5 Tdo 1275/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoník, § 241 odst. 1 tr. zákoník



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání, které podal obviněný A. H. R. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 To 72/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 236/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný A. H. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 7 T 236/2010, uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce tr. zákoník ), a přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestnými činy. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. Zt 33/2010, pro dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť tento skutek není trestným činem. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 a 3 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 To 72/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný A. H. R. podal dne 28. 5. 2013 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného nemohl naplnit skutkové podstaty trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. Pokud jde o přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný namítl, že svědkyně J. B. byla jako společnice fakticky odpovědná za uskutečňování všech povinných plateb obchodní společnosti Family House, s. r. o., takže on nemohl vědět o neplnění uvedené povinnosti, protože se nijak nepodílel na ekonomickém řízení společnosti. Podle názoru obviněného není možné vyvozovat jeho úmyslné zavinění jen z okolnosti, že měl postavení statutárního orgánu. Ohledně zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku obviněný vytkl soudům nižších stupňů rovněž nesprávné posouzení otázky jeho zavinění. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, důvodně se spoléhal na zaplacení dodávek za mobilní domy jednotlivými odběrateli, a pokud se tak nestalo, nemohl bezodkladně ukončit své podnikatelské aktivity jen z důvodu druhotné platební neschopnosti. Jestliže obviněný v období od září 2008 vstupoval do nových závazkových vztahů, podle jeho přesvědčení tak činil ve snaze předejít škodám na majetku obchodní společnosti Family House, s. r. o. K otázce úmyslného zavinění u trestného činu podvodu obviněný poukázal i na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu zastoupenou zejména rozhodnutím učiněným ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 889/2010. Obviněný popírá, že by bezdůvodně spoléhal na budoucí nejisté události, a považuje své odsouzení za porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž podle názoru obviněného nelze dovozovat jeho úmyslné zavinění jen z okolnosti, že v rámci podnikání se nezdařil konkrétní podnikatelský záměr.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného A. H. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nepovažuje námitky obviněného za důvodné. Podle jeho názoru naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá z postavení obviněného jako jednatele společnosti s ručením omezeným, který je podle § 133 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), odpovědný za obchodní vedení společnosti a zajištění řádného vedení jejího účetnictví. Státní zástupce je rovněž přesvědčen, že obviněný naplnil i subjektivní stránku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který byl také stíhán a odsouzen. Za stavu, kdy se obchodní společnost Family House, s. r. o., ocitla v neutěšené hospodářské situaci, mohl obviněný důvodně předpokládat, že tato společnost nebude schopna dostát svým novým závazkům. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný A. H. R. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze shledat jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný A. H. R. především zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se subjektivní stránky jako formálního znaku trestných činů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž spácháním byl uznán vinným. Obviněný dovodil tyto pochybnosti zejména ze skutečnosti, že soudy nižších stupňů údajně nesprávně hodnotily důkazy ke zjištění jeho úmyslu. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zmíněných trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný A. H. R., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněného zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých rozhodných skutkových okolností.

Další námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku spočívajícího v existenci úmyslného zavinění ve vztahu k trestným činům podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, sice už zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak již výše konstatoval v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o příslušné skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný A. H. R. spáchal přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku zkráceně vyjádřeno tím, že v postavení jednatele obchodní společnosti Family House, s. r. o., nesplnil svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance této společnosti pojistné na zdravotní pojištění, zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ačkoli splnění této povinnosti bylo v možnostech jmenované obchodní společnosti a platby v příslušné výši byly sraženy z mezd jejích zaměstnanců. Popsaným způsobem pak obviněný neodvedl oprávněným příjemcům uvedené platby v celkovém rozsahu 114 945 Kč. Pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se obviněný dopustil tak, že jako jednatel obchodní společnosti Family House, s. r. o., v době od 1. 4. 2008 do 7. 1. 2009 sám nebo prostřednictvím zaměstnanců jmenované obchodní společnosti objednával pro potřeby této společnosti a na její účet různé zboží a služby, přestože věděl, že zmíněná společnost se nachází v úpadku a nebude schopna zaplatit cenu za dodávku zboží a služeb, což obchodním partnerům (kteří jsou podrobně označeni ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) zamlčel, přičemž neuhrazením ceny uvedeného zboží a služeb jim za shora vymezené období způsobil škodu ve výši nejméně 955 828,40 Kč.

Jak je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé z takto popsaných skutků, obviněný si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek (resp. účinek) spočívající ve škodě na cizím majetku, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Jednal tedy přinejmenším v nepřímém úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu totiž jde i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, jímž přivodil následek určitého trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením následku trestného činu usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem.

Jestliže tedy obviněný A. H. R. v postavení statutárního orgánu podnikatele přijímal zboží a služby od poškozených, ačkoli v inkriminované době nedisponoval takovou peněžní částkou, jež by postačovala ke splnění povinností vyplývajících z těchto závazkových vztahů, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné. Obviněný byl totiž zkušeným podnikatelem, kterému muselo být zřejmé, že pokud se bude uvedeným způsobem zavazovat svým věřitelům, aniž by měl zároveň konkrétní představu o splnění dluhů, ocitne se v určitém okamžiku ve stavu, kdy nebude již v jeho možnostech splatit dluhy obchodní společnosti, jejímž jménem jednal, což se také stalo. Všechny tyto okolnosti tedy bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kde postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ostatně subjektivní stránkou zmíněného trestného činu se dostatečně zabývaly již oba soudy nižších stupňů, na jejichž argumentaci lze odkázat.

Pokud jde o přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, výše konstatované obecné závěry ohledně subjektivní stránky se uplatní i ve vztahu k tomuto přečinu. O úmyslném zavinění obviněného pak svědčí i okolnost, že jako zaměstnavatel skutečně srážel příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd a v rozporu se zákonem rozhodl o jejich neodvedení oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného A. H. R. popsaného v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě škody na majetku poškozených subjektů, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím zpochybněného úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§ 138 odst. 1, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] u zločinu podvodu není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen, za nedůvodné.

Úmyslné zavinění obviněného v případě přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být zpochybněno ani jeho námitkou, že o účetnictví obchodní společnosti Family House, s. r. o., se starala jiná osoba (svědkyně J. B.). Pro posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu má totiž význam postavení obviněného ve jmenované obchodní společnosti, od kterého se odvíjí i závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný zde vystupoval ve funkci statutárního orgánu (jednatele), a v této funkci byl tedy povinen v rámci obchodního vedení zmíněné obchodní společností znát stav jejího hospodaření (viz zejména ustanovení § 134 a § 135 odst. 1 obch. zák.). Obviněný proto musel vědět i o tom, že obchodní společnost Family House, s. r. o., řádně neplní své závazky vůči příjemcům povinných plateb. Přestože si obviněný a svědkyně J. B. vymezili v rámci vnitřních vztahů u jmenované obchodní společnosti odpovědnost za určitý úsek jejího podnikání, samo o sobě to neznamená, že se tím obviněný zbavil svých zákonných povinností uložených mu jako statutárnímu orgánu citovanými ustanoveními. Ostatně, jak vyplývá z provedených důkazů (zejména pak z výpovědi zmíněné svědkyně), byl to právě obviněný, kdo rozhodl o neodvádění příslušných plateb jejich příjemcům.

Pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že obviněný vstupoval do nových závazkových vztahů již za situace, kdy obchodní společnost Family House, s. r. o., vykazovala znaky úpadku a byla zřejmá její nezpůsobilost splatit všechny závazky. Tuto podstatnou skutečnost však obviněný zamlčel svým dodavatelům a nadále od nich odebíral zboží a služby a následně nezaplatil cenu za jejich dodání. V běžné obchodní praxi sice nelze vyloučit případy, v nichž se konkrétní podnikatelský subjekt neočekávaně ocitne ve stavu, kdy není schopen plnit své splatné závazky, avšak vhodně zvolenou podnikatelskou strategií tuto dočasnou neschopnost překoná (např. tím, že se mu podaří uskutečnit navazující obchod, z něhož si vytvoří dostatečné zdroje na úhradu svých závazků). V posuzované věci ovšem byla obchodní společnost Family House, s. r. o., dlouhodobě v úpadku, což obviněný záměrně ignoroval a naopak činil takové kroky, které nebyly objektivně způsobilé zvrátit tento nepříznivý stav hospodaření. Nejednalo se tak o typický stav druhotné platební neschopnosti, který by byl výsledkem jednoho nezdařeného podnikatelského záměru, jak se obviněný snaží naznačit ve svém dovolání. Proto se Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkou obviněného, podle níž údajně soudy nižších stupňů svými rozhodnutími porušily ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Skutek obviněného již vykazoval znaky trestného činu, na který bylo třeba reagovat prostředky trestního práva. Postup soudů nižších stupňů tak nebyl v žádném případě v rozporu s citovaným ustanovením Listiny základních práv a svobod, protože obviněný nebyl zbaven osobní svobody pouze v důsledku neschopnosti dostát svému smluvnímu závazku.

Obviněný A. H. R. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání jako nedůvodného. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného jsou nedůvodné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. H. R. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc s obdobnými námitkami obviněného se náležitě zabývaly a vypořádaly již soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2013

Předseda senátu: JUDr. František P ú r y