5 Tdo 1344/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1344/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání, které podal obviněný Bc. M. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013, sp. zn. 4 To 143/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 111/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Bc. M. Č. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 3 T 111/2012, uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným pod body 1. až 5. ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

O odvolání obviněného podaném proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 8. 2013, sp. zn. 4 To 143/2013, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný Bc. M. Č. podal dne 22. 10. 2013 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, přičemž nehodnotily provedené důkazy v souladu se zákonem a postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo . Obviněný tedy nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování a uvádí, že skutková zjištění a provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu. Dále se podle přesvědčení obviněného soudy nižších stupňů nezabývaly platností kupních smluv a v návaznosti na to ani otázkou vzniku daňové povinnosti. Závěrem svého dovolání obviněný s poukazem na ustanovení § 265 odst. 1 tr. řádu (patrně mínil § 265k odst. 1 tr. řádu) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a aby podle § 265l tr. řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného Bc. M. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že vzhledem k povaze dovolacích námitek se k němu nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný Bc. M. Č. však nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. V převážné části svého dovolání totiž obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. O výlučně procesní (nikoli hmotně právní) povaze těchto jeho námitek ostatně svědčí již tvrzení obviněného, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo a že soudy interpretovaly některé skutkové okolnosti výlučně v neprospěch obviněného. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Přitom obviněný ve svém dovolání poměrně podrobně rozebírá obsah některých důkazů (zejména výpovědí svědků, odborného vyjádření a listin) a polemizuje s tím, jak tyto důkazy hodnotil soud prvního stupně a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, popřípadě totéž vytýká odvolacímu soudu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Bc. M. Č., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž namítá nedostatečné prokázání jeho viny údajně jen na podkladě důkazů vyhodnocených v neprospěch obviněného. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.

Totéž platí o námitce obviněného Bc. M. Č., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.

V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné hodnotit i zbývající část argumentace obviněného Bc. M. Č., v jejímž rámci namítl, že soudy nižších stupňů se důkladně nezabývaly otázkou vzniku daňové povinnosti u přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině především připomíná, že citovaného přečinu se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.

Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů a které Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání zpochybňovat, obviněný Bc. M. Č. se záměrně vyhýbal své povinnosti zaplatit daň z převodu nemovitostí ve správné výši. Svůj záměr vyhnout se řádnému plnění této daňové povinnosti pak obviněný uskutečnil tím, že zfalšoval kupní smlouvy v částech týkajících se kupní ceny za převáděné nemovitosti, přičemž tímto způsobem chtěl docílit nižší daňové povinnosti, než která ho ve skutečnosti zatěžovala. Uvedená povinnost vycházela z ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném v době spáchání činu, podle kterého byla základem daně z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu a platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná.

Pokud tedy obviněný Bc. M. Č. před provedením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě předmětných kupních smluv podal místně příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu uvedených nemovitostí, v nichž uvedl jinou výši daně, než jaká ve skutečnosti odpovídala ceně nemovitostí a zákonu, musel vědět, že takovým jednáním porušuje zájem státu na správném vyměření daně a že mu v jeho důsledku způsobí daňový únik v označené výši. Navíc, jak vyplývá z provedeného dokazování, obviněný obdržel od jednotlivých kupujících peněžní částky, které odpovídaly obvyklé ceně převáděných nemovitostí v daném místě a čase. Ostatně bylo by poněkud nelogické, aby obviněný jako podnikatel ve stavebnictví, který byl dostatečně seznámen s místními poměry i v oblasti cen nemovitostí (pozemků), je prodával za značně podhodnocené ceny. Lze proto uzavřít, že obviněnému byly známy všechny rozhodné skutkové okolnosti zakládající jeho povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí ve správné výši. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož se údajně soudy nižších stupňů nevypořádaly důkladně s otázkou platnosti kupních smluv. Vždyť spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku není nijak vázáno na platnost určitých smluv, je-li jinak zřejmé, že nastaly skutečnosti, na které je vázán vznik povinnosti přiznat a zaplatit určitou daň. Navíc v posuzované věci nevznikly v dosavadním průběhu řízení žádné pochybnosti o platnosti uvedených kupních smluv, které obsahovaly všechny základní náležitosti vyžadované zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů, včetně určení kupní ceny, kterou kupující prokazatelně uhradili ve výši odpovídající ceně v místě a čase obvyklé. Jestliže obviněný teprve po uzavření smluv postupoval způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemůže tato okolnost zpochybnit platnost uvedených právních úkonů.

Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutků spáchaných obviněným Bc. M. Č., jimiž naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným.

Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Bc. M. Č. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud je neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Bc. M. Č. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. 12. 2013
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y