5 Tdo 1327/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1327/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. L. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 To 464/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 390/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 To 464/2005, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 T 390/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 T 390/2003, byl obviněný Ing. L. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení a § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce tří měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání a funkce statutárního orgánu obchodní společnosti při zprostředkovatelské činnosti spojené s uzavíráním úvěrových smluv na dobu dvou roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. D.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 To 464/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v části týkající se obviněného Ing. L. H. a podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v části týkající se obviněného J. D. , a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný Ing. L. H. byl uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení a § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce tří měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání a funkce statutárního orgánu obchodní společnosti při zprostředkovatelské činnosti spojené s uzavíráním úvěrových smluv na dobu dvou roků. Současně bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného J. D.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný Ing. L. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Podle vyjádření obviněného změnil odvolací soud rozsudek okresního soudu pouze pro neúplnost výroku o vině, do kterého doplnil některá slova. Trest zákazu činnosti však v důsledku tohoto rozhodnutí obviněnému skončí téměř o rok a půl později. V rozsudku také není uvedeno místo, čas a způsob spáchání činu a další skutečnosti nezbytné k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Podle dalších námitek dovolatele nařízení vlády č. 140/2000 Sb. uvedené ve výroku o vině nabylo účinnosti až 1. 1. 2001, a proto jej na daný skutek nelze aplikovat. Trestná činnost obviněného spočívala v ojedinělých jednáních, přičemž na čtyřech se podílel ve spolupráci se sdružením T. Nebyl proto naplněn zákonný znak většího rozsahu neoprávněné činnosti, ani jejího trvání po dobu půl roku. Soudy také nesprávně vyhodnotily výši nákladů vynaložených obviněným, jakož i výši jeho příjmů. Dále soudům vytkl porušení § 120 odst. 3 tr. ř. a § 160 odst. 1 tr. ř. a porušení rovného postavení obou obviněných. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby v plném rozsahu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru obviněný neuplatnil z obsahového hlediska dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Části námitek k důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však státní zástupce přisvědčil, neboť nařízení vlády č. 140/2000 Sb. nebylo v inkriminované době v účinnosti a na jednání obviněného jej nebylo možné použít. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v části týkající se dovolatele a přikázal věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Druhý důvod dovolání, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku citoval, tedy důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán za podmínky, když v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.

Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné dovolatelem jsou zčásti odlišné od zákonem předvídaného obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tvrzení, podle kterých změna rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem způsobila faktické prodloužení trvání trestu zákazu činnosti uloženého obviněnému, nelze podřadit žádnému z citovaných dovolacích důvodů. Jejich obsahem není ani námitka nesprávnosti právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, a stejně tak nevypovídají o tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nad rámec přezkumu v dovolacím řízení je možno uvést, že postup soudu druhého stupně nebyl v rozporu s procesním právem a ani prodloužení trvání trestu zákazu činnosti nezpůsobil. Po dobu řízení o odvolání, které podal sám obviněný, nebyl rozsudek soudu prvního stupně pravomocný a výrok o trestu tak nebyl vykonatelný. Také námitky, podle kterých v daném řízení bylo nerovné postavení obou spoluobviněných a podle kterých ve výroku o vině není uvedeno místo, čas a způsob spáchání činu a jiné skutečnosti nezbytné k individualizaci skutku, zpochybňují dodržení procesních ustanovení (§ 120 odst. 3 tr. ř. a § 160 odst. 1 tr. ř.), nikoli však hmotně právních ustanovení, jak by odpovídalo dikci § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se navíc o námitky neopodstatněné, neboť skutek je ve výroku o vině popsán dostatečně ze všech hledisek nezbytných k jeho identifikaci.

Dalšími námitkami však dovolatel naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i z obsahového hlediska. Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval tím, zda na posuzovaný případ přicházelo v úvahu užití nařízení vlády č. 140/2000 Sb. a hodnotil, zda okolnosti popsané v rozhodnutích soudů vypovídají o naplnění zákonného znaku daného trestného činu v podobě většího rozsahu činnosti obviněného.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (v daném případě znaky uvedené v § 118 odst. 1 tr. zák.), a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nižší než nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání. Podnikáním se podle § 2 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Za podmínek stanovených zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenským zákonem, dále jen živn. zák.) je tatáž činnost i živností (viz § 2 živn. zák.). Pro závěr o naplnění znaku ve větším rozsahu daného trestného činu nelze použít výkladové pravidlo uvedené v § 89 odst. 11 tr. zák. pro stanovení výše škody. V tomto případě se zvažuje, zda se jednalo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů. Podle dosavadní praxe (srov. rozh. č. 5/1996 Sb. rozh. tr.) je přitom nezbytné, aby činnost s příjmy srovnatelnými s příjmy z pracovního poměru s běžným výdělkem byla obviněným vyvíjena nejméně po dobu šesti měsíců.

Živnosti jsou zákonem diferencovány na ohlašovací a koncesované (§ 9 živn. zák.). Mezi ohlašovacími živnostmi pak lze vyčlenit skupinu živností řemeslných, vázaných a volných. Okruhy živností ohlašovacích řemeslných a vázaných jsou vymezeny v přílohách č. 1 a 2 živnostenského zákona. Pokud jde o okruhy živností ohlašovacích volných, ty jsou vymezeny nařízením vlády č. 140/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Novela živnostenského zákona provedená zákonem č. 356/1999 v této souvislosti stanovila § 73a odst. 1 živn. zák. v tomto znění: Vláda nařízením stanoví obsahovou náplň jednotlivých živností a seznam oborů živností volných. Do vydání nařízení vlády č. 140/2000 Sb. na základě tohoto zmocňovacího ustanovení však nebyly stanoveny okruhy ani náplně živností ohlašovacích volných žádným seznamem jakožto součástí obecně závazné právní úpravy byly jimi ty živnosti, pro jejichž provozování živnostenský zákon nevyžadoval prokazování odborné ani jiné způsobilosti. Podle tehdejší praxe byly dovozovány právním výkladem a platilo, že pokud se jednalo o činnost s povahou živnosti, tedy podnikatelskou činnost, která nebyla z předmětu právní úpravy, resp. rozsahu působnosti živnostenského zákona, vyloučena a současně pokud tato živnost nebyla uvedena v žádné z příloh živnostenského zákona, pak se považovala za živnost volnou. Z právního hlediska byla pak pro vznik oprávnění k provozování takové živnosti rozhodující vůle subjektu, který se touto formou rozhodl podnikat. V případě, že splňoval všeobecné případně i zvláštní podmínky provozování živnosti (§§ 6 a 7 živn. zák.), k založení živnostenského oprávnění stačilo, aby zamýšlené provozování živnosti předepsaným způsobem podle § 45 živn. zák. ohlásil (srov. P. P. , Živnostenské oprávnění, M. univerzita 1997, str. 32).

Podle tzv. skutkové věty rozsudku krajského soudu se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že v období od měsíce března 2000 do měsíce srpna 2000 v J. H. či na jiných místech dílem sám a dílem společně se spoluobviněným J. D. , vykonával činnost spojenou s uzavíráním smluv o zprostředkování s předmětem obstarání příležitosti pro zájemce k uzavření smlouvy s třetí osobou za účelem poskytnutí úvěru nebo pro zájemce zprostředkování úvěru, případně vyvíjení činnosti směřující k tomu, aby zájemce úvěr získat mohl, přičemž v souvislosti s obstaráním úvěru inkasoval od klientů finanční prostředky za ekonomické a organizační poradenství, vykonával tak činnost, která byla ve smyslu nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, ve znění účinném do 31. 12. 2000, obsahovou náplní živnosti volné činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců (č. oboru 97) a zprostředkování služeb (č. oboru 119), ačkoliv k takové činnosti neměl příslušné oprávnění, přičemž uzavřením sedmi zprostředkovatelských smluv obdržel od zájemců o úvěry finanční prostředky ve výši 438.300,- Kč.

Z výroku odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že podkladem závěru o neoprávněném podnikání obviněného se stalo zjištění, že obviněný vykonával činnost v období od března roku 2000 do měsíce srpna téhož roku v rozporu s nařízením vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných. Jak je však zřejmé z textu zveřejněného ve Sbírce zákonů, toto vládní nařízení nabylo účinnosti až ke dni 1. 1. 2001. Na jednání obviněného v době předcházející tomuto datu jej proto nebylo možné aplikovat a námitka dovolatele v tomto ohledu byla plně opodstatněná. Krajský soud v Českých Budějovicích tedy pochybil, když ve výroku rozsudku citoval tento předpis a jeho konkrétní ustanovení (názvy oborů živností), navíc s chybným údajem jeho účinnosti. Rozhodnutí soudu druhého stupně je tedy zatíženo vadou nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a toto pochybení vyvolalo nutnost vydání zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu. Obdobné pochybení v právním posouzení lze však vytknout i rozsudku okresního soudu, neboť i ten v odůvodnění svého rozhodnutí cituje uvedené vládní nařízení. Závěr o spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. však vzbuzuje pochybnosti i s ohledem na další argumenty dovolatele.

Obviněný poukázal na to, že jednáním, jež je mu kladeno za vinu, nebyl naplněn znak většího rozsahu činnosti a předpoklad jejího trvání po dobu alespoň půl roku. Jednalo se u něho o nahodilé využití možnosti zprostředkovat finanční pomoc jiným osobám, přičemž ve čtyřech případech uzavíral smlouvy na základě svého členství ve sdružení T. Ačkoli přezkum této námitky nemohl již změnit učiněné rozhodnutí a závěr o nesprávném užití hmotně právního předpisu v daném případě, Nejvyšší soud považoval za důvodné i tyto námitky. Shledal, že skutkový stav věci, který byl soudy nižších stupňů zjištěn, vzbuzuje pochybnosti o naplnění především materiální stránky trestného činu neoprávněného podnikání.

Předně je třeba uvést, že z výrokové části odsuzujícího rozsudku je patrné naplnění judikaturou vyžadovaného předpokladu trestnosti z hlediska doby provozování podnikatelské činnosti na samé spodní hranici, neboť obviněný se jednání dopouštěl v době od března do srpna roku 2000, tedy právě po dobu šesti měsíců. K celkovému rozsahu neoprávněné činnosti je třeba uvést, že dovolatel uzavřel celkem 7 mandátních smluv a na jejich základě inkasoval provizi v částce 438.300,- Kč (podrobnější popis jednotlivých plateb uvedl soud prvního stupně na str. 5 a 6 rozhodnutí). Následně veřejné obchodní společnosti TWT odvedl licenční poplatky ve výši 308.171,10 Kč, tedy ve výši téměř ¾ vyinkasované sumy. Za období uvedených šesti měsíců tak obviněnému plynul z činnosti průměrný měsíční příjem ve výši cca 16 tis. Kč (srov. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, str. 6), tedy ve výši překračující průměrný měsíční příjem ze závislé činnosti v tehdejší době. Přesto nelze konstatovat, že se jednalo o činnost svým rozsahem plně srovnatelnou s běžnou výdělečnou činností, resp. s činností vyvíjenou v rámci pracovního poměru. Výše samotného výdělku také není pro závěr o spáchání daného trestného činu nejvýznamnější skutečností, neboť neoprávněným může být i podnikání, které z nejrůznějších příčin skončí ve ztrátě. V daném případě však ani výše výdělku obviněného nevypovídá o vysoké společenské nebezpečnosti jednání. Konkrétním obsahem podnikání obviněného bylo uzavření sedmi smluv, jejichž náplní bylo obstarání příležitosti pro zájemce k následnému uzavření smlouvy o úvěru. Charakter zprostředkovatelské činnosti obviněného, jakož i počet jeho klientů v předmětném období svědčí spíš tomu, že využíval náhodné možnosti poskytnout tuto službu a získat tak určitý finanční prospěch, nečinil tak ale způsobem a v rozsahu, který předpokládá ustanovení § 118 tr. zák. Nešlo totiž o soustavně vyvíjenou činnost, která je jedním z definičních znaků podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku.

Nejvyšší soud vzal v úvahu okolnosti významné pro posouzení společenské nebezpečnosti daného činu jako materiální podmínky. Především je nepominutelnou skutečností, že obviněný v inkriminované době disponoval živnostenským oprávněním. Jak vyplývá ze zprávy obecního živnostenského úřadu založené na č.l. 257, obviněný byl oprávněn provozovat živnost ubytovací služby, provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy a nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, pro balení do 50 kg na jeden kus balení velkoobchod . Do 2. 11. 1999 disponoval taktéž oprávněním k obchodní činnosti, včetně zprostředkování koupě zboží za účelem prodeje a další prodej, kromě případů vyžadujících zvláštní oprávnění. V daném případě tudíž nešlo o vyvíjení podnikatelské činnosti bez jakéhokoli živnostenského oprávnění, ale nad rámec (mimo rozsah) oprávnění, kterými obviněný disponoval, resp. vyvíjení této činnosti i v době následující po zániku jeho oprávnění k dané činnosti. Aktivita při uzavírání předmětných sedmi smluv také evidentně nebyla pro obviněného výlučným zdrojem příjmů.

Sdružení T. založené na smluvním základě, jehož byl obviněný stranou, mělo vymezené jako předmět činnosti mj. zprostředkovatelskou činnost (srov. smlouvu o sdružení založenou na č.l. 34). Z hlediska subjektivní stránky činu nelze pominout, že zprostředkovatelská činnost je vždy vyvíjena ve vztahu k jiným obchodům (závazkovým vztahům), jejichž obsah může být velmi rozmanitý. Jak správně uvedly soudy nižší instance, samotná účast obviněného ve sdružení jej nemohla vyvinit ze spáchání daného trestného činu. Na základě smlouvy o sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák. nevzniká právnická osoba a strany smlouvy musí činnost vyvíjet vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, tedy i na základě vlastního živnostenského oprávnění. Z hlediska společenské nebezpečnosti jednání však je třeba vzít v úvahu, že obviněný se vzhledem k existenci uvedeného sdružení subjektivně mohl cítit oprávněn k uzavírání předmětných smluv, resp. si nemusel být vědom závažnosti svého počínání, byť by se jednalo o přesvědčení mylné.

Rozsah a intenzita činnosti obviněného popsané v rozhodnutích soudů obou stupňů tak podle názoru Nejvyššího soudu vzbuzují pochybnosti o tom, zda žalovaný skutek odpovídal běžným případům předvídaným ustanovením § 118 odst. 1 tr. zák. Význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, tj. zájem na kontrole soukromého podnikání, byl v daném případě snížen s ohledem na existenci několikerého živnostenského oprávnění obviněného, byť k činnostem obsahově odlišným. Z hlediska způsobu provedení činu a jeho následků je pak nepochybné, že aktivita obviněného nikterak nepoškodila třetí osoby, neboť skutkový stav vypovídá o splnění jeho závazků vůči jiným subjektům (srov. již zmíněnou úhradu licenčních poplatků). Ani okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění či pohnutka činu podle dosavadních zjištění nevypovídají o nezbytnosti trestního postihu jednání. O naplnění materiálního znaku trestného činu tak skutkový stav věci nevypovídá přesvědčivě.

Odvolací soud tak pochybil v aplikaci podzákonného právního předpisu za situace, kdy neoprávněnost podnikání nevyplývala dostatečně ani z rozsudku soudu prvního stupně. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně je zatíženo vadou, jež naplnila existenci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 To 464/2005, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 T 390/2003. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pochybení v právním posouzení skutku bylo založeno již rozhodnutím tohoto soudu a vzhledem k okolnostem rozhodným pro posouzení věci se jevilo vhodným vrácení věci k projednání soudu první instance.

V dalším řízení bude muset soud zaměřit svoji pozornost nejen na zjištění a odůvodnění závěru, zda byla činnost obviněného neoprávněná i v době předcházející účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb., ale i na okolnosti vypovídající o materiálním znaku daného trestného činu. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého je při úvahách o existenci společenské nebezpečnosti trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný. Jak již uvedl Nejvyšší soud, popsaný skutkový stav plně neodpovídal naplnění formálních znaků trestného činu, resp. spíše jeho hraniční meze. Pokud jde o naplnění materiálního znaku daného trestného činu, vzbuzují obě rozhodnutí pochybnosti o jeho intenzitě a bude třeba v novém řízení věnovat větší pozornost právním úvahám řešení této otázky.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. prosince 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová