5 Tdo 1341/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoník, § 34 odst. 4, 5 tr. zákoník, § 241 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1341/2010-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné Z. T. , a obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 188/2010, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 109/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 188/2010, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 5 T 109/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc obviněných Z. T. a J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 5 T 109/2004, bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Z. T. a J. P. pro skutek, ve kterém je spatřován přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoníku ), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, spočívající v tom, že obviněná Z. T. po předchozí dohodě s obviněným J. P. v postavení statutárních zástupců (správně orgánů ), jednatelů firmy Skloreal TPF, s. r. o., se sídlem Trmice, Slepá ulička 72/10.

1) v době od měsíce říjen 2002 do měsíce prosinec 2003 neodvedli za zaměstnance uvedené firmy na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem pojistné na sociální zabezpečení, ačkoliv příslušná část prostředků ve výši 8 % z jejich hrubých mezd jim byla z vyměřovacích základů pravidelně strhávána a tímto jednáním způsobili Českému státu zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem, Revoluční č. 3289/15, nedoplatek na neodvedeném pojistném ve výši 377.637,- Kč
2) v době od měsíce ledna 2002 do měsíce prosince 2003 neodvedli za zaměstnance uvedené firmy na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky v Ústí nad Labem pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv příslušná část prostředků ve výši 4,5 % z jejich hrubých mezd jim byla z vyměřovacích základů pravidelně strhávána a tímto jednáním způsobili Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní pojišťovně v Ústí nad Labem, Bratislavská 8, nedoplatek na neodvedeném pojistném ve výši 148.213,67 Kč,
ačkoliv firma Skloreal TPF, s. r. o., disponovala patřičnými finančními prostředky, když v důsledku jejich počínání vznikl vůči jmenovaným poškozeným subjektům nedoplatek na povinných platbách v úhrnné výši nejméně 525.850,67 Kč.

Toto usnesení napadla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem stížností, o níž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 188/2010, tak, že jí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti uvedenému usnesení stížnostního soudu ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 5 T 109/2004, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení. V návaznosti na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že v posuzované trestní věci došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 34 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pokračováním v trestním stíhání obviněných by nedošlo k rozšíření podmínek trestní odpovědnosti v neprospěch obviněných. Soud se správně zabýval otázkou, podle kterého zákona bude posuzovat trestnost činu, tedy zda podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, nebo zda podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, oba ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že otázku právní úpravy promlčení v porovnávaných komplexech trestněprávních norem je nutno rovněž s ohledem na hmotně právní povahu institutu promlčení vzít v úvahu. Je proto třeba vycházet z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace přichází v úvahu podle zásady, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže to je pro pachatele příznivější. Úvahy soudů obou stupňů jsou správné potud, pokud dospěly k závěru, že trestné jednání obviněného je třeba z hlediska příznivosti právně kvalifikovat podle nového trestního zákoníku jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové posouzení je pro oba obviněné příznivější. Nesprávným však je vyhodnocení soudů, že při aplikaci pozdějšího zákona je trestní odpovědnost promlčena. Podle § 67 odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ) se trestní stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Posledním takovým úkonem provedeným orgánem činným v trestním řízení za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., bylo konání hlavního líčení Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 27. 11. 2009. Tento úkon směřující k trestnímu stíhání pachatele měl za následek přerušení běhu promlčecí doby a počátek nové promlčecí doby. Provedení tohoto úkonu bylo úkonem provedeným v souladu se zákonem se všemi s tím spojenými důsledky, včetně přerušení promlčení. Podle nejvyšší státní zástupkyně je tedy zřejmé, že obviněnými spáchaný trestný čin nebyl ke dni nabytí účinnosti trestního zákoníku, promlčen, proto je třeba novou promlčecí dobu počítat od posledního úkonu, který měl hmotně právní účinky vzhledem k promlčení. K rozšíření podmínek trestní odpovědnosti tím nedochází, neboť změna právní kvalifikace se nepromítne do kratší promlčecí doby činu (promlčecí doby činu jsou podle obou právních úprav totožné) a nedošlo zpětně ani k situaci, kdy by byla retroaktivně obnovena trestní odpovědnost pachatelů, která v minulosti zanikla promlčením.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že Okresní soud v Ústí nad Labem tedy postupoval nesprávně, pokud trestní stíhání obviněných podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil, neboť v posuzované trestní věci nedošlo k zániku trestnosti činu z důvodu promlčení. Nesprávně postupoval a rozhodl i soud stížnostní, pokud se s vadným postupem nalézacího soudu ztotožnil a jeho rozhodnutí potvrdil. Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 188/2010, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 5 T 109/2004, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obvinění Z. T. a J. P. , jimž bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř., byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.

Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila také dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., zde konkrétně usnesení o zastavení trestního stíhání, kterým soud přesto rozhodl. V případě zastavení trestního stíhání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, nikoli tedy v tom, že sice trestní stíhání stejně mělo být zastaveno, ale z jiného obligatorního důvodu (§ 11 odst. 1 tr. ř.), než jaký byl použit.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, dále že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost).

Ve své shora podrobně rozvedené právně relevantní námitce nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že v posuzované trestní věci nedošlo k zániku trestnosti činu spáchaného obviněnou Z. T. a obviněným J. P. z důvodu promlčení, neboť došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 34 odst. 1, 4 a 5 tr. zákoníku.

Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Tato skutková podstata se zaměřuje na případy, kdy zaměstnavatel nebo plátce neskrývá svou povinnost odvést uvedené sražené platby za zaměstnance či jiné osoby nebo v jejich prospěch ani jejich výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto povinnost úmyslně nesplní. Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje na všechny sražené částky vybírané jako daň z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, které je povinen zaměstnavatel nebo plátce srazit za zaměstnance nebo jinou osobu a odvést svému místně příslušnému správci daně, příslušné správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně. Nesplněním zákonné povinnosti zaměstnavatele nebo plátce odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění se tedy rozumí neodvedení těch uvedených povinných plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků nebo jiná osoba jako tzv. srážkovou daň a které mu byly zaměstnavatelem nebo plátcem sraženy při výplatě mzdy, platu, popř. jiného podobného příjmu. Zaměstnavatel (plátce) je totiž tyto sražené platby, resp. jejich části, povinen podle příslušných zákonů odvést správci daně (finančnímu úřadu), zdravotní pojišťovně, popř. správě sociálního zabezpečení. Nesplněním zákonné povinnosti odvést za zaměstnance nebo jinou osobu výše uvedené povinné platby spočívá v úmyslném opomenutí zaměstnavatele, který si úmyslně nepočíná v souladu s rozhodnými zákony a za tyto osoby příslušné povinné platby, přestože je srazil, neodvede správci daně, správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně, a to buď vůbec, nebo v celé výši. Není rozhodující, k jakému účelu neodvedené částky použil (např. na výhodnou investici, k úhradě jiných závazků, k osobní spotřebě apod.). Jednání pachatele se nemusí týkat všech uvedených plateb, ale postačí neodvedení jen jedné z nich za podmínky, že tím bude naplněn větší rozsah. Pokud jde o větší rozsah neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50.000 Kč. Částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Neodvede-li pachatel více uvedených povinných plateb, event. i více plateb různých druhů v § 241 odst. 1 tr. zákoníku vymezených povinných plateb, půjde o jeden skutek neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, jde-li se zřetelem k objektivním a subjektivním souvislostem o pokračování v trestném činu. Jsou-li splněny podmínky § 116 tr. zákoníku, lze z hlediska posouzení, zda došlo k neodvedení povinných plateb ve větším rozsahu, sčítat částky připadající na jednotlivé povinné platby. Pachatelem trestného činu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku může být jen zaměstnavatel nebo plátce, který ve větším rozsahu nesplní za zaměstnance nebo jinou osobu (poplatníka) zákonnou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jde o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud je zaměstnavatelem nebo plátcem právnická osoba, uplatní se ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku a trestně odpovědnou bude fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby. Trestní odpovědnost za trestný čin podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky zálohy na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně. Kdyby tomu tak nebylo a zaměstnavatel měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku by se dopustit nemohl.

Trestní stíhání obviněných Z. T. a J. P. bylo zahájeno pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. (srov. č. l. 3 spisu). Trestní zákon č. 140/1961 Sb. na tento trestný čin stanovil sazbu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. Vzhledem k tomu, že trestní zákoník za odpovídající trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku stanoví sazbu odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti, postupoval nalézací soud správně, pokud ve svém usnesení uvažoval s ohledem na § 2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku o právní kvalifikaci tímto trestným činem.

V ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku jsou stanoveny různé promlčecí doby podle závažnosti vyjádřené druhem a výší trestu v zákonné trestní sazbě za určitý trestný čin podle trestního zákoníku. Délka promlčecí doby je v ustanovení § 34 odst. 1 tr. zákoníku stanovena v rozmezí od tří let do dvaceti let. Konkrétní délka této doby se pak odvíjí od sazby trestu odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jehož právní kvalifikace přichází v úvahu, bez ohledu na to, jaký trest by byl v konkrétním případě pachateli ukládán. Pro posuzovaný případ je důležité ustanovení § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, v němž je uvedeno, že trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně 3 léta. Ustanovení § 34 odst. 4 tr. zákoníku uvádí důvody přerušení promlčecí doby, které má za následek, že dosud proběhlá promlčecí doba ztrácí z hlediska promlčení význam a začíná běžet nová promlčecí doba. Trestní zákoník obsahuje v ustanovení § 34 odst. 4 jen dva důvody (resp. dvě skupiny důvodů), jejichž existence způsobuje přerušení dosavadní promlčecí doby. Důvody musí nastat ještě v průběhu běžící dosavadní promlčecí doby. Ve srovnání s ustanovením § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. nyní již vedle sdělení obvinění (zahájení trestního stíhání) pro trestný čin nepřerušují běh promlčecí doby všechny úkony trestního řízení následující po zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) a směřující k trestnímu stíhání pachatele, ale jen omezený okruh výslovně vyjmenovaných úkonů v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. To je případně důležité též z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu § 2 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Důvod přerušení podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchání nového trestného činu v promlčecí době, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější byl převzat beze změny z předchozí úpravy v trestním zákoně, a je tedy shodný. Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku v případě důvodů přerušení promlčecí doby nebyl z hlediska právní jistoty shledán jako vhodný pojem úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu stíhání pachatele [§ 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.], protože ani v praxi nebylo vždy zcela jasné, které úkony orgánů činných v trestním řízení skutečně směřují k trestnímu stíhání pachatele a které nikoli. Proto byl zmíněný pojem nahrazen podstatně přesnější a jednoznačnější úpravou, podle níž se promlčecí doba přerušuje kromě zahájení trestního stíhání i po něm následujícími výslovně vyjmenovanými úkony. Kromě zahájení trestního stíhání způsobují po nabytí účinnosti trestního zákoníku (1. 1. 2010) přerušení promlčecí doby již jen výslovně vyjmenované a taxativně stanovené úkony trestního řízení, které následují po zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Jsou to následující úkony, resp. rozhodnutí, kterými jsou vzetí obviněného do vazby, vydání příkazu k zatčení obviněného, vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu, vydání evropského zatýkacího rozkazu, podání obžaloby na obviněného, podání návrhu na potrestání obviněného, vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro trestný čin, který zakládá trestní odpovědnost, o jejíž promlčení jde, a doručení trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému. Promlčecí dobu od 1. 1. 2010 proto již nepřerušují jiné úkony nebo rozhodnutí, byť souvisí s výše uvedenými úkony nebo jsou jim obdobné.

Pro srovnání je třeba uvést, že podle dřívější úpravy stanovilo promlčení trestního stíhání ustanovení § 67 tr. zák. Na posuzovaný případ dopadalo znění ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., v němž bylo uvedeno, že trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle § 67 odst. 3 tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušovalo sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo jestliže pachatel spáchal v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanovil trest stejný nebo přísnější.

Vzhledem k tomu, že jak v případě přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, tak v případě trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. je horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, délka promlčecí doby činí pět let, a to jak podle ustanovení § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tak podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Nejvyšším soudem bylo ze spisového materiálu zjištěno, že trestní stíhání obviněných Z. T. a J. P. pro týž skutek, vymezený obdobným způsobem, právně kvalifikovaný jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního komisaře Policie České republiky, okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2004, ČTS: ORUL-1470/SKPV2-2003 (srov. č. l. 3 spisu), které bylo obviněné Z. T. doručeno dne 8. 1. 2004 a obviněnému J. P. dne 15. 1. 2004. Obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 2 Zt 5/2004, pro týž skutek a trestný čin byla Okresnímu soudu v Ústí nad Labem doručena dne 30. 4. 2004 (srov. č. l. 182 spisu). Ve věci byla následně do účinnosti nového tr. zákoníku konána hlavní líčení ve dnech 5. 4. 2007 (č. l. 210 spisu) a 31. 5. 2007 (č. l. 232 spisu). První rozhodnutí ve věci učinil Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 5 T 109/2004, kterým obviněnou Z. T. a obviněného J. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 2 Zt 5/2004, pro stejný skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Proti uvedenému zprošťujícímu rozsudku soudu prvého stupně podal státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 5 To 710/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně (č. l. 248 spisu). Následně se konala dvě další hlavní líčení ve dnech 21. 10. 2009 (č. l. 269) a 27. 11. 2009 (č. l. 315 spisu). Za účinnosti nového trestního zákoníku rozhodl v dosud posledním hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2010 Okresní soud v Ústí nad Labem svým shora uvedeným usnesením ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 5 T 109/2004.

K odůvodnění svého usnesení, kterým podle § 223 odst. 1 tr. ř. zastavil trestní stíhání obou obviněných Z. T. a J. P. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. pro nepřípustnost trestního stíhání pro jeho promlčení, nalézací soud na straně 3 a 4 odůvodnění svého usnesení konstatoval, že dne 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. Jednání obviněných je tak nyní v souladu s § 2 odst. 1 věty za středníkem tr. zákoníku nutné právně kvalifikovat podle nového trestního zákoníku, neboť tento je pro obviněné příznivější. Obvinění tedy svým protiprávním jednáním naplnili po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Rovněž promlčení trestního stíhání je tak třeba posuzovat podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kdy okolnosti mající za následek přerušení nebo stavení běhu promlčecí doby podle trestního zákona, nemohou přetrvat, pokud s nimi tentýž následek nespojuje rovněž trestní zákoník. Opačný výklad by rozšiřoval podmínky trestní odpovědnosti v neprospěch pachatele, čímž by nepochybně došlo k porušení jeho ústavou garantovaných práv a svobod. Ze spisu pak bylo zjištěno, že obžaloba v této věci byla podána dne 30. 4. 2004. Do současné doby pak ve věci nebyl vydán příkaz k zatčení, evropský zatýkací rozkaz, nebyl doručen trestní příkaz ani vyhlášen odsuzující rozsudek. Ve skutku, pro který byla podána na obviněné obžaloba, je nyní spatřován přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který obviněným hrozí trest odnětí svobody až na tři léta nebo trest zákazu činnosti. Ve smyslu § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pak promlčecí doba trestního stíhání v tomto případě činí 5 let. Jelikož od podání obžaloby uplynula doba delší pěti let, aniž by došlo k některé z okolností uvedených v § 34 odst. 3, 4 tr. zákoníku, došlo k promlčení trestního stíhání obviněných .

Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodl napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 188/2010, tak, že stížnost státní zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, na straně 3 odůvodnění tohoto svého usnesení jen ve stručnosti konstatoval, že okresní soud pečlivě a podrobně odůvodnil své rozhodnutí včetně toho, proč nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 považuje pro obviněné za příznivější. Podle § 2 odst. 3 tr. zákoníku při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího. Je nutno pak užít zákona jako celku. Za dané situace okresní soud zcela správně posoudil situaci a tuto vyložil ve prospěch obviněných, když výklad v jejich neprospěch je nepřípustný a došlo by jím k porušení ústavou zaručených práv a svobod obviněných. Podle nové úpravy je výčet okolností, vedoucí k přerušení nebo stavení promlčecí doby taxativní a nelze jej rozšiřovat. Pokud pak celkově nový trestní zákoník je pro obviněné příznivější, je nutné i otázku promlčení posuzovat z hlediska trestního zákoníku. Okresní soud tedy postupoval z tohoto hlediska správně a nelze mu nic vytýkat [ ]. Dodává jen, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu, aby úkony provedené do 1. 1. 2010 byly relevantní i pro posouzení promlčecí doby podle trestního zákoníku, vyjádřil by to v přechodných ustanoveních. Absence přechodného ustanovení tohoto znění odůvodňuje závěr, ke kterému krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl. Námitky státního zástupce tedy nebyly shledány důvodnými, jak je výše uvedeno .

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený právní názor ve své důsledku, pokud poukazuje na nedostatek přechodných ustanovení, a z toho dovozuje, že i na skutečnosti, které se staly do účinnosti nového trestního zákoníku za platnosti předchozí právní úpravy (konkrétně skutečnosti, jež měly v souladu s touto platnou úpravou za následek přerušení běhu promlčecí doby), je třeba vztáhnout zpětně novou právní úpravu a posuzovat běh promlčecí doby před 1. 1. 2010, jakoby se tyto skutečnosti vůbec nestaly, nelze považovat za správný. V tomto směru je třeba především poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která pochází již z doby předcházející přijetí a účinnosti nového trestního zákoníku v návaznosti na novelizace trestního zákona č. 140/1961 Sb., provedené po roce 1989, které se dotkly právní úpravy běhu promlčecí doby a okolností k němu se vztahujících. Tyto novelizace zásadně také neobsahovaly přechodná ustanovení ohledně běhu promlčecích dob, a proto bylo třeba tyto rozhodné otázky řešit v rozhodovací praxi. Podle této ustálené judikatury se změnou trestního zákona zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, publikované pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr.). Obsahově shodný názor byl vysloven např. i v nepublikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 6 Tdo 584/2004. Podle těchto rozhodnutí je podstatné, že trestní stíhání podle původní právní úpravy bylo zahájeno a vedeno v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou, a v souladu s ní počala též běžet promlčecí doba, jejíž délka se odvíjela od právní úpravy v době jejího běhu aplikované. Pokud teprve v průběhu této promlčecí doby došlo ke změně trestního zákona, a tím i ke změně právní kvalifikace, měla tato změna vliv jen na délku nové promlčecí doby, aniž by rušila účinky, které nastaly již ve vztahu k běhu promlčecí doby podle původní právní kvalifikace a v souladu s ní i počítané délky promlčecí doby (k tomu srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010). V tomto projednávaném případě však byla navíc délka promlčecí doby zachována i po změně trestního zákona, jak to vyplývá ze srovnání § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a jak to již bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud dále upozorňuje, že danou problematikou se v souladu s názorem zastávaným ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu zabývá i nauka trestního práva a odborná literatura ji reprezentující. V tomto směru lze odkázat např. na publikaci Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 59, kde je k výkladu časové působnosti mimo jiné uvedeno, že Kořeny zásady zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného sahají nejen k právní jistotě občanů, ale dotýkají se samých přirozených mezí možnosti právní regulace. Jestliže je totiž zákon ze své podstaty souborem zákazů určitého chování a sankcí za nedodržení tohoto chování, je třeba si uvědomit, že tyto zákazy mohou z podstaty věci působit pouze do budoucna. Žádný zákon nemůže následně zakázat něco, co se už v minulosti stalo v souladu s právem. Promlčecí doba podle nové právní úpravy může být použita toliko do budoucnosti, tzn. pouze ve vztahu k době po účinnosti nového trestního zákoníku. Nemůže se proto podle ní posuzovat zpětně, do minulosti otázka promlčení, pokud bylo promlčení podle předchozí právní úpravy uplatňováno v souladu se zákonem. Tímto přístupem, který odpovídá zásadám logiky, není narušena právní jistota občanů, a nelze takovou skutečnost považovat ani za rozpornou s principem zákazu retroaktivity vyjádřeným v § 1 tr. zákoníku ve spojení s § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nové právní úpravy nelze přehodnocovat již v minulosti proběhlou promlčecí dobu, které počala běžet, běžela a byla přerušena v souladu s původní zákonnou právní úpravou. K rozšíření podmínek trestní odpovědnosti tím nedochází, neboť změna právní kvalifikace na přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se nepromítne s ohledem na § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku do kratší promlčecí doby (promlčecí doby jsou podle obou právních úprav totožné) a nedošlo zpětně ani k retroaktivnímu obnovení trestní odpovědnosti pachatelů, která by již v minulosti zanikla promlčením (uplynutím promlčecí doby).

Nelze tedy zásadně souhlasit s názorem nalézacího soudu, který následně přejal i soud odvolací, pokud tvrdí, že od podání obžaloby uplynula doba delší pěti let, aniž by došlo k některé z okolností uvedených v § 34 odst. 3, 4 tr. zákoníku, neboť tyto okolnosti je možno použít až od účinnosti nového trestního zákoníku, tedy od 1. 1. 2010, a nikoli zpětně k přehodnocování běhu promlčecí doby, která běžela v souladu s § 67 odst. 2, 3 tr. zák., a skutečností v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. nastalých, které měly v souladu s ustanovením § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. za následek přerušení promlčení trestního stíhání, přesněji přerušení promlčecí doby, což je pak rozhodující pro posouzení promlčení trestní odpovědnosti či trestnosti obou obviněných, jako pachatelů posuzovaného trestného činu. Obvinění Z. T. a J. P. ukončili podle dosavadního skutkového zjištění své jednání v prosinci 2003. V souladu s ustanovením § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo jejich trestní stíhání přerušeno vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 5. 1. 2004 (srov. č. l. 3), které si obviněná Z. T. převzala dne 8. 1. 2004 a obviněný J. P. dne 15. 1. 2004. Obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem je datována 26. 4. 2004, na Okresní soud v Ústí nad Labem byla doručena dne 30. 4. 2004 (srov. č. l. 182). Ve věci byla následně do účinnosti nového tr. zákoníku konána hlavní líčení dne 5. 4. 2007 (č. l. 210 spisu) a 31. 5. 2007 (č. l. 232), neveřejné zasedání dne 26. 2. 2009 (č. l. 248) a další dvě hlavní líčení dne 21. 10. 2009 (č. l. 269) a 27. 11. 2009 (č. l. 315). Jak již bylo shora uvedeno, hlavní líčení dne 27. 11. 2009 bylo v souladu s § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. úkonem směřujícím k trestnímu stíhání pachatele, jež měl za následek přerušení běhu promlčecí doby a počátek nové promlčecí doby (srov. § 67 odst. 4 tr. zák.). K tomu je třeba dodat, že hmotně právní důsledek tohoto úkonu směřujícího k trestnímu stíhání pachatele nemůže být negován novou právní úpravou, neboť provedení tohoto úkonu bylo úkonem provedeným v souladu se zákonem se všemi s tím spojenými důsledky, včetně přerušení promlčení ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s uvedenou dovolací námitkou nejvyšší státní zástupkyně, a proto dospěl k závěru, že trestný čin původně právně kvalifikovaný jako neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se podle dosavadních zjištění dopustili obvinění Z. T. a J. P. , po účinnosti trestního zákoníku správně kvalifikovaný jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, nebyl zatím promlčen.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), g) a f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v důsledku čehož bylo napadeným usnesením soudu prvního stupně rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 188/2010, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 5 T 109/2004 . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení Okresní soud v Ústí nad Labem, jemuž byla věc přikázána, posoudí znovu otázku promlčení trestného činu, jehož se měli dopustit obvinění Z. T. a J. P. ze všech shora naznačených hledisek a ve smyslu uvedených právních názorů při respektování ustálené judikatury a znovu rozhodne o vině a příp. i trestu jmenovaných obviněných. Nejvyšší soud k tomu již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba v případě vynesení rozsudku postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V případě vynesení usnesení je třeba ve smyslu § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění zejména uvést, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Podobně také z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnými, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání, a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2010


Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.