5 Tdo 134/2017
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku



5 Tdo 134/2017-53

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 5/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. 7 T 5/2015, byl obviněný Ing. M. J. uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), a přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným v odsuzujícím výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Obviněnému byla dále podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozené Regionální radě regionu soudržnosti Severovýchod se sídlem v Hradci Králové škodu ve výši 600 422 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Týmž rozsudkem byl dále ve výroku pod bodem II. obviněný Ing. M. J. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 2 KZv 25/2014, pro skutek podrobně popsaný v tomto výroku v rozsudku soudu prvního stupně, v němž obžaloba spatřovala dílčí útok pokračujícího zločinu podle § 260 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinu podle § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku.

4. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch obviněného proti všem výrokům napadeného rozsudku a jednak obviněný proti všem výrokům odsuzující části napadeného rozsudku. O odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Postupem podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným pod bodem I./A. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 2 roků. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost nahradit poškozené Regionální radě regionu soudržnosti Severovýchod se sídlem v Hradci Králové škodu ve výši 600 422 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem I./B. dále odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc ohledně zprošťující části (bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně) Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

5. O odvolání obviněného pak rozhodl Vrchní soud v Praze týmž rozsudkem pod bodem II. tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného
6. Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud pochybil, když jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin, přičemž závěry soudů prvního i druhého stupně jsou ve zcela zřejmém nesouladu se skutkovými zjištěními a odůvodnění je ve vnitřním rozporu s výrokem. Obviněný namítl také tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, přičemž má za to, že zásah do skutkových zjištění lze v tomto případě připustit v rámci řízení o dovolání s odkazem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04. Obviněný dále odkázal i na svou argumentaci obsaženou v odvolání a tyto námitky dále podrobně rozvedl.
7. Pokud jde o skutek týkající se dodání van, podle obviněného byly tyto vany dodány a uloženy ve skladu dopravce, takže tím byla splněna podmínka pro poskytnutí dotace, a nemohly být naplněny zákonné znaky skutkových podstat daných zločinů. Obviněný rovněž popřel, že by vědomě předložil falzifikát dodacího listu, a vysvětlil fungování principu předfinancování dotace. Ohledně skutku, který se týká dodání lůžek, se obviněný ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle něhož z provedených důkazů nelze dovodit úmyslné zavinění obviněného.

8. Obviněný vytkl i porušení ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu, neboť podle jeho názoru byl odsouzen za skutek, který nebyl uveden v obžalobě. Dále považuje uložení trestu zákazu činnosti za nepřiměřeně přísné, přičemž výrok o tomto trestu ohrozí splnění jeho povinnosti k náhradě škody, když nebude mít možnost získat z titulu odměny za výkon funkce finanční prostředky k jejímu nahrazení.

9. Obviněný zpochybnil i správnost výroku o náhradě škody, protože poškozená svým jednáním v podstatě zmařila dotaci, v insolvenčním řízení vedeném ohledně majetku obchodní společnosti Senior Chrudim, s. r. o., nebude vůbec uspokojena a její pohledávka je sporná ve správním i insolvenčním řízení, což odvolací soud údajně ignoroval.

10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc k dalšímu řízení.

11. Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k dovolání obviněného.

III. Posouzení přípustnosti dovolání
12. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu potom taxativně vymezují, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už jen z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání omezena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005, publikované pod č. T 851. v sešitě 21 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006).

13. Pokud bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, případně bylo uloženo ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, jde o rozhodnutí ve věci samé uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu. Takovým odsuzujícím rozsudkem jako rozhodnutím ve věci samé pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. řádu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů obsažených v § 258 odst. 1 tr. řádu; vždy však musí jít o rozsudek o vině a trestu v uvedeném smyslu. Nejvyšší soud dále obecně poznamenává, že k provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu, k posouzení důvodnosti podaného dovolání a k věcnému rozhodnutí o něm je nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo pravomocné rozhodnutí ve věci samé, které bylo napadeno dovoláním. Jestliže však takové rozhodnutí již v době rozhodování dovolacího soudu neexistuje (bylo zrušeno např. v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 tr. zákoníku), nemůže dovolací soud přezkoumávat již neexistující rozhodnutí a musí dovolání podané proti němu odmítnout jako nepřípustné [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu].

14. Jak vyplývá v nyní posuzované trestní věci z dovolání podaného obviněným Ing. M. J., to směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, kterým bylo rozhodnuto ve výše uvedeném smyslu. Z obsahu předloženého trestního spisu však Nejvyšší soud zjistil, že citované rozhodnutí bylo následně částečně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 7 T 5/2015, jímž byl pod bodem I. podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, výrok o vině, celý výrok o trestu a dále rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody. Následně byl obviněný pod bodem II. téhož rozsudku nově uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil dílčími útoky popsanými pod body II./1. a II./2. ve výroku o vině tohoto rozsudku, přičemž popis dílčího útoku pod bodem II./1. byl převzat z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 3 roků. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost nahradit poškozené Regionální radě regionu soudržnosti Severovýchod škodu ve výši 1 999 022 Kč. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení usnesení odvolacího soudu, tj. dne 20. 10. 2016. Věc byla tedy Nejvyššímu soudu předložena v době, kdy ohledně této trestné činnosti obviněného bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 7 T 5/2015, přičemž obviněnému byl postupem podle § 45 tr. zákoníku uložen společný trest ve vztahu k rozhodnutí napadenému nyní projednávaným dovoláním obviněného. Navíc Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že jak obviněný, tak jeho obhájce JUDr. Kamil Podroužek, který v zastoupení obviněného podal dovolání, byli osobně přítomni u hlavního líčení, jehož výsledkem bylo vynesení posledně citovaného rozsudku (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 2388 trestního spisu).

15. Z výše uvedeného je patrné, že vyhlášením usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 4 To 59/2016, přestaly právně existovat výroky o vině, trestu a náhradě škody v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, který byl napaden podaným dovoláním obviněného. Za této situace pak tuto část citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze pod bodem I. nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, neboť již neexistuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, publikované pod č. T 683. v sešitě 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, publikované pod č. T 988. v sešitě 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Jestliže tedy dovoláním napadená část rozhodnutí neexistuje, nelze ani v intencích ustanovení § 265i odst. 3 až 5 tr. řádu přezkoumat takovou neexistující část rozhodnutí. Proto je třeba v uvedeném případě pokládat dovolání proti neexistující části rozhodnutí za nepřípustné.

16. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na své usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, podle něhož platí, že jsou-li splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 265a tr. řádu, lze dovoláním podaným ovšem proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl uložen společný trest za pokračování v trestném činu, uplatnit též vady předpokládané v ustanovení § 265b tr. řádu jako důvody dovolání, byť se vztahují pouze k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu. Dovolatel může takto uplatnit např. vadu, že v dřívější věci rozhodoval vyloučený soudce, může namítat porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení v předchozí věci, nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným dřívějším rozhodnutím apod. . Jinak řečeno případné dovolací námitky vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, by mohl obviněný Ing. M. J. uplatnit jen v rámci dovolání, které by směřovalo proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 4 To 59/2016, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 7 T 5/2015. To také obviněný učinil, jak vyplývá z obsahu předloženého spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 5/2015, přičemž tato věc je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 5 Tdo 135/2017. Obviněný tedy nebyl oprávněn účinně napadnout dovoláním takové výroky rozhodnutí ve věci samé, které byly později zrušeny (např. při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu) a které už v době rozhodování o dovolání právně neexistují (k tomu viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006, publikované pod č. T 919. v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006).

IV. Závěrečné shrnutí
17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného Ing. M. J. není v této trestní věci přípustné, a proto je jako takové podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl.

18. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání a také tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 2. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu