5 Tdo 1345/2012
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník



5 Tdo 1345/2012-209

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2013 o dovoláních, která podali obvinění P. Š. , J. C h. , A. J. , P. Š. , a L. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. Š. , J. Ch. , A. J. , P. Š. a L. J. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, byli obvinění P. K. , P. Š. , V. Č. , Ing. J. T. , J. Ch. a A. J. uznáni vinnými pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obvinění P. Š. , O. L. a L. J. pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zák. ), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterých se obvinění dopustili skutky konkretizovanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byly obviněným P. K. , P. Š. , V. Č. a Ing. J. T. uloženy podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku shodně tresty odnětí svobody každému v trvání 5 let, k jejichž výkonu byli zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byly těmto obviněným podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech každému v trvání 5 let.

Obviněnému J. Ch. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech v trvání 5 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 1 T 152/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému A. J. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech v trvání 8 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 24 T 48/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 5 To 395/2007, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněným P. Š. a L. J. byly podle § 148 odst. 3 tr. zák. uloženy tresty odnětí svobody každému v trvání 2 roků, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen, a to obviněnému P. Š. na dobu 4 roků a obviněné L. J. na dobu 3 roků. Oběma byly podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uloženy také tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech v trvání 4 roků (obviněnému P. Š. ) a 3 roků (obviněné L. J. ).

Obviněnému O. L. byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 9 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 4 T 52/2003, v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 5 T 51/2004, a v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 7 T 50/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 3 To 506/2008, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Obvinění J. Ch. a A. J. pak byli podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěni obžaloby ohledně skutků popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. Š. , Ing. J. T. , J. Ch. , A. J. , P. Š. , O. L. a L. J. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011.

Z podnětu těchto odvolání vrchní soud podle § 258 odst. l písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obviněných P. Š. , Ing. J. T. , J. Ch. , A. J. a O. L. ve výrocích o trestech. Při nezměněných výrocích o vině ohledně těchto obviněných odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněným P. Š. a A. J. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku tresty odnětí svobody každému v trvání 4 roků, pro jejichž výkon oba zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněnému Ing. J. T. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému J. Ch. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 1 T 152/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému O. L. byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 7 T 50/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 3 To 506/2008, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněným P. Š. , Ing J. T. a J. Ch. byl dále uložen podle § 73 odst. l tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to každému v trvání 5 let. Stejný trest zákazu činnosti byl uložen i obviněnému A. J. v trvání 8 let. Obviněnému O. L. byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 9 let.

Podle § 256 tr. řádu pak byla odvolání obviněných P. Š. a L. J. zamítnuta.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění P. Š. , J. Ch. , A. J. , P. Š. a L. J. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný P. Š. uplatnil ve svém dovolání důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný považuje postup odvolacího soudu vůči němu za libovůli, protože nelze odmítnout obhajobu obviněného jen s tím, že se jedná o trestnou činnost často se shodnými okolnostmi, přičemž bez přezkoumatelných právních a faktických úvah nebylo vyhověno odvolacím námitkám obviněného, když odvolací soud dospěl k závěru shodnému se soudem prvního stupně. V podrobnostech obviněný odkázal na odůvodnění odvolání, které za něj podal jeho obhájce, a jak dále připomenul, pojem fiktivní faktura, s nímž výrazným způsobem pracoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, podle publikované judikatury znamená účetní doklad, který obsahuje údaje o skutečnostech, jež se nestaly. O fiktivní fakturu může jít jen tehdy, pokud se deklarovaný obchodní případ vůbec neuskutečnil a jestliže na podkladě takové faktury nedošlo ke zdanitelnému plnění. V daném případě však bylo jednoznačně prokázáno, že zboží existovalo, mezi subjekty zastupovanými jednotlivými obviněnými docházelo k uzavírání obchodních smluv a také k převodu vlastnického práva k tomuto zboží (byť se nacházelo stále na stejném místě, což je ovšem běžnou obchodní praxí) a nakonec bylo zboží skutečně vyvezeno do ciziny. Byl-li na podkladě těchto skutečně proběhlých právně významných okolností uplatněn u jednotlivých finančních úřadů nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, nestalo se tak na základě nepravdivých údajů, neboť účetní doklady, na nichž byla tato žádost založena, odpovídaly skutečným obchodním vztahům mezi jednotlivými subjekty, a tedy nebyly fiktivní. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. Ch. ve svém dovolání uplatnil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného Krajský soud v Praze a následně ani odvolací Vrchní soud v Praze důsledně nerespektovaly ustanovení § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Obviněný v této souvislosti namítl porušení svých základních práv, které spatřuje v několika aspektech. Předně obecným soudům vytkl, že neposuzovaly značnou délku celého trestního řízení, kterou v trvání téměř 9 let nelze označit jinak než za extrémně nepřiměřenou. Jak dále obviněný v této souvislosti namítl, byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle obviněného soudy nižších stupňů chybně a v rozporu s výsledky dokazování dovodily jeho úmysl zkrátit daň, protože na rozdíl od běžných případů, na které odkazuje především vrchní soud při hodnocení celé věci, zcela opomenuly zásadní skutečnost, že startéry a vstřikovací čerpadla byly ve skladě obviněného podrobeny důkladné kontrole poškozeného, tedy státu, a to jeho odpovědnými zaměstnanci, kteří šetřením a vrácením nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty úředně osvědčili nejen existenci a deklarované množství zboží, ale i jeho individuální shodu s tím, jak ho obviněný uváděl. Přesto soud uzavřel, že zmíněné zboží bylo fiktivní, mělo fiktivní hodnotu a že úmyslem obviněného nebylo obchodování s tímto zbožím, ale zkrácení daně.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby podle § 265l tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný A. J. opřel své dovolání o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný vytkl, že odvolací soud zcela pominul konkrétní námitky, které obviněný uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a nevypořádal se s žádnou z těchto námitek způsobem, jak mu ukládá ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak podle názoru obviněného úzce souvisí s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak dále k tomu obviněný zdůraznil, Krajský soud v Praze po obsáhlém dokazování změnil právní kvalifikaci žalovaného skutku kladeného za vinu obviněnému A. J. a dalším spoluobviněným, protože z výroku o vině vypustil kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák., popřípadě jako trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku, když podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by obvinění založili, byť jen relativně stálé společenství, za účelem soustavného páchání trestné činnosti a že by šlo o společenství s vnitřní organizační strukturou a z toho vyplývající dělbou práce, ale jednalo se pouze o náhodné využití dané situace jedinci bez vnitřní organizační struktury.

Jak dále uvedl tento obviněný, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se ztotožnil se skutkovými a právními závěry uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně, a přestože jim vytkl přílišnou stručnost, sám nezdůvodnil tyto závěry s větší pečlivostí a přesvědčivostí a jen v obecné rovině se omezil na úvahu, podle níž soud prvního stupně správně pojal zjištěný stav jako skloubenou činnost, která vedla k jedinému cíli. Pokud byli všichni obvinění žalováni i pro trestný čin účasti na zločinném spolčení ve smyslu § 163a odst. 1 tr. zák., po zrušení tohoto souběhu mělo být podle obviněného s maximální pečlivostí posuzováno, zda jednání, které nespáchali obvinění ve zločinném spolčení, mohli učinit jako spolupachatelé. Jestliže soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly v tomto směru důsledné dokazování, měl by být v dovolacím řízení hodnocen uvedený nedostatek ve prospěch obviněného a ostatních spoluobviněných.

I kdyby přes to, co bylo uvedeno, Nejvyšší soud shledal zjištěné jednání obviněného A. J. jako dostačující pro formální i materiální kvalitu spolupachatelství ve smyslu trestního zákona, obviněný alternativně vytkl tzv. extrémní nesoulad mezi takto prokázaným skutkovým zjištěním a důkazy, které by měly toto zjištění potvrzovat. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřoval i ve výměře trestu odnětí svobody, který mu uložil Vrchní soud v Praze podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, aniž by však odpovídajícím způsobem zohlednil velmi dlouhou dobu, jež uplynula od spáchání posuzovaného skutku.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Po uplynutí lhůty k podání dovolání obviněný doplnil svou argumentaci stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu výtkou, podle níž se soudy nižších stupňů nezabývaly námitkou podjatosti vůči dozorovému a intervenujícímu státnímu zástupci JUDr. Iljovi Pužejovi.

Obviněný P. Š. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž podle jeho názoru žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se obviněný ve spolupachatelství pokusil o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 2 a § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c), tr. zák., protože nebylo zjištěno, že by po vzájemné dohodě formou fiktivních obchodních operací měl vylákat od příslušného finančního úřadu nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Pokud soudy nižších stupňů bez ohledu na řádně provedené důkazy formulovaly skutek způsobem, který neodpovídá provedenému dokazování, jde podle obviněného o extrémní rozpor mezi důkazy a hmotně právním posouzením věci. Z těchto důvodů proto obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná L. J. opřela své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Pokud jde o druhý z nich, podle názoru obviněné rozsudky obou soudů nižších stupňů nesplňují náležitosti uvedené v § 125 odst. 1 tr. řádu. Toto porušení považuje obviněná za natolik závažné, že neumožňuje žádný přezkum jak v odvolacím řízení, tak ani v dovolacím řízení, ale rozhodnutí soudů nenapadá jen proto, že by se jí v odůvodnění nelíbila nějaká formulace. Jak dále obviněná zdůraznila, existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu současně zakládá i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože skutek, který nebyl náležitě zjištěn a ohledně něhož nebylo toto zjištění potřebným způsobem zdůvodněno, nemůže být ani správně právně posouzen.

Podle názoru obviněné žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se ve spolupachatelství pokusila o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 2 a § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c), tr. zák., ani to, že by se společně se spoluobviněnými a po vzájemné dohodě pokusila formou fiktivních obchodních operací vylákat od finančního úřadu nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Nic takového nebylo zjištěno z výpovědi žádného obviněného, žádného svědka ani ze žádného listinného důkazu. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněných J. Ch. a A. J. , tito uplatnili námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Podle názoru státního zástupce však pouze obvinění jednali za dotčené ekonomické subjekty a nakoupili či prodali, resp. exportovali zboží, které svou skutečnou povahou a především cenou, tj. reálnou hodnotou, neodpovídalo tomu, co bylo vydáváno za předmět obchodu. Pokud byly posléze neoprávněně uplatněny nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty, které ve skutečnosti nevznikly, nemůže jít o jiné než o úmyslné jednání ze strany osob, jež předstíraly tyto obchody. Podle státního zástupce je nedůvodná i námitka nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, které z důkazů vyvodil soud prvního stupně. Žádná ze skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku totiž neodporuje obsahu provedených důkazů a jejich hodnocení se nepříčí pravidlům obecné logiky. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak neodpovídají ani námitky obviněného A. J. týkající se výměry uloženého trestu, pro něž je vymezen toliko důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který v daném případě zjevně nebyl naplněn.

Státní zástupce nesouhlasí s obviněným J. Ch. ani v tom, pokud se domáhal s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu zastavení trestního stíhání s ohledem na extrémní délku trestního řízení v této věci. Podle státního zástupce nelze dovolání ani v tomto ohledu akceptovat, přičemž soudy nižších stupňů věnovaly pozornost i délce řízení. Navíc žádná národní ani mezinárodní právní norma nestanoví, že v případech déle trvajícího trestního řízení má být věc ukončena zastavením trestního stíhání, což je ostatně zřejmé z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Obviněný A. J. uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, aniž by přesně vymezil, kterou jeho alternativu má na mysli. To ovšem považuje státní zástupce za nerozhodné, protože citovaný důvod dovolání v dané věci nemůže být vůbec naplněn. Pokud jde o námitky obviněných J. Ch. a A. J. zaměřené proti obsahu či formulaci odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jejich dovolání je v tomto rozsahu nepřípustné, neboť podle § 265 odst. 4 tr. řádu dovolání jen proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl obě podaná dovolání, protože jsou zjevně neopodstatněná, přičemž část argumentace směřuje mimo zákonné důvody uvedené v § 265b tr. řádu.

Obdobným způsobem se státní zástupce vyjádřil k dovolání obviněného P. Š. , který rovněž vznesl námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu a poukázal na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, jež vyvodil soud prvního stupně z důkazů. Vytýkal-li obviněný nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jedná se o jeho subjektivní názor a zároveň o námitku vybočující z mezí vad v hmotně právním posouzení věci. Jestliže obviněný zaměřil své výhrady proti obsahu či formulaci odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, podle § 265b odst. 4 tr. řádu není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž část uplatněné argumentace směřuje mimo zákonné důvody uvedené v § 265b tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného P. Š. , podle názoru státního zástupce podstata jeho námitek nevytýká vadné použití norem hmotného práva a posouzení soudem objektivizovaného skutkového děje, nýbrž obviněný nepřípustně brojí proti samotným skutkovým zjištěním. Napadá způsob, kterým soudy hodnotily provedené důkazy a na jehož podkladě dospěly ke zjištění skutkového stavu věci. Takové výhrady však nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nevyhovují ani žádnému jinému důvodu dovolání. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, které z důkazů vyvodily soudy nižších stupňů. Žádná ze skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku podle státního zástupce neodporuje obsahu provedených důkazů a jejich hodnocení se nepříčí pravidlům obecné logiky. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, protože uplatněná argumentace směřuje mimo zákonné důvody uvedené v § 265b tr. řádu.

Státní zástupce nepovažuje za důvodné ani dovolání obviněné L. J. Podle státního zástupce tato dovolatelka poněkud novátorsky interpretovala ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v zásadě tak, že jde o procesní ustanovení, takže lze pod něj podřadit jakoukoliv údajnou vadu napadeného rozhodnutí, která má procesní charakter. Oprávněná či neoprávněná námitka vytýkající nedostatečný rozsah odůvodnění rozhodnutí podle státního zástupce nemá nic společného s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, takže tvrzení obviněné v tomto směru nevyhovuje žádnému ze zákonem stanovených důvodů dovolání (§ 265b tr. řádu). Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle státního zástupce je podložen jen úvahami obviněné o nesprávné interpretaci výsledků dokazování a o vadných skutkových zjištěních, což mělo nakonec vést extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které z důkazů vyvodil soud prvního stupně. Jak dále státní zástupce zdůraznil, výhrady obviněné ve skutečnosti nepřekročily charakter pouhé polemiky s názorem soudů nižších stupňů na interpretaci provedených důkazů, přičemž žádná ze skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku neodporuje obsahu těchto důkazů a jejich hodnocení soudy se nepříčí pravidlům obecné logiky. Pokud obviněná vznesla námitky i proti obsahu či formulaci odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v tomto rozsahu je dovolání nepřípustné ve smyslu § 265 odst. 4 tr. řádu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž část argumentace směřuje mimo zákonné důvody uvedené v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněných J. Ch. , A. J. , P. Š. , P. Š. a L. J. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], byla podána oprávněnými osobami [§ 265b odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu) a všechna dovolání obsahovala základní formální náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Jestliže obviněný A. J. po uplynutí dovolací lhůty rozšířil rozsah svého dovolání o nově vznesené výhrady, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho námitkou podjatosti vůči intervenujícímu státnímu zástupci, Nejvyšší soud nemohl přihlížet k tomuto doplnění dovolání, protože rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 265f odst. 2 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, všichni obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění J. Ch. , A. J. a L. J. navíc opírají svá dovolání též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a obviněný J. Ch. kromě toho i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být zjištěn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku by mohlo spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Dovolání všech obviněných však v částech opírajících se o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu směřovala především do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž vytýkali oběma soudům nižších stupňů zejména vadná skutková zjištění, a to včetně závěru soudu prvního stupně, že se obvinění dopustili svého jednání jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., resp. § 23 tr. zákoníku. V dalších námitkách obvinění poukazovali na údajně nesprávné hodnocení důkazů, které je podle jejich přesvědčení až v extrémním rozporu s obsahem hodnocených důkazů. Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění shledávají naplnění citovaného dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, přičemž obvinění tím poukazují i na nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění nebo vadně provedené či zhodnocené důkazy, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat učiněná skutková zjištění, resp. hodnocení provedených důkazů, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili všichni obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali především z námitek zaměřených proti tomu, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jaké skutkové závěry z nich soudy vyvodily, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných J. Ch. , A. J. , P. Š. , P. Š. a L. J. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil též odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání shora uvedených trestných činů, resp. jejich pokusu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Pokud jde o ty námitky obviněných, podle nichž mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů a provedenými důkazy údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněných totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. i s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, pak částečně odpovídají jen ty námitky obviněných, v nichž zpochybnili své úmyslné zavinění ve vztahu ke zkrácení daně, resp. vylákání výhody na ní, a vyslovili nesouhlas i se závěry soudů nižších stupňů ohledně spolupachatelství, neboť z jejich strany údajně nemohlo jít o společné jednání za situace, když soud prvního stupně oproti obžalobě nekvalifikoval skutek jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163 odst. 1 tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 9 odst. 2 tr. zák. a § 23 tr. zákoníku je spolupachatelství jednou z forem trestné součinnosti více osob, kde každý ze spolupachatelů nese odpovědnost tak, jako kdyby spáchal trestný čin sám. Přitom kterýkoli spolupachatel může naplnit svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jen některé z nich, ale jednání spolupachatele může být případně jen článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu. Skutková zjištění, tak jak jsou uvedena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v jeho odůvodnění, zcela odpovídají zmíněnému pojetí objektivní stránky spolupachatelství. Proto námitky obviněných založené na opačném tvrzení jsou nedůvodné a navíc do značné míry zpochybňují rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, o která se opírají i jejich závěry ohledně spolupachatelství.

Oba soudy rozhodující dříve v této věci dostatečně přesvědčivým způsobem dovodily též úmysl všech obviněných směřující ke spáchání trestného činu společným jednáním. Ostatně skutek, tak jak byl popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, by prakticky nebyl uskutečnitelný jiným způsobem, než právě úmyslnou a koordinovanou činností více spolupachatelů. Soud prvního stupně zde opřel své podrobné skutkové závěry o konkrétní provedené důkazy, které dokumentují provázanost obviněných a obchodních společností zúčastněných na posuzované trestné činnosti.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud na základě spisového materiálu konstatuje, že i v dalších směrech soudy opřely své právní závěry o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, jimiž je vázán i dovolací soud, jak bylo podrobně shora vyloženo. Skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku tedy neodporují obsahu provedených důkazů a jejich hodnocení rozhodně nelze považovat za projev soudní libovůle, jak v odůvodnění svých dovoláních naznačují obvinění.

Obviněný J. Ch. uplatnil ve svém dovolání i důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení mělo být porušeno jeho základní právo vyplývající z ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), a proto podle názoru obviněného mělo být jeho trestní stíhání zastaveno ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Nejvyšší soud zde odkazuje na svou ustálenou judikaturu (viz např. usnesení ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, nebo usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002), z níž vyplývá, že i v případě určitých průtahů řízení v konkrétní trestní věci nelze jen z tohoto důvodu zastavit trestní stíhání s poukazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality, která patří mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, v jehož formulaci je obsažen odkaz na mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, a takovou smlouvou je rovněž citovaná Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Ta ovšem nestanoví žádný důvod pro zastavení trestního stíhání, a to ani v jejích ustanoveních čl. 6 a čl. 13, kde je vyjádřen požadavek na přiměřenou délku trestního řízení a na přijetí účinných právních prostředků nápravy v případě neodůvodněných a nepřiměřených průtahů v řízení. Jak ostatně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, zastavení trestního stíhání nelze považovat za takový prostředek, přičemž postačí, pokud soudy přihlédly k délce řízení alespoň při výměře trestu, což se v posuzované věci stalo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikované pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, publikovaný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit následující skutečnosti vyplývající z trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009. Celkovou délku trestního řízení v nyní posuzované věci obviněných J. Ch. , A. J. , P. Š. , P. Š. a L. J. (a dalších spoluobviněných) ovlivnila především skutečnost spočívající ve větším počtu obviněných, v rozsáhlosti dané trestní věci a zejména v nutnosti využití institutu mezinárodní právní pomoci (ve vztahu k Spojeným arabským emirátům a Thajskému království). Přitom proti obviněným bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu dne 17. 12. 2002. V průběhu přípravného řízení orgány činné v trestním řízení podaly dvě žádosti o mezinárodní právní pomoc, a to dne 25. 8. 2004 do Spojených arabských emirátů a dne 10. 9. 2003 do Thajského království. Příslušné orgány Spojených arabských emirátů vyřídily žádost o mezinárodní právní pomoc a zaslaly požadované podklady dne 12. 2. 2008 a orgány Thajského království tak učinily dne 27. 1. 2009, kdy byla spisová dokumentace předána Policejnímu prezidiu České republiky. Po prostudování spisu obviněnými (ve dnech 9. 7. až 9. 9. 2009) byl pak učiněn dne 14. 9. 2009 návrh na podání obžaloby. Ke Krajskému soudu v Praze byla obžaloba podána dne 6. 11. 2009. Ze spisového materiálu ve svazcích 18 až 23 je evidentní, že soud prvního stupně vyřizoval věc plynule a bez jakýchkoliv průtahů a totéž platí i pro Vrchní soud v Praze. Jak je tedy z uvedeného výčtu zřejmé, délku řízení negativně ovlivnilo především vyřizování mezinárodní právní pomoci, které však bylo rozhodující pro objasnění skutkového stavu věci a zejména pak k prověření obhajoby obviněných.

Posuzování délky řízení a její případné nepřiměřenosti je navíc věcí zcela individuální, při níž je třeba přihlížet nejen k celkové době trestního řízení, ale též k dalším okolnostem, jimiž jsou zejména složitost předmětu řízení, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení a chování účastníků řízení. Je zřejmé, že v dané trestní věci požadavky na provádění dokazování cestou mezinárodní právní pomoci výrazněji prodloužily délku přípravného řízení. Toto prodloužení je však objektivně zdůvodnitelné a nelze je přičíst na vrub neodůvodněných průtahů ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Obviněný J. Ch. ve svém dovolání dále uvedl, že extrémně dlouhé řízení by se mělo s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, zohlednit v uložené výměře trestu. Tento argument však nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Navíc oba soudy nižších stupňů při ukládání trestů zohlednily celkovou délku trestního řízení v posuzované trestní věci. Ohledně některých obviněných pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a nově jim uložil mírnější tresty, a to včetně obviněného J. Ch. právě s poukazem na skutečnost že od trestné činnosti uplynula již velmi dlouhá doba a tento velký časový odstup vyžaduje, aby soud použil zákonných možností ke zmírnění represivní stránky trestu .

Obvinění J. Ch. , A. J. a L. J. uplatnili ve svých dovoláních i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněných však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumána a odvolací soud o nich rozhodl, byť odvolání obviněných P. Š. a L. J. zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu. Lze tedy konstatovat, že nedošlo k omezení všech tří jmenovaných obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž ani nemohlo dojít ke zjištění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první variantě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění shledávali v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný Ch. navíc i podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud vyjádřil již výše, přičemž dospěl k závěru, že z věcného hlediska námitky obviněných částečně neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jsou neopodstatněné. Pokud obvinění vytýkali nedostatky obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, nejsou v těchto částech jejich dovolání přípustná, jak je výslovně uvedeno v § 265b odst. 4 tr. řádu. Totéž platí ohledně namítané stručnosti odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který ovšem odkázal na poměrně obsáhlé a podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Ze všech důvodů uvedených shora Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných P. Š. , J. Ch. , A. J. , P. Š. a L. J. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud obvinění J. Ch. a A. J. navrhli odklad výkonu jim uložených trestů odnětí svobody, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila podle § 265h odst. 3 tr. řádu návrh, aby dovolací soud odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí, přičemž s ohledem na obsah trestního spisu a způsob rozhodnutí o dovoláních podaných jmenovanými obviněnými ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265m tr. řádu).

V Brně dne 20. 3. 2013

Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y

Vypracoval: JUDr. Vilém R a v e k