5 Tdo 1347/2003
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1347/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 9 To 314/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 53/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 16 T 53/2001, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 27. 2. 2001 okolo 02.20 hod. v P., ul. N. o. č. 4, aktivně bránil členům policejní hlídky P. m. j. S. hl. m. P., pprap. I. G. a pprap. R. Ř. v zásahu proti T. T. a M. S., mezi nimiž zde došlo k potyčce, pprap. G. z levého ramene utrhl výložku s hodnostním označením, uchopil ho za bundu v oblasti hrudníku a cloumal jím, přičemž mu utrhl odznak s identifikačním číslem, poté se pokusil jej udeřit rukou, tento útok pprap. G. odvrátil a po celou dobu tohoto útoku i poté i při předvádění na policejní oddělení PČR D. policisty slovně urážel. Za tento trestný čin mu byl podle § 53 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. a § 155 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 9 To 314/2002, kterým podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný M. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho jednáním nemohly být naplněny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., zejména ve znaku zavinění, neboť obviněný neměl v úmyslu na kohokoliv útočit, úmysl obviněného nebyl navíc soudy obou stupňů jakkoliv prokazován. Obviněný nikoho neinzultoval a intenzita jeho jednání nepřekročila zákonnou mez, neboť uchopení a cloumání za oděv podle stávající judikatury nestačí k naplnění skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Výkon veřejné moci byl navíc vůči obviněnému prováděn v rozporu se zákonem a obviněný měl proti tomuto výkonu právo aktivní nutné obrany. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil práva vyjádřit se písemně k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle jeho názoru obsahově odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu toliko námitka nesprávného posouzení zákonnosti zákroku poškozeného vůči obviněnému a námitka nedostatečné společenské nebezpečnosti jednání obviněného, v této části je však dovolání zjevně neopodstatněné, neboť ze strany obviněného nezůstalo toliko u cloumání a poškození oděvu policisty, neboť obviněný se poškozeného pokusil též uhodit rukou. Právní kvalifikace jednání obviněného se proto jeví jako přiléhavá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř.

Jak bylo uvedeno výše, dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl že jeho jednáním nemohly být naplněny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a že intenzita jeho jednání nepřekročila zákonnou mez, neboť uchopení a cloumání za oděv podle stávající judikatury nestačí k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Tato námitka svým obsahem odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká pochybení v hmotně právním posouzení skutkového stavu věci. Ve vztahu k dalším námitkám dovolatele, které se týkaly hodnocení průběhu incidentu z pohledu obviněného, výpovědí poškozeného a jeho údajné msty vůči obviněnému a popření zásady presumpce neviny v průběhu soudního řízení, však Nejvyšší soud shledal, že jejich obsah nelze podřadit deklarovanému dovolacímu důvodu. Nesprávnost právní kvalifikace jednání obviněného byla v tomto případě dovolatelem podepřena výhradně námitkami proti hodnocení důkazů a objasnění okolností skutkového charakteru soudy obou stupňů. Změny právní kvalifikace se tak obviněný domáhal změnou skutkových zjištění, resp. na podkladě jiného v úvahu přicházejícího hodnocení provedených důkazů, než k jakému dospěly soudy prvého a druhého stupně. Jak vyplývá z již shora uvedeného, dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání.

Ohledně námitky nižší intenzity jednání dovolatele, kdy uchopení a cloumání za oděv poškozeného podle jeho názoru nepostačuje k naplnění skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že je neopodstatněná. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustil tím, že aktivně bránil členům policejní hlídky v zásahu, když jednomu z policistů utrhl z levého ramene výložku s hodnostním označením, uchopil ho za bundu a cloumal jím, přičemž mu utrhl odznak s identifikačním číslem a poté se pokusil jej udeřit rukou, když tento útok poškozený odvrátil za použití hmatů a chvatů. Podle obviněným citovaného rozhodnutí publikovaného pod č. 22/1966 Sb. rozh. tr. sice pouhé uchopení napadeného a zacloumání jím samo o sobě skutečně nepostačuje k naplnění znaku násilí ve smyslu § 155 tr. zák., v posuzovaném případě však součástí jednání obviněného specifikovaného ve výroku o vině bylo také utržení výložky s hodnostním označením, dále odznaku s identifikačním číslem z uniformy poškozeného a pokus udeřit jej rukou, kterému poškozený zabránil za použití hmatů a chvatů. Z takto popsaného jednání lze jednoznačně učinit závěr, že svou intenzitou přesáhlo pouhé uchopení a cloumání za oděv, na které dovolatel poukázal s odkazem na dosavadní judikaturu. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že argumentaci s odkazem na dosavadní soudní rozhodnutí je třeba vždy vztáhnout ke skutkovým okolnostem konkrétního případu a že právní větu judikátu nelze posuzovat bez přihlédnutí k odůvodnění příslušného rozhodnutí a skutkovým okolnostem dříve souzeného případu. V tomto smyslu lze poukázat na jiné rozhodnutí publikované pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty se dopouští trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný v procesním postavení povinného ve vykonávacím řízení, který fyzicky napadne soudního vykonavatele, cloumá jím a strká do něho, aby mu zabránil ve vstupu do svého bytu a provedení zamýšleného soupisu věcí.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele vyjádřené v dovolání ohledně intenzity jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu a v dalších námitkách bylo dovolání podáno z jiného než zákonem předvídaného důvodu /přicházelo by tedy v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./, bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. prosince 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová