5 Tdo 1272/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 141 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoník



5 Tdo 1272/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2010 o dovolání, které podala obviněná L. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 18/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. R. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 42 T 18/2007, byla obviněná L. R. uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zák. ). Tohoto činu se měla dopustit v podstatě tak, že dne 23. 11. 2002, kolem 06.00 hod. v P., B., v bytě, v úmyslu usmrtit přikryla své nezletilé dceři E. R., ležící na zádech v postýlce, obličej složenou látkovou plenou a poté oběma rukama po dobu nejméně 3 až 5 minut tlačila značnou intenzitou na nos a ústa poškozené, čímž jí znemožnila dýchání a způsobila smrt udušením. Za to byla odsouzena podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná L. R. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 7 To 81/2008, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť ho shledal nedůvodným.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 7 To 81/2008, podala obviněná L. R. prostřednictvím svého obhájce dne 9. 2. 2009 dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. O něm rozhodl Nejvyšší soud ve velkém senátě trestního kolegia usnesením ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, jímž podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Praze včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a vrchnímu soudu podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu přijal námitku obviněné, podle níž rozhodnutí o jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2008 učinil senát Vrchního soudu v Praze, jehož předseda i oba členové byli vyloučeni pro poměr k věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Odvolání obviněné L. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 42 T 18/2007, tak projednal vrchní soud znovu v jiném senátě a rozhodl rozsudkem ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, jímž napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud učinil nové rozhodnutí, uznal obviněnou L. R. vinnou zločinem zabití podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen trestní zákoník ), za který jí uložil podle § 141 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon tohoto trestu vrchní soud zařadil obviněnou podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním podaným osobně u Městského soudu v Praze dne 6. 4. 2010. (Zřejmě omylem je toto podání na své první straně datováno dnem 8. 2. 2009.) Nejvyššímu soudu bylo dovolání spolu s trestním spisem předloženo dne 11. 10. 2010. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. a bylo opřeno o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a in eventum i o důvod pod písmenem e) téhož ustanovení, který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřovala obviněná v osobě znalce MUDr. Petra Krekuleho, CSc. Setrvala na svém přesvědčení, že znalecký posudek, na jehož vypracování se jmenovaný odborník podílel, neměl být v řízení použit jako důkaz právě s ohledem na podjatost tohoto znalce, kterou dovozovala z jeho dřívější osobní vazby na jiného ve věci rovněž přibraného znalce MUDr. Pavla Zemka, CSc. Poukázala přitom na ustanovení § 105 odst. 2 (nespecifikovala sice právní předpis, ale zjevně jde o trestní řád), a zdůraznila, že pokud ani osoba podávající odborné vyjádření nemůže být podjatá, o to více resp. s větší mírou nepodjatosti je nutné vybírat osobu znalce. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřovala dovolatelka v nedostatku subjektivní stránky, a to i u odvolacím soudem zvolené právní kvalifikace skutku jako zločinu zabití podle nové právní úpravy. Zpochybnila vlastní příčetnost v době páchání zločinu, kterou vyloučil jeden ze znalců a vytkla odvolacímu soudu, že se po vzoru Ústavního soudu nezabýval duševním stavem obviněné crimine temporis , ale omezil se pouze na otázku amnézie a notoriety. S odvoláním na znalce MUDr. Pavla Tautermanna obviněná vyjádřila názor, že amnézie z hlediska posouzení jejího duševního stavu v době činu nemá význam, nýbrž zásadní skutečností, k níž tento znalec jednoznačně dospěl, bylo, že v době činu jednala pod tlakem vnějších okolností a to ve stavu těžké poporodní deprese nebo laktační psychózy či jak zní přesný název, ohledně něhož sami znalci užívají různá označení . Pro uvedenou duševní poruchu se dovolatelka dodnes léčí a její přítomnost pak byla důvodem její nepříčetnosti, jak určil MUDr. Pavel Tautermann. Rovněž v otázce tzv. notoriety, v dané věci obecném vědomí o tom, jaké důsledky má zakrytí dýchacích otvorů člověku, obviněná odmítla úvahy odvolacího soudu. Považovala je za zcela bezpředmětné a to proto, že právě v důsledku duševní poruchy v inkriminovanou dobu byla jakákoli znalost následků u dovolatelky vyblokována, nedostupná a nepoužitelná . Vyjádřila své přesvědčení, že ke shodnému závěru došly všechny vypracované znalecké posudky. Vzhledem k tomu, že vůbec netušila, co svým jednáním způsobí, nelze uvažovat o úmyslném ani nedbalostním zavinění. Závěrem obviněná namítla, že soudy obou stupňů nerespektovaly právní názor Ústavního soudu a postupovaly tak v rozporu s ustanovením § 314h odst. 1 věta druhá tr. ř. Z uvedených důvodů obviněná L. R. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 To 133/2003, (který však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05) a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, a aby obviněnou obžaloby zprostil (aniž by však obviněná navrhla, jak postupovat ohledně odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) nebo aby Nejvyšší soud věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinila návrh, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva vyjádřit se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nebyly vůbec dány předpoklady pro uplatnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. Pouze ve vztahu k důvodu pod písmenem g) téhož ustanovení trestního řádu dovolatelka přípustně namítla nesprávné právní posouzení subjektivní stránky zločinu zabití, s čímž však státní zástupce nesouhlasil. Podle jeho přesvědčení obviněná byla v době činu příčetná a s následky svého jednání musela být také srozuměna. Případné zvláštní okolnosti charakterizující její psychický stav se promítly do právní kvalifikace skutku podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněné L. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Převážnou většinou svých dovolacích námitek se obviněná ocitla mimo rámec jí uplatněných dovolacích důvodů, a pokud jde o výhrady k existenci subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud je shledal nedůvodnými.

Nejvyšší soud pouze připomíná, že v předmětné trestní věci již došlo k pravomocnému odsouzení obviněné a to pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Stalo se tak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 42 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 To 133/2003, kterým byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s dozorem. Podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1408/2004. Na podkladě stížnosti obviněné rozhodoval ve věci Ústavní soud, který nálezem ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, zrušil citovaná rozhodnutí a věc se tak vrátila k řízení před soudem prvního stupně. Následující rozhodnutí jsou již citována v úvodu tohoto usnesení.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučený orgán blíže specifikuje ustanovení § 30 tr. ř. Aby se však jednalo o naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí to být právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním. Nebudou tedy pod citovaný důvod dovolání spadat dovolání namítající účast některých z vyloučených osob podle § 30 tr. ř. na předchozích stadiích trestního řízení a ani situace, kdy vyloučený orgán učinil jiné rozhodnutí než rozhodnutí ve věci samé. Dále nelze tento důvod uplatnit, pokud dovolatel o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, věděl v původním řízení a nenamítl tuto okolnost před rozhodnutím orgánu druhého stupně.

Způsob, jakým obviněná formulovala své námitky, jež podřadila dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., svědčí o nepochopení smyslu jeho zařazení mezi případy, jež mohou vést k prolomení jinak platné zásady nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí v trestním řízení. Jak sama dovolatelka poznamenala, shodnou námitku uplatňovala již ve svých dvou předcházejících dovoláních, avšak neúspěšně. Nejvyšší soud ji odmítl ve svém prvním rozhodnutí o dovolání ze dne 5. 1. 2005, přičemž poměrně podrobně vysvětlil, proč tak učinil. Zcela shodným způsobem se s totožnou námitkou vypořádal i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009-I., publikovaném pod č. 31/2010 Sb. rozh. tr. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je totiž určen k nápravě vady způsobené tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Musí se tak jednat o orgán činný v trestním řízení tj. soudce, státního zástupce či policejní orgán a za splnění podmínek stanovených v §§ 30 až 31a tr. ř. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Znalec MUDr. Petr Krekule, CSc., jehož nestrannost obviněná opakovaně zpochybnila, není orgánem činným v trestním řízení a rovněž nečinil žádné rozhodnutí ve věci. Byl pouze pověřen zpracováním znaleckého posudku spolu s dalšími pracovníky znaleckého ústavu a podílel se tak pouze na vytvoření jednoho z mnoha ve věci provedených důkazů. Znalec se nenachází mezi osobami vyjmenovanými v § 30 tr. ř., které mohou být při splnění podmínek tohoto ustanovení vyloučeny z vykonávání úkonů v trestním řízení. Znalec může být vyloučen z podání znaleckého posudku, pokud u něho nastanou situace vyjmenované v § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a o jeho vyloučení rozhoduje orgán, který jej ustanovil. Ustanovení § 105 odst. 2 tr. ř. zavazuje orgán přibírající znalce, aby přihlédl k důvodům, pro které by podle citovaného zákona o znalcích a tlumočnících mohla být taková osoba vyloučena z podání znaleckého posudku. Stejná hlediska zákon uplatňuje i vůči osobám, které mají ve věci podat odborné vyjádření. Při vzniku pochybností pak zákon připouští možnost vznést námitky proti osobě znalce (§ 105 odst. 3 tr. ř.) a to i proti jeho odbornému zaměření a proti formulaci otázek položených znalci. Nejde proto o to, jak tvrdila dovolatelka, že by nemohl být znalec podjatý, tj. že by zákonná úprava vůbec neobsahovala takovou možnost, ale že i případná podjatost znalce nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněná se tak svou námitkou proti osobě znalce MUDr. Petra Krekule, CSc. ocitla mimo zákonné meze dovolacích důvodů.

Obviněná opětovně (byť in eventum ) nesprávně uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jehož naplnění spatřovala v tom, že v době činu byla nepříčetná, tudíž podle jejího přesvědčení chybí osoba pachatele . Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomene, proč (opakovaně) nepřijal uvedenou námitku obviněné, resp. proč nemůže být podřazena citovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž dopadá výhradně na případy, které jsou taxativně vymezeny v ustanoveních §§ 11 odst. 1, 4 a 11a tr. ř. Jedná se o obligatorní důvody, pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak slouží k nápravě pochybení spočívajícího v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy je, že ve věci musí nastat alespoň jeden z případů taxativně vymezených v ustanoveních § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., což se v dané věci nestalo. Duševní stav pachatele v době činu je v trestním řízení předmětem dokazování, případné pochybnosti o příčetnosti tak nebrání jeho zahájení a pokud z důkazů jednoznačně vyplyne, že obviněný nebyl v době spáchání trestného činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, musí být rozhodnuto o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., případně o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. Námitka obviněné tak nemohla být ani v tomto dovolacím řízení akceptována.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho uplatnění je tak podmíněno námitkou nesprávného použití hmotného práva, jež pak vedlo k vadnému hmotně právnímu posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. Tento důvod však není určen k nápravě pochybení, jichž se soudy měly dopustit při provádění dokazování včetně jeho nedostatečného rozsahu. Nelze jej úspěšně uplatnit ani proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, a tím zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03), nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz § 265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně.

Nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem spatřovala obviněná v jím shledaném naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu. Zdůraznila přitom pojmy amnézie a notoriety , které vrchní soud použil v rámci odůvodnění napadeného rozsudku, a především odkazem na závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Pavlem Tautermannem vyslovila svůj názor o možném vědomí způsobit smrt nezletilé dceři. Poukázala na svůj duševní stav v době činu, který byl ovlivněn nejen znalci konstatovanou duševní poruchou způsobenou porodem ale rovněž momentálními okolnostmi činu předcházejícími. Uznala obecně přijímanou skutečnost o následcích v případě zakrytí dýchacích cest na zdraví člověka (tzv. notorieta), ale odmítla, že by jí v době činu byla vybavena. V daný okamžik tudíž ani nevěděla, že popsaným jednáním může smrtelný následek u dcery nastat. Podle jejího přesvědčení na existenci takového jejího duševního stavu v době činu, který vylučoval uvědomění si možnosti přivodit dceři smrt, se shodli všichni znalci, ať v písemných posudcích či při výslechu v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání.

Nejvyšší soud k této části dovolací argumentace obviněné připomíná, že směřuje především proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Obviněná totiž v rozporu se zjištěním soudu prvního stupně, s nímž se v otázce existence nepřímého úmyslu ztotožnil i soud odvolací, setrvala na své dosavadní obhajobě, že jejím úmyslem, a to ani nepřímým, nebylo způsobit dceři smrt, nýbrž pouze ukončit její pláč. Vyslovila svůj jasný názor, že tato verze její obhajoby byla prokázána i znaleckými posudky. S ohledem na zcela opačný závěr soudů, jež konstatovaly naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, resp. zabití, je evidentní, že obviněná prosazuje jiný průběh skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy a který se stal podkladem pro odsuzující rozsudek. Vzhledem k tomu, že otázka zavinění spadá do oblasti hmotně právního posouzení, jehož základem je vytvoření dostatečných podkladů skutkových, lze přiznat části dovolací argumentace obviněné naplnění formálních předpokladů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhrady, které bylo možné podřadit tomuto dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud posoudil jako neoprávněné.

Obviněná na obranu svého tvrzení poukázala na výsledky znaleckého zkoumání, k nimž dospěl znalec MUDr. Pavel Tautermann, přičemž se soustředila na závěr znalce o přítomnosti duševní poruchy u obviněné. Zcela pak pominula ostatní znalecké posudky a nezabývala se ani dalšími zjištěnými okolnostmi spáchání činu, jak učinil především soud prvního stupně. Ve svém dovolání pak nepředložila takové argumenty, jimiž by vyvrátila způsob hodnocení důkazů soudy, tj. v jejich souvislosti. Akcentovala tak jediný důkaz, z něhož dovodila své přesvědčení o tom, že se žádného trestného činu nedopustila.

K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že soudy obou stupňů v podstatě odmítly akceptovat výsledky znaleckého zkoumání tohoto znalce a to jednak s ohledem na ostatní znalecké posudky, dále na posudek zpracovaný v trestní věci vedené proti jmenovanému znalci, který byl čten jako listinný důkaz, a rovněž s ohledem na další důkazy ve věci obviněné, tj. výpovědi svědků, ohledání místa činu, lékařské zprávy atd. Až souhrn všech těchto důkazů, které byly opakovaně prováděny v řízení před soudy obou stupňů, poskytl soudům dostatečný prostor pro zjištění všech okolností významných pro rozhodnutí o vině. Následně především soud prvního stupně velice podrobně vyjádřil důvody svých výsledných úvah, které se staly podkladem pro pečlivé hodnocení odpovídající požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal žádné rozpory mezi obsahem jednotlivých důkazů a zjištěním soudů, a pokud snad mezi nimi docházelo k odlišnostem (viz posudek znalce MUDr. Pavla Tautermanna), soudy vysvětlily, proč přijaly právě tu verzi průběhu skutku, jež vyústila ve výrok o vině obviněné.

K novému soudnímu řízení v dané věci došlo poté, co Ústavní soud zrušil ke stížnosti obviněné jak usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího prvního dovolání tak rozsudky soudů druhého i prvního stupně. Městský soud v Praze v rámci nového hlavního líčení zopakoval stěžejní důkazy a provedl některé nové, např. výslech dvou policistek, které byly přítomny na místě činu a jedna z nich následně jako vyšetřovatelka vyslýchala obviněnou (JUDr. Jana Kadeřábková). Jak soud prvního stupně sám zdůraznil, postupoval tak, aby odstranil pochybnosti o úplnosti dokazování, jak je vyslovil Ústavní soud, a především následně provedl velice podrobné srovnání jak jednotlivých znaleckých posudků a závěrů z nich vyplývajících, tak všech ostatních důkazů, a vysvětlil, proč dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako v řízení předcházejícím zrušení věci Ústavním soudem. Úvahy městského soudu týkající se srovnání výsledků jednotlivých důkazů a zejména jeho hodnotící postup považuje Nejvyšší soud ze vyčerpávající, logický a přesvědčivý. Jestliže soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková zjištění ohledně okolností významných pro právní posouzení, nelze mu vytknout ani závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. /V souladu s tehdy platnou právní úpravou neshledal soud podmínky pro použití přísnější trestní sazby podle odst. 2 písm. e) § 219 tr. zák./

Pokud jde o subjektivní stránku, tak soud shodně se svým předcházejícím názorem rozhodl tak, že obviněná spáchala čin v nepřímém úmyslu. Zavinění v této formě shledal městský soud právě po pečlivém zvážení nejen všech znaleckých posudků a osobních výpovědí slyšených znalců, ale i s ohledem na okolnosti, které předcházely samotnému činu, a přihlédl i k chování obviněné bezprostředně po něm. Výrazné zjednodušení některých pro laika ne zcela zřejmých vyjádření znalců, která se do určité míry mohla jevit jako nejednotná až rozporná, přinesl důkaz listinou, kterou tvořil ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný v trestní věci vedené proti znalci MUDr. Pavlu Tautermannovi Psychiatrickou léčebnou v Brně Černovicích. Zpracovatelé tohoto posudku totiž provedli velice podrobné porovnání všech znaleckých posudků, jež byly opatřeny a provedeny v trestní věci obviněné L. R., a především vysvětlili důvod některých odlišností, zejména v užití lékařských termínů označujících duševní stav obviněné. S výjimkou znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, se sídlem v Praze 10, Ruská 85, totiž jednotliví znalci nerespektovali závaznou platnou 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí, která v kapitole Duševní poruchy a poruchy chování definuje diagnostická kriteria jednotlivých duševních poruch. Přesto, resp. bez ohledu na rozdílnost označení, se tento znalecký ústav přiklonil k závěrům třech posudků (zpracovatelů MUDr. Pavla Zemka CSc. a PhDr. Karla Netíka CSc., Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze), které považoval v otázce hodnocení úrovně ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněné v době činu za objektivní a správné. Zaměstnanci Psychiatrické léčebny v Brně Černovicích pak jasně označili jako evidentně nesprávné konstatování znalce MUDr. Pavla Tautermanna o úplném vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněné v okamžiku páchání činu, a to především z toho důvodu, že žádná ze zjištěných okolností nesvědčila o jejím psychotickém onemocnění, včetně deprese s psychotickými příznaky.

Duševní stav obviněné v době, kdy přiložením látkové pleny uzavřela dýchací otvory své 14tidenní dcery, po dobu tří až pěti minut přitisknutím obou rukou na nos i ústa nezletilé znemožnila její dýchání a tím jí přivodila smrt, odpovídal smíšené poruše osobnosti. Mezi příčiny vzniku této poruchy zařadili znalci nejen samotný porod, ale i okolnosti jemu předcházející (v podstatě nechtěné těhotenství, nezájem otce dítěte o pomoc s nezletilou, obava z možného selhání v péči o ní, únava z nevyspání), ale i osobnostní nevyzrálost obviněné a znalci konstatovanou poruchu přizpůsobení. Shodně pak tři ze čtyř znalců označili jednání obviněné jako zkratovou reakci, kterou se rozhodla řešit aktuální situaci. Jejím cílem bylo ukončit pláč nezletilé a moci tak spát, přičemž zvolila pro ni v tu chvíli jediný rychlý způsob. Při forenzním posuzování zkratového jednání pak podle vyjádření znalců nedochází k úplnému vymizení ovládacích či rozpoznávacích schopností (na rozdíl od jednání impulzivního), a s ohledem na další okolnosti spáchání činu i osobu pachatele je možné jak zachování obou schopností, tak jejich snížení měrou podstatnou. Tak tomu bylo (podle závěrů tří ze čtyř znaleckých posudků) právě u obviněné. Pokud jde o její schopnost v době činu uvažovat o možném smrtelném následku, tak zpracovatelé posudku 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze vyloučili takové omezení kvality vědomí, které by představovalo jeho plnou poruchu. Učinili tak právě i s přihlédnutím k tomu, jak obviněná jednala bezprostředně po činu a jak reagovala na zjištění o smrti dcery. Právě i tato skutečnost byla společně s ostatními důkazy významná pro právní závěr Městského soudu v Praze o srozumění obviněné se způsobením smrtelného následku jako příčině způsobu jednání, jímž se bezprostředně rozhodla ukončit pláč nezletilé.

Naprosto správně pak soud prvního stupně vyhodnotil veškeré rozhodné důkazy tak, že obviněná v době činu věděla, že může svým jednáním ohrozit život nezletilé dcery a způsobit jí i smrtelný následek, a byť nebyl jejím hlavním cílem (tím bylo zastavení pláče a možnost spánku), byla srozuměna s tím, že nastane. S těmito úvahami se ztotožnil i soud odvolací, neboť zločin zabití podle § 141 trestního zákoníku vyžaduje rovněž zavinění ve formě úmyslu. Vrchní soud v Praze rozhodl, že obviněná čin spáchala v nepřímém úmyslu, proto mohl převzít správné závěry týkající se subjektivní stránky, k nimž dospěl soud prvního stupně. Určitou minimální definici srozumění u nepřímého úmyslu, jímž se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, obsahuje až nový trestní zákoník v § 15 odst. 2. Avšak i za účinnosti předcházející právní úpravy soudy posuzovaly tzv. lhostejnost k následku zásadně ve shodě s novým výkladem. Ten vychází z tzv. teorie smíření pachatele s naplněním znaků skutkové podstaty zakotvené např. v § 5 odst. 1 věta za středníkem rakouského trestního zákona, na který ve svém rozhodnutí poukázal i Ústavní soud. Vychází z toho, že při eventuálním úmyslu pachatel míří na dosažení jiného cíle, ale ze svého vědomí nevyloučí možnost, že při jeho dosažení, eventuelně, může dojí k porušení zákonem chráněného zájmu a nepočítá tak s žádnou konkrétní okolností, která by takovému možnému následku mohla zabránit (srov. např. č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). S ohledem na téměř vyloučenou možnost odhadovat budoucí události je nutné v zájmu ochrany poskytované trestním právem zahrnout pod úmyslné jednání i takovou jeho formu, kdy pachatel počítá s trestněprávně relevantním následkem jako s pravděpodobným. V teorii je tento stav mysli označován jako tzv. nepravá lhostejnost , jež v sobě zahrnuje jak to, že následek nastane, tak že nenastane. (Srov. např. Solnař, V., dědicové, Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání. Orac. 2003. 283-286 s.)

Nejvyšší soud tedy nepřijal námitky obviněné proti naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Vědomostní (intelektuální) složka nepřímého úmyslu vyplývala především ze znalostí a zkušeností ohledně neschopnosti kojence jakkoli odolat útoku na svou osobu, kterým mu bude zabráněno v dýchání, pokud tak bylo činěno za pomoci předmětu, jímž mohlo dojít k současnému zakrytí jak ústního tak i nosního otvoru, tlakem a po poměrně dlouhou dobu s ohledem na fyzickou výbavu nezletilého dítěte. Obviněná nebyla v době činu v takovém duševním stavu, který by jí bránil pominout tyto jinak jí dobře známé skutečnosti, a tudíž věděla, že jednáním popsaným ve výroku o vině může nastat smrt nezletilé dcery, a představovala si tento škodlivý následek jako možný. Volní složka eventuálního úmyslu pak zahrnovala srozumění obviněné s hrozícím smrtelným následkem, byť jeho způsobení nebylo jejím cílem. Podstatné je, že aktivně jednala, byť prvoplánově za účelem utišení pláče dcery, avšak způsobem, jímž nebylo možné odvrátit smrt poškozené. Přestože obviněná svým jednáním přímo nesměřovala k tomu, aby nastal smrtelný následek, lze dokonce připustit, že jí byl v představách nepříjemný, ale zásadně nepočítala s žádnou konkrétní okolností, která by zaručovala, že ke smrti dcery nedojde. S tím koresponduje především následné chování obviněné, která po zjištění, že dcera nedýchá, spojovala tento stav se svým předcházejícím způsobem utišení jejího pláče.

Podle názoru Nejvyššího soudu tak nedošlo k vadnému právnímu posouzení subjektivní stránky činu, jak svým dovoláním tvrdila obviněná. Naopak lze poznamenat, že vrchní soud jako soud odvolací významně zohlednil otázku duševního stavu obviněné v době páchání činu tím, že zjištěný skutek kvalifikoval jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Není vůbec pochyb o tom, že z hlediska ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku (resp. § 16 odst. 1 tr. zák.) je uvedená nová právní úprava pro obviněnou příznivější, a obecně tak bylo použití nové úpravy trestního práva hmotného na místě. Odvolací soud pak zvolenou právní kvalifikací přiznal obviněné silné rozrušení ze zmatku (správně spíše silné rozrušení a zmatek ), jakožto znak základní skutkové podstaty zločinu zabití. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky tohoto zločinu je vyžadován úmysl, jak již bylo uvedeno, kdy úmysl pachatele, i nepřímý, směřuje k usmrcení jiného, ale na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt). Zákon připouští i druhou alternativu okolností vztahujících se k usmrcení, a to, že pachatel jedná v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace). Podle komentovaného výkladu tohoto nového institutu českého trestního práva je silné rozrušení duševní stav, při němž pachatel vnitřně, zpravidla i navenek, vykazuje emoční vzrušení ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. Tento stav může u pachatele vzniknout postupně, ale může mít i povahu prudké afektivní reakce, která přetrvá i delší dobu. Tento stav nemusí nutně u pachatele ovlivnit příčetnost, avšak převážně bude negativně ovlivňovat jeho schopnost objektivně vnímat a uvažovat racionálně. (Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010, 1327 s.) Vzhledem k tomu, že podmínkou pro uplatnění tohoto ustanovení trestního zákoníku, je omluvitelné hnutí mysli , je tím odůvodněna nižší trestnost činu.

Vrchní soud v Praze tedy v rámci nového projednání odvolání obviněné rozhodl o aplikaci nové právní úpravy na posuzovaný případ, přičemž na základě výsledků provedeného dokazování přiznal obviněné přítomnost silného rozrušení v době činu, vyvolaného zmatkem. Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval odvolací soud jednoznačně ve prospěch obviněné, pokud u ní shledal tzv. omluvitelné hnutí mysli, v němž se dopustila jednání popsaného ve výroku o vině. Obviněná ve svém dovolání v podstatě nereagovala na změnu právní kvalifikace skutku, a setrvala na dosavadním způsobu své obhajoby k otázce zavinění. Přestože její výhrady směřují převážně proti skutkovým závěrům soudů, resp. hodnocení jednotlivých důkazů i v jejich souhrnu, Nejvyšší soud akceptoval určitou hmotně právní povahu některých námitek, ale shledal je nedůvodnými. Dovolání obviněné tak nenaplnilo ani poslední z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání.

Obviněná v závěru svého dovolání navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Již v době, kdy byla trestní věc obviněné L. R. Nejvyššímu soudu předložena k rozhodnutí o dovolání (dne 11. 10. 2010), bylo z trestního spisu zřejmé, že rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 1. 6. 2010, byla obviněné prominuta část nevykonaného trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců a čtyř dnů. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu proto ani neshledala důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., a to bez ohledu na samotné rozhodnutí o dovolání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2010
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová