5 Tdo 1348/2003
Datum rozhodnutí: 03.12.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1348/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2003 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 To 50/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 12/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 33 T 12/99, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla stanovena povinnost nahradit škodu poškozené Č. f., s. r. o., P., H. č. 18, ve výši 4.000.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 To 50/2003, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v části týkající se obviněného J. K. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla stanovena povinnost nahradit škodu poškozené Č. f., s. r. o., P., H. č. 18, ve výši 4.000.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 To 50/2003, napadl obviněný J. K. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný v dovolání namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. po subjektivní i objektivní stránce. Obviněný je toho názoru, že z popsaného skutku není patrné, v čem spočíval jeho úmysl, a není rovněž zřejmé, který subjekt a jakým způsobem byl uveden v omyl. Obviněný poukazuje na to, že své závazky vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy uhradil z jiného úvěru ještě před jeho splatností.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu uvedl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť s ohledem na jeho délku byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ke které Česká republika přistoupila a která byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 (dále jen Úmluvy). Obviněný poukázal na to, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno dne 12. 12. 1995, obžaloba podána dne 19. 4. 1995 a první hlavní líčení bylo nařízeno na dny 8. 4. až 11. 4. 2002.

Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 To 50/2003, zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1, odst. 2 tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného J. K. uvedla, že argumentace obviněného týkající se dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opakováním námitek, na kterých postavil obviněný svoji obhajobu. S těmito námitkami se však již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Nejvyšší státní zástupkyně se domnívá, že v popisu skutku je přesně definován úmysl obviněného, z něhož vyplývá i subjekt, který byl jeho jednáním uveden v omyl. Proto nejvyšší státní zástupkyně považuje námitky obviněného v tomto směru za neopodstatněné. Stejně tak považuje za neopodstatněné námitky vztahující se k důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně odkázala na vyčerpávající argumentaci soudu druhého stupně. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného J. K. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, dovolání bylo podáno včas, prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

V mezích zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost soudu prvního stupně a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze však již namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.

Obviněný J. K. uplatnil výhrady vztahující se k subjektivní i objektivní stránce trestného činu, což jsou námitky týkající se hmotně právního posouzení, které by mohly založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud by byly důvodné.

K námitkám obviněného vztahujícím se k jeho úmyslu Nejvyšší soud připomíná, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku svého jednání. Přímým důkazem o zavinění je pouze jeho osobní vyjádření obsažené v doznání, neboť subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat. Za situace, kdy doznání chybí, jak je tomu v případě obviněného J. K., lze na zavinění usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Úmysl pachatele podvést poškozeného lze například dovodit z okolností, za kterých je smlouva uzavírána. O podvodném úmyslu nemohou být pochybnosti, jestliže je smlouva uzavřena v době, kdy se pachatel nachází v nepříznivé finanční situaci, přičemž si vypůjčuje vysokou částku, která má být splatná v krátké době. Ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku odvolacího soudu i z jeho odůvodnění (str. 9) vyplývá, že úmysl obviněného nesplnit svůj závazek v době uzavírání úvěrové smlouvy dovodil odvolací soud právě z nepříznivé finanční situace obviněného J. K.

Ze skutkového stavu vyjádřeného v napadeném rozsudku také vyplývá, že obviněný, pokud uzavřel úvěrovou smlouvu se společností B. H., a. s., znějící na vysokou částku, kterou měl vrátit v relativně krátké době, a to za stavu, kdy věděl, že se nachází v nepříznivé finanční situaci, musel si být vědom toho, že získané peníze nebude moci vrátit v dohodnuté době a tím způsobí škodu společnosti B. H., a. s. Z toho je zřejmé, že poškozeným byla právě tato banka, což je ve výroku rozsudku rovněž uvedeno.

Takto popsanému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Pokud obviněný namítá, že své závazky vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy uhradil ještě před splatností z jiného úvěru, tak je nutno uvést pouze to, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je dokonán již v okamžiku uzavření smlouvy a poskytnutí plnění na jejím podkladě, takže jakékoliv úhrady po tomto okamžiku je nutné považovat již jenom za náhradu způsobené škody. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky vztahující se k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejsou opodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání je nepřípustné, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.

Není pochyb o tom, že v trestním řízení proti obviněnému J. K. došlo k průtahům. Ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 3/97 u Krajského soudu v Ostravě bylo obviněnému sděleno obvinění dne 12. 12. 1995. Obžaloba v této věci byla podána dne 20. 1. 1997. Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 16. 2. až 18. 2. 1999. Krajský státní zástupce vzal dne 15. 1. 1999 obžalobu zpět. Nová obžaloba byla podána u Krajského soudu v Ostravě dne 19. 4. 1999 a věc byla vedena pod sp. zn. 3 T 12/99. První hlavní líčení v této věci bylo nařízeno na dny 27. 5. až 30. 5. 2002. Další čtyři hlavní líčení byla nařízena v době od 5. 8. 2002 do 13. 12. 2002. Rozsudek byl vyhlášen dne 13. 12. 2002, vyhotoven dne 24. 3. 2003 a doručen procesním stranám v době od 28. 3. 2003 do 2. 4. 2003. Spis byl předložen s odvoláním obviněného odvolacímu soudu dne 17. 4. 2003. Veřejné zasedání u odvolacího soudu bylo nařízeno na den 10. 6. 2003. Bylo však odročeno na den 1. 7. 2003, kdy byla věc pravomocně skončena.

Námitkou obviněného Jaroslava K., že trestní stíhání mělo být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu s ohledem na čl. 6 Úmluvy, neboť jeho trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé, se podrobně zabýval již Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud se s těmito závěry v plném rozsahu ztotožnil, v podrobnostech na ně odkazuje a k doplnění dodává následující:

Podle § 231 odst. 1 tr. řádu soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu. Důvody, pro které nelze zahájit trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, (důvody nepřípustnosti trestního stíhání) jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení.

Nejvyšší soud proto ve shodě s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 169/2003, a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 616/2003, jakož i ve shodě s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek jeho nedodržení povinnost zastavení trestního stíhání. Jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě neumožňuje závěr o povinnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by bylo možno se odvolat jako na důvod, podle něhož je třeba trestní stíhání zastavit. Na závěr této části argumentace je nutné opakovaně zdůraznit i přístup Evropského soudu pro lidská práva (dále je "Soud"), který v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).

Především však není akceptovatelné, aby orgán činný v trestním řízení, který i v důsledku své nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se zbavil povinnosti vyplývající pro něj ze zásady oficiality, aniž by vyvinul dostatečnou iniciativu k naplnění účelu trestního řízení. V důsledku těchto skutečností nemohly proto soudy prvního i druhého stupně vzhledem k pozitivní právní úpravě trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Tyto závěry platí bez ohledu na to, kým byly průtahy v trestním řízení způsobeny.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž bylo třeba, aby dovolací soud prováděl úkony pro objasnění věci nebo dokonce doplňoval dokazování ve veřejném zasedání podle § 265r odst. 7 tr. řádu. O dovolání proto rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného J. K., když navíc obviněný tento svůj návrh ani nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na odložení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal