5 Tdo 13/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 13/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovoláních, která podali nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného K. M. a obviněný Ing. P. J. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 12 To 240/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 13/2005, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného K. M. částečně z r u š u j í

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 12 To 240/2008, pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou proti výroku rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou o zproštění obviněného K. M. obžaloby ze skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,

a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 2 T 13/2005, ve výroku, jímž byl obviněný K. M. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a dále ve výroku o náhradě škody, jímž byli poškození podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 2 T 13/2005, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle 256a odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl podle § 256a odst. 2 tr. zák. uložen jednak trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a dále trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu výkonu statutárního zástupce právnických osob v trvání pěti roků. Současně byl citovaným rozsudkem pro pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 256a odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen také obviněný Ing. P. J. a podle § 256a odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále okresní soud podle 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby obviněného K. M. pro skutek uvedený pod bodem II. obžaloby kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle § 229 odst. 1, resp. 3 tr. ř. bylo celkem dvacet tři, resp. pět poškozených odkázáno se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně usnesením ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 12 To 240/2008, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce, obviněných K. M. a Ing. P. J. a poškozeného L. d. V. Ch., s. r. o., jako nedůvodná.



Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovoláním napadli obviněný Ing. P. J. prostřednictvím obhájkyně a nejvyšší státní zástupkyně, která je podala v neprospěch obviněného K. M. Obě podání byla shodně opřena o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Mimořádný opravný prostředek nejvyšší státní zástupkyně směřoval výhradně proti té části usnesení odvolacího soudu, jež se týkala zamítnutí odvolání státního zástupce podaného proti zprošťujícímu výroku rozsudku okresního soudu ohledně obviněného K. M. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož předmětný skutek pod bodem II. obžaloby není trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm, b) tr. zák. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že u obviněného chyběla subjektivní stránka jako jeden ze znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu, ani s tvrzením krajského soudu, podle něhož v daném případě nebyla naplněna objektivní stránka daného trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně tak prosazovala své přesvědčení, že ve věci učiněná skutková zjištění odpovídají zákonným znakům trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž subjektivní stránka byla naplněna ve formě úmyslu nepřímého. Obviněný K. M. jako společník a jediný jednatel společnosti P. O. Z., s. r. o., věděl o ztrátovém podnikání této společnosti, jež vlastně nikdy od počátku své existence nevytvářela zisk (neuhrazené závazky dosáhly 40 milionů Kč). Samozřejmě rovněž věděl o prodeji jak nemovitého majetku společnosti, k němuž došlo dne 27. 3. 1998, tak i téměř veškerého movitého majetku, jenž byl uskutečněn dne 17. 8. 1998. Zcizení podstatné části majetku sloužícího společnosti P. O. Z., s. r. o., k podnikání, stejně jako stav insolvence a předlužení přitom zůstaly obchodním partnerům, jimž se obviněný smluvně zavázal uhradit odebrané zboží, utajeno. Z těchto skutečností dovolatelka vyvodila závěr, že obviněný K. M. byl minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí dodavatelům společnosti škodu, neboť za dané dlouhodobé nepříznivé ekonomické situace se nemohl důvodně spoléhat na zvrat ve svém podnikání tak, aby mohla společnost řádně a včas dostát svým závazkům. Mylný byl podle nejvyšší státní zástupkyně také názor krajského soudu, že v souladu se zásadou ultima ratio nebyl trestní postih obviněného K. M. namístě. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu ve výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku okresního soudu a také rozsudek soudu prvního stupně právě ohledně uvedeného výroku o zproštění obžaloby obviněného K. M. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Zároveň navrhla vrátit věc Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání a rozhodnutí.

Druhé dovolání v této věci podal obviněný Ing. P. J., který je směřoval proti zamítnutí svého odvolání proti výroku okresního soudu, jímž byl odsouzen za pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele. Hájil se tím, že tento trestný čin vyžaduje úmyslné zavinění, které je tudíž podmínkou také účastenství na něm, což však u jednání dovolatele scházelo. Zdůraznil přitom, že nebyl jednatelem společnosti P. O. Z., s. r. o., obviněným K. M. žádným relevantním způsobem informován o úpadku společnosti, neviděl její účetní doklady. Uvedl, že sám až po uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1998 vložil postupně do uvedené společnosti celkem 1.400.000,- Kč a finanční prostředky ve výši 500.000,- Kč, což odpovídalo 70% kupní ceny prodávaného movitého majetku bez daně z přidané hodnoty. Logicky podle dovolatele bylo vyloučeno, aby vkládal finance do neprosperující firmy. Obviněný Ing. P. J. konstatoval dále, že kupní cenu za strojní zařízení zaplatila společnost K. P., s. r. o., jež nebyla v postavení věřitele společnosti P. O. Z., s. r. o. a poukázal na zápočty, které prováděli další věřitelé společnosti P. O. Z., s. r. o. (družstvo I., S., s. r. o., O. L., J. H. aj.). Obviněný Ing. P. J. tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu (obviněný neuvedl, zda v celém nebo omezeném rozsahu) a rozsudek okresního soudu ve výroku o vině a trestu ohledně jeho osoby a aby dovolací soud přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která se soustředila na vyvrácení námitky obviněného Ing. P. J. namířené proti úmyslnému zavinění. Zmínila přátelské i obchodní vztahy, jež panovaly mezi obviněnými Ing. P. J. a K. M., vyzdvihla skutečnost, že již v počátcích podnikání společnosti P. O. Z., s. r. o., jí obviněný Ing. P. J. poskytl finanční obnos ve výši 8 milionů Kč. Vzhledem k jeho vysokoškolskému ekonomickému vzdělání mu tak muselo být jasné, že případné zisky bude moci společnost produkovat až po splacení tohoto závazku. Také lze podle státní zástupkyně obecně tvrdit, že člověk vzdělaný v oboru průběžně sleduje ekonomické ukazatele společnosti, do níž vložil své prostředky. Zejména však o jeho informovanosti o finančním hospodaření společnosti P. O. Z., s. r. o., svědčí na sebe navazující právní úkony: kupní smlouva ze dne 17. 8. 1998, postoupení pohledávek Ing. P. J. za společností P. O. Z., s. r. o., na společnost K. P., s. r. o., způsob uhrazení kupní ceny z uvedené kupní smlouvy, tj. jednostranný zápočet ze dne 20. 10. 1998. Konečně jednoznačným důkazem o znalostech poměrů společnosti P. O. Z., s. r. o., bylo vyjádření samotného obviněného Ing. P. J. ze dne 25. 9. 2003, v němž přiznal účel transakcí, za který označil zajištění alespoň částečné návratnosti jím investovaných prostředků do společnosti P. O. Z., s. r. o. Státní zástupkyně proto považovala dovolací argumentaci obviněného za nedůvodnou a navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší státní zástupkyně i obviněný Ing. P. J. jsou podle § 265d odst. 1 písm. a), resp. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, resp. pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se obviněného bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a zabývat se relevantními námitkami.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnili oba dovolatelé v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl podle shodného názoru dovolatelů v předcházejícím řízení dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo znaky žádného trestného činu, popř. se lze domáhat změny v právní kvalifikaci skutku. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání, ani žádného jiného, však není možné vytýkat soudům učiněná skutková zjištění, ani způsob hodnocení jednotlivých důkazů ve věci provedených, případně rozsah dokazování apod.

Uvedený výklad uplatněného důvodu dovolání připouští i možnost opaku, tj. námitku, podle níž skutek zjištěný soudy nižších stupňů naplňuje zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, ačkoli soudy aplikovaly ustanovení základní skutkové podstaty příslušného trestného činu, nebo byl obviněný obžaloby zproštěn proto, že soudy zjištěný skutek za trestný čin nepovažovaly. O takový případ se jedná i v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, která jej podala proti výroku o zproštění obžaloby obviněného K. M., ačkoli podle jejího přesvědčení skutek popsaný v obžalobě pod bodem II. bylo nutné posoudit jako trestný čin.

Skutek popsaný v bodě II. obžaloby, který státní zástupce kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spočíval v podstatě v tom, že obviněný K. M. jako společník a jediný jednatel společnosti P. O. Z., s. r. o., ačkoli si byl vědom, že tato obchodní společnost se nachází ve stavu úpadku, a v předmětné době již odprodala nemovitosti a zařízení důležité pro její provoz, v době od 17. 8. 1998 do června 1999 úpadek společnosti nadále prohluboval a bez jakýchkoli reálných šancí na ozdravení finanční situace dál jménem společnosti sjednával závazky s obchodními partnery, jimž zamlčel podstatné skutečnosti o kritickém stavu společnosti P. O. Z., s. r. o., zejména její neschopnost hradit přijaté závazky a vystupoval způsobem, že přijaté závazky budou splněny, na základě uzavřených smluvních vztahů vylákal poskytnutí zboží a služeb, resp. jiného plnění, ačkoli byl srozuměn s tím, že za tato plnění vzhledem k těžkému a neodvratnému úpadku firmy neposkytne žádné protiplnění a způsobí tak škodu. Za uvedené období tak zamlčením podstatných okolností, využitím něčího omylu a uváděním v omyl obohatil společnost P. O. Z., s. r. o., a způsobil šestnácti poškozeným škodu v celkové výši 1.858.464,50 Kč a u poškozeného družstva I. jeho jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody nejméně 100.000,- Kč.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou sice konstatoval, že obviněný K. M. uzavíral za společnost P. O. Z., s. r. o., nové smluvní vztahy, přestože její ekonomická situace byla vyloženě špatná, avšak nebylo podle tohoto soudu možné vyvodit ze zjištěných skutečností úmysl obviněného poškodit obchodní partnery společnosti P. O. Z., s. r. o. (srov. str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto závěrem se ztotožnil také krajský soud, jenž dodal, že obviněný poškozeným neuváděl klamavé skutečnosti, neshledal příčinnou souvislost mezi omylem poškozených, jejich jednáním a vznikem škody a ani znak obohacení na straně obviněného nebo jiného (viz str. 17 napadeného usnesení). Nejvyšší soud však uvedené názory se soudy činnými v této věci nesdílel, naopak dospěl k závěru, že právní posouzení jednotlivých provedených důkazů zcela pomíjí jejich obsah a je rovněž v rozporu s druhou částí výroku o vině tohoto obviněného, v níž soudy vyslovily vinu trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnému uložily trest. Z těchto důvodů nemohl výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zproštění obviněného K. M. obžaloby vyslovenému soudem prvního stupně, jakož i příslušná část rozhodnutí okresního soudu obstát.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu předpokládá úmyslné směřování obviněného ke způsobení následku. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.

Právě formy nepřímého úmyslu se dovolávala nejvyšší státní zástupkyně a podle názoru dovolacího soudu zcela oprávněně. Byť na jedné straně nelze pominout snahu obviněného K. M. zachránit podnikání, není možné tímto způsobem omluvit jeho počínání, kdy po celou dobu své podnikatelské činnosti v oblasti zpracování dřeva vykazoval ztrátu, a přesto dále zavazoval společnost k novým a nemalým plněním. Faktem je, že společnost byla insolventní po celou dobu své existence (viz znalecký posudek znalce M. S., č. l. 4583), obviněný měl přirozeně snahu tento stav zvrátit a za tímto účelem přijímal za společnost nové závazky ve víře ve zlepšení její profitability. Po určité době, kdy jeho snaha evidentně vycházela naprázdno, nejpozději však poté, kdy došlo k prodeji nemovitého i podstatné části movitého majetku společnosti, si však měl obviněný K. M. objektivně uvědomit, že nebude již v ekonomických možnostech společnosti uhradit plnění, jež právě v tomto období jménem společnosti přijímal. Ani obžaloba nechtěla obviněného K. M. činit trestně odpovědným za akceptovatelné podnikatelské aktivity a omezila stíhané jednání na období od 17. 8. 1998 do června roku 1999, tedy až poté, co společnost pozbyla zásadní část svého majetku. Nejpozději v tento okamžik si tedy měl obviněný i podle názoru Nejvyššího soudu uvědomit vážnost situace, na niž již nepoukazovaly jen špatné ekonomické výsledky, narůstající dluhy a nedostatek financí na výplatu mezd zaměstnancům (což potvrdil sám obviněný, viz č. l. 4495-4496), ale také zcizení prostředků nutných pro výrobu provozovanou společností P. O. Z., s. r. o., a zdržet se dalšího sjednávání závazků. Dovolací soud má za to, že obviněný nemohl být tak zcela přesvědčen o jakýchsi lepších zítřcích pro společnost , když, jak sám uvedl, majetek společnosti převedl na Ing. P. J. a společnost K. P., s. r. o., z toho důvodu, aby Ing. P. J. vrátil alespoň část nesplacených půjček poskytnutých dříve společnosti P. O. Z., s. r. o. (srov. jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 4492). Přestože právě díky uvedené úhradě předcházejících dluhů spoluobviněný Ing. P. J. poskytl obviněnému K. M. další finanční prostředky, nejednalo se o tak vysokou částku, která by byla schopná pokrýt rozsáhlé neuhrazené závazky v té době existující, přičemž obviněný naopak přijímal závazky další, jež překročily nově zapůjčené peněžní prostředky. Nejvyšší soud tak nemá jakýchkoliv pochyb o naplnění subjektivní stránky ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., jak od počátku předpokládala obžaloba, a v dovolání podaném v neprospěch obviněného K. M. také nejvyšší státní zástupkyně.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na určitý rozpor v úvahách soudů nižších stupňů, týkajících se zproštění obžaloby obviněného K. M. ze skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. z důvodu nedostatku subjektivní stránky a odsouzením pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., u něhož soudy naopak konstatovaly důkladnou promyšlenost celého protiprávního konání, jež směřovalo k poškození věřitelů obchodní společnosti. Nelze přehlédnout faktickou spojitost mezi oběma skutky, kdy bylo prvně dokonáno jednání naplňující znaky trestného činu zvýhodňování věřitele Ing. P. J., jehož obviněný K. M. úmyslně upřednostnil před ostatními věřiteli, neboť evidentně o možnostech společnosti P. O. Z., s. r. o., hradit své závazky pochyboval, a ihned poté měl obviněný K. M. podle soudů obou stupňů věřit ve zvrácení nepříznivé situace, když vstupoval do dalších smluvních vztahů. Takto rozdílný výklad objektivního vnímání stavu společnosti P. O. Z., s. r. o., ze strany obviněného K. M. vznáší důvodné pochybnosti o správnosti buďto závěru o znalostech ekonomických poměrů společnosti, v níž byl obviněný jediným jednatelem (současně jedním ze dvou společníků), anebo vysoce nepravděpodobnému závěru o absenci těchto znalostí. Soudy obou stupňů se svým právním posouzením žalovaného jednání, jež vyústilo na jedné straně v odsouzení obviněného a na straně druhé ve zproštění části obžaloby, dopustily rozporného hodnocení ve věci provedených důkazů, jež postrádá obecné zásady logiky a jež vedlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení zavinění u trestného činu podvodu.

Obdobně přistoupil Nejvyšší soud k řešení otázky naplnění subjektivní stránky např. ve svých usneseních ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1358/2007, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 7/2004, aj. V citovaných případech shodně s projednávanou věcí vykazovaly podnikatelské subjekty, jejichž jménem obvinění vystupovali, event. obvinění podnikající jako fyzické osoby, špatné hospodářské výsledky, které vylučovaly reálnou možnost hradit nové závazky, ale přesto přijímali další smluvní plnění od svých dodavatelů. Dovolací soud shodně akceptoval právní závěr v těchto věcech učiněný soudy nižších stupňů o existenci úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Také v posuzované věci je evidentní, že za obviněnému K. M. známé aktuální nepříznivé situace společnosti P. O. Z., s. r. o., věděl, že svým jednáním může způsobit škodu svým obchodním partnerům (neuhradí cenu za odebírané zboží a služby) a vznik obohacení na straně společnosti P. O. Z., s. r. o., a byl s tím srozuměn, neboť možnost, aby takový škodlivý následek (resp. obohacení) nenastal, byla vázána na nejistou budoucí okolnost, jíž měl být dlouho očekávaný úspěch s výrobou eurohranolů, který se nakonec nedostavil. Jedná se o podobnou situaci řešenou v usnesení ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 997/2004, publikovaném pod č. T 732, sešit 9, ročník 2004, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck Praha. V uvedené věci Nejvyšší soud konstatoval, že pokud pachatel získal zboží od poškozeného, kterému jen předstíral úmysl zaplatit dohodnutou cenu, ačkoli tak ve skutečnosti učinit nechtěl nebo nemohl, spáchal za splnění ostatních podmínek trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Závěr o kvalifikování vnitřního psychického vztahu obviněného K. M. ke vzniku škody na jedné straně a obohacení obchodní společnosti na straně druhé jako úmyslu nepřímého je tudíž zcela v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Srozumění obviněného zahrnovalo i okolnost, že poškození se ocitli v omylu, že jim bude za odvedené služby a dodaný materiál zaplaceno a to důsledkem jednání obviněného, jenž sliboval dohodnuté ceny uhradit a současně jim zamlčel stav insolvence obchodní společnosti, jejímž jménem vystupoval.

Nutno dále poznamenat, že pokud krajský soud neshledal v předmětné věci podklad pro naplnění znaku uvádění v omyl, opomněl se vypořádat s existencí dalšího alternativního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jenž shledal státní zástupce v obžalobě, a to zamlčování podstatných skutečností obviněným. V novém řízení bude na soudu prvního stupně náležitým způsobem posoudit a zhodnotit, zda zejména z výpovědí poškozených vyjmenovaných v bodě II. obžaloby lze vyvodit zamlčování zásadních okolností obviněným, jež byly pro poškozené podstatné z hlediska jejich rozhodnutí uzavřít obchodní smlouvy na dodávku zboží a služeb se společností P. O. Z., s. r. o. Např. svědkovi V. V. se obviněný jevil jako solidní partner, věděl, že obviněnému dluží společnost P. Ú., avšak netušil nic o vysokém zadlužení společnosti, za niž jednal obviněný. Svědek S. K. výslovně uvedl, že vědět o skutečném stavu, na nějž však slovní projev obviněného nepoukazoval, žádný obchodní vztah by neuzavřel (viz č. l. 4534). F. K. ze společnosti A. Ž., a. s., zase obviněný v říjnu 1998 (tedy poté, co společnost P. O. Z., s. r. o., již byla zbavena téměř veškerého majetku) prováděl po areálu společnosti, ale o tom, že areál nevlastní, se nezmínil (srov. č. l. 4519) apod.

Ani vyjádření krajského soudu, že by scházela v jednání pod bodem II. obžaloby příčinná souvislost mezi zamlčovanými skutečnostmi, jednáním poškozených a vzniklou škodou, nemá podle názoru Nejvyššího soudu oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Obecně je pravidlem a naprosto v souladu s požadavky poctivého obchodování bez vstupování do jasného rizika, že s podnikem, který je dlouhodobě v záporných číslech a rozprodává svůj majetek nutný k zabezpečení výroby, se každý rozhodne raději neobchodovat. Protože však o všech významných okolnostech zejména o prodeji majetku společnosti P. O. Z., s. r. o., a výši jejího tehdejšího zadlužení nebyli poškození informováni, neměli možnost relevantně zvážit všechny nepříznivé následky a vstoupili po 17. 8. 1998 s insolventní společností zbavené majoritní části svého majetku do smluvních vztahů, z nichž neobdrželi řádné plnění. Neuhrazené zboží a služby, které společnost P. O. Z., s. r. o., odebrala po 17. 8. 1998, tak představují majetkovou újmu pro dodavatele vzniklou v důsledku jejich mylných představ o finanční situaci a schopnostech obchodní společnosti P. O. Z., s. r. o., dohodnutou cenu za odebíraný materiál a služby uhradit.

Nejvyšší soud tak po přezkoumání napadené části rozhodnutí soudů obou stupňů podle § 265i odst. 3 tr. ř. zjistil, že již soud prvního stupně nesprávně právně posoudil podvodné jednání obviněného K. M. a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, ale ztotožnil se ním. V posuzované věci tedy v uvedeném rozsahu byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Na podkladě důvodného dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného K. M. proti označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státního zástupce proti výroku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 2 T 13/2005, kterým byl obviněný K. M. zproštěn obžaloby, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené části obou rozhodnutí zrušil. Zrušil i část výroku o náhradě škody z rozsudku okresního soudu, jímž byli obligatorně poškození podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud také zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na vyslovené zrušení ztratila svůj podklad.

Co se týče mimořádného opravného prostředku obviněného Ing. P. J., jenž postavil svou argumentaci na absenci úmyslu, Nejvyšší soud je odmítl jako neopodstatněné. Dovolatel tvrdil, že mu nebyly známy špatné hospodářské výsledky společnosti P. O. Z., s. r. o., a nemohl tudíž úmyslně napomáhat zvýhodňování věřitele, což však zjištěné skutečnosti vyvracejí.

Pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele, jehož se dopustil jako hlavní pachatel obviněný K. M., poskytl obviněný Ing. P. J. v podstatě tím, že jako obchodní partner společnosti P. O. Z., s. r. o., její věřitel a jednatel společnosti K. P., s. r. o., ačkoli si byl vědom, že společnost P. O. Z., s. r. o., je insolventní a předlužena a její jednatel obviněný K. M. měl tudíž neprodleně podat návrh na prohlášení konkursu na zbývající majetek uvedené společnosti, uzavřel dne 17. 8. 1998 jménem společnosti K. P., s. r. o., se společností P. O. Z., s. r. o., kupní smlouvu, jíž bylo na jím zastupovanou společnost převedeno strojní zařízení a vybavení společnosti P. O. Z., s. r. o., za kupní cenu 2.562.000,- Kč, následně obviněný Ing. P. J. na společnost K. P., s. r. o., postoupil své pohledávky za společností P. O. Z., s. r. o., ve výši 3.930.918,- Kč a namísto zaplacení kupní ceny provedl dne 22. 10. 1998 jednostranný zápočet vzájemných závazků a pohledávek mezi společnostmi K. P., s. r. o., a P. O. Z., s. r. o., čímž poskytl pomoc obviněnému K. M., aby jménem dlužníka - společnosti P. O. Z., s. r. o., která nebyla schopna plnit své splatné závazky, zmařil uspokojení ostatních věřitelů tím, že zvýhodnil věřitele Ing. P. J. a znevýhodnil tak další věřitele o částku 2.429.974,- Kč, když pohledávky celkem osmdesáti poškozených existující ke dni 17. 8. 1998 nebyly v konkursu ani mimo něj ani částečně uspokojeny.

V posuzované věci bylo především před soudem prvního stupně vedeno dostatečně rozsáhlé dokazování zaměřené k prokázání subjektivní stránky u obviněného Ing. P. J., k níž se však okresní soud v rámci právního hodnocení vyjádřil poměrně stroze, což však napravil krajský soud, na jehož usnesení lze s ohledem na stručnost odkázat (str. 14 a násl. napadeného usnesení). Odvolací soud správně uzavřel, že jak smlouva o prodeji nemovitostí ze dne 27. 3. 1998 (č. l. 318), tak smlouva o prodeji movitého majetku ze dne 17. 8. 1998 (č. l. 339 340) byly uzavřeny z obavy o návratnost peněžních prostředků, jež obviněný Ing. P. J. vložil do společnosti P. O. Z., s. r. o. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje některá fakta svědčící o informovanosti dovolatele ohledně špatného ekonomického stavu společnosti P. O. Z., s. r. o. Např. spoluobviněný K. M. potvrdil ve své výpovědi, že obviněný Ing. P. J. musel vědět o finančních problémech společnosti (u hlavního líčení uvedl, že se o potížích společnosti svěřil Ing. P. J., s nímž se dohodli, že aby se Ing. P. J. vrátila nesplacená půjčka, převede na něj majetek společnosti č. l. 4492; dále konstatoval, že Ing. P. J. se snažil získat úvěr od bank, který by pak ale poskytl společnosti P. O. Z., s. r. o., jejíž žádosti o úvěr byly s ohledem na její ekonomickou situaci neúspěšné č. l. 4507 4508). Pro naplnění subjektivní stránky svědčí i skutečnost, že obviněný Ing. P. J. půjčoval peníze společnosti P. O. Z., s. r. o., prakticky od počátku jejího podnikání, (první půjčka ve výši 2.100.000,- Kč ze dne 23. 11. 1994, č. l. 104), a to jednak jako fyzická osoba a dále také zprostředkoval úvěr od společnosti K., s. r. o., se sídlem v S., kde působil jako jednatel a společník, aniž by však došlo k vypořádání půjček formou vrácení peněz. Ze spisového materiálu je patrno, že již vrácení nejstarších půjček proběhlo způsobem vzájemného započtení (dohoda o vzájemném započtení na č. l. 103, resp. 342), jemuž předcházelo vytvoření pohledávky za fyzickou osobou Ing. P. J. představované nárokem na zaplacení kupní ceny za nemovitosti společnosti P. O. Z., s. r. o. Konečně nepopiratelným důkazem je dopis samotného dovolatele ze dne 25. 9. 2003, na nějž upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného Ing. P. J. a odkázal na něj i okresní soud, kde o motivech svého jednání hovoří tak, že úkony činil ve stavu největšího zoufalství, aby měl aspoň nějakou naději a jistotu, že o své peníze zcela nepřijde (č. l. 93). Dovolatel navíc své počínání charakterizoval tak, že pokud by jednal podle zásad ekonomického myšlení, po prvních nesplacených sto tisících by od dalších půjček upustil, avšak veden snahou pomoci příteli, v půjčování peněz společnosti P. O. Z., s. r. o., pokračoval (srov. č. l. 4509). Sám odvolatel rovněž vypověděl, že věděl o neúspěšném vyjednávání spoluobviněného K. M. s peněžními ústavy o poskytnutí úvěru pro společnost, a proto se on sám snažil úvěrové prostředky získat, aby je mohl následně využít ve prospěch spoluobviněného, resp. jím zastupované společnosti. Přestože za běžných okolností může být ekonomická podpora přítele v nouzi obecně považována za chvályhodnou pohnutku, není možné jí omlouvat jednání zasahující do zájmů chráněných normami trestního práva. V tomto případě se jednalo o ochranu majetkových práv věřitelů společnosti P. O. Z., s. r. o., k nimž měla rovněž nemalé finanční závazky, jež však v důsledku převedení vlastnických práv společnosti ve prospěch spoluobviněného, nemohla již splnit. Z uvedeného lze usuzovat, že obviněný Ing. P. J. měl k dispozici relevantní informace o ekonomickém stavu společnosti P. O. Z., s. r. o. a nedostatek subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zvýhodňování věřitele byl proto jednoznačně vyloučen. Rozhodnutí napadená dovoláním obviněného Ing. P. J. tak ve výroku o vině a trestu ohledně tohoto obviněného nejsou zatížena vadou nesprávného hmotně právního posouzení, jak se domáhal dovolatel.

Lze shrnout, že vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vyhověl námitkám nejvyšší státní zástupkyně ve vztahu k trestnému činu podvodu u skutku pod bodem II. obžaloby, zrušil částečně napadená rozhodnutí okresního i krajského soudu a v rozsahu zrušených částí věc bude třeba znovu projednat a rozhodnout v řízení před soudem prvního stupně. Naopak námitky uplatněné obviněným Ing. P. J. Nejvyšší soud neakceptoval, soudy se ve vztahu k dovolateli nedopustily jím namítaného nesprávného právního posouzení zavinění a jeho dovolání proto bylo odmítnuto podle § 2565i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného K. M. a odstraní vady vytčené tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolací soud pouze připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.). V rámci nového řízení bude nutné znovu posoudit otázku subjektivní i objektivní stránky u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Bude přitom nezbytné zkoumat naplnění formálních znaků i materiální stránky komplexně, včetně případných souvislostí se skutkem, jímž měl obviněný naplnit znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstala napadená rozhodnutí nedotčena.

Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. února 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová