5 Tdo 1273/2003
Datum rozhodnutí: 26.11.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1273/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2003 o dovoláních podaných obviněnými J. Š. a R. E., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 92/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/02, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 1 T 10/02, byli obvinění J. Š. a R. E. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 15. 3. 2002 v 01:00 hodin v P., S. č. 2836/14 v bytě č. 10 ve 4. patře s úmyslem usmrtit a odcizit věci poškozeného M. K. po předchozí hádce fyzicky napadli uživatele bytu poškozeného M. K. a to tak, že jej obviněný R. E. nejprve udeřil láhví sektu do hlavy a poté, co jej vyhodili ven z balkónových dveří, přičemž v důsledku předchozího fyzického útoku a pádu ze 4. patra na zem poškozený utrpěl ve výroku citovaného rozhodnutí uvedená zranění, přičemž pouze vzhledem ke zbrždění pádu poškozeného šňůrami na prádlo nataženými v železném držáku ve 2. patře domu a poskytnutí včasné lékařské pomoci nedošlo k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného, a následně z bytu ke škodě poškozeného odcizili ve výroku citovaného rozhodnutí určené věci v celkové hodnotě 30.276,- Kč. Obviněný J. Š. byl dále uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. Oběma obviněným byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. (obviněnému J. Š. za použití § 35 odst. 1 tr. zák.) uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.



O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 92/03, kterým napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu obviněného R. E. a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému R. E. při nedotčeném výroku o vině uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného J. Š. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.



Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění J. Š. a R. E. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřeli oba obvinění o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný J. Š. směřoval svoje dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a byl tudíž ohledně jeho osoby potvrzen rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se necítí být trestným činem vraždy vinným a že v dané věci nebyla skutková zjištění správně zhodnocena, provedené důkazy nebyly správně vyhodnoceny, právní kvalifikace jednání obviněného neodpovídá zjištěným důkazům a výrok o vině i o trestu proto není správný. Podle jeho názoru jeho jednání naplnilo toliko znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, ve věci sám rozhodl a uložil obviněnému přiměřený trest.

Obviněný R. E. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že se trestného činu vraždy nedopustil a uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu. Poškozený podle jeho přesvědčení vyvolal konflikt s obviněnými a tito jej z okna nevyhodili. Tento svědek následně opakovaně měnil výpověď a není pravda, že by se během skutkového děje ocitl v bezvědomí. Dále poukázal na neprůkaznost a nepoužitelnost provedeného vyšetřovacího pokusu, který byl proveden za jiných podmínek, než odpovídaly reálným okolnostem předmětného jednání. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila práva vyjádřit se k dovolání obou obviněných ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle jejího názoru lze plně souhlasit se závěrem druhoinstančního soudu, že poškozený z okna nevyskočil sám a oba obvinění jednali způsobem, jaký je jim kladen za vinu, přičemž si jednoznačně museli být vědomi následku, který mohli svým jednáním způsobit. Navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podaná dovolání jako neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest. Z hlediska obsahových náležitostí obě dovolání splňují hlediska stanovená v § 265f tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, v obou případech označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání tak proto nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění ani hodnocení důkazů, neboť takový důvod není zahrnut v taxativním výčtu ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovoláním se tak nelze domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a lze je doplňovat event. korigovat pouze v odvolacím řízení. Dovolací soud není totiž třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť není ani oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Jak vyplývá z ustanovení § 265r odst. 7 tr. ř. nemá dovolací soud možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat důkazy. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

V posuzované věci oba obvinění prakticky shodně ve svých dovoláních vyslovili pochybnosti o správnosti a úplnosti provedeného dokazování a především zpochybnili postup soudů prvního i druhého stupně při hodnocení provedených důkazů. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení z hlediska věrohodnosti a úplnosti však neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního (§ 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. ř.). Jestliže tedy obvinění uplatnili v dovolání důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jejich námitky spočívají výlučně v jiném způsobu hodnocení provedených důkazů se záměrem vytvořit odlišná skutková zjištění, než která učinily soudy prvního a druhého stupně, nenamítali tak ve skutečnosti vadné hmotně právní posouzení resp. vady spočívající v porušení hmotného práva, nýbrž v porušení procesních ustanovení, navíc takových, která nelze dovoláním napadnout.

S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je oběma dovolateli spatřován ve skutkových vadách (tj. vadách procesní povahy), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud tedy dovolání obou obviněných odmítl, aniž na jejich podkladě přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení podle hledisek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. listopadu 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová