5 Tdo 1350/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1350/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2005 o dovoláních obviněných A. B., a J. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 9 To 158/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 152/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. B. a J. V. o d m í t a j í .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 1 T 152/2003, byli obvinění A. B. a J. V. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 25. 6. 2003 v době kolem 15.30 hodin v P., v pasáži B. od ulice V. S. obviněný V. s neztotožněným mužem po předchozí dohodě s obviněným B. nabídli poškozenému A. E., směnu částky 480.000,- Kč za měnu EURO, když těsně před momentem předání se na místo dostavil policista M. K., kterému před pasáží neznámý muž sdělil, že v pasáži dochází ke strkanici osob. Zde obviněný V. policistovi uvedl, že poškozený E. mu odcizil finanční hotovost ve výši 480.000,- Kč, a to tak, že mu chtěl tuto částku směnit za měnu EURO, které mu nedal, a chtěl z místa odejít. Policista vyzval poškozeného A. E. ke kontrole, tento předal policistovi uvedenou částku 480.000,- Kč a v ten moment se na místo dostavil obviněný B., který si vyžádal uvedenou částku od policisty s tím, že tato částka je jeho. Pak byli všichni zúčastnění vyzváni policistou k sepsání protokolu na PČR MO K. Obviněný B. policistovi sdělil, že v blízkosti má své osobní vozidlo, ve kterém má všechny potřebné doklady, a že bude následovat policejní hlídku na uvedenou služebnu, avšak dostavil se tam se zpožděním a bez uvedené finanční hotovosti.

Za tento trestný čin byli obvinění A. B. a J. V. odsouzeni podle § 250 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zároveň oběma obviněným uložena povinnost uhradit rukou společnou a nerozdílnou škodu ve výši 480.000,- Kč poškozenému A. E., bytem R. f., J., J.

Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obviněných A. B. a J. V., podaných proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 9 To 158/2005, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné A. B. a J. V. uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., který spáchali tím, že pod záminkou výhodné směny peněz vylákali dne 25. 6. 2003 poškozeného A. E., kolem 15.30 hod. v P. do pasáže B. v části od ulice V. S., když mu slíbili výměnu EUR za částku 480.000,- Kč prostřednictvím neztotožněné osoby jménem J., kde při přepočítávání peněz poškozeným E. za přítomnosti obviněného V. vyvolal obviněný V. zdání, že poškozený E. je chce podvést a kontaktovali náhodně procházejícího policistu M. K. s tím, že v pasáži je strkanice, přičemž obviněný V. policistovi sdělil, že mu poškozený odcizil finanční hotovost, poškozený na výzvu policisty se prokázal svým cestovním pasem a částku 480.000,- Kč, kterou měl u sebe, policistovi předal, přičemž tento ji na žádost obviněného A. B. dal tomuto obviněnému, neboť ten tvrdil, že peníze jsou jeho. Po výzvě k následování na MO PČR K. obviněný B. tvrdil, že si dojde do svého vozidla pro doklady, ale zbavil se částky předané policistou a na místní oddělení přišel bez peněz. Za tento trestný čin byl každému z obviněných odvolacím soudem podle § 250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena zároveň i povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému A. E., bytem J., ul. I., R. f., částku 480.000, Kč společně a nerozdílně.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 9 To 158/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 1 T 152/2003, podali obvinění A. B. a J. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. M. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku oba dovolatelé nejprve shrnuli dosavadní průběh trestního řízení v této věci a následně rozvedli, že mají za to, že Městský soud v Praze nesprávným způsobem aplikoval ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák., když dospěl k závěru, že obvinění naplnili materiální i formální znaky tohoto trestného činu. Vzhledem k tomu, že výrok o vině má úzkou spojitost s výrokem o povinnosti nahradit poškozenému škodu, dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 420 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, přičemž se zřejmě jedná o škodu skutečnou. V této souvislosti dovolatelé především zpochybnili prokázání existence jejich protiprávního jednání a v důsledku toho i vznik škody poškozenému A. E. K další konkretizaci této námitky obvinění uvedli, že soud pochybil, pokud posoudil jako nedůvěryhodné výpovědi samotných obviněných i svědků M. B. a L. D., a dále nevzal v potaz fotografie z Č. o. b., prokazující podle obviněného B., že dotyčný v předmětné bance za účelem směny peněz s poškozeným měnil tisícové a dvoutisícové bankovky za pětitisícové bankovky. Soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval výpovědí svědka E. P., který jednoznačně vypověděl, že obviněnému A. B. půjčil část peněz. Naproti tomu při zjišťování vzniku škody vycházel bez jakýchkoli pochybností z výpovědi poškozeného E., který tvrdil, že peníze potřeboval směnit pro účely svého podnikání. Dále dovolatelé shrnuli skutečnosti, ze kterých odvolací soud vycházel při prokazování jejich viny a tyto skutečnosti zpochybnili, neboť podle jejich názoru nebylo odvolacím soudem prokázáno, že poškozenému škoda skutečně vznikla. Pokud totiž měl poškozený u sebe peníze určené pro účely podnikání, měl odvolací soud pro účely posouzení vzniku škody vycházet z účetních a daňových podkladů. S poukazem na stranu 9 rozsudku Městského soudu v Praze, kde jsou uvedeny úvahy tohoto soudu, podle nichž je poškozený cizinec, a proto nebylo možné zjistit na území České republiky zcela přesně jeho finanční poměry, dovolatelé vytýkají, že výše uvedená skutečnost měla za následek nesprávnou aplikaci ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 větou prvou tr. ř., tedy že nebyl zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro předmětné rozhodnutí. Dále obvinění zdůrazňují, že nebylo ani zcela jistě prokázáno, že poškozenému škoda nevznikla (správně vznikla), případně zda poškozenou neměla být společnost, v rámci níž poškozený podnikal. Ve druhé části svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé vznesli námitku, že výrok o vině obsažený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 9 To 158/2005, spočívá na jiném nesprávném posouzení v důsledku procesního pochybení policejního orgánu, neboť obviněný B. nebyl při svém výslechu dne 25. 6. 2003 řádně poučen o svých procesních právech, jak vyplývá z č. l. 22 p. v. spisu, a z tohoto důvodu nebylo možno použít jeho výpověď učiněnou v přípravném řízení u hlavního líčení, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tz 222/99. Podle názoru obviněných soudy obou stupňů v jejich případě tak vycházely z nezákonného důkazu a tento zahrnuly do svých úvah. Soud druhé instance pak aplikoval ustanovení § 250 tr. zák. a § 420 občanského zákoníku za situace, kdy nebyl zcela vyjasněn skutkový stav věci a v důsledku toho došlo k vydání nesprávného rozhodnutí, zakládajícího se na nesprávném hmotně právním posouzení.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 9 To 158/2005 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, které byla ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručena dovolání obviněných A. B. a J. V., se k nim vyjádřila v tom smyslu, že dovolatelé sice formálně namítají absenci naplnění formálních i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., avšak bližší konkretizace této stěžejní námitky neodpovídá věcnému naplnění uvedeného dovolacího důvodu, jestliže obvinění v této souvislosti uvedli, že jejich protiprávní jednání i jím způsobený následek nebyly prokázány. Také v případě zpochybnění míry procesní použitelnosti výpovědi dovolatele A. B. v postavení obviněného je jejich argumentace založena na polemice se způsobem hodnocení provedeného dokazování na úrovni soudů obou instancí. Jde tedy o námitky výlučně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla podaná dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaných dovolání, obvinění této povinnosti v podaném dovolání formálně dostáli, neboť v něm uvedli důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v nesprávném právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., stejně jako procesní námitky týkající se použitelnosti jednotlivých v hlavním líčení provedených důkazů. Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však takový závěr nepřipadá v úvahu, neboť obě dovolání obviněných se týkají výhradně nesprávných skutkových zjištění, učiněných podle jejich názoru v důsledku nesprávného hodnocení důkazů provedených soudem, když obvinění z hlediska jejich obsahu prakticky napadají věrohodnost výpovědí skupiny svědků, svědčících proti nim, a zdůrazňují svou obhajobu, kterou podporuje druhá skupina svědků, a v návaznosti na to vedou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Z jejich argumentace obsažené v odůvodnění dovolání tak jednoznačně vyplývá, že vycházejí převážně z odlišného hodnocení předmětných důkazů provedených v předchozím řízení. V souvislosti s tím poté předkládají svá tvrzení, že protiprávní jednání ani z něj vzniklá škoda nenastaly způsobem, jaký byl zjištěn nalézacím soudem, a pouze na základě těchto svých skutkových závěrů dovozují nesprávné právní posouzení jejich jednání soudy obou stupňů. Obvinění tedy ve svých dovoláních požadují změnu skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jejich námitky, které ve svých mimořádných opravných prostředcích formulovali a o něž opřeli dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Pokud jde o zpochybnění míry procesní použitelnosti výpovědi obviněného A. B. z přípravného řízení s odkazem na nedostatek řádného poučení s přihlédnutím k právnímu názoru obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 222/99, je třeba k tomu uvést, že tuto procesní námitku nelze podřadit pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ten je výlučně hmotně právní povahy. Jen pro úplnost je třeba dodat, že tato námitka ani neodpovídá obsahu spisu, když je sice pravdou, že pod poučením na č. l. 22 p. v. spisu, na které poukazuje dovolání obou obviněných není jeho podpis, ale na druhé straně nelze přehlédnout jeho vyjádření do protokolu o výslechu obviněného ze dne 25. 6. 2003, v kterém výslovně uvedl, že byl poučen podle předtisku Poučení obviněného . (č. l. 23 spisu), což odpovídá podstatně podrobnějšímu Poučení obviněného , které je založeno na závěr protokolu o jeho výslechu na č. l. 26 a které navíc obviněný A. B. podepsal a přitom uvedl i datum poučení 25. 6. 2003 (č. l. 26 p. v. spisu).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněných v jimi podaných dovoláních, nebyl obviněnými materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněnými tvrzený důvod byl jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ve spojení s procesní námitkou ohledně poučení obviněného při výslechu v přípravném řízení, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučitelný.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných A. B. a J. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.