5 Tdo 130/2007
Datum rozhodnutí: 13.02.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 130/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2007 o dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 5 To 524/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 6 T 62/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 T 62/2006, byl obviněný A. K. uznán vinným pod bodem I. jednak trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a pod bodem II. dílem dokonaným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a dílem nedokonaným trestným činem podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že

I. dne 15. 6. 2004 v O. u Krajského soudu v O. podal návrh na zápis změn, mj. statutárního orgánu jednatele u společnosti A., s. r. o., se sídlem K. N. M., nám. B., ke kterému předložil i přílohy, a to čestné prohlášení a podpisový vzor jednatele, v němž svým podpisem potvrdil, že mu soudem ani správním orgánem nebyl uložen zákaz činnosti týkající se provozování živnosti, která je předmětem podnikání obchodní společnosti, jíž je jednatelem, a to ani v tomto ani v příbuzném oboru a notářsky ověřenou kopii upraveného výpisu z rejstříku trestů, v němž měl uvedeno, že ke dni 26. 4. 2004 nemá záznam o odsouzení v rejstříku trestů, a to přesto, že si byl vědom odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č. j. 33 T 11/99 736, jenž nabyl právní moci dne 24. 6. 1999, pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a pro dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, kdy rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 1 PP 69/2002, byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn dne 25. 4. 2002 se stanovením zkušební doby v trvání 5 let a jednak k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a s předmětem podnikání opravy motorových vozidel na dobu čtyř let, v důsledku čehož došlo k provedení zápisu změn u této obchodní společnosti, mj. i u statutárního orgánu jednatele, jinak by v této části zápis změny nebyl proveden.

II. poté, co na základě nepravdivých údajů byl v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem K. N. M., nám. B., tak

1. dne 14. 7. 2004 v O. se záměrem od počátku neplnit smluvní podmínky a pronajatý stroj nevrátit, v provozovně na ul. N., na základě smlouvy o nájmu s firmou T. V. vylákal kopírovací stroj zn. CANON s příslušenstvím v hodnotě 14.800,-- Kč, za který následně nájemné nehradil a se strojem naložil dosud nezjištěným způsobem, čímž způsobil T. V. škodu ve výši 14.800,-- Kč,

2. dne 20. 7. 2004 v K., okres K., a v O., se záměrem neuhradit dodané zboží podle faktury č. 204100513 vylákal od sdružení R., H., kancelářské zboží v hodnotě 88.699,50 Kč, s nímž naložil nezjištěným způsobem, čímž způsobil L. S., členu sdružení R., H., škodu ve výši 88.699,50 Kč,

3. dne 27. 7. 2004 v O., se záměrem od počátku neplnit smluvní podmínky a pronajatý stroj nevrátit, v provozovně na ul. N., na základě smlouvy o nájmu s firmou T. V. vylákal kopírovací stroj zn. MINOLTA s příslušenstvím v hodnotě 14.800,-- Kč, za který následně nájemné nehradil a se strojem naložil dosud nezjištěným způsobem, čímž způsobil T. V. škodu ve výši 14.800,-- Kč,

4. dne 15. 10. 2004 v P., okres K., se záměrem neuhradit dodané zboží, v provozovně na ul. O., vylákal od V. M. T., v. d. i., P., celkem 33 palet kancelářského papíru v hodnotě 612.612,-- Kč, i když původně objednal pouze 15 palet, tento následně prodal za nižší cenu a finanční hotovost si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil V. M. T., v. d. i., P., škodu ve výši 612.612,-- Kč,

5. dne 18. 10. 2004 v P., okres K., se záměrem neuhradit dodané zboží, objednal u V. M. T., v. d. i., P., kancelářské potřeby v hodnotě 123.455,-- Kč, přičemž V. M. T., v. d. i., P., toto zboží nedodala z důvodu neuhrazení zboží ze dne 15. 10. 2004,

a jednání pod body II. 1. až 5. se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č. j. 33 T 11/99-736, jenž nabyl právní moci dne 24. 6. 1999, odsouzen pro trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a pro dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. mj. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, kdy rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 1 PP 69/2002, byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn dne 25. 4. 2002 se stanovením zkušební doby v trvání pěti let.

Za tyto trestné činy byl obviněný A. K. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců nepodmíněně, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu osmi let.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný A. K. a okresní státní zástupce v Karviné odvoláními, o nichž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 5 To 524/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. k odvolání státního zástupce doplnil výrokem, jímž se podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanoví obviněnému A. K. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. S. částku ve výši 88.699,50 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání obviněného A. K. bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 5 To 524/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 T 62/2006, podal obviněný A. K. prostřednictvím obhájce Mgr. M. J. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., konkrétně v nenaplnění všech zákonem stanovených materiálních podmínek pro hodnocení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, když výslovně poukazuje na jím tvrzené pochybení při hodnocení jeho osoby, okolností, za kterých byly trestné činy spáchány, pochybení při hodnocení způsobu provedení, pohnutky i předchozího odsouzení obviněného.

V podrobnostech dovolatel rozvedl, že jeho aktivita ve vztahu k hodnocení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy byla v podstatě minimální, nijak zvlášť se neobohatil, celková škoda, kterou způsobil, byla v dolní části zákonného rozpětí značné škody, rovněž obviněný nebyl iniciátorem, nýbrž v podstatě pouhým nástrojem dalších osob, které zneužily jeho závislost na alkoholu. Trestného jednání se dopustil ve stadiu těžké opilosti, v níž mohly být sníženy jeho rozpoznávací a poznávací schopnosti, přičemž soud první instance konstatoval, že obviněný si touto formou jednání zajišťoval bydlení a přísun alkoholu. Přes nikoli příliš pozitivní znalecký posudek na osobu pachatele dovolatel zdůraznil, že bylo nutno vzít v úvahu i tyto okolnosti a zohlednit je při hodnocení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, což soudy však neučinily, protože pokud by se tak stalo, nemohly by dospět k závěru o podstatném zvýšení společenské nebezpečnosti předmětného trestného činu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. V další části dovolatel soudům vytkl nedostatečné odůvodnění z hlediska hodnocení jeho dřívější trestné činnosti, neboť nebylo náležitě objasněno, pro jaký skutek byl obviněný dříve odsouzen, jaká byla jeho motivace, jaký trest mu byl uložen a zda byl vykonán, případně chování obviněného ve výkonu trestu. Toto hodnocení soudy zcela opomněly. Taktéž dovolatel dále zmínil, že nebyla zohledněna délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, nebylo přihlédnuto řádně ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodě způsobené dřívější i nynější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dříve uložených trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě, a nebylo zohledněno ze strany soudů ani celkové posouzení osobnosti obviněného, jeho přístup a postoj k projednávané trestní věci. Dovolatel zdůraznil, že zákonné podmínky aplikace institutu zvláště nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je nutno interpretovat restriktivně a smyslem je postihnout přísněji nepoučitelné delikventy, dopouštějící se opakovaně a vědomě zvlášť závažných trestných činů, které zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nikoli však pachatele, který pouze zopakoval obdobnou trestnou činnost bez vědomých a zavrženíhodných pohnutek. Dovolatel znovu zopakoval, že v této trestní věci jednal pod tlakem a donucením dalších osob, kdy byl nástrojem k páchání trestné činnosti, kterou tyto osoby samy iniciovaly, a přitom tyto osoby zneužily jeho závislosti na alkoholu, jakož i jeho celkovou neutěšenou majetkovou a osobní situaci i jeho všeobecnou neznalost, a proto tyto skutečnosti požaduje zhodnotit při posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Nakonec dovolatel konstatoval, že závěr o naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi.

V závěru dovolání obviněný A. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného A. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že uplatněné námitky odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně nelze je považovat za důvodné. Doba uplynulá od propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšuje, zvláště když byl podmíněně propuštěn a s pácháním trestné činnosti započal asi za dva roky a tři měsíce po podmíněném propuštění. Pokud se týká konkrétních okolností charakterizujících dřívější i nyní posuzovanou trestnou činnost, je třeba tyto okolnosti hodnotit převážně v neprospěch obviněného, a proto okolnost, že obviněný byl při páchání trestné činnosti řízen dalšími osobami, nesnižuje konkrétní nebezpečnost činu natolik, aby nebyla dána materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Skutečnost, že obviněný měl páchat trestnou činnost pod vlivem alkoholu, popř. po požívání alkoholických nápojů, lze stěží považovat za okolnost snižující konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, navíc však soudy konstatovaly, že obviněný při jednáních, která vedl při páchání trestné činnosti, známky požití alkoholu nejevil. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a současně navrhl, aby postupoval v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž státní zástupce zároveň souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněného.

V rámci své jediné právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že nebyla naplněna s ohledem na shora uvedené konkrétní okolnosti materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., a to v celé své šíři. Ve zbývající části dovolání namítal obviněný pochybení soudů obou stupňů v tom smyslu, že polemizoval s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů i s hodnocením důkazů tak, jak bylo uskutečněno soudy obou stupňů, a dále snižoval význam své úlohy v páchané trestné činnosti, kdy namítl, že nemůže být považován za pachatele, který i přes náležité varování trestem v minulosti dále nepoučitelně a vědomě opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, zvláště když jednal pod tlakem a donucením jiných osob a byl tak jen nástrojem k páchání jejich trestné činnosti.

Podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. je zvlášť nebezpečným recidivistou ten, kdo znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pak v souladu s ustanovením § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nejvyšší soud musí k této námitce dále uvést, že délka doby, uplynuvší od předchozího spáchání zvlášť závažného trestného činu vymezeného v ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák., je sice výslovně zákonem zmíněna jako jedno z kritérií pro posouzení zvlášť nebezpečné recidivy, nicméně není jediným či nejvýznamnějším hlediskem v tomto smyslu. Při posuzování této otázky musí soud přihlížet též i k dalším okolnostem, jako například ke způsobu provedení trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly ke zvlášť nebezpečné recidivě, jakož i k celkovému posouzení osobnosti pachatele. Významné je též zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je souzen nyní, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem. Mimo jiné je nutno též přihlédnout i k délce trestu dříve uloženého a k době, která uplynula mezi propuštěním z výkonu tohoto předchozího trestu a spácháním nyní souzeného zvlášť závažného úmyslného trestného činu (srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 396/03 a III. ÚS 701/01; dále rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 768/2004). V tomto směru je možno s odvolatelem souhlasit, pokud ve svém mimořádném opravném prostředku na tyto okolnosti obecně poukázal. Nicméně, nelze opomenout odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, ve kterých se soudy v zásadě těmito okolnostmi zabývaly. Tak z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se dostatečně zabýval namítanou opilostí obviněného, náležitě zhodnotil v tomto směru znalecký posudek, přičemž vyšel ze závěru znalce, že v těžké opilosti jsou podstatně sníženy rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného a není vyloučeno, že v tomto stavu jedná proti zásadám a postojům za střízlivého stavu. Obviněný tomuto stylu dával zjevně přednost před sociální adaptací a i když znal možnosti svého návratu ke konformnímu stylu života, vědomě je nevyužíval. Znalec pak v hlavním líčení konstatoval, že obviněný se svobodně rozhodl, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro kterou byl již v minulosti odsouzen, a také, že bude nadále požívat alkohol, přestože si byl vědom následků tohoto svého jednání a byl schopen také plně alkoholu odolat. V souvislosti s hodnocením svědeckých výpovědí zejména osob, které byly poškozeny jednáním obviněného, dále soud uzavřel, že v době, kdy obviněný bezprostředně páchal danou trestnou činnost, se nenacházel ve stavu opilosti, resp. nejevil známky opilosti. Dále se nalézací soud zabýval i předchozím odsouzením obviněného, přičemž odkázal na provedení důkazu kompletním spisem Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 11/99, z něhož mimo jiné vyplynulo, že dne 25. 4. 2002 byl obviněný podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou pěti let, přičemž nad ním byl vysloven dohled. Soud prvního stupně se zabýval nejen formálními, ale i materiálními podmínkami zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., když obviněný se posuzovaného jednání dopustil zhruba dva roky po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro obdobnou trestnou činnost, přičemž je zřejmé, že obviněný svou trestnou činnost páchal poměrně dlouhou dobu, a to s určitým aktivním přístupem, neboť se zúčastnil různých jednání, jakož i převodu firmy na svou osobu a byl si tedy dobře vědom svých skutků. Za tohoto stavu byly splněny veškeré, tedy i materiální podmínky pro užití právní kvalifikace podle § 41 odst. 1 tr. zák. (viz str. 6 a 7 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud k námitce nedostatku materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, kterou obviněný vznesl již v odvolání, uvedl na straně 3 a 4 svého rozsudku, že bylo přitom bráno v úvahu, že obviněný se dopustil tohoto trestného činu v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl nařízen v trestní věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 11/99 a který tak zcela zjevně nesplnil svůj účel. Dalšího trestného jednání se dopustil již pouhé dva roky a tři měsíce po podmíněném propuštění, a to celou řadou útoků a také podobným jednáním jako v případě předchozího odsouzení. Již v předchozí trestní věci byl odsouzen za své jednání k poměrně vysokému trestu odnětí svobody. Tyto okolnosti považoval odvolací soud za nepochybně podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti jeho dalšího trestného jednání. Soud druhé instance se tedy v tomto směru ztotožnil se soudem nalézacím. Odvolací soud taktéž zhodnotil závěry znalce ohledně námitky obviněného týkající se jednání ve stavu zmenšené příčetnosti a uzavřel, že obviněný předně byl schopen jednak odolat prvnímu doušku a abstinovat bez rizika ohrožení zdraví a jednak měl jasnou představu o tom, jaký má na něj požití alkoholu účinek, a přesto tak jednal. Navíc ještě zdůraznil, že z výpovědí svědků, se kterými obviněný v souvislosti s trestnou činností jednal, shodně vyplynulo, že v rozhodné době nejevil žádné známky případného ovlivnění alkoholem a ani způsob jeho jednání nezakládal pochybnosti o jeho příčetnosti. Odvolací soud též rozvedl k předchozímu odsouzení obviněného, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č. j. 33 T 11/99-736, odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění před novelou č. 253/97 Sb., za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění před novelou č. 253/97 Sb., za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění před novelou č. 253/97 Sb., a za dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 25. 4. 2002 na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu.

Nejvyšší soud se s přihlédnutím k obsahu spisu s těmito závěry obou soudů plně ztotožňuje a jen pro úplnost ve stručnosti shrnuje, že ze zjištění v předchozím řízení vyplynulo, že obviněný byl v minulosti před podobnou závažnou majetkovou trestnou činností náležitě varován poměrně vysokým trestem odnětí svobody na šest let a šest měsíců, jenž mu byl uložen za poměrně rozsáhlou majetkovou trestnou činnost páchanou v období téměř tří let, a to i se statisícovými škodami, která byla kvalifikována mimo jiné jako zvlášť závažné trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jakož i další takové majetkové trestné činy kvalifikované jako dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Je tedy třeba uzavřít, že obviněný se dopouštěl již v minulosti nejen obdobné majetkové trestné činnosti, ale dokonce přímo zvlášť závažných trestných činů podvodu (tzv. speciální recidiva), za které byl odsouzen k poměrně vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Přitom mu byla dána při podmíněném propuštění možnost, aby prokázal svou nápravu, nicméně obviněný tak neučinil a aniž uplynula, byť i jen polovina stanovené zkušební doby podmíněného propuštění, začal páchat poměrně rozsáhlou a dlouhodobější trestnou činnost stejné povahy. Doba uplynulá od posledního odsouzení v kontextu s dobou uplynulou od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, stejně jako spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu téže povahy, a to ve spojení ještě s dvěma dalšími trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., ve zkušební době podmíněného propuštění stupeň nebezpečnosti ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. nepochybně podstatně zvyšuje. Pokud se obviněný dovolává toho, že byl jen nástrojem k páchání trestné činnosti iniciované jinými osobami, pak Nejvyšší soud připomíná, že znalec u něj neshledal, že by obviněný měl, byť jen zmenšenou příčetnost, s výjimkou stavu těžké opilosti, v němž se ovšem obviněný na základě shora konstatovaných skutečností v době spáchání trestných činů zjevně nenacházel. Navíc i pokud by u něj stav zmenšené příčetnosti v důsledku požití alkoholu nastal, nebylo by k němu možno v jeho prospěch přihlédnout vzhledem k ustanovení § 32 odst. 1 tr. zák., neboť si ho zaviněně přivodil vlivem návykové látky. Skutečnost, že obviněný požíval v souvislosti s trestnou činností nadměrně alkoholické nápoje, rozhodně nelze považovat za okolnost, kterou by bylo možno hodnotit v jeho prospěch, zvláště když podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. I. D. byl schopen odolat prvnímu napití a byl schopen abstinovat bez rizika ohrožení zdraví či života. Zváží-li se tyto skutečnosti, a to i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem spáchaného trestného činu, když obviněný jednal buď sám nebo za přítomnosti další osoby s cílem opakovaně v pěti případech podvodně vylákat shora uvedené zboží a další věci ke škodě poškozených, což se mu v převážně většině případů podařilo a způsobil tak celkovou škodu ve výši 730.911,50 Kč (body 1. až 4. výroku o vině), přičemž dále se ještě pokusil způsobit další škodu ve výši 123.455,-- Kč (bod 5. výroku o vině), pak je třeba dospět k závěru, že způsobená škoda nebyla malá, když přesáhla hranici škody značné (500.000,-- Kč) o více jak 230.000,-- Kč, přičemž navíc jeho jednání směřovalo ještě k další škodě ve výši 123.455,-- Kč, k níž nedošlo jen v důsledku obezřetnosti poškozeného. S ohledem na všechny popsané konkrétní okolnosti případu je třeba podle názoru Nejvyššího soudu uzavřít, že obviněný nebyl jen nástrojem k páchání předmětného trestného činu, byť byl pod vlivem další osoby či osob, neboť sám v některých případech aktivně jednal, přičemž si byl vědom škodlivosti svého počínání, které bylo obdobného charakteru jako to, za které již byl dříve odsouzen, což odpovídá i shora uvedenému závěru znalce MUDr. I. D., že se svobodně rozhodl, že bude pokračovat v páchání trestné činnosti, přestože si byl vědom následků tohoto svého jednání a byl také schopen plně alkoholu odolat. Vzhledem k tomu nelze ovlivnění ze strany další osoby či osob považovat za tak zásadní, aby mohlo zvrátit správný závěr obou soudů o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Nejsou proto námitky v tomto směru ze strany obviněného uvedené v dovolání důvodné. Je skutečností, že nalézací ani odvolací soud blíže nehodnotily chování obviněného jednak ve výkonu trestu odnětí svobody, které s přihlédnutím k usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 1PP 69/2002, o podmíněném propuštění, je možno vyhodnotit kladně, a jednak v mezidobí od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody do spáchání další nyní v této věci posuzované trestné činnosti, v němž nebyly ohledně jeho chování zjištěny žádné negativní poznatky. Tato pro obviněného příznivá zjištění však nemohou zpochybnit závěr o splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že k těmto okolnostem oba soudy dostatečně přihlédly při výměře uloženého trestu odnětí svobody v délce šesti roků a šesti měsíců, který byl sice uložen v rámci rozmezí vyplývajícího z § 42 odst. 1 tr. zák., ale při spodní hranici této sazby, a to aniž by bylo využito zvýšení nad rámec základní sazby podle § 250 odst. 3 tr. zák., jež činí dvě léta až osm let. S ohledem na to je třeba mimo uplatněný zákonný důvod podaného dovolání zdůraznit, že ani uložený trest není nepřiměřeně přísný.

Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu a neshledal proto důvod k tomu, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí. Skutkové závěry soudu prvního stupně a na ně navazující právní závěry jak tohoto soudu, tak i odvolacího soudu ohledně naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. jsou totiž v případě obviněného A. K. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o vině obviněného v rozsahu, jak byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 5 To 524/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 T 62/2006, uznán vinným, a to včetně naplnění formálních i materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu podvodu dílem dokonanému podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) a dílem nedokonanému podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. S přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud neshledal ani dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad použité právní kvalifikace s dokázanými skutkovými okolnostmi.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 5 To 524/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 T 62/2006, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska učiněných skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu pouze z důvodu uvedeného v § 259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil rozsudek soudu prvního stupně výrokem o náhradě škody ve prospěch poškozené L. S., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami jím uplatněnými již v rámci řízení před soudem druhého stupně. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami.

Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného A. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.