5 Tdo 1309/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,3 tr. zákoník



5 Tdo 1309/2013-54

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání, které podal obviněný H. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 3 To 113/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 7/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný H. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 45 T 7/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutky konkretizovanými pod body I./1. až I./4. a II./1. až II./88. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje, dovozu a skladování paliv a maziv, v oboru provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, jakož i zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech s těmito obory činnosti, a to v trvání 5 let.

O odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 3 To 113/2012, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný H. G. podal dne 4. 9. 2013 proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, nenaplňují znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil zjištěný skutkový stav a namítl, že soudy nižších stupňů opomenuly některé důkazy významné pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, sám nezajišťoval dopravu minerálních olejů a po jejich nákupu je zpětně prodal do Polska. Obviněný popírá, že by se účastnil prodeje uvedeného zboží na území České republiky, neboť tento prodej uskutečňovaly jiné subjekty. Proto podle obviněného nemohla být jeho obchodní společnost daňovým subjektem s daňovou povinností a on ani neměl v úmyslu zkrátit daň. Navíc je obviněný přesvědčen, že v rozhodném období došlo ke změně právního režimu při dovozu zboží z Evropské unie, takže jeho jednání by mohlo být posouzeno jako právní omyl ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Přitom podle názoru obviněného ani správce daně nevyložil příslušné právní předpisy zcela jednoznačně, o čemž má svědčit i skutečnost, že po opakovaných kontrolách nepřistoupil k doměření příslušného druhu daně.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 3 To 113/2012, aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení (obviněný ho nesprávně označil jako rozsudek) a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, aniž by označil konkrétní soud, který by měl nově o věci rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného H. G. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nelze soudu prvního stupně vytýkat, že odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku nevyhovuje ustanovení § 125 odst. 1 věty druhé tr. řádu, dále že nesprávnost jeho postupu nebyla odstraněna ani v odvolacím řízení a že nesprávně provedl dokazování, které by mělo za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, jak obviněný namítá ve svém dovolání. Proto podle státní zástupkyně právo obviněného na spravedlivý proces nebylo porušeno a učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkou obviněného, podle níž se údajně stal nevědomky součástí řetězce podvodných obchodů. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného zločinu a otázku právního omylu, podle přesvědčení státní zástupkyně soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o kterém svědčí fiktivní způsob účtování, jakým se za zjištěných okolností snažil zakrýt splnění podmínek pro vznik své povinnosti přiznat a zaplatit daň. Proto státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný H. G. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku přichází v úvahu i za situace, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze v případě, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný však nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. V převážné části svého dovolání totiž obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. O výlučně procesní (nikoli hmotně právní) povaze těchto jeho námitek ostatně svědčí již tvrzení obviněného, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, provedl dokazování jen v neprospěch obviněného a opominul jeho návrhy na dokazování podporující obhajobu obviněného. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Přitom obviněný ve svém dovolání velmi obsáhle a podrobně rozebírá obsah některých důkazů (zejména výpovědí svědků a listin) a polemizuje s tím, jak tyto důkazy hodnotil soud prvního stupně a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, popřípadě totéž vytýká odvolacímu soudu, který doplnil dokazování.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný H. G., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž namítá nedostatečné prokázání jeho viny údajně jen na podkladě důkazů vyhodnocených v neprospěch obviněného. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného H. G., která sice již odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, protože v jejím rámci obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jde ovšem o námitky, jež nejsou opodstatněné.

Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obviněného H. G. ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně konstatoval tento soud (viz s. 44 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyjádřeného zejména formulacemi, podle kterých obviněný v úmyslu zkrátit vlastní daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty a v úmyslu zkrátit spotřební daň k zakrytí toho, že doprava zboží byla ukončena na území České republiky a zde také zboží uvedeno do volného daňového oběhu, zanesl do účetnictví vydané faktury, které měly dokládat intrakomunitární plnění uskutečněná polským odběratelům . Z uvedeného popisu byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž patrné, že obviněný chtěl porušit zájem státu na správném přiznání a zaplacení příslušných druhů daně a také tak učinil.

Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného zločinu spáchaného skutky obsaženými pod shora označenými body výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení výše zmíněného zájmu, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného H. G., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného, v němž odmítl svou trestní odpovědnost za spáchaný zločin s odůvodněním, že údajně jednal v právním omylu. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku platí, že ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku, omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo z jiného právního předpisu, z úředního rozhodnutí nebo ze smlouvy, dále z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel rozpoznat protiprávnost činu bez zřejmých obtíží. Obviněný H. G. tedy měl možnost vyvarovat se případného právního omylu, neboť s ohledem na své postavení statutárního orgánu mohl bez zřejmých obtíží pochopit základní daňové souvislosti podnikání obchodní společnosti HMO OIL TRADE, s. r. o., jejímž jménem vystupoval jako jednatel, uzavíral příslušné smlouvy, uskutečňoval (přijímal) dodávky zdanitelného zboží a podával za ni i daňová přiznání. Navíc není zřejmé, jak se mohla v roce 2005 (a dílem v roce 2006), kdy obviněný spáchal posuzovaný zločin, změnit daňová povinnost, která zavazovala příslušné adresáty již od okamžiku vstupu České republiky do Evropské unie, tj. ode dne 1. 5. 2004, aby to mělo vliv na trestní odpovědnost obviněného. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti proto nemůže obstát ani námitka obviněného, podle které údajně správce daně neoprávněně vyčkával s doměřením daně, neboť si nebyl jistý výkladem nové právní úpravy. Obviněný totiž v inkriminované době jen předstíral, že zboží bylo prodáno zpět do Polska, ačkoli ve skutečnosti byla doprava zboží ukončena na našem území a zde bylo zboží prodáno. Pokud by obviněný takto nepostupoval, nebyl by zde ani důvod pro dodatečné stanovení daňové povinnosti. Je ovšem věcí správce daně, jak postupoval při zjištění daňových úniků.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný H. G. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný v dovolání v podstatě jen zopakoval argumentaci, s níž se již náležitě zabýval a přesvědčivě vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí napadeném dovoláním obviněného.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného H. G. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. 12. 2013
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y