5 Tdo 1354/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1354/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. listopadu 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 281/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 238/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 4 T 238/2004, byl obviněný Z. T. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Obviněný spáchal uvedený trestný čin tím, že dne 5. 10. 2004 v době od 7:45 hodin do 7:55 hodin v T., v prostoru třešňového sadu pod hotelem P. oslovil poškozenou O. G., slovy: Paní, chcete dva tisíce, nebojte se, to není za sex a když na to poškozená nereagovala, zastoupil jí cestu, chytil zepředu za ramena a odtáhl do blízkého křovinatého prostoru vedle cesty, kde ji povalil na zem a zalehl. Na otázku poškozené, zda chce sex, odpověděl ano, na to mu poškozená sdělila, že to udělá sama a když obviněný sevření povolil a částečně se nadzvedl, poškozená začala křičet o pomoc, na což obviněný reagoval tím, že poškozenou udeřil otevřenou dlaní do obličeje a poté z místa činu utekl; poškozená utrpěla pouze drobné oděrky v obličeji od křovinatého porostu, a obviněný se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 4 T 181/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 4 To 38/2001, odsouzen pro pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, z jehož výkonu byl dne 21. 1. 2003 podmíněně propuštěn.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. T. odvolání proti výroku o vině i výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 281/2005, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 281/2005, podal obviněný Z. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. N. dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v něm namítl, že skutek byl nesprávně kvalifikován, protože skutková zjištění soudu prvního stupně nenaplňují veškeré znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. Uvedl dále, že ze skutkových zjištění nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že měl v úmyslu donutit poškozenou k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, protože ji při prvním kontaktu nabízel částku 2.000,-Kč s tím, že nejde o sex a ani z jeho další činnosti, odtažení poškozené, povalení a zalehnutí, nelze dovodit úmysl obviněného donutit poškozenou k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku. Obviněný poukázal na to, že poškozenou neosahával, neobnažoval a ani jeho slovní projev neměl sexuální podtext, což je jednání typické pro danou trestnou činnost. Dále soudu vytkl, že neposoudil jeho jednání jako dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, když od svého jednání upustil a z místa utekl, přestože poškozená pouze křičela a obviněný ji mohl snadno umlčet. Podle obviněného tak zanikla trestnost pokusu trestného činu podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Obviněný také namítl, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by byly dány důvody pro podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti činu, a to především proto, že k dokonání trestného činu nedošlo a s ohledem k okolnostem, pro které se tak stalo, a neměl být považován za zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 281/2005, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 4 T 238/2004, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.

Nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného Z. T. uvedla, že uplatnil v dovolání obdobné námitky jako v odvolacím řízení, s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Podotkla, že skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě soudu prvního stupně nejsou v rozporu s právním posouzením nebo jiným hmotně právním posouzením skutku. Odmítla také námitku obviněného, že by neměl být považován za zvlášť nebezpečného recidivistu, protože údajně nebyly dány pro takové posouzení. Uvedla, že obviněný spáchal trestný čin ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, který mu byl uložen také za pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst.1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. Obviněný si byl proto podle nejvyšší státní zástupkyně dobře vědom nezákonnosti svého jednání, které spáchal v době, kdy měl prokazovat svou snahu po nápravě. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí také posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný použil, není naplněn těmi námitkami obviněného, které směřují proti soudem učiněným skutkovým zjištěním a údajně vadnému hodnocení provedených důkazů. Takovou námitkou je i námitka obviněného, že z jeho jednání nebyl zřetelný úmysl spáchat pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák., protože tato námitka je založena primárně na skutkových zjištěních, z nichž soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu donutit poškozenou k souloži. Nelze přitom opomenout fakt, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi dostatečně a správně vypořádaly.

K námitce obviněného, že trestnost jeho jednání zanikla podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., protože dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. zaniká trestnost pokusu trestného činu, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost ani mu nehrozí žádné nebezpečí, a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti trestný čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. O dobrovolné upuštění však nejde tehdy, když pachatel od dokonání trestného činu upustil v převážné míře pod vlivem překážky anebo z obavy z odhalení, které mu skutečně nebo jen domněle hrozilo (srov. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Z provedených skutkových zjištění je zřejmé, že poškozená křičela o pomoc a obviněnému se vysmekla, za což ji obviněný udeřil rukou do obličeje a z místa utekl. V dané věci tedy obviněný nezanechal svého jednání dobrovolně, ale v důsledku chování poškozené a z obavy z možného odhalení.

Obviněný také namítl nedostatek materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, když soudům vytkl, že nebyly dány zákonné důvody pro podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti, a proto neměl být považován za zvlášť nebezpečného recidivistu. Nejvyšší soud k tomu uvádí podle § 41 odst. 1 tr. zák., že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, kterým je pokus trestného činu znásilnění podle § 8 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák, ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 4 T 181/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2001, sp. zn.4 To 38/2001, za pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1 tr. zák. Skutečnost, že obviněný spáchal uvedený zvlášť závažný trestný čin ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu uloženého za zvlášť závažný trestný čin je okolností, která podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Nejvyšší soud neshledal s ohledem na výše uvedené pochybení, pokud soud prvního stupně a v přezkumném řízení i soud odvolací shodně dospěly k závěru, že jednání obviněného Z. T. vykazuje jak po formální, tak i po materiální stránce znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek