5 Tdo 1311/2005
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1311/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2005 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 7 To 38/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 18/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 48 T 18/2004, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 15. 4. 2004 ve večerních hodinách kolem 21.30 hodin v L., v bytě v ul. R., po předchozí hádce v úmyslu usmrtit opakovaně napadl nožem svou manželku poškozenou A. V., které způsobil bodnou ránu vlevo na krku délky 3,3 cm protínající krční svalstvo, levou krkavici a hrdelní žílu, bodnou ránu vpravo na krku délky 0,9 cm s protětím štítné chrupavky, bodnou ránu v levé týlní krajině délky 2,2 cm, bodnou ránu v šíjové krajině délky 0,9 cm a dále oděrky na krku, čele a pravé noze, přičemž poškozená v důsledku vykrvácení z utrpěných ran na krku s přetětím krčních cév vlevo na místě zemřela.

Za tento trestný čin byl obviněný M. V. odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným M. P. a M. P. škodu ve výši 21.079,- Kč.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadli obviněný M. V. odvoláním směřujícím do výroku o vině i trestu a krajský státní zástupce v Ústí nad Labem odvoláním podaným pouze do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací projednal obě podaná odvolání ve veřejném zasedání a usnesením ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 7 To 38/2005, je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 7 To 38/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 48 T 18/2004, podal obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. A. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení v této věci a následně rozvedl, že se domnívá, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud odmítl v podstatě všechny obviněným navrhované důkazy a vzal za prokázaný a správný skutkový stav, tak jak byl zjištěn nalézacím soudem. Tento postup soudu druhého stupně považuje dovolatel za rozporný s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., konkrétně se zásadou volného hodnocení důkazů, kdy soud je povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V souvislosti s tím obviněný poukazuje na skutečnost, že výpověď obžalovaného by neměla být brána, bez plného prokázání její pravdivosti dalšími důkazy jako jediný usvědčující důkaz, což se v řízení ohledně trestní věci obviněného nestalo. Odvolací soud zamítl veskrze všechny obviněným navrhované důkazy, ale svůj postup dále již nijak nezdůvodnil a omezil se pouze na konstatování, že je neshledal na základě výpovědi obviněného relevantními. Tímto se dostal podle názoru dovolatele do rozporu se zásadou spravedlivého procesu uvedenou též i v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Konkrétně obviněný uvádí jako neprovedené důkazy výslech policisty provádějícího ohledání místa činu a vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. K navrhovanému novému znaleckému posudku dovolatel upřesnil, že ten stávající znalecký posudek, vypracovaný dne 17. 6. 2004 ve znění dodatku ze dne 13. 9. 2004 prim. MUDr. J. H., nelze považovat za dostačující. Tento posudek znalec vypracoval bez toho, aniž by obviněného fyzicky viděl a prohlédl, navíc pouze na základě neúplné zdravotnické dokumentace z M. n. v L. Znalec tak neměl k dispozici rozhodující část zdravotní dokumentace z M. n. v Ú. n. L. a především z V. n. v B. Vzhledem k tomu, jak se odvolací soud vypořádal s návrhem obviněného na provedení nového znaleckého posudku, se dovolatel domnívá, že tímto svým postupem porušil i § 2 odst. 2 tr. ř., zásadu presumpce neviny, když návrh na provedení důkazu označil za nadbytečný a výpověď obviněného za účelovou. Důsledkem toho byl obviněný zkrácen ve svém právu na obhajobu tím, že jeho návrhu na provedení tohoto důkazu, významného pro právní posouzení, nevyhověl. Dále obviněný upozornil na skutečnost, že se po dlouhou dobu nacházel v takovém zdravotním stavu, kdy ztratil paměť, která se mu vracela jen postupně a proto nelze vycházet výlučně z jeho výpovědi. Rozhodně pak není pravdou, že by dovolatel chtěl cokoliv zamlčet, nemá důvod si vymýšlet, zvláště potom za situace, kdy ke smrti jeho manželky vedla právě jedna z těch ran, ke kterým se přiznal a na které si vzpomněl. Obviněný se v této souvislosti nemůže ubránit dojmu, že některé skutečnosti nejsou z nějakého důvodu objasňovány a zůstávají pro něj utajeny.

K návrhu na provedení výslechu policisty V., který vyhotovil protokol o ohledání místa činu, a výslechu policisty, který jako první vnikl do bytu, dovolatel uvedl, že s odkazem na výpověď svědka L. D. se soud dostatečně nezabýval otázkou, zda se v bytě nenacházela ještě třetí osoba v době před tím, než do bytu vnikla policie, a zda popřípadě se taková třetí osoba nepodílela například na zjištěných zraněních obviněného. Dále v této souvislosti zůstala neobjasněna otázka zmizení diáře manželky obviněného, o čemž není v protokolu o ohledání místa činu ani zmínka, a který byl následně téměř po dvou měsících dodán otcem poškozené s uvedením jediného záznamu právě ze dne vraždy. Obdobné pochybnosti má dovolatel o osobním počítači, který nebyl nijak zajištěn a z kterého nebyla ani stažena existující data. Nebyla tedy obecně brána soudem v potaz možnost, že by s důkazy mohlo být manipulováno třetí osobou ještě před zajištěním místa činu orgány P.Č. R.

V následující části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel ještě zmínil, že odvolací soud ani soud první instance se nezabývaly jeho námitkou, že na místě činu byly nalezeny dva nože, na nichž byla jako biologická stopa zajištěna i jeho krev, což podle něj svědčilo pro fakt, že útokům proti jeho tělesné integritě se dopouštěla i sama zesnulá manželka. Za takového důkazního stavu poukazuje tedy obviněný na skutečnost, že soud rovněž z těchto důvodů nemohl dostatečně vyhodnotit vše, co by případně mohlo vést k použití § 40 tr. zák. Pokud by soud provedl všechny dovolatelem navrhované důkazy a vzal v úvahu jeho obhajobu, která doposud nebyla vyvrácena, mohl dojít zákonným způsobem k tomu, že jsou v tomto případě dány všechny zákonné znaky ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, podle § 265k odst. 1 tr. ř. jej zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného M. V., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že z dostupných materiálů vyplynula skutková zjištění, která nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, neboť celé dovolání obviněného se týká nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů soudem, když obviněný odvolacímu a potažmo i nalézacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy, kterým sám přikládá velkou důležitost. Z jeho argumentace obsažené v odůvodnění dovolání pak vyplývá, že vychází z konkrétně neodůvodněného předpokladu, že na místě činu byla snad přítomna další osoba, která mohla mít nějaký podíl na jeho zjištěných zraněních, a na základě toho vyvozuje možnost použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., přičemž však ani v tomto směru neuvádí jedinou právní námitku týkající se možnosti použití tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, ale pouze hypoteticky poukazuje na blíže neodůvodněnou možnost, že pokud by byly provedeny jím navrhované důkazy, mohly by být dány všechny zákonné znaky uvedené v § 40 odst. 1 tr. zák. Proto i v tomto směru jde o námitku vztahující se ke skutkovému zjištění, přičemž navíc není z podaného dovolání ani zřejmé, jak by obviněným navrhované doplnění dokazování v shora uvedených směrech mohlo přispět k případnému závěru soudu, že vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům obviněného by použití trestní sazby odnětí svobody uvedené v § 219 odst. 1 tr. zák. bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, a že účelu trestu by bylo u něho možno dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to převážně v závislosti na jím požadovaném doplnění dokazování a následně jiném zhodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněným tvrzený důvod byl jiný, a to pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) i l) tr. ř. neslučitelný.

Jen pro úplnost je třeba uvést, že oba soudy se již námitkami obžalovaného zabývaly, přičemž záznam v deníčku poškozené z 15. 4. 2004 není osamoceným důkazem o hádce obviněného s poškozenou (k pravosti záznamu srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu), když v tomto směru odpovídá i svědeckým výpovědím M. P. a M. P. (rodičů poškozené), z kterých vyplývá konfliktní průběh manželství obviněného a poškozené A. V., která od něho v minulosti již opakovaně odešla a kritického dne 15. 4. 2004 k nim večer přivedla syna s tím, že si s obviněným chce vše vyříkat a rozejít se s ním. Obdobně, byť s dílčími rozdíly, o konfliktním průběhu manželství vypovídali i M. V. a I. V. (rodiče obviněného), jakož i další slyšení svědci (viz str. 4 až 7 rozsudku nalézacího soudu). V dostatečné míře se oba soudy zabývaly i vznikem zranění poškozeného v souvislosti s jeho sebevražednými pokusy, včetně jejich znaleckého posouzení, jakož i jeho případným ovlivněním alkoholem nebo jinými těkavými látkami (viz str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak velmi podrobně zabýval i otázkami vztahujícími se k důkazům navrhovaným obviněným v odvolání, včetně použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. (viz str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu), a není tedy rozhodně pravdou, že by se návrhy na doplnění dokazování ze strany obviněného nezabýval. V tomto směru Nejvyšší soud plně odkazuje na závěry odvolacího soudu obsažené v napadeném usnesení a dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá i požadavkům na odůvodnění rozhodnutí z hlediska náležitého vysvětlení, z jakých důvodů obviněným navržené důkazy neprovedl, a to v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně a ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které nalézací soud aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl [srov. k tomu i judikaturu Ústavního soudu uveřejněnou např. pod č. 1/2004-u. (sp. zn. III. ÚS 376/03), č. 26/2004-n. (sp. zn. I. ÚS 733/01) a č. 58/2004-n. (sp. zn. IV. ÚS 802/02) Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR].

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.