní neúčinnosti smluv konkretizovaných pod body 3., 4. a 5. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 27 T 47/2005. Podle obviněného měl tento postup soudů vliv na celkové posouzení výše náhrady škody, kterou odvolací soud v trestním řízení přiznal J. P. jako správci konkursní podstaty obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci. V rámci této námitky obviněný uvádí, že mu neměla být uložena povinnost nahradit část škody ve výši 3 334 709,- Kč, která je blíže popsána pod body 3., 4 a 5. ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně. Podle přesvědčení obviněného se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda a s jakým výsledkem se jmenovaný správce konkursní podstaty domáhal právních nároků obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, vzešlých z neúčinných smluv. Pokud tedy soudy neprovedly dokazování v uvedeném směru, považuje to obviněný za závažný nedostatek, který měl podle jeho názoru vliv na správnost výroku o náhradě škody. Obviněný též namítá, že odvolací soud učinil výrok o náhradě škody napadený odvoláním, přestože zde byla překážka věci rozsouzené, neboť o tomto nároku již údajně rozhodl civilní soud výše citovaným rozsudkem.

Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. S. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě škody a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Mgr. S. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle přesvědčení státní zástupkyně při rozhodování soudu o nároku poškozeného na náhradu škody mělo zásadní význam zjištění, že škoda v příslušné výši nebyla poškozenému doposud uhrazena. Takové zjištění nemůže být podle státní zástupkyně zpochybněno ani tím, pokud Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, o právní neúčinnosti smluv vůči správci konkursní podstaty. Jak ve svém vyjádření uvádí státní zástupkyně, bylo zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích vydáno na podkladě určovací žaloby, a proto nemůže být bez dalšího samostatným exekučním titulem pro navrácení majetku do konkursní podstaty. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že trestní soud není povinen v adhezním řízení zkoumat, zda se poškozený přičinil o navrácení věcí do původního stavu. Pokud tedy soudy nižších stupňů rozhodly o nároku poškozeného, postupovaly ve výše uvedeném směru správně.

Proto závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. S. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Mgr. S. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu viz rozhodnutí pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Mgr. S. K. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Protože obviněný Mgr. S. K. nenapadl svým dovoláním výrok o vině, ale výlučně výrok o náhradě škody způsobené trestným činem, který byl učiněn podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu, může jít pouze o druhou z uvedených alternativ dovolacího důvodu, tj. o jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Obviněný Mgr. S. K. konkretizoval uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tím, že se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s výrokem o náhradě škody, kterým byl obviněný zavázán k náhradě škody ve prospěch správce konkursní podstaty obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci. Obviněný vytýká soudům obou stupňů, že při rozhodování o náhradě škody nevzaly v úvahu pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, jímž byly prohlášeny právní úkony označené v tomto rozsudku za neúčinné vůči žalobci J. P., správci konkursní podstaty jmenované obchodní společnosti. Citovaný rozsudek civilního soudu měl podle obviněného vliv na rozsah náhrady škody.

Ke zmíněné námitce obviněného Nejvyšší soud především uvádí, že dovolání lze podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také tehdy, jestliže se jiné nesprávné hmotně právní posouzení týká výroku o náhradě škody způsobené trestným činem. Podmínkou ovšem je, aby dovolatel namítal porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody zejména porušení toho hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody, např. ustanovení o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady škody apod.; dovolacím důvodem pak nejsou námitky vytýkající porušení procesních ustanovení, byť upravujících rozhodování o náhradě škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2004). Část dovolacích námitek obviněného Mgr. S. K. lze sice formálně podřadit pod citovaný dovolací důvod, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, další část námitek pak neodpovídá uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.

Pokud jde o námitku obviněného Mgr. S. K. vytýkající pochybení výroku napadeného rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu, resp. výhrady obviněného proti rozsahu, v němž byl zavázán k této povinnosti, Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl výrokem o vině, který ani sám nezpochybňuje, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Zákonným znakem tohoto trestného činu je mimo jiné způsobení škody na cizím majetku, o jejímž vzniku zde není pochyb, proto měly soudy nižších stupňů povinnost, aby podle § 228 odst. 1 část věty za středníkem tr. řádu uložily obviněnému povinnost k náhradě této škody, což také učinily. V posuzovaném případě totiž byl nárok na náhradu uvedené škody uplatněn včas a řádně podle § 43 odst. 3 tr. řádu, a to J. P., správcem konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, na jejímž majetku byla škoda způsobena. Přitom škoda na cizím majetku a její výše jsou součástí popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný Mgr. S. K. uznán vinným. Přiznání nároku na náhradu škody nebránila žádná zákonná překážka např. v podobě promlčení či jiných okolností; v úvahu zde nepřicházelo ani ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, protože na majetek obviněného nebyl prohlášen konkurs, ale ten byl prohlášen na majetek poškozené obchodní společnosti, což ovšem přiznání náhrady škody nebrání (viz rozhodnutí pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.). Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je hmotněprávní povahy, by stejně bylo možné v dovolacím řízení akceptovat jen takovou zákonnou překážku pro přiznání nároku na náhradu škody, jež je rovněž hmotněprávního charakteru, nikoli překážku procesní, jakou vytýká obviněný v podobě rozhodnutí ve věci již rozsouzené s poukazem na již zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003.

Za splnění výše uvedených podmínek by tedy mohl být napadený výrok o náhradě škody v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 23 To 48/2006, zatížen hmotněprávní vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen tehdy, kdyby škoda způsobená trestným činem obviněného Mgr. S. K. na majetku obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, byla již uhrazena, resp. uhrazena v rozsahu a způsobem, o němž se obviněný domnívá, že je náhradou škody na podkladě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003. Takový závěr ovšem podle názoru Nejvyššího soudu nebylo možné učinit a odvolací soud nepochybil, pokud napadeným výrokem o náhradě škody uložil obviněnému povinnost podle § 228 odst. 1 tr. řádu v rozsahu celé způsobené a dosud neuhrazené škody ve výši 4 218 321,- Kč.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 47/2005 (viz zejména č. l. 3401) soud prvního stupně provedl mimo jiné dokazování konkursním spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to konkrétně jeho rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, který vychází z argumentace založené na ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání), v němž je obsažen právní institut odporovatelnosti právních úkonů dlužníka. S poukazem na citované ustanovení byly zmíněným rozsudkem civilního soudu prohlášeny za neúčinné vůči J. P., správci konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, smlouvy a dohody konkretizované v tomto rozsudku, jejichž uzavření je obviněnému Mgr. S. K. kladeno za vinu pod body 3., 4. a 5. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 27 T 47/2005. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podstatou institutu odporovatelnosti, jehož obecná úprava je obsažena v ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník), které se podle § 16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání uplatní i v řízení o konkursu, je docílení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (úpadce) vůči věřitelům, resp. konkursním věřitelům. Odporovatelností je tedy zajištěna ochrana věřitelů před takovými právními úkony dlužníka, které zmenšují jeho majetek a v důsledku toho i majetek náležející do konkursní podstaty. Jestliže tedy věřitel, případně správce konkursní podstaty úspěšně odporuje právnímu úkonu dlužníka, ztrácí odporovatelný právní úkon své účinky od samého počátku, přičemž věřitelé (konkursní věřitelé) mohou své pohledávky uspokojit i z majetku, který byl neúčinným právním úkonem převeden z vlastnictví dlužníka (úpadce) na jinou osobu.

Ve vztahu k povinnosti obviněného Mgr. S. K. nahradit škodu způsobenou trestným činem však citované rozhodnutí civilního soudu o neúčinnosti těch právních úkonů dlužníka, které zúžily majetkovou podstatu úpadce obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), neznamená, že jím bylo současně rozhodnuto o navrácení převedeného majetku do majetku zmíněné obchodní společnosti, resp. do její konkursní podstaty. Důsledkem vyslovené neúčinnosti předmětných právních úkonů je totiž pouze skutečnost, že se věřitelé uvedeného úpadce mohou domáhat uspokojení svých pohledávek z převedeného majetku, jehož se týkají neúčinné právní úkony, popřípadě že takto převedený majetek má být vrácen do konkursní podstaty. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že právní úkony, které byly ve smyslu § 42a občanského zákoníku a § 16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání prohlášeny soudem za neúčinné, nemusí být zároveň právními úkony neplatnými, pokud byly učiněny v souladu se zákonnými požadavky na jejich obsah a formu (viz § 37 a § 40 občanského zákoníku). Vlastníkem věci, z které na základě soudního rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu může věřitel požadovat uspokojení své pohledávky (§ 42a odst. 4 občanského zákoníku), resp. která byla zahrnuta do konkursní podstaty (§ 16 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání), proto zůstává i nadále ta osoba, jež nabyla převedenou věc od dlužníka (úpadce). Podle § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání však oprávnění disponovat s takovou věcí přechází na správce konkursní podstaty anebo na osobu, které tento správce udělil souhlas. Podobně to platí o pohledávkách převedených na podkladě neúčinných právních úkonů.

Jak vyplývá z dosavadních skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v řízení o dovolání respektuje, ty věci, resp. další majetkové hodnoty, jež obviněný Mgr. S. K. převedl z majetku úpadce obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, na základě neúčinných smluv, sice byly zahrnuty do konkursní podstaty tohoto úpadce, avšak nepodařilo se zjistit, kde se nacházejí, takže fakticky nedošlo k jejich vrácení do majetku uvedené společnosti, resp. do její konkursní podstaty. Ze spisových podkladů zařazených na č. l. 3445 až 3452 trestního spisu je totiž zřejmé, že odvolací soud doplnil dokazování zaměřené ke zjištění, zda se správci konkursní podstaty zmíněného úpadce podařilo získat nějaké plnění od obchodní společnosti F. K., spol. s r. o., v jejíž prospěch obviněný převedl majetkové hodnoty na podkladě neúčinných právních úkonů. Výsledkem tohoto dokazování je skutkové zjištění, podle něhož na podkladě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, nebylo nic vráceno do majetku obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), resp. do konkursní podstaty tohoto úpadce, takže škoda způsobená trestným činem obviněného na majetku jmenované společnosti nadále existuje a nebyla nikterak uhrazena. Její náhradu tedy fakticky neovlivnila ani skutečnost, že civilní soud rozhodl o neúčinnosti inkriminovaných smluv uzavřených obviněným, nehledě již k tomu, že rozhodnutí o neúčinnosti určitých právních úkonů ani nemůže mít právní účinky srovnatelné s rozhodnutím o náhradě škody. Jak už bylo výše vyloženo, prohlášení právních úkonů za neúčinné vůči věřitelům totiž neznamená na rozdíl od institutu neplatnosti právních úkonů žádnou změnu vlastnických poměrů nastolených neúčinným (odporovatelným) právním úkonem, resp. nezpůsobuje obnovení původních vlastnických poměrů, tj. např. ani opětovné nabytí vlastnického práva dlužníka k věcem převedeným z jeho majetku na podkladě neúčinných právních úkonů. Právní význam rozhodnutí o neúčinnosti právních úkonů je podle § 42a odst. 4 občanského zákoníku omezen jen na osobu věřitele, který byl zkrácen neúčinným právním úkonem, a důsledkem uvedeného rozhodnutí je právo takového věřitele požadovat uspokojení jeho pohledávky z toho, co ušlo odporovatelným právním úkonem z dlužníkova majetku, resp. podle § 16 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání musí být vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, vráceno do konkursní podstaty; není-li to dobře možné, má věřitel právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, resp. musí být poskytnuta peněžitá náhrada (srov. blíže Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 282 až 286, a Zelenka, J., Maršíková, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2002, s. 456 až 458, 471 a 472).

V této souvislosti je navíc významné, že podstata trestného činu obviněného Mgr. S. K. nespočívala v jednání ke škodě věřitelů, protože obviněný nebyl odsouzen pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., kde by zmíněné účinky rozhodnutí o neúčinnosti právních úkonů vůči věřitelům, resp. vůči správci konkursní podstaty, mohly mít význam, ale byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož následkem bylo způsobení škody na majetku obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), s kterým obviněný jako likvidátor hospodařil. Proto podle názoru Nejvyššího soudu není podstatné, zda a do jaké míry mohli věřitelé této obchodní společnosti na podkladě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, uspokojit své pohledávky z majetku převedeného neúčinnými právními úkony obviněného na obchodní společnost F. K., spol. s r. o. K rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody způsobené trestným činem obviněného podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo totiž v posuzovaném případě rozhodující pouze zjištění, že do majetku obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), se v důsledku citovaného rozsudku civilního soudu nevrátily žádné majetkové hodnoty, jimiž by byla byť jen částečně uhrazena škoda, kterou obviněný způsobil na tomto majetku. Za uvedené situace, když soudy nižších stupňů správně zjistily, že škoda na majetku posledně jmenované obchodní společnosti nadále existuje a nebyla dosud nahrazena, bylo dokonce zákonnou povinností soudu rozhodnout podle citovaného ustanovení trestního řádu o povinnosti obviněného nahradit škodu správci konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci. Námitka obviněného zpochybňující správnost takového rozhodnutí je proto zjevně neopodstatněná.

Obviněný Mgr. S. K. v podaném dovolání dále namítá, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, považuje za překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k výroku o náhradě škody učiněnému v trestním (adhezním) řízení. Podle názoru obviněného mělo být rovněž nejdříve prokázáno, zda správce konkursní podstaty učinil právní kroky k získání majetku, ohledně něhož byl vydán citovaný rozsudek civilního soudu, do konkursní podstaty. Jak v této souvislosti uvádí obviněný, po takto správně a úplně provedeném dokazování by soudy činné dříve ve věci musely poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázat s nárokem na náhradu škody ve výši 3 334 709,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních, což však neučinily.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, resp. o chybném hodnocení provedených důkazů, nespadá pod hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková případná vada nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale její podstata je procesního charakteru. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k takto uplatněným námitkám obviněného Mgr. S. K., tj. ani k jeho námitce, podle níž údajně soudy nižších stupňů neprovedly důkaz, který by spočíval ve zjištění, zda se správci konkursní podstaty podařilo získat zpět do konkursní podstaty věci a pohledávky, ohledně nichž civilní soud rozhodl o neúčinnosti právních úkonů. Navíc v tomto směru bylo provedeno a u odvolacího soudu doplněno dokazování (viz č. l. 3445 až 3452 trestního spisu), které vyvrací uvedené tvrzení obviněného, protože z důkazů vyplynulo, že správci konkurzní podstaty J. P. se nepodařilo vrátit do konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), žádný majetek, který obviněný převedl na obchodní společnost F. K., spol. s. r. o., úkony prohlášenými za neúčinné. Ze stejného skutkového závěru ostatně vychází i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, jímž obviněný argumentuje ve svém dovolání. Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozsudku (na jeho str. 4), ... V průběhu řízení však bylo zjištěno, že úpadce F. K., spol. s r. o., tyto věci prodala ještě před prohlášením konkurzu a v konkurzní podstatě nejsou ... . Na majetek obchodní společnosti F. K., spol. s r. o., byl totiž rovněž prohlášen konkurs, a proto také ani nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do konkursní podstaty tohoto úpadce [§ 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání].

Nad rámec relevantních dovolacích námitek Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že o nároku poškozeného, tj. obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, na náhradu škody způsobené na jejím majetku trestným činem obviněného Mgr. S. K. nebylo v posuzované věci rozhodnuto v občanském soudním řízení, protože jak je patrné z výše uvedeného pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, není rozhodnutím řešícím otázku náhrady škody způsobené na majetku zmíněné obchodní společnosti ani vykonatelným titulem pro navrácení převedených věcí a pohledávek do jejího majetku. Vzhledem k tomu by tedy stejně nemohla obstát námitka obviněného stran údajné existence překážky věci pravomocně rozhodnuté (nehledě na její výlučně procesní povahu), jelikož citovaný rozsudek vydaný v civilním řízení a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 23 To 48/2006, vydaný v trestním řízení a napadený dovoláním obviněného, nejsou rozhodnutími o tomtéž nároku, resp. ve stejné věci, takže ve vztahu mezi nimi nejde o překážku věci rozhodnuté (res iudicata).

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Mgr. S. K. podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 23 To 48/2006, dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Nejvyšší soud rozhodl tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 6. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y