5 Tdo 1324/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 255 odst. 1 tr. zák., § 255 odst. 3 tr. zák.



5 Tdo 1324/2013-59

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. P., a Ing. L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 407/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 65/2012, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 407/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 1 T 65/202012, byli obvinění Ing. J. P. a Ing. L. K. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon). Podle § 255 odst. 3 tr. zákona byl oběma uložen trest odnětí svobody, a to Ing. J. P. v trvání tří roků s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zákona na zkušební dobu čtyř roků a Ing. L. K. v trvání dvou roků podmíněně odložený podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání tří let. Oběma obviněným soud uložil také peněžité tresty podle § 53 odst. 1, 2 písm. a § 54 odst. 1, 3 tr. zákona, a to Ing. J. P. ve výměře 200.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, Ing. L. K. ve výměře 100.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona soud uložil obviněnému Ing. J. P. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev a výkonu zaměstnání spojeného s rozhodováním o cizím majetku na dobu pěti roků. Podle stejných ustanovení uložil soud stejný druh trestu i obviněnému Ing. L. K., který vymezil jako zákaz výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu dvou roků.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba obvinění a v jejich neprospěch v rozsahu výroku o trestu také státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově. Krajský soud v Brně rozhodl na podkladě odvolání obviněných rozsudkem ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 407/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněných rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. Oba obviněné uznal vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zákona a podle téhož ustanovení uložil obviněnému Ing. J. P. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a Ing. L. K. v trvání dvou měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona soud výkon uložených trestů podmíněně odložil, a to Ing. J. P. na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a Ing. L. K. na dobu jednoho roku. Současně soud ukládal trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona, který oběma obviněným vymezil shodně jako zákaz výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev a výkonu zaměstnání spojeného s rozhodováním o cizím majetku v délce osmnácti měsíců Ing. J. P. a jednoho roku Ing. L. K.

Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově soud zamítl podle § 256 tr. ř.

Rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláním prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jaroslava Brože. Své mimořádné opravné prostředky směřovali shodně proti výrokům o vině a trestu a opřeli je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolání obviněných bylo jejich společným obhájcem vypracováno jako společné podání bez jakéhokoli rozlišení v obsahu námitek, a proto také Nejvyšší soud vychází ze shody uplatněných námitek obou dovolatelů, nebude je tudíž tlumočit odděleně nýbrž souhrnně.

Především oba obvinění setrvali na své dosavadní obhajobě založené na tvrzení o existenci jediného zájemce o koupi majetku, který měli spravovat a jehož jediným vlastníkem byl stát. Z této skutečnosti se pak odvíjela jednání o prodeji a jeho podmínkách tak, aby bylo vyhověno zadání prodat ztrátový provoz, a to za minimální stanovenou cenu. Rozsudku odvolacího soudu dovolatelé především vytkli nepřezkoumatelnost v zásadní otázce, za niž označili zjištění výše způsobené škody. Zopakovali rovněž, že postupovali podle pokynu jediného akcionáře a nejsou si vědomi žádného porušení práva či svých povinností při výkonu funkcí statutárního orgánu. Z těchto důvodů obvinění vylučují svou trestní odpovědnost i ve formě vědomé nedbalosti, pokud byli vedeni vůlí vlastníka a jednali pod dozorem advokáta JUDr. Jindřicha Finka. Závěrem svého podání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla, který je navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Námitky podřazené pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zčásti neodpovídají užitému dovolacímu důvodu a argumenty, jež směřovaly proti vadné aplikaci hmotného práva ve vztahu k naplnění subjektivní stránky a značné škody, nemají žádné opodstatnění. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil vlastní stanovisko k jednání obviněných při sjednávání prodeje svěřeného majetku a jeho rozsahu a k jejich možnostem uvědomit si veškeré okolnosti, za nichž byla smlouva o prodeji uzavírána. Závěrem svého podání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl , že vzhledem k absenci jakýchkoli konkrétních dovolacích námitek týkajících se časové působnosti trestních zákonů se záměrně nezabýval otázkou, zda odvolacím soudem konstatovaná vědomá nedbalost na straně obviněných zakládá současně hrubou nedbalost ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl obě dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou k projednání dovolání splněny formální podmínky, a zjistil, že oba obvinění podali své mimořádné prostředky jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Zásadním východiskem pro Nejvyšší soud jsou tak skutková zjištění, z nichž soudy při svých úvahách vyšly a které vyplynuly z provedených důkazů, přičemž v rámci přezkumného řízení je jimi dovolací soud vázán. Na podkladě dovolacích námitek se proto Nejvyšší soud může zabývat správností podřazení skutkových zjištění soudů nižších stupňů pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, event. je nutno jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod., neboť tyto otázky spadají pod procesní úpravu a tudíž nemohou založit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z těchto důvodů se proto Nejvyšší soud nezabýval tou částí dovolacích argumentů obou obviněných, jimiž projevili nesouhlas s posouzením okolností prodeje jim svěřeného majetku včetně výše kupní ceny, resp. výše škody, z jejíhož způsobení soudy při svém odsuzujícím výroku vycházely. Jedná se totiž o vady týkající se způsobu hodnocení jednotlivých důkazů, při nichž soudy postupují podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a Nejvyšší soud ani nemá oprávnění tento procesní postup zvrátit, pokud nezjistí zásadní odchylky od obecných principů volného hodnocení důkazů, resp. pokud nedojde k situaci, že by skutková zjištění soudů vůbec neměla oporu v provedených důkazech. Navíc na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve své dovolací praxi respektuje přijaté pravidlo odmítnout jako neopodstatněné takové námitky, které jsou opakováním uplatněné obhajoby a byly již součástí řádného opravného prostředku, jak tomu bylo i v projednávané trestní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408, svazek 17, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). To se týká i otázky určení výše škody, jejímž podkladem byla cena dohodnutá ve smlouvě o prodeji majetku Sodovkárny Tečovice včetně zásob a ochranných známek, jak ji obvinění uzavřeli s kupujícím, resp. Ing. J. P. jako p. p. podepsal a Ing. L. K. jako m. p. schválil.

Otázka objektivní stránky protiprávního jednání tak nemohla být předmětem přezkoumání dovolacím soudem, avšak námitkami proti naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 255a odst. 1 tr. zákona se Nejvyšší soud zabývat musel, přestože skutečně v dovolání není explicitně zmíněna potřeba hodnotit nedbalost pachatele s ohledem na novou právní úpravu zavinění, pro něž trestní zákoník vyžaduje vyšší intenzitu nedbalosti, a to hrubou nedbalost . Povinnost přezkoumat napadený rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. v dovolacím řízení vyplynula z výhrady, jíž oba dovolatelé vyslovili proti naplnění znaku zavinění z vědomé nedbalosti . Přitom Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud se při řešení otázky časové působnosti trestního zákona pouze omezil na srovnání trestních sazeb, přitom zjistil, že z tohoto hlediska není pro obviněné nová právní úprava trestního práva hmotného příznivější a aplikoval trestní zákon účinný v době spáchání činu. Z tohoto důvodu nemohl napadený rozsudek obstát a Nejvyšší soud jej na podkladě dovolání obviněných musel zrušit.

Jen pro přehlednost Nejvyšší soud stručně připomene skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Spočíval v postatě v uzavření kupní smlouvy na prodej provozu Sodovkárny Tečovice z majetku společnosti Jihomoravské pivovary, a. s., v níž obviněný Ing. J. P. vykonával v rozhodné době funkci p. p. a obviněný Ing. L. K. byl m. p. Smlouva se společností EL NIŇO, a. s., byla podepsána dne 23. 6. 2006, přičemž její předmět neodpovídal propozicím veřejné obchodní soutěže na prodej tohoto provozu ani pokynům jediného akcionáře státu, jehož práva vykonávalo Ministerstvo zemědělství České republiky. V důsledku jednání obviněných, konkrétně rozsahem prodávaného majetku a zejména nízkou kupní cenou, byla státu způsobena škoda dosahující téměř 16 milionů Kč.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zákona (tj. z nedbalosti) se dopustil ten, kdo z vědomé nedbalosti /§ 5 písm. a) tr. zákona/ jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, obsahuje v ustanovení § 221 odst. 1 stejnou skutkovou podstatu, avšak s určitými změnami. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti se dopustí ten, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu. Z uvozovkami zvýrazněného textu je mj. zřejmá zásadní změna nové právní úpravy týkající se zavinění, kdy pachatel při opatrování nebo správě cizího majetku způsobí značnou škodu na majetku porušením důležité povinnosti z hrubé nedbalosti, jež je definována v ustanovení § 16 odst. 2 tr. zákoníku. K trestnosti činu podle § 255a odst. 1 tr. zákona tak postačovala nedbalost /ale pouze vědomá podle § 5 písm. a) tohoto zákona/ ale k trestní odpovědnosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadována hrubá nedbalost, byť také nevědomá ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Z odůvodnění napadeného rozsudku (srov. str. 10) je zcela evidentní, že Krajský soud v Brně se hmotně právní otázkou časové působnosti trestního zákona, která je upravena v § 16 odst. 1 tr. zákona a § 2 odst. 1 tr. zákoníku zabýval zcela nedostatečně, neboť nezkoumal, zda nová právní úprava není pro obviněné příznivější právě určitým zpřísněním znaku zavinění, když vyžaduje hrubou nedbalost. Teprve poté, kdy by soud vyřešil otázku subjektivní stránky z hlediska pravidel, jak jsou upravena v citovaných ustanoveních o časové působnosti, tj. konkrétně pokud by zhodnotil zavinění obviněných jako hrubou nedbalost podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, pak teprve mohl zkoumat rozpětí trestních sazeb odpovídajících trestných činů v citovaných zákonech a event. rozhodnout o použití zákona účinného v době spáchání činu, pokud by nebyl nový zákon pro obviněné příznivější. Nejvyšší soud již shodnou otázku ve svých rozhodnutích řešil a uvedený výklad publikoval v rozhodnutí č. 54/2012 Sb. rozh. tr., proto nepovažuje za nutné se podrobněji k důvodům svého rozhodnutí o zrušení napadeného rozsudku vyjadřovat. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud ještě připomíná odvolacímu soudu, který bude provádět nové odvolací řízení, že pokud bude znovu rozhodovat o vině obviněných, musí ve svém novém rozhodnutí zřetelně a srozumitelně vyjádřit své úvahy, jimiž byl veden mj. při zkoumání subjektivní stránky trestného činu. V napadeném rozsudku totiž na str. 9 při odůvodnění skutečností, které vzal za prokázané pro vlastní rozhodnutí o formě zavinění, odkázal na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 21), přestože jí soud prvního stupně odůvodňoval zavinění obviněných v úmyslné formě. Taková forma odůvodnění rozhodnutí totiž neodpovídá nejen ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., ale zpochybňuje vlastní hodnotící činnost odvolacího soudu zejména poté, co se odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně. V tomto smyslu postrádá odůvodnění napadeného rozhodnutí sílu přesvědčivosti ale též srozumitelnosti, a v rámci nového rozhodování bude nutné se vypořádat se všemi okolnostmi, jež budou podkladem výroku, a vyjádřit je v odůvodnění rozhodnutí. S ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, tj. změny k horšímu, již nebude možné případně změnit právní posouzení skutku v neprospěch obviněných, neboť dovolání si podali pouze obvinění (viz § 265s odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných zčásti důvodnými, neboť Krajský soud v Brně se dostatečným a zákonem vyžadovaným způsobem nevypořádal s právním posouzením skutku z hlediska zavinění, a byl tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která vyslovením zrušení pozbyla podkladu, tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že zjištěné pochybení učinil jenom soud druhého stupně, bude na něm, aby provedl nové odvolací řízení, v němž bude vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu a učinil ve věci nové rozhodnutí, které náležitým způsobem odůvodní.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová