5 Tdo 1345/2003
Datum rozhodnutí: 25.11.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1345/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2003 o dovolání obviněného P. A., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 32/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 125/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 6 T 125/2002, byl obviněný P. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému - firmě B. s., s. r. o., se sídlem K. 141, K. H., 12.395,- Kč na náhradě škody. Trestný čin spáchal obviněný tím, že dne 9. 3. 2001 v K. H., K. ulici 141, jako jednatel firmy N., s. r. o., se sídlem Č., T. 225, odebral od firmy B. s., s. r. o., stavební materiál, přičemž si byl vědom toho, že nebude mít na úhradu zboží, neboť zůstatek běžného účtu firmy N., s. r. o., byl v uvedené době pouze 84,34 Kč a společnost měla další závazky. Fakturu na zboží do současné doby neuhradil a firmě B. s., s. r. o., K. 141, způsobil škodu ve výši 12.395,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře podal odvolání obviněný i okresní státní zástupkyně. Obviněný napadl rozsudek v celém rozsahu, okresní státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného P. A. odsoudil podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. dovolání opírající se o zákonný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění dovolání obviněný především namítal, že soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. o způsobu stanovení výše škody, když vycházely z částky uvedené na faktuře, aniž by zjistily skutečnou hodnotu zboží. Dovolatel poukázal na rozhodnutí č. 42/1990 Sb. rozh. tr., podle kterého škodou způsobenou na majetku jednáním pachatele trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaným vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věcí a nikoli z výše dohodnuté částky. Podle názoru obviněného bylo povinností soudů zjistit cenu, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a místě činu, obvykle prodává. Obvyklou cenu, jak se dovolatel domnívá, lze zjistit pouze srovnáním cen více prodejců, k čemuž v trestním řízení nedošlo. Dalšími námitkami pak obviněný odmítl svou trestní odpovědnost v celém rozsahu, neboť podle něj nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spočívající v obohacení se ke škodě cizího majetku a způsobení škody na cizím majetku a má tedy za to, že jde o obchodně právní vztah. Obviněný sice uznal, že je v prodlení s placením faktury, svůj dluh uznal a hodlá jej zaplatit, jakmile bude faktura v pořadí tak, aby se jejím předčasným zaplacením nedopustil jiného trestného činu, např. poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. nebo zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Podle obviněného nebyla tedy naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst 1 tr. zák. Dovolatel dále poukázal na to, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť podle něj soudy obou stupňů učinily nesprávné závěry o tom, že trestný čin byl spáchán v nepřímém úmyslu. Obviněný uvedl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. musí být prokázáno, že již v době uzavření smlouvy je pachateli známo, že nebude moci finančním závazkům ze smlouvy dostát a být s tím srozuměn. Přitom zdůraznil, že ke dni 9. 3. 2003, jak vyplývá z dokazování, měl v pokladně částku 33.106,60 Kč, tedy částku, která zřejmě postačovala k uhrazení faktury. Fakturu neuhradil proto, že krátce po dodání zboží došlo k poškození vozidla a on musel všechny peníze vynaložit na jeho opravu. Dovolatel podotkl, že má koupené zboží stále účetně a fyzicky na skladě, takže se nedopustil žádného jednání, např. dalšího prodeje zboží a použití kupní ceny pro sebe, ze kterého by se podle něj dalo usuzovat na nepřímý úmysl.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 32/2003, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě, aby napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprošťuje.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky ohledně neexistence formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. sice odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak při posuzování jejich důvodnosti je třeba vycházet ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu poukázala nejvyšší státní zástupkyně na to, že ze skutkové věty i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že si obviněný již v době odebrání materiálu byl vědom, že nebude mít na úhradu zboží, neboť zůstatek běžného účtu firmy N. s. r. o. byl v uvedené době pouze 83,34 Kč a společnost měla další závazky. Podle jejího názoru existence částky cca 30.000,- Kč v pokladně firmy podvodný úmysl na straně obviněného nevylučovala a skutková zjištění učiněná soudy podle ní skýtala dostatečný podklad k závěru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Dále dodala, že pokud obviněný odebral pro firmu N. s. r. o. zboží bez zaplacení, obohatil tím tuto firmu a současně způsobil škodu na cizím majetku. Za částečně důvodnou pak podle nejvyšší státní zástupkyně lze považovat námitku týkající se postupu soudu při stanovení výše škody. Soudy vycházely z částky fakturované a závěr o tom, že šlo o cenu obvyklou blíže neodůvodnily. Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že z provedeného dokazování ani z argumentace dovolání nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by firma B. s., s. r. o., prodávala stavební materiál za ceny výrazně vyšší nežli byly v době a místě činu obvyklé. Podle jejího názoru by případné zrušení napadených soudních rozhodnutí a nové projednání věci mohlo vést k určité úpravě výše škody uvedené ve skutkové větě, avšak tato změna by neměla podstatný vliv na postavení obviněného a podstatné změny by podle ní nemohl doznat ani výrok o náhradě škody.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu, bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel uplatnil právní námitky týkající se formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Obviněný vytýkal soudu způsob stanovení výše škody způsobené trestným činem podle § 89 odst. 12 tr. zák., dále uvedl námitky týkající se objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a odmítl závěry soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu. Všemi těmito námitkami obviněného se zabýval a náležitě se s nimi vypořádal již soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení, který poukázal na správný závěr soudu prvního stupně ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně nepochybil, když obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak škodu na cizím majetku nikoli nepatrnou, když odebral od poškozeného zboží s vědomím, že nebude moci svůj závazek splnit, když na běžném účtu firmy byl v uvedené době zůstatek pouze 84,34 Kč a společnost měla další závazky. Pokud se týká subjektivní stránky tohoto trestného činu, je správný právní závěr soudu o jednání obviněného v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný jednal s vědomím toho, že peníze nebude moci poškozenému zaplatit ve smluvené lhůtě, a byl tedy srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit objekt chráněný trestním zákonem, kterým je v tomto případě ochrana majetkových práv. Na srozumění lze rovněž usuzovat z toho, že obviněný smluvenou cenu nezaplatil ani když bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že mezi stranami byla dohodnuta i forma úhrady faktury, a to z účtu na účet, a jestliže účet obviněného vykazoval v době skutku i několik měsíců před ní, zůstatek ve výši přibližně 84,- Kč, učinil soud prvního stupně správné závěry o úmyslu obviněného.

Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný uplatnil námitku týkající se postupu soudů při stanovení výše škody. Soudy obou stupňů vycházely při jejím stanovení z částky uvedené na faktuře za odebrané zboží a blíže neodůvodnily závěr o tom, že šlo o cenu, za kterou se předmětné zboží v době a místě činu obvykle prodávalo. Obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně způsobil škodu ve výši 12.395,- Kč, tj. škodu, která přesahuje dolní hranici škody nikoli nepatrné, která činí 5.000,- Kč, a která je zákonným znakem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a z obsahu spisu je zřejmé, že pro právní závěr o výši škody soud vycházel z peněžní částky uvedené na objednávce na odběr zboží podepsané obviněným, z dodacího listu, kde jsou rozepsány jednotlivé položky odebíraného zboží a z částky uvedené na faktuře vystavené poškozeným. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně měl dostatek důkazů ke stanovení výše škody, přičemž z dokladů je zřejmé, že se strany na ceně za dodané zboží dohodli. Soud druhého stupně nepochybil, když uvedl, že soud prvního stupně neměl na základě dokazování důvod k pochybnostem, že předmětné zboží se v místě činu a v době jeho spáchání za ceny uvedené ve faktuře prodávalo a tak konstatoval, že z hlediska ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. byla výše škody zjištěna dostačujícím způsobem.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek