5 Tdo 1272/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1272/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný JUDr. O. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 To 7/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 23/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. O. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 42 T 23/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 To 7/03, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 9. 6. 2000 v K. b., a. s., pobočka P., expozitura v P. H. P., N. 1880, jako správce konkurzní podstaty úpadce společnosti P., spol. s r. o., se sídlem v P., F. 4, vyzvedl z termínovaného účtu č. 2734299 ../0100 v hotovosti částku 6.006.220,- Kč, která byla získána z prodeje konkurzní podstaty, a tuto částku ani přes výzvy Krajského obchodního soudu v Praze nepředal nově ustanovenému správci konkurzní podstaty a použil ji pro vlastní potřebu, čímž věřitelům společnosti P., spol. s r. o., způsobil škodu ve výši 6.006.220,- Kč.

Za to byl obviněný JUDr. O. Š. podle § 248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty.

Zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného JUDr. O. Š., přičemž jeho výrokem byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto citovaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 2. 5. 2003, jeho obhájci dne 7. 5. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 29. 4. 2003.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný JUDr. O. Š. dne 8. 7. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel má za to, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že by si předmětnou částku ponechal pro svoji potřebu, ale tvrdí, že ji předal ženě, která prokázala oprávnění od nového správce konkurzní podstaty. Dále se obviněný domnívá, že v čase spáchání posuzovaného skutku podle znaleckého posudku trpěl reaktivně podmíněným paranoidním stavem, v jehož důsledku u něj vymizela schopnost rozpoznání společenské nebezpečnosti jednání a jeho ovládání. Podle názoru obviněného měly soudy činné dříve ve věci věnovat pozornost tomu, zda jde skutečně o úmysl poškodit jiného a získat majetkový prospěch, přičemž v návaznosti na uvedené považuje za odpovídající posouzení svého jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.

Závěrem svého dovolání obviněný JUDr. O. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) přezkoumal jeho dovolání z popsaných důvodů a ve věci rozhodl v souladu s ustanovením trestního řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného JUDr. O. Š. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněný uplatnil jednak námitky směřující proti skutkovým zjištěním, které však nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod a tudíž k nim nelze přihlížet. Pokud jde potom o námitky další, má státní zástupkyně za to, že veškeré předpoklady trestnosti byly v posuzovaném případě splněny, jak je zřejmé ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného JUDr. O. Š. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako soudu druhého stupně, vydaný z podnětu odvolání obviněného, kterým byla potvrzena vina a část výroku o trestu obviněného, když v jeho zbylé části bylo znovu rozhodnuto /§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu/. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 8. 7. 2003, přičemž k poštovní přepravě bylo předáno dne 7. 7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci svých námitek obviněný JUDr. O. Š. v zásadě uvedl, že není naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť jednak peníze neužil pro svoji potřebu a jednak ze znaleckého posudku dovodil, že nebyl v době spáchání činu schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a ovládat je. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, a nesprávné právní posouzení svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu, a z odlišného hodnocení provedených důkazů.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný JUDr. O. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný JUDr. O. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů /zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu/, které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného JUDr. O. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, případně jak je dále rozvedeno v jeho odůvodnění, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Z nich je patrné, že obviněný nepředal předmětnou finanční částku nově ustanovenému správci konkurzní podstaty, ale použil ji pro vlastní potřebu, a dále že ve vztahu k posuzovanému jednání byly schopnosti obviněného rozpoznat společenskou nebezpečnost jeho jednání a toto jednání dále ovládat plně zachovány, a to za absence tlaku, který by podle týchž závěrů způsoboval vymizení těchto schopností obviněného (č. l. 457 trestního spisu). Takto popsanému jednání potom odpovídá jeho právní posouzení jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., tedy včetně jeho objektivní a subjektivní stránky. Obviněným navrhovaná právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. tak již nepřipadá v úvahu, neboť ač jsou zřejmě naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, z důvodu vztahu subsidiarity k ustanovení § 248 tr. zák. je souběh vyloučen (srov. rozhodnutí pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.).

Shora zmíněnými námitkami obviněného JUDr. O. Š. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný JUDr. O. Š. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry