5 Tdo 1309/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku



5 Tdo 1309/2016-239

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovoláních, která podali obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Z. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 39 T 5/2008, uznal obviněného V. Z. vinným čtyřmi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákona ) ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona [body A, B, C, D výroku o vině s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona], obviněného M. Z. třemi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona spáchaných ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (body A, B, C výroku o vině), obviněného Mgr. L. J. čtyřmi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [body A, B, C, D téhož výroku s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona], obviněného Z. P. třemi trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [body B, C, D s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona], a obviněného P. V. dvěma trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona rovněž spáchaného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [body B, D s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona]. Za tyto trestné činy soud uložil obviněnému V. Z. podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Další obviněné M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. tento soud odsoudil podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jejichž výkon zařadil tyto obviněné podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Současně soud rozhodl o vině a trestech dalších spoluobviněných Mgr. M. P., Mgr. P. Š., J. F., J. P. a H. G. Podle § 226 písm. b) tr. řádu dále Krajský soud v Brně rozhodl o zproštění obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to všech vyjmenovaných obviněných v příslušných bodech uvedených ve zprošťující části výroku o vině, a to ze skutků, v nichž obžaloba spatřovala trestný čin poškozování věřitele podle § 265 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Dále soud rozhodoval v adhezním řízení tak, že ve výroku vyjmenované poškozené obchodní společnosti zastoupené společnou zmocněnkyní Mgr. Martou Hadravovou podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V., Mgr. M. P., H. G. a poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem obrany. Z podnětu odvolání obviněných V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V. a H. G. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu v bodě C výroku o vině a ve výroku o trestech uložených těmto obviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud nově rozhodl o vině obviněných V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a H. G. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákoníku ) s tím, že obviněný V. Z. spáchal tento přečin ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění M. Z., Mgr. L. J., Z. P. ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

3. Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl o trestech, a to tak, že obviněnému V. Z. uložil podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Obviněným M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. uložil podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona každému úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a tří měsíců (resp. tří roků a dvou měsíců obviněnému Z. P. a obviněnému P. V. v trvání tří roků), pro jejichž výkon zařadil tyto obviněné podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem, obviněné H. G. uložil soud podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a pěti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a současně byl této obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva nebo jejich zastupování na základě plné moci po dobu pěti roků, přičemž soud zrušil příslušný výrok o trestu za sbíhající se trestný čin, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Zároveň odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného Mgr. M. P. částečně zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc ve zrušené části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 253 odst. 1 tr. řádu vrchní soud odvolání České republiky, Ministerstva obrany, zamítl.

5. Trestná činnost obviněných podle zjištění Krajského soudu v Brně (body A, B, a D výroku o vině) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (bod C) tedy spočívala v tom, že:

pod bodem A
V. Z., M. Z., Mgr. L. J. a J. F.
v úmyslu zcizit majetek obchodních společností GM-Gasmont, a. s., (bod A I.), Plynárenská stavební, a. s., (bod A II.), Gasmont servis, a. s., (bod A III.) bez získání odpovídající majetkové protihodnoty, vyhnout se plnění závazků věřitelům uvedených obchodních společností a poškodit tak majetková práva jejich věřitelů, činili právní úkony a dílčí jednání spočívající v tom, že V. Z. zosnoval a řídil níže popsanou činnost zejména tím, že inicioval dosazení J. F. do představenstev jmenovaných obchodních společností a tudíž za ně mohl činit právní úkony, dále V. Z. rozhodoval o postupu při zcizování majetku ze zmíněných právnických osob a řídil Mgr. L. J. zadáváním úkolů právní povahy, když Mgr. L. J. zejména vytvořil právní podmínky pro dosazení J. F. do představenstev, M. Z. provozního ředitele obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont servis, a. s., řídil při vlastním odstraňování majetku těchto obchodních společností, rovněž řídil J. F., který z pozice člena představenstva odstranil majetek z GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont servis, a. s., bez získání odpovídající majetkové protihodnoty tím, že uzavírali s obchodními partnery (s obchodní společností Stavexmont, s. r. o., v bodech A I., A II., A III., a v jednom případě pod bodem A. II. s obchodní společností Voerster, a. s.) jednotlivé ve výroku blíže specifikované kupní smlouvy či smlouvu o postoupení pohledávky, přičemž za zcizovaný majetek obchodní společnosti GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont servis, a. s., neobdržely odpovídající protihodnotu, čímž J. F. částečně zmařil uspokojení věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině a způsobil škodu v celkové výši 12 942 777 Kč, přičemž V. Z. toto jednání zosnoval a řídil, M. Z. a Mgr. L. J. k němu poskytli pomoc.

pod bodem B
V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., Mgr. P. Š., P. V. a J. F.
v úmyslu zcizit majetek obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., bez získání odpovídající majetkové protihodnoty, vyhnout se plnění závazků věřitelům uvedené obchodní společnosti a poškodit tak majetková práva jejích věřitelů, činili právní úkony a dílčí jednání spočívající v tom, že V. Z. zosnoval a řídil níže popsanou činnost zejména tím, že inicioval dosazení J. F. do představenstva jmenované obchodní společnosti a tudíž za ni mohl činit právní úkony, dále V. Z. rozhodoval o postupu při zcizování majetku z obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., a řídil Mgr. L. J. zadáváním úkolů právní povahy, když Mgr. L. J. zejména vytvořil právní podmínky pro dosazení J. F. do představenstva, M. Z. řídil při vlastním fyzickém odstraňování a předávání majetku novým nabyvatelům, Z. P., Mgr. P. Š. a P. V. řídil zejména k dosažení součinnosti mezi J. F. a Mgr. L. J. s tím, že Z. P. a P. V. pomáhali i tím, že předávali osobám ve statutárních orgánech právnických osob nabývajících zcizovaný majetek obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., k podpisu potřebné dokumenty, V. Z. rovněž řídil J. F., který odstranil majetek z AVIA Kutná Hora, a. s., bez získání odpovídající majetkové protihodnoty tím, že uzavíral s obchodními partnery (Stavexmont, s. r. o., OLIVERR, s. r. o., a ACCORN, s. r. o.) jednotlivé ve výroku blíže specifikované kupní smlouvy či smlouvu o převodu členských práv a povinností, přičemž za zcizovaný majetek AVIA Kutná Hora, a. s., neobdržela odpovídající protihodnotu, čímž J. F. částečně zmařil uspokojení věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině a způsobil škodu v celkové výši 19 568 100 Kč, přičemž V. Z. toto jednání zosnoval a řídil, M. Z., Mgr. L. J., Z. P., Mgr. P. Š. a P. V. k němu poskytli pomoc.

pod bodem C
V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a H. G.
v úmyslu zcizit majetek obchodních společností SIGMA Brno, a. s., [bod C a)] a SIGMA ENGINEERING, a. s., [bod C b)] bez získání odpovídající majetkové protihodnoty, vyhnout se plnění závazků věřitelům uvedených obchodních společností a poškodit tak majetková práva jejich věřitelů, činili právní úkony a dílčí jednání spočívající v tom, že V. Z. zosnoval a řídil níže popsanou činnost zejména tím, že inicioval dosazení H. G. do představenstev jmenovaných obchodních společností a tudíž za ně mohla činit právní úkony, dále V. Z. rozhodoval o postupu při zcizování majetku těchto subjektů a řídil Mgr. L. J. zadáváním úkolů právní povahy, když Mgr. L. J. zejména vytvořil právní podmínky pro dosazení H. G. do představenstev uvedených obchodních společností a právní podmínky pro vyvádění majetku, M. Z. řídil při vlastním fyzickém odstraňování a předávání majetku novým nabyvatelům a také při přebírání hotovostních plateb za odstraněný majetek, Z. P. řídil zejména k dosažení součinnosti mezi H. G. a Mgr. L. J., Z. P. pomáhal i tím, že předával osobám ve statutárních orgánech právnických osob nabývajících zcizovaný majetek obchodních společností SIGMA Brno, a. s., a SIGMA ENGINEERING, a. s., k podpisu potřebné dokumenty, V. Z. rovněž řídil H. G., která odstranila majetek ze SIGMA Brno, a. s., a SIGMA ENGINEERING, a. s., bez získání odpovídající majetkové protihodnoty tím, že uzavírala s PK-Product, s. r. o., jednotlivé ve výroku blíže specifikované kupní smlouvy a dvě smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž za zcizovaný majetek SIGMA Brno, a. s., a SIGMA ENGINEERING, a. s., neobdržely odpovídající protihodnotu, čímž H. G. částečně zmařila uspokojení jejich věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině a způsobila škodu v celkové výši 2 230 184,40 Kč, přičemž V. Z. toto jednání zosnoval a řídil, M. Z., Mgr. L. J. a Z. P. k němu poskytli pomoc.

pod bodem D
V. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V. a J. P.
v úmyslu zcizit majetek obchodních společností KRAS-HAKA Brno, a. s. (bod D I.), KRAS-HAKA, s. r. o., (bod D II.) a BOS, a. s., (bod D III.) bez získání odpovídající majetkové protihodnoty, vyhnout se plnění závazků věřitelům uvedených obchodních společností a poškodit tak majetková práva jejich věřitelů, činili právní úkony a dílčí jednání spočívající v tom, že V. Z. zosnoval a řídil níže popsanou činnost zejména tím, že inicioval dosazení J. P. do představenstev jmenovaných právnických osob a tudíž za ně mohla činit právní úkony, dále V. Z. rozhodoval o postupu při zcizování majetku těchto obchodních společností a řídil Mgr. L. J. zadáváním úkolů právní povahy, když Mgr. L. J. zejména vytvořil právní podmínky pro dosazení J. P. do představenstev a právní podmínky pro převádění majetku, Z. P. řídil zejména k dosažení součinnosti mezi J. P., P. S. a Mgr. L. J., Z. P. pomáhal i tím, že předával osobám ve statutárních orgánech subjektů nabývajících zcizovaný majetek obchodních společností KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., BOS, a. s., k podpisu potřebné dokumenty, P. V. zajišťoval v procesu odstraňování majetku spolupráci osob zastupujících nabyvatele zcizovaného majetku, předával jim pokyny od V. Z. a Mgr. L. J., prostřednictvím Z. P. V. Z. rovněž řídil J. P., která odstranila majetek z KRAS-HAKA Brno, a. s., (dílem se pokusila odstranit majetek obchodní společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s.), KRAS-HAKA, s. r. o., a BOS, a. s., bez získání odpovídající majetkové protihodnoty tím, že uzavírala s obchodními partnery ACCORN, s. r. o., W. R. T. - obchodní společnost, s. r. o., a STIBAT, s. r. o., jednotlivé ve výroku blíže specifikované kupní smlouvy a smlouvu o postoupení pohledávky, přičemž za zcizovaný majetek KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., a BOS, a. s., neobdržely odpovídající protihodnotu, čímž se J. P. dopustila dílem jednání bezprostředně směřujícího k částečnému zmaření uspokojení věřitelů obchodní společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., v rozsahu 3 104 000 Kč, dílem částečně zmařila uspokojení věřitelů obchodních společností KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., BOS, a. s., podrobně vyjmenovaných ve výroku o vině a způsobila škodu v celkové výši 71 208 721 Kč, přičemž V. Z. toto jednání zosnoval a řídil, Mgr. L. J. , Z. P. a P. V. k němu poskytli pomoc.

II. Dovolání
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. Každý z dovolatelů opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný Mgr. L. J. rovněž o důvod pod písmenem h) téhož ustanovení.

a) dovolání obviněného V. Z.
7. Obviněný V. Z. směřoval své dovolání proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku. Úvodem připomněl dosavadní průběh řízení, zejména dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2010, jímž byl první odsuzující rozsudek krajského soudu zrušen a vrácen k novému projednání s pokyny, které okolnosti mají být objasněny. Uvedl, že vrchní soud uložil krajskému soudu zabývat se zástavním právem váznoucím na převáděných nemovitých věcech, otázkou použitelnosti převáděných věcí k uspokojení pohledávek věřitelů a existencí jednotlivých závazkových vztahů. Krajský soud však podle obviněného nedoplnil dokazování v uloženém rozsahu, znovu rozhodl o jeho vině, přičemž vrchní soud jeho rozhodnutí potvrdil. Tím se fakticky odchýlil od svého původního názoru a zkrátil obviněného na jeho právu, aby věc byla projednána dvěma instancemi. Přitom obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10, uveřejněný pod č. 167 ve svazku 67 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vznesl podnět k odložení, resp. přerušení výkonu trestu, k čemuž zdůraznil, že neustále prodlužovanou vazbu vyhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřené opatření a vyhověl jeho ústavní stížnosti.

8. Další námitky uplatnil obviněný v doplnění svého podání. Především zopakoval svou obhajobu, podle níž chtěl majetkovými dispozicemi dotčené obchodní společnosti restrukturalizovat. Tvrdil, že obchodní činnost probíhala v souladu se zákonem, zápočty neměly formální ani jinou vadu, vedly k zániku pohledávek a závazků na obou smluvních stranách. Dovolatel v rozhodnutí soudů postrádal závěr, zda byly započítávané pohledávky shledány existujícími nebo nikoli. Zdůraznil, že on sám neovlivnil samotný vznik pohledávek, byly platné a některé vznikly před nastrčením bílých koní , např. pohledávka obchodní společnosti TRING Centrum, s. r. o., za GM-Gasmont, a. s., pohledávka obchodní společnosti EA BRNO, spol. s r. o., za SIGMA Brno, a. s., nebo pohledávka obchodní společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., za KRAS-HAKA, s. r. o. Dovolatel rovněž namítl, že rozhodnutí o zápočtech učinily statutární orgány dotčených podnikatelských subjektů, jejichž představitelé se podle přesvědčení dovolatele trestného jednání nedopustili, když zápočet je právem aprobovaný způsob zániku závazku splněním. Jestliže se pachatelé ničeho protiprávního nedopustili, pak ani obviněný, který je měl organizovat. Namítl, že osoby označené soudy za tzv. nastrčené osoby byly řádně zvoleny do svých funkcí. Soudům vytkl, že nehodnotily vliv zástavního práva na hodnotu nemovitých i movitých věcí, jež byly zcizovány, a naznačil možnost právní kvalifikace stíhaného jednání jako zvýhodňování věřitele.

9. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám rozhodl tak, že jej zprostí viny (správně obžaloby).

b) dovolání obviněného M. Z.
10. Mimořádný opravný prostředek tohoto dovolatele směřoval také jak proti výroku o vině tak o trestu. Nesouhlasil s naplněním příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, resp. přečinu poškození věřitele, jichž se měl dopustit ve formě pomoci. Namítl absenci subjektivní stránky, k tomu uvedl výčet důkazních prostředků, jež vzal vrchní soud za podklad pro závěr o nepřímém úmyslu. Konkrétně popřel, že by měl v úmyslu zcizit majetek obchodních společností bez adekvátního plnění a poškodit tím jejich věřitele. Podle obviněného zjištěným skutkovým stavem nebylo prokázáno , jednak že by dovolatele řídil spoluobviněný V. Z. a jednak že by měl v hotovosti přebírat kupní ceny za převáděné věci. Ve zbytku dovolání se vyjádřil k některým důkazům (odposlechy, svědecké výpovědi a listinné důkazy), o čem podle jeho přesvědčení vypovídají, a totiž o jeho orientaci v obchodování se strojírenským zbožím, že je bratrem V. Z. a že byl provozním ředitelem tří obchodních společností (GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s.). Popřel však, že by činil úkony směřující k účelovému zcizování majetku, nebyl k tomu ze svého postavení oprávněn a o tomto ani nevěděl.

11. Vzhledem k uvedeným skutečnostem na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a sám obviněného zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

c) dovolání obviněného Mgr. L. J.
12. Obviněný Mgr. L. J. podal dovolání jak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Uplatnil obsáhlé námitky s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Skutková zjištění soudů jsou podle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jeho účast ve zločinecké hierarchii vyvodily soudy z telefonních odposlechů, které však pochází z doby až po páchání trestné činnosti. Rovněž sami obvinění P. V., Z. P. a Mgr. P. Š. u hlavního líčení ve dnech 16. a 17. 7. 2008 řekli, že se znají s dovolatelem až od roku 2002. Zcela v rozporu s výrokem soudů jsou podle dovolatele výpovědi J. P. a J. F., neboť ani jeden z nich ho přímo neurčil jako osobu, jež doprovázela Z. P., resp. přebírala peníze od J. F. Obviněný zdůraznil, že až od roku 2002 se seznamoval s děním kolem označených obchodních společností, v inkriminované době byl koncipientem v advokátní kanceláři, řídil se pokyny nadřízeného JUDr. Pavla Kavinka a na jeho pokyn učinil pouze tři právní úkony: dohlížel na průběh valné hromady obchodní společnosti Gasmont (neuvedl které), vyhotovil zápis ze zasedání dozorčí rady KRAS-HAKA Brno, a. s., učinil rozhodnutí v intencích udělené plné moci (SIGMA Brno, a. s.). Více v té době nevykonal a nemohl tudíž připravovat právní podmínky pro trestné jednání, jak je mu kladeno za vinu. Podle dovolatele nebyly u jeho osoby naplněny znaky daného trestného činu. Zejména v době, kdy měla být páchána trestná činnost, nevěděl o okolnostech představujících jednotlivé zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele, neznal ekonomický stav jednotlivých obchodních společností, neměl tušení o tzv. bílých koních, a tudíž u něj nebyl dán úmysl ani nepřímý. Za rady obviněným, jak se vyhnout trestnímu stíhání mohl spáchat nanejvýš trestný čin nadržování podle § 166 tr. zákona. Rozsudky soudů obou stupňů podle obviněného trpí nepřezkoumatelností, schází v nich hodnocení důkazů, jaká zjištění z nich plynou a na základě jakých úvah byla učiněna. V postupu soudů tedy spatřoval porušení § 125 odst. 1 tr. řádu a § 2 odst. 6 tr. řádu. Současně soudům vytkl, že v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku nepředvídatelnosti rozhodování. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2010 uložil krajskému soudu určité pokyny, které splněny nebyly, a přesto se vrchní soud s novým rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil. Obviněný připomněl, že úkolem krajského soudu bylo zabývat se otázkou, zda movité a zejména nemovité věci byly použitelné k uspokojení pohledávek poškozených věřitelů, zda pohledávky použité k započtení byly reálné, otázkou existence závazkových vztahů mezi dlužníky a jejich věřiteli a dále uložil krajskému soudu jasně vyčíslit škodu jednak jednotlivě u každé kupní smlouvy a jednak také škodu celkovou. Obviněný rovněž tvrdil, že pohledávky byly skutečné a jejich započtení nezakládá trestní odpovědnost podle § 256 tr. zákona.

13. Další námitky obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Namítl, že odvolací soud při ukládání trestu nezohlednil délku trestního řízení (téměř 9 let) ani dobu, která uběhla od spáchání trestné činnosti (13 let v době vyhotovení dovolání). Průtahy v řízení nezavinili obvinění, ani jedno hlavní líčení nebo veřejné zasedání nebylo odročeno z důvodů na straně obviněných. Své výtky dovolatel poté upřesnil s tím, že se vrchní soud nedostatečně zabýval délkou trestního řízení a dobou uběhnuvší od trestného jednání se nezabýval vůbec. Obviněný citoval nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, uveřejněný pod č. 71 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde Ústavní soud vyloučil, aby po době delší jak 13 let od spáchání trestné činnosti bylo účelu trestu ve smyslu § 23 tr. zákona dosaženo trestem odnětí svobody, jenž je čirou represí a jeho funkce působení na společnost je výrazně oslabena. Na podporu svých tvrzení odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11., sp. zn. IV. ÚS 380/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1480/2009. Své námitky proti nepřiměřené délce trestního řízení uzavřel vyjádřením své představy, jak soudy měly v jeho věci postupovat, měly zastavit trestní stíhání z důvodu jeho mimořádné délky, čímž by kompenzovaly zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního i krajského soudu a vrchnímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout (ačkoli takový postup při zrušení i rozhodnutí soudu prvního stupně není možný). Připojil také návrh na přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o jeho dovolání.

d) dovolání obviněného Z. P.
15. Obviněný shodně s dalšími dovolateli vytkl krajskému soudu, že se neřídil závaznými pokyny odvolacího soudu, zejména nezkoumal použitelnost převáděných movitých věcí k uspokojení věřitelů, a pokud ano, v jakém rozsahu s ohledem na jejich prodejnost. Také se nezabýval závazkovými vztahy mezi obchodními společnostmi a jejich věřiteli, nestanovil u jednotlivých kupních smluv částky, z nichž vycházel při vyčíslení škody. Povinnosti krajského soudu pak podle jeho názoru suploval vrchní soud, což odporuje zásadě dvouinstančního projednání věci. Dovolatel se hájil tím, že neměl v úmyslu poskytovat jinému pomoc ke spáchání trestného činu poškozování věřitele, resp. přečinu poškození věřitele, nebylo prokázáno, že by v době trestného jednání věděl o úpadku obchodních společností a znal obsah dokumentů, jež předával, z trestné činnosti neměl žádný prospěch. Byl zaměstnán u společnosti J., s. r. o., a plnil pouze jemu zadané úkoly. Skutkový stav byl podle jeho názoru zjištěn nedostatečně, což není přípustné, a odkázal k tomu na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný pod č. 140 ve svazku 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dále obviněný napadl způsob hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Upozornil, že tyto důkazní prostředky byly opatřeny až po době, během níž se měl dopouštět trestného jednání, a podle dovolatele nevypovídají o ničem ve vztahu k rozhodnému časovému období, zejména ne o nějaké hierarchii propojených osob existující v té době. Je z nich patrno, že se obviněný snažil zajistit právní zastoupení pro osobu vyzvanou policejním orgánem k podání vysvětlení, v takovém jednání však je možno spatřovat maximálně přečin nadržování podle § 166 tr. zákoníku (správně § 366 tr. zákoníku, popř. podle předchozí právní úpravy § 166 tr. zákona). Uvedl, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že se v době páchání některých dílčích skutků nacházel mimo území České republiky.

16. Závěrem svého dovolání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl ve vztahu k němu zrušit rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázat tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

e) dovolání obviněného P. V.
17. Obviněný P. V. předložil Nejvyššímu soudu dvě písemná dovolání, jedno prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Nováka a druhé prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Šímy. V prvně uvedeném podání dovolatel namítl extrémní rozpor v hodnocení důkazů, když se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že si ho někteří svědci spletli s jeho bratrem J. V., s nímž si půjčoval telefon, po určitou dobu byl u něj i zaměstnán a s bratrem se navzájem zastupovali. Důrazně se ohradil proti závěrům vyvozeným z telefonních odposlechů, jež pochází až z doby po spáchání trestné činnosti. Dále obviněný vyzdvihl délku trestního řízení, jež trvalo 12 let, od spáchání trestného jednání uběhlo 13 let a po celou dobu vedl řádný život. Z těchto důvodů považoval uložený nepodmíněný trest v délce tří let za nepřiměřeně přísný. Odkázal na usnesení (nesprávně uvedl nález) Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, usnesení (opět nesprávně uvedl nález) ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 47/06, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněný pod č. 67 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V závěrečné části podání učiněného obhájcem JUDr. Petrem Novákem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání, eventuelně pak Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám uložil obviněnému trest odnětí svobody v kratší výměře s podmíněným odkladem na kratší zkušební dobu. Obviněný připojil také návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

18. Dále bylo Nejvyššímu soudu předloženo dovolání obviněného P. V. podané obhájcem JUDr. Pavlem Šímou. Podle přesvědčení obviněného vyjádřeného v tomto jeho druhém mimořádném opravném prostředku nebyly naplněny veškeré zákonné znaky daného trestného činu u hlavního pachatele, neboť za zcizovaný movitý majetek získaly jednotlivé obchodní společnosti pohledávky za kupujícím, z nichž mohli být poškození věřitelé uspokojeni. Protože tedy nebyly dány předpoklady pro naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele, nemohl být ani pomocníkem k takovému trestnému činu. Nesouhlasil s tím, že by byl prokázán úmysl pomáhat ke spáchání konkrétního trestného činu. Z uvedených důvodů obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Šímy Nejvyššímu soudu navrhl zrušit ve vztahu k němu napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil návrh na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

III. Vyjádření k dovolání
19. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil pouze k dovolání obviněného V. Z., a to prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegela. Ten nejprve okomentoval námitky, jež podle něj obsahově neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zařadil sem výhrady proti rozhodování soudů o vazbě dovolatele, zkrácení jeho práva na projednání věci dvouinstančně a proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Upozornil, že obviněný V. Z. některé části výrokových částí i odůvodnění v podstatě ignoroval a jeho námitky se tak staly bezpředmětnými. Pominul, že části obžaloby pro skutky, kde byly zcizovány nemovitosti, byl zproštěn, a tudíž nebylo již nutné zkoumat možnost uspokojení věřitelů ze zastavených nemovitostí. Rovněž dovolatel nevěnoval pozornost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 74 a násl., kde soud podrobně popsal komplikovaný způsob, jakým byly hrazeny ceny za vyváděný majetek. Za bezpředmětný označil státní zástupce také poukaz dovolatele na možnost kvalifikovat skutek podle § 256a tr. zákona.

20. Pokud státní zástupce shledal námitku kriminalizace legitimních a legálních transakcí a právních úkonů za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, nebyla podle jeho přesvědčení důvodná. Zdůraznil, že právě pro trestný čin poškozování věřitele, jímž byl obviněný uznán vinným, je typické, že ke zcizování dlužníkova majetku dochází prostřednictvím formálně bezvadných úkonů. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmý účel transakcí, kterým bylo vyvedení majetku způsobilého k uspokojení věřitelů dlužníků -obchodních společností. Za takového skutkového stavu pak podle státního zástupce stíhané jednání odpovídalo všem znakům trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zákona, popř. podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v některé kvalifikované skutkové podstatě.

21. Vzhledem k zjevné nedůvodnosti právních námitek tedy státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

22. Přípisem ze dne 18. 10. 2016 státní zástupce na dotaz Nejvyššího soudu, zda se Nejvyšší státní zástupce vyjádří také k dovoláním ostatních obviněných, sdělil, že tak učiní do 5. 11. 2016 a pro případné rozhodnutí o dovoláních bez jeho zbývajících vyjádření vyjádřil souhlas s rozhodováním Nejvyššího soudu v této věci v neveřejném zasedání. Ke dni konání neveřejného zasedání senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí o dovoláních obviněných nebyla dovolacímu soudu předmětná vyjádření Nejvyššího státního zástupce doručena.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud po zjištění, že u všech obviněných byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

24. Pokud jde o uplatněné dovolací důvody, každý z dovolatelů opřel svůj mimořádný opravný prostředek dovolání o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

25. K tomuto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

26. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud musí v řízení o dovolání vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví.

27. Pouze obviněný Mgr. L. J. uplatnil vedle shora citovaného dovolacího důvodu ještě důvod pod písmenem h) odst. 1 § 265b tr. řádu, který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

28. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu, a to při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v § 39 až 42 tr. zákoníku. Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhal použití ustanovení trestního zákoníku, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy § 58 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Tato zákonná úprava dává soudům možnost zvážit z hledisek výslovně uvedených, zda v konkrétním případě existují okolnosti (ať již na straně pachatele či vzhledem k trestnému činu, kterým jej uznává vinným), za nichž by bylo ukládání trestu v příslušné trestní sazbě nepřiměřené. Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

29. Nejvyšší soud zde dále zdůrazňuje, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky. Podle ní je třeba posuzovat otázku přiměřenosti délky soudního řízení v každém konkrétním případě individuálně, proto ani nelze stanovit obecně akceptovatelnou dobu soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, a Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nálezy ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

30. Níže bude podrobně rozvedeno, které námitky jednotlivě u každého z obviněných neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům a které naopak je možné jim podřadit, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.

b) K dovolání obviněného V. Z.
31. Tento dovolatel byl pod body A, B a D výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, jichž se dopustil jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, přičemž pod bodem D I. 11) zůstal tento trestný čin nedokonaný, a to ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Skutek pod bodem C pak byl odvolacím soudem posouzen jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to rovněž ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

32. Veškeré své námitky tento obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svými konkrétními námitkami však soudům nevytýkal nesprávné posouzení norem trestního práva hmotného (tedy konkrétně trestního zákona či trestního zákoníku) nebo jiného hmotněprávního předpisu, fakticky brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy, jednak pokud tvrdil, že J. F., H. G. a J. P. byli do funkcí členů představenstev příslušných obchodních společností řádně zvoleni a nejednalo se tak o tzv. bílé koně, a jednak pokud za cíl svého jednání označil restrukturalizaci obchodních společností, u nichž docházelo k odstraňování majetku.

33. Ze skutkových zjištění učiněných po podrobném dokazování zejména u soudu prvního stupně vyplynulo, že po formální stránce se J. F., H. G. a J. P. stali členy představenstev obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., v souladu s tehdy platnými zákonnými pravidly, avšak fakticky se jednalo o účelové dosazení obviněnému spřízněných osob, které své funkce ve skutečnosti nevykonávaly a podle vůle a záměru obviněného tak ani nemohly činit. Nejvyšší soud nezaznamenal, že by některý ze svědků zaměstnaných v té době v dotčených obchodních společnostech nebo někdo z jejich obchodních partnerů na vlastní oči spatřil J. F., J. P. nebo H. G., namísto těchto zjevně nastrčených členů představenstva komunikovali většinou s V. Z. (viz např. manažer pro rozvoj M. L. z KRAS-HAKA Brno, a. s., na č. l. 26445 a násl. vypověděl, že J. P. zastupoval V. Z. a případně také Mgr. L. J. a Mgr. M. P.; nebo P. J., jehož obchodní společnost sousedila s areálem GM-Gasmont, a. s., a kupovali jeho stroje od obchodní společnosti Stavexmont, s. r. o., na č. l. 25598 a násl. uvedl, že jako nový vedoucí vystupoval V. Z.). Sami jmenovaní tzv. bílí koně vypověděli, že se nijak nezajímali o fungování a činnost v obchodních společnostech, jejichž se stali statutárními zástupci. Neměli žádný přehled o jejich ekonomické situaci, nijak nepřezkoumávali obsah jednotlivých dokumentů, které jim byly předkládány k podpisu (srov. výpověď J. F. na č. l. 24690 a násl., J. P. na č. l. 24723 a násl. a H. G. na č. l. 24727 a násl.). Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že tyto nastrčené osoby vystupují současně v dané věci v procesním postavení spoluobviněných dovolatele, přijali své role v celém řetězci obchodních transakcí, neboť souhlasili se svým zvolením a podřízením se v pozici člena představenstva pokynům spoluobviněného V. Z. a dalších spoluobviněných, pokud jim předávali příkazy od tohoto organizátora trestné činnosti. Zjevně se tak dopustili trestného jednání, jak je uvedeno v popisu skutku, a dovolatelova tvrzení o jejich bezvadném zvolení v souladu s právními předpisy tudíž neměla oporu v provedeném dokazování, které jednoznačně svědčilo o výlučně formálním postavení vybraných osob, jež na sebe převzaly role vykonavatelů jeho vůle (avšak s odpovědností člena statutárního orgánu příslušné obchodní společnosti). Při páchání tzv. úpadkových deliktů, ale i u dalších majetkových trestných činů není výjimkou, že jejich součástí jsou formálně bezvadné právní úkony, jejichž obsah/smysl/podstata/účel však zákonu odporují. Tak tomu bylo i v této věci, oficiálně řádně zvolení členové představenstev těmito podle své skutečné vůle i objektivních schopností ve skutečnosti nebyli, za slíbenou finanční odměnu se stali fakticky prostředkem ( bílí koně ) sloužícím k dosažení cílů dalších obviněných, zejména organizátora V. Z., jejichž záměrem bylo přinejmenším částečné zmaření uspokojení pohledávek věřitelů obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s. Pro úplnost lze dodat, že dalšími co do formy bezchybnými právními úkony byly také zápočty, resp. často celý řetězec obchodních vztahů, jejichž konečným výsledkem bylo započtení bezcenných pohledávek proti kupním cenám, jak bude níže uvedeno (viz odstavec 39. a násl.).

34. S námitkou dovolatele, podle níž se snažil obchodní společnosti restrukturalizovat, se dostatečně vypořádal již odvolací soud (viz str. 93 a 71 napadeného rozsudku). V tomto ohledu se Nejvyšší soud s argumenty vrchního soudu prakticky ztotožňuje. Nad jejich rámec je možné doplnit, že nikoli pouze výpovědi odvolacím soudem zmíněných svědků P. K. a Ing. I. L. vyvracejí obhajobu obviněného V. Z. prosazujícího tuto formu obhajoby. Absence skutečného zájmu na pokračování podnikání jednotlivých obchodních společností je patrná z dalších okolností zjištěných v této trestní věci, zejména se jedná o samotnou podstatu trestného jednání, jímž bylo vyvádění majetku z těchto podnikajících subjektů, kterým tak bylo zabráněno vyvíjet nadále svou činnost. Lze si těžko představit investora, který by svými finančními či jinými prostředky byl ochoten podpořit podnik bez aktiv a vybavení nutného k provozování své podnikatelské činnosti. Dále např. obviněný vybíral peníze z účtů těchto obchodních společností (viz str. 87 rozsudku vrchního soudu a výdajové pokladní doklady na č. l. 19636 a násl.), osoby nakupující strojírenské stroje nezbytné k provozní činnosti obchodních společností měly rovněž informace, že jejich podnikání končí. V závěrečné fázi realizovaných transakcí byl na majetek obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., prohlášen konkurs, a to zcela zjevně v důsledku stíhaného jednání dovolatele a dalších spoluobviněných. Jediný náznak podpory této argumentace o restrukturalizaci lze spatřovat ve svědectví JUDr. L. N., podle něhož obviněný V. Z. jako člen krizového managementu BOS, a. s., za tuto společnost bojoval jako lev , náruživě totiž usiloval o získání dalšího úvěru a především o odvrácení podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek této obchodní společnosti (viz č. l. 25544 a násl.). Tato okolnost ovšem zapadá do celé koncepce trestné činnosti. V. Z. a další spoluobvinění měli enormní zájem o veškerý hodnotný majetek a finanční prostředky, které pak mohli vyvést mimo původní vlastníky, avšak o samotný předmět podnikání obchodních společností a možnosti pokračování provozu velký (v podstatě žádný) zájem neprojevili. Případné prohlášení konkursu před dokončením majetkových dispozic by totiž dovolateli znemožnilo nakládat s majetkem úpadce, který jinak mohl vyvádět prostřednictvím spoluobviněné J. P. a dalších jemu spřízněných osob. Tomuto závěru pak zcela odpovídá svědectví Ing. J. P., generálního ředitele BOS, a. s., který byl naopak zděšen, že týden po nástupu J. P. do funkce byl rozprodáván majetek, krizový management nesbíral informace o oděvním průmyslu, v němž společnost podnikala, ale výhradně o jejím majetku (srov. č. l. 25551). Evidentně tak tato námitka, jež navíc v rozporu s podstatou uplatněného dovolacího důvodu směřovala proti způsobu hodnocení důkazů soudy, neměla jakékoli opodstatnění.

35. V další části své dovolací argumentace obviněný vytýkal nesprávné právní posouzení skutků jako trestných činů, avšak jeho námitky nebyly důvodné.

36. Co se týká pokynu vrchního soudu krajskému soudu, aby se v opakovaném hlavním líčení zabýval zástavním právem váznoucím na převáděném majetku, otázkou použitelnosti zcizovaných věcí k uspokojení pohledávek věřitelů a existencí jednotlivých závazkových vztahů, Nejvyšší soud v následném postupu krajského ani vrchního soudu neshledal jakékoli nedostatky. Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněný zcela přehlíží zprošťující výrok krajského soudu, kterým byl ze stíhaného jednání vypuštěn skutek, resp. skutky obsahující dispozice s nemovitým majetkem obchodních společností. Odpadl tudíž důvod zkoumat vliv zástavních práv na hodnotu těchto nemovitostí, resp. povahu této části majetkových hodnot na možnost uspokojení jiných než zástavních věřitelů. Z obou napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, že by některé v nich označené movité věci nebo postupované pohledávky byly zatíženy zástavním právem, jak dovolatel prosazoval v dovolání, proto ani ohledně dalšího zcizovaného majetku nebyl požadavek na zkoumání vlivu zástavního práva relevantní.

37. Dále není pochyb o tom, že by převáděné movité věci a pohledávky měly přinejmenším tu hodnotu, za niž byly zcizovány a jistě tak byly použitelné i k uspokojení věřitelů do výše hodnoty, za niž byly převáděny. Jejich tržní hodnotu zjistil soud prvního stupně ze znaleckých posudků, čemuž nelze nic vytknout.

38. Závazkové vztahy mezi dlužníky - obchodními společnostmi a jejich věřiteli byly soudy dostatečně intenzivně zkoumány. Krajský soud na str. 111 svého rozsudku konstatoval, že věřitelé obchodních společností, z nichž byl vyváděn majetek, jsou uvedeni v seznamech tvořících přílohy ke znaleckému posudku č. 047/06/2004 a č. 2245-121/2004. Existenci věřitelů měl dále potvrdit v rámci hlavního líčení pplk. Mgr. D. P. Navíc stejnou námitkou se zabýval již odvolací soud, vypořádal se s ní na str. 141 odůvodnění svého rozhodnutí, stroze se ztotožnil se soudem prvního stupně až na okruh věřitelů společnosti SIGMA Brno, a. s., který zúžil, protože část jich byla plně uspokojena v konkursním řízení, nikoli však proto, že by byla zpochybněna existence těchto závazkových vztahů. V postupu soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckých posudků, neshledal dovolací soud shodně s vrchním soudem jakoukoli vadu, jež by mohla mít vliv na právní kvalifikaci zjištěných skutků.

39. Ani ohledně fiktivní povahy zápočtů, kterou se dovolatel snažil zpochybnit, neshledal dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit od úvah soudů vyjádřených v odůvodnění obou rozsudků. Vrchní soud v Olomouci jednoznačně uzavřel, že v důsledku zápočtů byl hodnotný majetek z obchodních společností vyveden, ale adekvátní protiplnění již tyto subjekty neobdržely, peníze ani jiné skutečné majetkové hodnoty fyzicky nepřirostly (srov. str. 141 rozsudku vrchního soudu). Je zjevné, že soudy hodnotily jednotlivé zápočty pohledávek mezi konkrétními subjekty v širších souvislostech. Nebraly bez dalšího v potaz pouze to, zda započítávané pohledávky vznikly řádně a byly reálné, např. v bodě C a) výroku pohledávka obchodní společnosti EA BRNO spol. s r. o., za SIGMA Brno, a. s., ve výši 8 749 148 Kč, jež vznikla v lednu 1998 jako součást smlouvy o půjčce v celkové výši 15 417 798 Kč a kterou 6. 12. 2000 převedla EA BRNO, spol. s r. o., na obchodní společnost ACCORN, spol. s r. o., a ta ji dále převedla 8. 12. 2000 na obchodní společnost PK-Product, s. r. o., jež uvedenou pohledávku za SIGMA Brno, a. s., dne 11. 12. 2000 jednostranně započetla vůči části kupních cen za pořizované movité věci od obchodní společnosti SIGMA Brno, a. s.; dále pod bodem D výroku o vině také pohledávka za obchodní společností KRAS-HAKA, s. r. o., jež vznikla z obchodního styku KRAS-HAKA Brno, a. s., která ji převedla na JASAS, s. r. o., a ta dále na STIBAT, spol. s r. o., a ta následně pohledávku využila k započtení. Konkrétně v uvedených případech přihlédly soudy dále k tomu, že jednak pohledávka za SIGMA Brno, a. s., byla již dne 6. 12. 2000 (tj. dva dny před nabytím té samé pohledávky obchodní společností PK-Product, s. r. o.) postoupena na Speed International Corp., a proto ji nepovažovaly za ekonomicky významnou, jednak přihlédly k personálnímu i majetkovému propojení obchodních společností KRAS-HAKA, s. r. o., a KRAS-HAKA Brno, a. s., (100 % akcií společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., vlastnila společnost KRAS-HAKA, s. r. o., jejímž většinovým společníkem byla zase KRAS-HAKA Brno, a. s.) a k jejich aktuálnímu stavu úpadku, z čehož správně dovodily účelovost zápočtu bezcenné pohledávky za KRAS-HAKA, s. r. o., proti kupní ceně za hodnotný movitý majetek prodaný obchodní společnosti STIBAT, spol. s r. o.

40. Na fiktivnost zaznamenaných obchodních operací lze usuzovat také z časové koordinovanosti a návaznosti jednotlivých právních jednání (úkonů), v jejichž důsledku byly pohledávky za dlužnými společnostmi postupovány někdy i v řádech dní, až nakonec skončily u té obchodní společnosti, jež mohla pohledávku započíst vůči nezaplacené kupní ceně právě za účelově vyváděný majetek (viz např. shora popsané postupování pohledávky za obchodní společností SIGMA Brno, a. s.). U těch započítávaných pohledávek, jež byly vytvořeny účelově s cílem poskytnout bezcennou, avšak formálně odpovídající protihodnotu vhodnou k započtení, je časová posloupnost ještě výraznější vzhledem k tomu, že komplex právních úkonů byl rozšířen i o samotný vznik pohledávky určené (vhodné) k započtení. Např. pod bodem A I. výroku o vině obchodní společnost GM-Gasmont, a. s., (jednal za ni J. F.) prodávala strojírenské stroje společnosti Stavexmont, s. r. o., [jednal za ni V. K., který byl podle zjištění soudů (srov. str. 74 rozsudku vrchního soudu) také s obviněnými spřízněná osoba] jednotlivými kupními smlouvami od 8. 1. 2001 do 31. 5. 2001. Obchodní společnost TRING Centrum, s. r. o., (tu také zastupoval J. F.) převedla dne 20. 6. 2001 na GM-Gasmont, a. s., akcie Gasmont-servis, a. s., a vznikla jí tak pohledávka za GM-Gasmont, a. s., v hodnotě 3 348 000 Kč, již postoupila na obchodní společnost Stavexmont, s. r. o., aby ji užila k částečné úhradě kupních cen za nabývané strojírenské vybavení. Správně soudy vyhodnotily uměle vytvořenou pohledávku za obchodní společností GM-Gasmont, a. s., jako bezcennou. Akcie Gasmont-servis, a. s., která v první polovině roku 2001 také prodala část svého majetku, nevyplácela již v prosinci 2000 mzdy zaměstnancům (zjištěno dovolacím soudem z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 43 K 7/2001, jímž byl na majetek dlužníka Gasmont-servis, a. s., prohlášen konkurs), neměly žádnou hodnotu, což je patrno i z výsledku konkursního řízení (resp. rozvrhové usnesení), kdy věřitelé II. třídy obdrželi pouze necelých 1,5 % hodnoty svých pohledávek. Nutno podotknout, že pod bodem A I. III. výroku o vině byla podstata vytváření umělých pohledávek za obchodními společnostmi GM-Gasmont, a. s., Gasmont-servis, a. s., a Plynárenská stavební, a. s., stejná. Všechny tyto podnikatelské subjekty, jež nezvratně mířily do konkursu (srov. četné výpovědi bývalých zaměstnanců, členů orgánů obchodních společností nebo jejich akcionářů, např. Ing. Z. B. na č. l. 25283 a násl., která již v roce 2000 upozorňovala, že nástupnické společnosti původní Gasmont nemají prostředky na provoz a měly by jít do konkursu; nebo P. V. na č. l. 25281 a násl.), zakoupily v červnu 2001 od obchodní společnosti TRING Centrum, s. r. o., navzájem své bezcenné akcie, tak za nimi vznikly pohledávky převáděné TRING Centrum, s. r. o., dále na kupce vyváděného hodnotného majetku způsobilého k uspokojení pohledávek věřitelů obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Gasmont-servis, a. s., a Plynárenská stavební, a. s., a následně došlo k zápočtům těchto účelově vytvořených a prakticky bezcenných pohledávek za uvedenými obchodními společnostmi proti kupním cenám za vyváděná aktiva. Dalším významným aspektem potvrzujícím úvahy o fiktivnosti označených transakcí, který uvedený příklad pod bodem A I. výroku o vině výstižně ilustruje, je personální propojenost subjektů zúčastněných v těchto obchodních vztazích a také majetková propojenost jednotlivých obchodních společností, jež fakticky řídil V. Z. spolu s dalšími obviněnými. Při výčtu nestandardních okolností provázejících tuto trestní věc je nutno zmínit také způsob prodeje strojů a vybavení (popř. pohledávek) obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s. Je zarážející, že jejich majetek nejprve koupil určitý s obviněnými propojený subjekt, který jej ani nezaplatil ani si fyzicky nevyzvedl (dle znění smlouvy však na něj přešlo vlastnické právo podpisem kupní smlouvy!) a vzápětí tento nový majitel zakoupené zboží přeprodával dále subjektům, na něž přešlo vlastnické právo až zaplacením smluvené ceny a kteří tedy reálně kupní cenu uhradili (většina platila hotově, srov. např. výpovědi Š. S. na č. l. 25679, V. V. na č. l. 25635 a násl., M. N. na č. l. 25639 a násl., Ing. J. T. na č. l. 25682 a násl., M. K. na č. l. 25666 a násl., Ing. J. Z. na č. l. 25645 a násl.) a předmět koupě skutečně přijali do své dispozice, odvezli si jej z prostor původního majitele některé z jmenovaných obchodních společností. Nabízí se otázka, z jakého důvodu nebyl majetek prodán rovnou těmto skutečně platícím zájemcům? Odpověď je s ohledem na ostatní skutkové okolnosti zřejmá, smyslem bylo vyvedení majetkových hodnot, za něž původní vlastníci cíleně neměli obdržet nic cenného tak, aby došlo nejméně k částečnému zabránění jejich věřitelům uspokojit z takového majetku své oprávněné nároky.

41. Ačkoli tedy v některých případech docházelo mezi jednotlivými smluvními stranami k započtení reálné pohledávky a jindy zase zcela nepochybně účelově vytvořené, společným jmenovatelem těchto komplikovaných obchodních transakcí bylo dosažení konečného záměru, kterým zjevně nebylo narovnat vztahy mezi konkrétní obchodní společností v postavení dlužníka a jejím věřitelem (jak tvrdila obhajoba), ale vyvést hodnotný majetek z této právnické osoby tak, aby jejím oprávněným věřitelům bylo zabráněno uspokojit své reálně existující splatné pohledávky. Ať již byly předmětem zápočtu reálné nebo účelově vytvořené pohledávky (kromě bodu A např. také pod bodem B pohledávky za obchodní společností AVIA Kutná Hora, a. s., z titulu podnájemních smluv) za obchodními společnostmi, z nichž byl vyváděn majetek, podstatné je, že hodnoty započítávaných pohledávek byly zcela nevyrovnané, což soudy obou stupňů u jednotlivých zápočtů akcentovaly shrnutím, že se jednalo o účelová protiplnění bez reálné adekvátní majetkové protihodnoty . Dovolatel vytýkal soudům, že se s tímto obecným závěrem opakovaly, jakož i se závěrem, že formálně bezvadné započtení mělo vyvolat dojem skutečného, ekonomicky přiměřeného protiplnění za zcizený majetek , aniž by vysvětlily, na základě jakých důkazů k tomuto obecnému tvrzení dospěly. Podle názoru dovolacího soudu se však soudy výstižně vyjádřily na adresu různorodých zápočtů, jejichž společným pojítkem byly právě tyto okolnosti, tj. že za hodnotný majetek nic získáno nebylo, byť z formálního hlediska tomu nic nenasvědčovalo. V této trestní věci bylo nashromážděno velké množství důkazů, byly řádně provedeny a proti tomu, jakým způsobem je soudy vyhodnotily, nemá Nejvyšší soud výhrady. Nutno podotknout, že při takto složité a zastírané trestné činnosti je třeba nahlížet na zjištěné skutkové okolnosti nikoli jednotlivě, ale v jejich vzájemných souvislostech, neboť jen tak lze odhalit jejich pravý význam. Obviněný V. Z. spolu s ostatními spoluobviněnými vyvolali zdání právem aprobovaného jednání v obchodních vztazích, které však ve skutečnosti mělo za cíl vyvést majetek, z něhož by se věřitelé mohli uspokojit, tj. dosažení následku protiprávním jednáním tak, jak předpokládá užitá skutková podstata trestného činu poškozování, resp. poškození věřitele.

42. S ohledem na poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, uveřejněný pod č. 167 ve svazku 67 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je možné se domnívat, že dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v chybném postupu soudu druhého stupně, který ve věci rozhodoval již podruhé poté, co první rozsudek krajského soudu zrušil a s výše popsanými pokyny vrátil věc k novému projednání soudu prvního stupně. V citované věci Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétní pochybení potom spatřoval Ústavní soud v tom, že soud druhého stupně jednak vůbec nereflektoval skutečnost, že ve věci již jde o opakované odvolací řízení, nezbýval se splněním dříve uložených pokynů, a jednak vyslovil právní názor diametrálně odlišný od právního názoru vysloveného v jeho prvním rozhodnutí o odvolání, čímž učinil toto své druhé rozhodnutí pro stěžovatele překvapivým. Ačkoli se po procesní stránce věc projednávaná na podkladě ústavní stížnosti a věc obviněného V. Z. podobají, nejsou totožné. Vrchní soud v Olomouci rozhodující v této trestní věci zdůraznil, že jde v pořadí již o druhý rozsudek krajského soudu jím přezkoumávaný (viz str. 68 rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 7. 2014), na své pokyny poukázal nepřímo v rámci reprodukce odvolání obviněného Z. P. (viz str. 57) a jejich jednotlivým obsahem se zabýval v odůvodnění svého rozsudku (viz výklad shora v odstavcích 35. - 38. a níže v tomto odstavci). Dále na rozdíl od ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v odůvodnění zrušujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2010 tento soud nevyslovil určitý právní názor, který by následně v rámci druhého rozhodování o odvoláních ignoroval či dokonce popřel. V obecné rovině pouze naznačil za určitých podmínek možnost právní kvalifikace stíhaného jednání jako zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zákona (viz str. 65 rozhodnutí ze dne 16. 12. 2010), přičemž po doplnění dokazování v opakovaném hlavním líčení v souladu s pokyny odvolacího soudu se vrchní soud přiklonil k názoru, že za daného zjištěného skutkového stavu bylo vyloučeno aplikovat ustanovení § 256a tr. zákona (srov. str. 144 rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 7. 2014). S pokyny odvolacího soudu, na které poukazovali ve svých dovoláních kromě obviněného V. Z. také obvinění Mgr. L. J. a Z. P., se krajský soud dostatečným způsobem vypořádal. Odpadla jeho povinnost zabývat se transakcemi, v nichž došlo k dispozicí předmětů zatížených zástavními právy (prodej nemovitých věcí vypuštěn ze stíhaných skutků), avšak další pokyny důsledně zohlednil. Na podkladě skutkových zjištění jednoznačně uzavřel, že zcizené věci byly použitelné k uspokojení věřitelů obchodních společností (dlužníků), započítávané pohledávky (ať již reálné nebo účelově vytvořené) byly fakticky bezcenné, existenci závazkových vztahů mezi dlužníky a věřiteli vyvodil na základě znaleckých posudků, výši škody ve skutkové větě stanovil podle příkazu nadřízeného soudu u jednotlivých kupních smluv i souhrnně, a vše podrobně zdůvodnil na str. 112 a násl. napadeného rozsudku. Pouze k subjektivní stránce se nevyjádřil dostatečně přesvědčivě, stroze konstatoval její naplnění (viz str. 118 rozsudku krajského soudu z 29. 7. 2013), což následně zhojil vrchní soud (srov. např. str. 144 rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 7. 2014). Nejvyšší soud proto může shrnout, že ačkoli vypořádání se s pokyny nadřízeného soudu v této trestní věci a následný postup soudu druhého stupně nebyl naprosto příkladný, není pochyb, že trestní řízení nebylo zatíženo takovými zásadními vadami, které by zapříčinily porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, jako tomu bylo v dovolatelem citované věci řešené Ústavním soudem.

43. Právní charakter měla také ta část dovolání obviněného V. Z., v níž se domáhal odlišné právní kvalifikace stíhaného jednání, a to podle ustanovení § 256a tr. zákona. Měl za to, že jeho počínání spolu s jednáním spoluobviněných mohlo naplňovat jedině znaky trestného činu zvýhodňování věřitele. Totožnou námitku uplatnil dovolatel již v řízení o řádném opravném prostředku a vrchní soud se jí zabýval na str. 144 svého rozhodnutí. Správně podotkl, že jiný věřitel na úkor ostatních věřitelů zvýhodněn nebyl, cenný majetek z obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., byl převáděn na třetí subjekty a nikoli na věřitele jmenovaných dlužníků. Nejvyšší soud správné úvahy odvolacího soudu pouze stručně doplní. Ze širšího pohledu na podobné nakládání s majetkem obchodních společností vystupuje do popředí podstata, jíž je nepochybně odstranění hodnotných aktiv tak, aby oprávněným věřitelům bylo znemožněno uspokojit jejich splatné pohledávky. Přitom nebylo vůbec třeba zkoumat stav úpadku jednotlivých dlužníků, neboť u trestného činu poškozování/poškození věřitele není zákonným znakem mnohost věřitelů ani stav předlužení či platební neschopnosti dlužníka, jak tvrdil dovolatel, naopak na tyto případy může dopadat trestní odpovědnost podle § 256a tr. zákona, resp. § 223 tr. zákoníku.

44. Obviněný V. Z. stroze naznačil, že v této trestní věci mohou v důsledku konání nového hlavního líčení ohledně jednoho ze spoluobviněných (Mgr. J. P.) nastat průtahy v řízení, a proto vyjádřil obavy z vykonání trestu ještě před skončením dovolacího řízení. Nezákonné omezení jeho osobní svobody by v případě pro něj příznivého rozhodnutí Nejvyššího soudu již nebylo možné zhojit. Nepřiměřenou délku trestního řízení jako jedno z hledisek ovlivňujících výrok o trestu však dovolatel podřadil pod nepřiléhavý dovolací důvod, resp. je možné na tomto místě zdůraznit, že tato okolnost má vliv na ukládání trestu druhu či výměry trestu, nicméně nespadá ani pod jednu z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který se týká dvou vad, zde označených, jež mohou vyvolat nutnost přezkumu v dovolacím řízení. Nespadá sem však otázka přiměřenosti trestu, pokud je ukládán v rámci zákonné trestní sazby a jde o takový druh trestu, který zákon v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (tr. zákoníku), připouští. Podrobněji lze v této otázce pro úplnost odkázat i ve vztahu k obviněnému V. Z. na to, co bude níže řečeno ke shodné výhradě nepřiměřenosti délky trestního řízení v části věnované dovolání Mgr. L. J. ad III. d) .

45. Je proto možné shrnout, že obviněný V. Z. se částí svých námitek ocitl mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu a ty, jež mu odpovídaly, posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

c) K dovolání obviněného M. Z.

46. Obviněnému M. Z. kladly soudy za vinu jednak pod body A a B výroku o vině spáchání trestných činů poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jednak pod bodem C přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

47. Vzhledem k tomu, že účastníky na trestné činnosti ve formě pomoci byli i další dovolatelé Mgr. L. J., Z. P. a P. V., Nejvyšší soud na tomto místě v krátkosti obecně připomene podstatu této trestné součinnosti. Pomocníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Pomoc k trestné činnosti představuje účastenství v užším smyslu (spolupachatelství je účastí v širším smyslu) a trestnost pomocníka je závislá na trestnosti hlavního pachatele trestného činu. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl k účasti na trestné činnosti, pomocník tedy úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Forma pomoci může být jak fyzická, tak psychická (intelektuální), hlavní pachatel si jí nemusí být ani vědom.

48. Důležité je odlišení pomoci od trestného činu nepřekažení trestného činu podle § 367 tr. zákoníku, neoznámení trestného činu podle § 368 tr. zákoníku a nadržování podle § 366 tr. zákoníku. Právě posouzení svého jednání jako trestný čin nadržování se dožadovali další spoluobvinění Mgr. L. J. a Z. P., kteří byli rovněž odsouzeni jako pomocníci na trestném jednání hlavního pachatele J. F. (body A, B), H. G. (bod C), J. P. (bod D). Na rozdíl od nadržování pomoc po spáchání trestného činu předpokládá, že k ní došlo v důsledku slibu přispět po trestném činu, který musel pomocník dát ještě před spácháním trestného činu. Přispění pachateli po trestném činu, kterým se neuskutečňuje předchozí slib přispět pachateli po trestném činu, není tedy pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale může být posouzen za splnění dalších podmínek jako trestný čin nadržování podle § 366 tr. zákoníku [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 351 a násl. s.]. Podstatná je v této souvislosti skutečnost, že soud klade za vinu všem spoluobviněným, kteří se účastnili na trestné činnosti ve formě pomoci, jejich aktivní úmyslné jednání z doby před dokonáním trestných činů. O předpokladech pro naplnění znaků trestného činu nadržování tak nelze v posuzovaném případě ani uvažovat. Naopak z popisu skutků ve výrocích o vině i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je více než zřejmé, že bez přispění uvedených pomocníků by k dokonání trestných činů poškozování, resp. poškození věřitele hlavními pachateli ani nemohlo dojít, resp. nikoli takto sofistikovaným způsobem. Blíže k otázce účasti jednotlivých pomocníků níže.

49. Obviněný M. Z. v podstatné části svého dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, čímž zcela vybočil z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že předpokladem uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva , tedy hmotněprávního posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. Tento důvod tak nemohou naplnit námitky vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo vadný způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze uplatnit ve stejné šíři jako odvolání. Proces dokazování je soustředěn především do řízení před soudem prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry je možné korigovat ještě v odvolacím řízení, neboť soud druhého stupně má možnost provádět důkazy (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat důkazy, jak vyplývá z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud tak nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, kterých se v podstatě dovolatel domáhá.

50. Ačkoli dovolatel obecně vytkl absenci subjektivní stránky, z textu jeho podání je patrno, že ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a předkládá vlastní verzi. Sám obviněný přitom poukázal na str. 96 textu odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kde se vrchní soud dostatečně konkrétně i poměrně obsáhle vypořádal se znakem úmyslného zavinění u tohoto dovolatele. Výslovně úmysl, resp. srozumění s následkem, že věřitelé nebudou plně uspokojeni, potom vrchní soud konstatoval na str. 144 svého rozsudku. Krajský soud se důsledně otázkou zavinění obviněných sice nezabýval, avšak na str. 88 jeho rozsudku shrnul rozsah všech důkazních prostředků (výpovědi svědků a listinné důkazy), z nichž dovodil úmyslnou formu zavinění tohoto obviněného. V odvolacím řízení soud druhého stupně ještě doplnil chybějící výslovné právní posouzení zavinění obviněného M. Z. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud ve stručnosti připomene některé ze soudy provedených důkazů, jež jeho obhajobu neomylně vyvrací. Např. svědek V. V. byl odkázán na tohoto obviněného ohledně nákupu strojírenských strojů a zařízení, jednal s ním a u hlavního líčení ho poznal, byť si nebyl jednoznačně jistý (č. l. 25635 a násl.), svědek M. N. dostal příjmové pokladní doklady od M. Z., kterému předával vždy peníze v hotovosti (č. l. 25639 a násl.). Oba uvedení svědci, kteří před převzetím zcizovaných věcí museli nejprve uhradit kupní cenu, popsali nákup tak, že stroje odkupovali od obchodní společnosti Stavexmont, s. r. o., v areálu GM-Gasmont, a. s, (přitom Stavexmont, s. r. o., neměla pronajaté prostory v tomto areálu), stroje musely být mnohdy demontovány, aby s nimi mohlo být manipulováno. Přitom obchodní společnost GM-Gasmont, a. s, mohla zařízení prodávat těmto skutečně platícím smluvním stranám sama, prodej prostřednictvím obchodní společnosti Stavexmont, s. r. o., která použila na úhradu kupních cen započtení bezcenných pohledávek, byl pro GM-Gasmont, a. s, jednoznačně nevýhodný, čehož si nepochybně dovolatel ve svém postavení musel být vědom.

51. Pokud obviněný namítal, že zjištěným skutkovým stavem nebylo prokázáno jeho podřízení se pokynům V. Z., fyzické přebírání plateb za zcizovaný majetek jeho osobou, anebo pokud předestřel svůj vlastní výklad provedených důkazů (podle jeho přesvědčení byla prokázána pouze jeho rodinná vazba na V. Z., dosazení na pozici provozního ředitele GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., a jeho odborné znalosti strojírenských strojů), uplatnil opět výhradně námitky ryze skutkového charakteru, kromě toho lze k tomuto odkázat na předchozí výklad, který podporuje opačné závěry, než jaké předložil dovolatel.

52. Dovolání obviněného M. Z. tedy Nejvyšší soud posoudil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu.

d) K dovolání obviněného Mgr. L. J.
53. Obviněného Mgr. L. J. soudy uznaly vinným pomocí k trestným činům poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona [body A, B, D; pod bodem D I. 11) ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona výroku rozsudku soudu prvního stupně] a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod C výroku rozsudku odvolacího soudu).

54. Dovolatel uplatnil dva dovolací důvody, jednak pod písmenem g) odst. 1 § 265b tr. řádu a jednak pod písmenem h) tamtéž. Co se týče dovolací argumentace, většina výhrad obviněného Mgr. L. J. odpovídala důvodu spočívajícím v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, jeho námitky však, jak zjistil dovolací soud, nebyly důvodné. Dále se s ohledem na tvrzenou nepřiměřenou délku trestního řízení domáhal zmírnění uloženého trestu s poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což tento ani jiný dovolací důvod neumožňuje.

55. Formálněprávními námitkami, které směřovaly proti výroku o vině, obviněný nejprve obecně zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podle § 256 tr. zákona, resp. § 222 tr. zákoníku. Tvrdil, že neměl nejmenší tušení o špatných hospodářských výsledcích jednotlivých obchodních společností podobně jako o dosazení nastrčených osob do jejich představenstev a nevěděl tudíž o možném škodlivém následku majetkových dispozic pro poškozené věřitele. Nesouhlasil s tím, že by u něj byla prokázána subjektivní stránka. Zdůraznil časové souvislosti, když v době páchání trestné činnosti pouze plnil ve třech ojedinělých případech pokyny svého nadřízeného, advokáta JUDr. Pavla Kavinka, zatímco soudy vyzdvihované odposlechy pochází až z doby po spáchání trestného jednání. Proto ve svém počínání spatřoval nanejvýše trestný čin nadržování.

56. Samotná formulace těchto výhrad napovídá o spíše skutkovém charakteru nikoli výslovně napadající samotné hmotněprávní posouzení skutkových zjištění, neboť fakticky zpochybňuje soudy přijaté závěry o průběhu skutkového stavu, který se ve vztahu k tomuto obviněnému stal podkladem odsuzujícího rozhodnutí. S obhajobou dovolatele Nejvyšší soud nemohl souhlasit. Z obsahu trestního spisu je evidentní, že součinnost obviněného Mgr. L. J. a jeho vazby na další spoluobviněné i během doby, kdy docházelo z pokynů obviněného V. Z. k odstraňování majetku jednotlivých obchodních společností, přesáhly běžnou míru poskytování právních služeb podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, který v § 3 odst. 1 stanoví, že advokát je při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Podle skutkových zjištění učiněných soudy se dovolatel účastnil valných hromad, tudíž s ohledem na své vzdělání musel mít přehled o majetkových strukturách i personálním obsazení jednotlivých obchodních společností, rovněž si musel být vědom převodů majetku mimo dosah věřitelů a důsledků, které tyto obchodní transakce vyvolají u původních vlastníků (dlužníků), a to vše za situace, kdy obchodní společnosti evidovaly řadu splatných a neuhrazených závazků. Např. podle zaměstnance SIGMA Brno, a. s., Ing. J. P. doprovázel Mgr. L. J. spoluobviněného Z. (jméno si svědek nevybavil) na sklonku roku 2000 při jejich návštěvě v SIGMA Brno, a. s., a také na valné hromadě této obchodní společnosti konané dne 22. 12. 2000, svědek měl z jejich vystupování dojem, že Mgr. L. J. je právním zástupcem Z. nebo jeho firmy (srov. č. l. 8875 a násl. a č. l. 25335 a násl.). Podle M. M. se dovolatel pohyboval v areálu obchodní společnosti KRAS-HAKA, s. r. o., ze SIGMA Brno, a.s., měl svědek K. odvážet materiál podle pokynů dovolatele a spoluobviněného Mgr. M. P. Podle Mgr. M. P. (viz č. l. 25254 a násl.) obviněný řešil právní záležitosti obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont - servis, a. s. Správci konkursních podstat SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a SIGMA Brno, a. s., uvedli, že za úpadce s nimi jednal výlučně tento dovolatel. Svědkovi Ing. I. L. byl obviněný Mgr. L. J. představen jako právní poradce skupiny kolem V. Z. a měl se na dovolatele obracet při potřebě projednat právní aspekty týkající se činnosti obchodních společností Plynárenská stavební, a. s., GM-Gasmont, a. s., a Gasmont-servis. Svědkyně M. K., jež po několika letech poté, co měla za to, že její funkce jednatelky v obchodní společnosti ACCORN, s. r. o., skončila v srpnu 2001, kontaktovala s žádostí o pomoc v této věci právě Mgr. L. J. (viz č. l. 25341 a násl.) jistě ne náhodou, ale protože byl v (proti)právních záležitostech zainteresovaných obchodních společností činný již v inkriminované době. Nelze tedy akceptovat tvrzení dovolatele, že byl účasten jen na třech právních úkonech a jinak se o jednotlivé podnikatelské subjekty v inkriminované době nezajímal. Závěru, že tzv. právní pomoc obviněného přesáhla rámec akceptovatelných, tj. v souladu s právem činěných právních jednání (úkonů), odpovídá i to, že např. právní oddělení KRAS-HAKA Brno, a. s., nevyhotovovalo jakékoli dokumenty nezbytné pro nastalé změny v této obchodní společnosti (srov. výpověď JUDr. J. D. na č. l. 25357 a násl.). Skutky, jak jsou popsány ve výrocích o vině rozsudků soudů obou stupňů, naplňují zákonné znaky skutkových podstat trestných činů poškozování, resp. poškození věřitele, a ohledně účasti obviněného Mgr. L. J. lze s ohledem na shora uvedené dovodit, že o naplnění jednotlivých znaků při své osobní účasti na obchodních transakcích musel vědět, a to i s důrazem na jeho právnické vzdělání. Krajský soud však výslovně neuvedl svá zjištění o subjektivní stránce (ani u jednoho z obviněných). Jeho pochybení napravil až vrchní soud na str. 111-112, kde reagoval navíc na stejnou obhajobu obviněného, jakou uplatňuje v dovolání.

57. Informace ze záznamů telefonních hovorů mezi dovolatelem a dalšími spoluobviněnými se datují skutečně až k době po spáchání trestných činů, ale jasně vypovídají o tom, že vazby mezi hovořícími osobami existovaly již dříve, každý z účastníků si je vědom toho, co se v nedávné minulosti událo, a které informace je nutné před orgány činnými v trestném řízení zatajit, resp. které osoby a jak je třeba instruovat, aby nevypovídaly či vypovídaly pouze určitým způsobem a bylo tak zabráněno odhalení předcházející trestné činnosti. Nejvyšší soud tak shodně se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že dovolatel se na skutcích pod body A, B, C a D podílel, nesporně se zapojil do právních jednání, aby umožnil či usnadnil hlavnímu pachateli a jemu spřízněným osobám spáchání trestných činů, které měly navenek představovat běžné transakce v obchodním styku. Proto jeho jednání nemohlo být kvalifikováno podle § 366 tr. zákoníku jako trestný čin nadržování, jenž, jak již bylo uvedeno výše, spočívá v poskytnutí pomoci pachateli až po spáchání trestné činnosti.

58. Pokud se týká výtky namířené proti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které obviněný označil za nepřezkoumatelné, neboť neodpovídají na ně kladeným požadavkům v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu a § 2 odst. 6 tr. řádu, již z jejího odkazu na ustanovení trestního práva procesního vyplývá, že nemíří proti vadnému použití norem hmotného práva, jak vyžaduje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je nutné zdůraznit, že ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu nepřipouští podání dovolání jen proti důvodům rozhodnutí označeným v § 265a odst. 2 tr. řádu. Pro úplnost však Nejvyšší soud konstatuje, že krajský soud v tomto dovolatelem vytýkaném procesním postupu skutečně částečně pochybil, když většinou sice poskytl vyčerpávající výčet provedených důkazů, avšak tyto opomněl náležitě vyhodnotit, jakož i uvést, jaké právní závěry z kterého důkazu vyvodil. Jeho nedostatečné odůvodnění však zcela napravil Vrchní soud v Olomouci, u každého z obviněných shrnul usvědčující důkazy, řádně je vyhodnotil a podložil jimi své právní závěry.

59. Dále se dovolatel podobně jako obviněný V. Z. domníval, že krajský soud v opakovaném hlavním líčení po vrácení věci odvolacím soudem usnesením ze dne 16. 12. 2010 nesplnil pokyny Vrchního soudu v Olomouci, a to pokud tento soud požadoval, aby se soud prvního stupně věnoval možnosti uspokojení věřitelů ze zcizených movitých a nemovitých věcí, otázce reálnosti započítávaných pohledávek, existenci závazkových vztahů mezi dlužníky a jejich věřiteli a aby vyčíslil škodu samostatně u každého případu zcizení i celkově. Obviněný napadl také postup odvolacího soudu, který nový rozsudek krajského soudu akceptoval, přestože podle přesvědčení dovolatele nedostál své povinnosti vypořádat se řádně s pokyny nadřízeného soudu. Protože se tato námitka překrývá s námitkou obviněného V. Z., odkazuje Nejvyšší soud na to, co bylo řečeno v odst. 36. až 41. tohoto rozhodnutí. Pouze ke způsobu, jak Krajský soud v Brně stanovil výši škody, lze doplnit, že ani v tomto ohledu nebylo soudům nižších stupňů co vytknout. Rozsahem způsobené škody se krajský soud zabýval na str. 112 a násl., uvedl ke každému dlužníkovi nominální výši veškerých pohledávek tehdejších věřitelů a souhrnnou hodnotu vyvedených věcí podle znaleckých posudků a vzhledem k tomu, že závazky mnohonásobně převyšovaly hodnotu převáděných věcí, určil správně škodu odpovídající znalci určené hodnotě zcizovaného majetku. Tento postup zcela respektuje soudní praxi, která pro účely přísnější právní kvalifikace podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zákona (nyní § 222 odst. 3 a 4 tr. zákoníku) považuje za škodu u trestného činu poškozování (poškození) věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zákona [§ 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] hodnotu zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby dlužník nenakládal s majetkem některým z uvedených způsobů; výši zmařených pohledávek věřitelů by škoda odpovídala jen tehdy, pokud by jejich hodnota byla stejná nebo vyšší než hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka (viz č. 36/2007 Sb. rozh. tr.). Protože v projednávané věci výše zcizovaného majetku ani v jednom případě nepřekročila hodnotu částečně zmařených pohledávek věřitelů jednotlivých dlužníků, správně soudy vyhodnotily jako škodu hodnotu vyvedených věcí. Odvolací soud se stručně věnoval škodě na str. 141 a násl. napadeného rozsudku, doplnil dokazování listinnými důkazy z konkursních řízení dlužníků až na dlužníka AVIA Kutná Hora, a. s. (rozvrhové usnesení týkající se tohoto úpadce bylo vydáno až po vynesení rozsudku vrchním soudem) a právě na základě zjištění, že část věřitelů úpadce SIGMA Brno, a. s., byla v konkursním řízení uspokojena v plné výši, adekvátně k tomu změnil popis skutku pod bodem C, když vypustil z výčtu poškozených věřitelů ty, jejichž pohledávky byly po dokonání trestného činu plně uspokojeny. [Kromě toho v tomto bodě odvolací soud při jinak již dále nezměněném skutku aplikoval pozdější zákon, který byl pro obviněné příznivější, srov. bližší vysvětlení na str. 146 rozsudku vrchního soudu.]

60. Souhrnně lze uzavřít, že o součinnosti obviněného Mgr. L. J. na trestném jednání popsaném v bodech A, B, C a D výroků o vině z rozsudků soudů obou stupňů nemá dovolací soud jakékoli pochyby. Jeho účastí se soudy zabývaly nejpodrobněji ze všech obviněných s ohledem na jeho postavení advokáta, kterého si angažuje většina podniků z pochopitelných důvodů nutného zajištění vyřizování právní agendy odborníkem. Přitom se věnovaly velmi pečlivě objasnění těch okolností, které mohly svědčit o pouhém poskytování právních služeb v rámci profese obviněného, a dospěly ke správnému závěru o zřejmém překročení těchto hranic s tím, že se Mgr. L. J. stal součástí protiprávního jednání spoluobviněných, na němž se podílel jako účastník ve formě pomoci.

61. Obviněný Mgr. L. J. opřel své dovolání také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétně dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při ukládání trestu nepřihlédl k délce řízení a době, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Uvedená výhrada však nespadá ani pod jednu ze dvou již zmiňovaných alternativ vad, k jejichž nápravě slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jak bylo již vysvětleno pod bodem 28. tohoto usnesení, Nejvyšší soud též zaujal jasný výklad tohoto důvodu dovolání v rozhodnutí publikovaném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Navíc podle příslušné části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo při ukládání trestu (u všech obviněných) přihlédnuto mj. též k době spáchání činu, resp. k délce trestního stíhání a uložená výměra trestů pak zohledňuje delší časový odstup od počátku trestního stíhání, resp. od spáchání činu (srov. str. 146 a 147 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). (Srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 1/05, uveřejněný pod č. 110 ve sv. 37 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 40 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1094/09, uveřejněný pod č. 209 ve sv. 54 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nyní též ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku).

62. Jak zjistil dovolací soud, trestná činnost probíhala od prosince 2000 do srpna 2001, úkony trestního řízení byly zahájeny ohledně dílčích skutků postupně od ledna 2002 do února 2004 a trestní stíhání bylo zahájeno 24. 10. 2005. Dne 4. 4. 2008 byla k soudu podána obžaloba, první hlavní líčení ve věci se před Krajským soudem v Brně konalo dne 15. 7. 2008 a první rozsudek (č. j. 39 T 5/2008-27261) vynesl soud prvního stupně dne 17. 12. 2009. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2010, č. j. 2 To 64/2010-27937, byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena. Mezi zrušujícím usnesením odvolacího soudu a prvním konáním nového hlavního líčení byl krajský soud činný, písemně požadoval od různých subjektů, zejména zástavních věřitelů další informace ve vztahu ke společnostem, z nichž byl podle obžaloby vyváděn majetek (viz svazek 71 a 72 trestního spisu), neboť právě možností uspokojení pohledávek věřitelů ze zastavených nemovitostí se měl podle pokynů vrchního soudu zabývat. Poté, co státní zástupce navrhl v rozsahu skutků, kde byly ze společností zcizovány zástavními právy zatížené nemovitosti, zprostit obviněné obžaloby a krajský soud tomuto návrhu vyhověl, již tyto listinné důkazy nebylo třeba provádět v hlavním líčení. Jejich shromáždění však bylo také časově nezanedbatelným elementem, který trvání trestního řízení prodloužil, aniž by to bylo možné klást k tíži orgánům činným v trestním řízení nebo obviněným. Opakované hlavní líčení u Krajského soudu v Brně započalo 28. 5. 2012 a druhý prvostupňový rozsudek č. j. 39 T 5/2008-29122 byl vydán 29. 7. 2013. Vrchní soud v Olomouci potom rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, rozhodl, jak je uvedeno shora v tomto usnesení Nejvyššího soudu, mj. částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu ohledně obviněného Mgr. M. P. a soudu prvního stupně přikázal o vině a trestu tohoto obviněného znovu rozhodnout. Ve vztahu k ostatním obviněným rozsudek vrchního soudu ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem krajského soudu nabyl právní moci a někteří obvinění využili svého práva podat proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání. Tyto mimořádné opravné prostředky však byly spolu s kompletním trestním spisem Nejvyššímu soudu předloženy až 21. 9. 2016, neboť evidentně nastala situace, již předvídal ve svém dovolání obviněný V. Z., že s ohledem na opakované projednání věci ohledně Mgr. M. P. byl spisový materiál použit k dokončení řízení proti tomuto obviněnému a až po pravomocném skončení jeho věci došlo k předložení trestního spisu Nejvyššímu soudu ke konání dovolacího řízení.

63. Průtahy v posuzovaném trestním řízení tak lze v podstatě vysledovat právě ve více jak dvouleté prodlevě mezi skončením dovolacích lhůt obviněných a předložením jejich dovolání k projednání Nejvyššímu soudu. V tomto ohledu je nutné Krajskému soudu v Brně vytknout nedbalé jednání, jehož se např. mohl vyvarovat pořízením kopie alespoň části trestního spisu, aby mohl dokončit řízení proti obviněnému Mgr. M. P., či mohl využít možnosti zapůjčení trestního spisu k provedení dovolacího řízení. Nicméně z hlediska doby, kdy k neodůvodněnému prodloužení trestního řízení došlo, je významné, že se tak stalo až po právní moci rozhodnutí o vině a trestech u všech dovolatelů. Jinou neakceptovatelnou prodlevu mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení dovolací soud neshledal, byť na druhé straně je na místě uvést, že ani obvinění nečinili během trestního řízení před soudy obstrukce, kterými by jeho délku prodlužovali. Odlišný přístup obviněných zaznamenal Nejvyšší soud během vyšetřování jejich trestné činnosti. Přepisy telefonních hovorů mezi obviněnými obsahují poznatky, podle nichž se tito snažili získat čas a prodloužit tak dobu trestního řízení ve vyšetřovacím stadiu v době, kdy na policejních odděleních probíhaly výslechy osob. Např. srov. hovory mezi Mgr. L. J. a Z. P. na č. l. 2682-2684 (Mgr. L. J. činí rozhodnutí, aby se spoluobviněná J. P. omluvila z výslechu pod lživou záminkou, že její advokát bude v té době na dovolené), na č. l. 3740-3741 (opět Mgr. L. J. přikazuje, aby se policejnímu orgánu předložil nějaký balast , aby se měl čím probírat), P. V. nabádal A. S., aby se omluvila z výslechu, k němuž byla předvolána, aby v získaném časovém prostoru mohli zařídit právní zastoupení a nutné listinné podklady (č. l. 2798), apod.

64. Nejvyšší soud připomíná, že vrchní soud se výslovně délkou trestního řízení zabýval (srov. str. 146-147), přihlédl při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Odvolací soud vyzdvihl zejména skutkovou a právní složitost celé věci. Nejvyšší soud dodává, že nelze pominout ani výši způsobené škody přesahující několikanásobně hranici škody velkého rozsahu, počet obviněných, jichž stanulo před soudem celkem devět, počet jednotlivých dílčích útoků, kterých původně v obžalobě bylo mnohem více, než nakonec zůstalo ve výrocích o vině, a způsob, jakým se trestné činnosti dopouštěli, když postupovali velmi promyšleně, koordinovaně a s vysokou mírou sofistikovanosti, využili jinak formálně zákonných obchodněprávních institutů, jejichž vnitřní obsah byl ale jiný než deklarovaný, neboť skutečným záměrem obviněných bylo zbavit dlužníky majetku, z něhož by bylo možné uspokojit splatné pohledávky jejich věřitelů. Odhalení trestné činnosti takového charakteru a její následné projednávání v řízení před soudy je samozřejmě složitější, zejména časově náročnější.

65. Závěrem je možné dodat, že případnou nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat též poskytnutím zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, který se uplatní v případech, kdy kompenzace poskytnutá v trestním řízení, v němž došlo k neodůvodněným průtahům, nepostačuje (viz např. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 58/2011 Sb. rozh. civ., přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).

e) K dovolání obviněného Z. P.
66. Obviněný Z. P. se podle zjištění soudů dopustil v bodech B a D výroku o vině pomoci k trestným činům poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, [v bodě D I. 11) dílem dokonaného dílem nedokonaného ve stadiu pokusu § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona] a v bodě C pomoci k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 1, písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

67. Ani námitky obviněného Z. P. nemohly v dovolacím řízení obstát. Pokud se dovolatel domníval, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud takové porušení neshledal. Právo na spravedlivý proces má více složek a je zakotveno v čl. 36 40 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen Listina ), označených jako právo na soudní a jinou právní ochranu. Spadá sem tedy právo na soudní ochranu (každý se může domáhat svého práva u soudu), práva v soudním řízení (všichni účastníci jsou si rovni a mají právo na právní pomoc, a nerozumí-li jazyku, pak na tlumočníka), právo na zákonného soudce (příslušnost soudu i soudce stanoví zákon) a pravidla trestního stíhání (např. zakotvení presumpce neviny, právo na obhajobu, právo odepřít výpověď atd.). Rovněž je v Listině zakotvena zásada nulla poena sine lege, tzn., že trestné je jen to jednání, které tak označí trestní předpisy. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud nezjistil žádnou okolnost, která by mohla svědčit o tom, že vyjmenovaná práva tvořící komplex práv na soudní ochranu v případě obviněného Z. P. byla dotčena v jeho neprospěch. Po celou dobu trestního řízení mu nijak nebylo bráněno ve výkonu jednotlivých ústavně zaručených oprávnění, prostor k výkonu jeho práv zůstal zcela zachován. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v době rozhodování soudů jako i v současné době (po novele tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) je v trestním právu procesním kladen důraz na apelační princip, kdy nadřízený soud při zjištění vad v předcházejícím řízení zruší napadené rozhodnutí a sám vydá nové rozhodnutí, v němž zjedná nápravu zjištěných pochybení. Pouze výjimečně, pokud by doplnění dokazování bylo natolik rozsáhlé, že by mělo znamenat nahrazování činnosti soudu prvního stupně, vrátí odvolací soud věc tomuto soudu. V projednávané věci právě výjimku z kasační zásady uplatnil vrchní soud při rozhodování o odvoláních a krajskému soudu zadal pokyny k napravení zjištěných nedostatků. Vrchní soud v Olomouci se ve druhém odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými zjištěními, až na výčet věřitelů pod bodem C výroku o vině, případné nedostatky, k nimž navíc došlo nikoli vinou soudu prvního stupně, nýbrž dokončením jiného druhu řízení (insolvenčního), sám zhojil a doplnil dokazování o rozvrhová usnesení. Mj. dále vrchní soud v odůvodňující části rozhodnutí doplnil právní hodnocení jednotlivých znaků spáchaných trestných činů, jež soud prvního stupně opomenul vyjádřit zejména ve vztahu posouzení subjektivní stránky. Obviněný citoval rozsáhle judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující povinnost soudů svá rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, zjistit dostatečně skutkový stav a naopak zakazující soudům libovolnou selekci důkazů. Nejvyšší soud je přesvědčen, že k žádnému pochybení vytýkanému Ústavním soudem v dovolatelem zmíněných případech v posuzované věci nedošlo. Krajský soud v Brně provedl řádně důkazy v hlavním líčení, v rozhodnutí je vyjmenoval, jejich hodnocení nebylo zcela bezvadné stejně jako právní závěry z nich vyvozené, avšak Vrchní soud v Olomouci napravil některé argumentační nedostatky odůvodnění rozsudku krajského soudu a formuloval je dostatečně přehledně i srozumitelně.

68. Ve vztahu k námitce obviněného Z. P., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky spáchaných trestných činů, Nejvyšší soud obecně připomíná, že k odpovědnosti za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku (stejně jako za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zákona) se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp. § 4 písm. b) tr. zákona]. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému/částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence svých četných dluhů, své neschopnosti hradit je, špatné hospodářské situace a případně již podaného návrhu na zahájení insolvenčního řízení na jeho majetek apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2218 s.). Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívajícího ve způsobení škody značného, resp. velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku (resp. § 89 odst. 11 tr. zákona), pak z hlediska zavinění postačuje způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 6 písm. a) tr. zákona], jelikož zde zákon nevyžaduje úmyslné zavinění.

69. Podle zjištění dovolacího soudu se soudy obou stupňů ve vztahu k obviněnému Z. P. výslovně nezabývaly otázkou zavinění. Pouze odvolací soud souhrnně ke všem obviněným, kteří se na jednání hlavních pachatelů podíleli ve formě pomoci, tj. i k dovolateli, konstatoval naplnění subjektivní stránky v úmyslu nepřímém s tím, že k tomuto závěru soud dospěl na základě jejich konkrétních kroků popsaných v přecházejících částech odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz str. 144). Postup vrchního soudu lze akceptovat, vyhnul se opakování jednoho stejného právního posouzení jednání hned několika obviněných v nepřímém úmyslu. Konkrétní okolnosti zjištěné o účasti dovolatele dávají jednoznačný podklad pro závěr o jeho úmyslném zavinění minimálně v podobě úmyslu nepřímého, jak učinily soudy. Např. podle spoluobviněné J. P. jí obviněný Z. P. předával k podpisu písemnosti, v jednom případě s ní sepsal dopis omlouvající účast na valné hromadě. Tato obviněná také tvrdila, že listiny, jež od něj přebírala a podepisovala, dovolatel musel vidět, tzn., znal jejich obsah. Jeho náplní práce, jak sám vypověděl, bylo mj. zjišťovat dlužníky a ekonomický stav obchodních společností rozprodávajících vlastní majetek. Za této důkazní situace si dovolatel protiřečí, pokud se hájí tím, že nebyl seznámen s hospodařením či stavem aktiv a pasiv dotčených obchodních společností. Naopak výsledky dokazování nesporně svědčí o tom, že obviněnému Z. P. byla známa ekonomická situace obchodních společností AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., musel si tudíž být vědom vzniku škodlivého následku plynoucího z vyvádění aktiv bez získání adekvátní protihodnoty, tzn., že dojde minimálně k částečnému zmaření uspokojení pohledávek věřitelů jmenovaných dlužníků. K tomuto škodlivému následku dovolatel nepochybně přispěl svou soudy ve skutkové větě dostatečně vyjádřenou účastí.

70. Přihlédnutí k době, kterou měl dovolatel strávit na dovolené mimo území České republiky od 19. 7. 2001 do 6. 8. 2001, je z hlediska dlouhodobého páchání trestné činnosti (dispozice s majetkem dlužníků probíhaly od prosince 2000 do srpna 2001) zcela neakceptovatelný požadavek. Časový úsek, kdy obviněný pobýval v zahraničí, je zanedbatelný a bezvýznamný s ohledem na to, že byl pomocníkem k jednání, jež nebylo jednorázové, ale probíhalo po dobu devíti měsíců a skládalo se z mnoha právních jednání (úkonů). Navíc se na skutcích podílel, postačovalo, že přispěl k dokonání poškozování (poškození) věřitele předtím, než opustil Českou republiku, nemusel být přítomen u všech aktů tvořících ve svém souhrnu trestné jednání.

f) K dovolání obviněného P. V.
71. Soudy uznaly obviněného P. V. vinným pomocí k trestným činům poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona a to dílem dokonaným [body B, D výroku o vině], dílem nedokonaným v bodě D I. 11) ve stadiu pokusu § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona.

72. Dovolatel pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu subsumoval jak námitky právní, tak skutkové povahy, mezi něž patřily výhrady proti způsobu dokazování (brojil proti odposlechům) a tvrzení o záměně s bratrem J. V., které zpochybňovalo neměnná skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutkový závěr ohledně účasti dovolatele a nikoli jeho bratra na trestné činnosti je opřen o provedené dokazování. Lze připomenout svědka P. K., který u hlavního líčení (č. l. 25083 a násl.) řekl, že podepisoval smlouvy předložené P. V. (ad D). K témuž skutku poukázal na dovolatele také svědek V. I., jemuž obviněný zprostředkoval prodej obchodní společnosti JASAS, s. r. o. Svědkyně I. H. podepisovala jménem obchodní společnosti MTZ Zlín, s. r. o., smlouvy, jež jí předával právě obviněný P. V. (ad B výroku o vině; viz její výpověď před soudem na č. l. 25954). L. N. připravovala podle příkazů dovolatele smlouvy o převodech obchodních podílů. A. S. (ad bod D výroku o vině; srov. č. l. 25558) vyřizovala převod obchodní společnosti JASAS, s. r.o., s dovolatelem, od něhož obdržela za svůj obchodní podíl částku 20 000 Kč. Nadto se jedná o opakovanou námitku, s níž se vypořádal již Vrchní soud v Olomouci, vysvětlil, proč si svědkyně I. H. obviněného P. V. nespletla s jeho bratrem J. V. (viz str. 114). Co se týká důkazního prostředku odposlechů telefonních rozhovorů mezi obviněnými, i v této části obviněný opakuje svou obhajobu z odvolacího řízení. Vrchní soud na str. 123 odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil nutnost hodnotit tento důkaz ve vzájemných souvislostech, s čímž se dovolací soud zcela ztotožnil. K tomu doplňuje, že tímto důkazním prostředkem byl jen dovršen celkový obraz, který si soudy vytvořily na podkladě řady ostatních důkazů. Ostatně shodné námitce uplatněné obviněným Mgr. L. J. Nejvyšší soud nepřisvědčil z obdobných důvodů (srov. odstavec 51 tohoto usnesení Nejvyššího soudu).

73. Dovolatel se ohradil také proti výměře uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který považoval s ohledem na délku řízení za nepřiměřeně přísný. Stejně jako obviněný V. Z. opřel nesouhlas s uloženým trestem o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Výtky namířené proti druhu a výměře trestu je však možné uplatnit s poukazem na jiný než zvolený dovolací důvod, a to důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak jak již bylo opakovaně konstatováno (viz odst. 55 až 59 tohoto usnesení), rozhodně ani jednu ze zákonných alternativ tohoto důvodu dovolání nenaplňují výhrady o nepřiměřenosti trestu.

74. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný P. V. vyjádřil přesvědčení, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu poškozování věřitele, protože dlužníci - obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., (bod B), KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., a BOS, a. s. (bod D) získaly za zcizovaný majetek pohledávky za kupujícími subjekty, z nichž mohli být poškození věřitelé uspokojeni. Taková argumentace je však zcela mylná, obviněný naprosto pominul další machinace s pohledávkami za kupujícími obchodními společnostmi OLIVERR, s. r. o., ACCORN, spol. s r. o., a Stavexmont, s. r. o. (bod B), dohodu o narovnání a zápočty (bod D). V důsledku těchto následných transakcí došlo jednak v případě popsaném pod bodem B výroku o vině k převodu pohledávek za kupujícími na obchodní společnost HAK Žatec, s. r. o., jež zaplatila prodávajícímu AVIA Kutná Hora, a. s., pohledávkami za ní získanými od MTZ Zlín, s. r. o., které vznikly účelově na podkladě podnájemních smluv právě proto, aby sloužily k těmto zápočtům. AVIA Kutná Hora, a. s., si v červenci 2001 podnajala nemovitosti od MTZ Zlín, s. r. o., ačkoli již neměla jakýkoli hospodářský důvod pronajímat si prostory k podnikání, když se objektivně zbavovala svého zařízení dosud potřebného ke své činnosti, a po ekonomické stránce byla fakticky v úpadku. V případě jedné podnájemní smlouvy si dokonce obchodní společnost AVIA Kutná Hora, a. s., podnajala nemovitost, jež původně sama vlastnila a prodala krátce předtím v květnu téhož roku. O veškerých těchto souvislostech musel obviněný P. V. vědět, neboť on dával příslušné dokumenty k podpisu jednak J. K. nastrčené do vedení obchodní společnosti HAK Žatec, s. r. o. (a to zprostředkovaně přes jejího přítele M. F.), jednak I. H. (další tzv. bílý kůň) jednající za MTZ Zlín, s. r. o. Dovolatel také zařizoval další prodej strojírenských zařízení vyvedených z majetku obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., na třetí subjekt (viz svědectví nastrčené osoby P. K. na č. l. 25083 a násl.), apod. Není úkolem Nejvyššího soudu opakovat skutková zjištění zmíněná již krajským a vrchním soudem, dovolací soud takto pouze příkladmo konkrétními skutkovými okolnostmi podepřel svůj souhlas se závěry soudů nižších stupňů přijatými k průběhu skutkového stavu. Jsou v nich obsaženy všechny zákonné znaky odpovídající skutkové podstatě trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, a to ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Soudy proto zcela právem a v souladu s požadavky zákona uznaly dovolatele vinným v uvedeném rozsahu. Obdobně k právnímu posouzení účasti obviněného P. V. na dílčích skutcích pod bodem D nemá Nejvyšší soud výhrady. Dovolatel se angažoval v odkupu obchodní společnosti JASAS, s. r. o., která sloužila k transferu pohledávky za obchodní společností KRAS-HAKA, s. r. o., od KRAS-HAKA Brno, a. s., na STIBAT, spol. s r. o., při této záležitosti podstrčil tehdejší jednatelce A. S. k podpisu smlouvu o postoupení pohledávky za KRAS-HAKA, s. r.o., (srov. výpověď Mgr. J. S., manžela A. S., na č. l. 25559), jež byla následně postoupena na STIBAT, spol. s r. o., jejíhož jednatele A. Š. (další tzv. bílý kůň) instruoval k jednotlivým krokům právě obviněný P. V. (viz odposlechy č. l. 3040 a násl.). V daném případě zůstala účast obviněného na tomto trestném činu dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona.

75. Pokud se týká úmyslného zavinění, které dovolatel popřel, Nejvyšší soud neměl jakékoli pochyby o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele, k němuž obviněný P. V. svou pomocí výrazně přispěl. Jeho zapojení do komplikovaného řetězce obchodních transakcí, kdy vyhledával a zajišťoval jednak obchodní společnosti, přes které byl majetek včetně pohledávek dále přesouván, a jednak fyzické osoby ochotné vystupovat jako jednatelé zúčastněných obchodních společností, nevyvolává pochyby, že by nevěděl o možných nepříznivých důsledcích pro věřitele těch subjetků, z nichž byl zcizován majetek, tedy, že dojde ke znemožnění uspokojení věřitelů obchodních společností AVIA Kutná Hora, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., a BOS, a. s., právě v důsledku odstranění celého nebo části jejich majetku. Byť odůvodnění soudů obou stupňů nejsou ve vztahu k zavinění obviněného P. V. kompletní, ze shora namátkou uvedených konkrétních okolností trestného jednání jako i z vyjádření jeho účasti ve skutkové větě lze jednoznačně usuzovat minimálně na nepřímý úmysl podporovat hlavního pachatele trestných činů. Právě způsob provedení činu a též postavení obviněného jednoznačně svědčí o tom, že věděl, že může svým počínáním vyvolat porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Tak učinil i vrchní soud na str. 144 svého rozsudku. Tudíž ani námitka nedostatku zavinění, byť se jedná o hmotněprávní institut, obviněným však byla formulována v podstatě jen skutkovými výhradami, jimiž odmítal skutková zjištění soudů a v souladu se svou obhajobou prosazoval jiný průběh, nemohla být Nejvyšším soudem posouzena jako oprávněná.

V. Závěrečné shrnutí
76. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. Z. podal dovolání, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. řádu, a proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

77. Dovolání obviněných V. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. se částečně opírají o námitky, které odpovídají deklarovanému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [u obviněného Mgr. L. J. nikoli o důvod pod písmenem h)], ale Nejvyšší soud neshledal označená pochybení soudů opodstatněnými. Z toho důvodu odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

78. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.

79. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o jednotlivých mimořádných opravných prostředcích obviněných P. V., Mgr. L. J. resp. též V. Z., neshledal Nejvyšší soud důvody pro přerušení výkonu jim uložených trestů ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu, přičemž předsedkyně senátu soudu prvního stupně rovněž nevyužila možnosti ustanovení § 265h odst. 3 tr. řádu a sama neučinila návrh na odložení případně přerušení výkonu rozhodnutí ani u jednoho z obviněných dovolatelů.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu