5 Tdo 1271/2003
Datum rozhodnutí: 22.01.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1271/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2004 o dovolání obviněného Ing. I. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 32/99, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/99, byl obviněný Ing. I. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. za použití § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu čtyř roků. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02, byl k odvolání obviněného Ing. I. S. uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. I. S. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák mu dále uložil trest zákazu činnosti záležející v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu čtyř roků.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. I. S. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h) a l) tr. řádu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný uvedl, že členem senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozhodoval ve věci obviněného vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 16 T 32/99, byl přísedící B. P. Tento přísedící byl podle názoru obviněného vyloučen podle § 30 odst. 1 tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k poškozenému K. R., neboť přísedící B. P. je velmi dobrým přítelem poškozeného K. R., který je ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích uveden jako poškozený pod č. 32. Oba se údajně velmi dobře znají zejména z místa bydliště v obci R. Ačkoliv v rozsudku uvedeného soudu je uvedeno, že poškozený K. R. bydlí v ulici L. v Č. B., ve skutečnosti bydlí v obci R., v níž od r. 1992 v ulici L. provozuje penzion W. H., na této adrese se velmi často zdržuje a domy obou jmenovaných jsou v této nevelké obci od sebe vzdáleny několik desítek metrů na téže ulici. Dále obviněný uvedl, že přikládá výpis dat z registru živnostenského podnikání přísedícího B. P., který podniká jako fyzická osoba s místem podnikání R., L. 9/244, kde provozuje výše uvedený penzion a výpis z telefonního seznamu, z něhož vyplývá, že poškozený K. R. skutečně bydlí v obci R., L. ulice, a nikoliv v Č. B.

Obviněný tuto okolnost zjistil až v době, kdy probíhalo odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze a namítal ji prostřednictvím svého obhájce při veřejném zasedání o odvolání dne 19. 3. 2003. Tato námitka byla zaprotokolována, avšak odvolacím soudem o ní nebylo rozhodnuto. Obviněný je z těchto důvodů přesvědčen, že je naplněn dovolací důvod uvedených v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože ve věci rozhodl vyloučený orgán.

Obviněný dále namítl, že je naplněn též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že trestní stíhání bylo proti němu vedeno více než pět a půl roku. Poukázal přitom na ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu i článek 6 bod 1, věta první, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., a podle níž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle článku 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Obviněný má za to, že délka jeho trestního stíhání je v extrémním rozporu s uvedenými právními předpisy pokud jde o rychlost řízení, a právem obviněného, aby jeho věc byla projednána co nejrychleji a v přiměřené lhůtě. Vzhledem k závažnému porušení těchto práv obviněného, mělo být trestního stíhání proti němu jako nepřípustné zastaveno podle analogického použití ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu.

Dalším dovolacím důvodem je podle obviněného důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že skutek, za který byl odsouzen, nemůže být kvalifikován podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť by musely být naplněny podmínky uvedené v § 250 odst. 4 tr. zák., tedy škoda, kterou měl svým jednáním způsobit, by musela dosáhnout dolní hranice škody velkého rozsahu, tedy nejméně 5.000.000,- Kč. Obviněný však podle svého přesvědčení nezpůsobil škodu v takové výši. Vrchní soud v Praze podle obviněného nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákona na zjištěný skutkový stav, a tedy nesprávně hmotně právně posoudil skutečnosti zjištěné dokazováním ohledně výše škody. Vrchní soud v Praze se podle názoru obviněného ztotožnil s nesprávnou konstrukcí výpočtu škody tak, jak ji učinil Krajský soud v Českých Budějovicích. Ten výši škody zjistil prostým součtem částek, které odpovídají výši vložených prostředků vkladateli do agentury K.-H a jsou uvedeny v účetních dokladech. Ani krajský soud ani vrchní soud neodečetly od výše částky způsobené škody ty částky, které nebyly obviněným převzaty, a přitom výše těchto částek byla dokazováním zjištěna. Obviněný tvrdil, že od poškozených nikdy nepřevzal částky odpovídající prvním provizím. O tyto částky podle něj nebyl zmenšen majetek poškozených, a proto tyto částky nemohou být zahrnovány do škody, kterou měl obviněný svým jednáním způsobit. Součet těchto částek činí více než 1.000.000,- Kč. Podle obviněného skutečně poskytnutými částkami byly pouze vklady snížené o první provize. Prostředky, které obviněný nezískal, nemohou být proto zahrnovány do škody, kterou měl obviněný způsobit. Obviněný dále namítl, že měly být zohledněny také provize vyplacené poškozeným vkladatelům, a to bez ohledu na to, zda byly vypláceny v období, kdy agentura K.-H fungovala pod majetkovou odpovědností R. H. nebo v období, v němž obviněný již měl provozovat pobočku agentury K.-H v Č. B. pod vlastní majetkovou odpovědností. Připomněl, že vkladatelé za dobu, po kterou měli vloženy své prostředky v agentuře K.-H, inkasovali provize odpovídající úrokové sazbě 40 % - 60 % p. a. Takový úrok je v rozporu s dobrými mravy, je neplatný podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a z tohoto důvodu nelze na provizi nahlížet jako na dohodnutý výnos, jak to učinil krajský soud. Obviněný následně podrobně rozvedl, že soudy neměly zahrnovat do výše škody také části předchozích vkladů, které byly poškozeným vyplaceny na základě nemravných a tedy protiprávních smluv, a které byly poškozenými znovu vloženy. Obviněný dovodil, že i kdyby se dopustil nějaké trestné činnosti, například, že by provozoval neoprávněné podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., k němuž neměl zákonné oprávnění a příslušné povolení podle zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, potom zisk z jeho podnikání, který obdržela většina z poškozených vkladatelů, je ziskem získaným z trestné činnosti a jako takový nikdy nemohl tvořit majetek poškozených. Proto o tyto finanční prostředky nemohl být majetek poškozeným zmenšen. Obviněný vytkl, že částky, které od poškozených nepřevzal a částky náležející společnosti K.-H, které soudy započetly do celkové výše škody, přesahují částku 3.000.000,- Kč. Při správném posouzení výše škody by však soudy podle jeho názoru dospěly k závěru, že škoda nepřevyšuje ani částku odpovídající dolní hranici značné škody a jednání obviněného by bylo nutno kvalifikovat podle jiného ustanovení trestního zákona.

Dovolatel dále namítal, že nebyla správně posouzena subjektivní stránka trestného činu. Odmítl závěr vrchního soudu, že uzavíral smlouvy s vědomím, že nebude schopen dostát svým závazkům, a že tím uvedl poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. Uvedl, že vrchní soud při posuzování nepřímého podvodného úmyslu v době, kdy měl páchat trestnou činnost, vycházel ze skutečností, které obviněnému nemohly být známy. Zmínil okolnosti uzavírání smluv, aktivní jednání o vrácení půjčky se svědkem R. Š., s nímž byly dohodnuty termíny a způsob splácení, stejně tak okolnost, že půjčka poskytnutá svědku M. A. měla být splatná až koncem roku 1996, a proto obviněný nemohl v červenci 1996 vědět, že svědek M. A. půjčku agentuře K.-H neuhradí. Kromě toho jeho snaha, aby pohledávky byly agentuře K.-H zaplaceny, spočívala ve sjednání řady zajišťovacích institutů, jako směnky, zástavní smlouvy k nemovitostem či zajištění prostřednictvím pohledávek za třetími osobami. Přitom existence zajištění těchto pohledávek mnohonásobně převyšovala výši zajištěných pohledávek. Teprve koncem roku 1996 obviněný zjistil, že nebude moci vrátit vkladatelům vložené peníze, přestal nové vklady přijímat či prodlužovat přijaté vklady a finanční situaci oznámil vkladatelům. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že před tímto zjištěním byl přesvědčen o tom, že bude moci dostát svým závazkům a vrátit dlužné částky vkladatelům. Nepřímý úmysl je proto podle přesvědčení dovolatele vyloučen.

Vrchní soud v Praze podle názoru obviněného také porušil ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a § 16 odst. 1 tr. zák., neboť při důsledné aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák. mu měl snížit trest pod dolní hranici trestní sazby. Obviněný nesouhlasil s tím, že nebylo možno použít ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na okolnosti případu, protože podle vrchního soudu byly splněny materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Namítl též, že soudy porušily § 9 odst. 2 tr. zák., popř. § 10 odst. 1 tr. zák., pokud rozhodly, že jediným pachatelem byl obviněný Ing. I. S. Poukázal přitom na postavení a úlohu R. H. i na chování poškozených, kteří svěřovali dobrovolně peníze agentuře K.-H za účelem dosažení značného zisku, přičemž bez poškozených a jejich touhy po vysokých bezpracných ziscích by agentura nemohla fungovat.

Obviněný dále namítl porušení ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť po změně trestního zákona provedené zák. č. 265/2001 Sb. nemohla být vzhledem k osobě obviněného, jeho zavinění i pohnutce naplněna podmínka § 88 odst. 1 tr. zák. a nebylo proto možno jednání obviněného kvalifikovat podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Dalším důvodem, o který obviněný opřel své dovolání, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný jej odůvodnil tím, že při zjišťování výměry trestní sazby stanovené v trestním zákoně na konkrétní trestný čin, je třeba vzít v úvahu i obecná ustanovení trestního zákona o ukládání a výkonu jednotlivých trestů, včetně ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Protože ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. nebylo aplikováno, ačkoliv podle názoru obviněného byly pro jeho použití splněny zákonné podmínky, byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřuje dovolatel v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h) tr. řádu.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02, v celém rozsahu, aby zrušil i vadné řízení, které předcházelo vydání tohoto rozsudku, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal rozhodl.

Současně navrhl, aby předseda senátu postupoval podle § 265h odst. 3 tr. řádu a předložil bez zbytečného odkladu spisy Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí v této věci.

Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích předložil spis Nejvyššímu soudu České republiky s tím, že neshledal důvod k postupu podle § 265h odst. 3 tr. řádu vzhledem k obsahu spisu a důvodům podaného dovolání.

Nejvyšší státní zástupkyně navrhla v písemném vyjádření k dovolání obviněného, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. K námitce podjatosti přísedícího uvedla, že přísedící rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně a toto rozhodnutí bylo v dovolacím řízení v celém rozsahu zrušeno. Námitka dovolatele proto dle ní nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Za zjevně nedůvodnou považovala námitku obviněného ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Poukázala na to, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) ani jiná mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, neobsahují ustanovení, které by ukládalo smluvnímu státu povinnost nepokračovat v trestním stíhání, které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Taková povinnost neexistuje ani v případě, že by šlo o neodůvodněné průtahy takového charakteru, že by vskutku došlo k porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě podle článku 6 odst. 1 Úmluvy. V trestní věci obviněného šlo o rozsáhlou trestní věc s velkým počtem poškozených a délka trestního stíhání podle jejího názoru není taková, aby došlo k extrémnímu rozporu mezi právem státu na potrestání pachatele trestného činu a právem obviněného na projednání jeho trestní věci v přiměřené lhůtě.

Nejvyšší státní zástupkyně dále poukázala na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu slouží k nápravě právních vad ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Námitky obviněného týkající se subjektivní stránky směřují vesměs proti hodnocení důkazů soudy (např. ve vztahu k předpokládané návratnosti půjček poskytovaných třetím osobám) a jde tedy o námitky skutkové, které nelze podřadit pod zmíněný dovolací důvod. V podstatě stejný skutkový charakter mají podle nejvyšší státní zástupkyně i námitky, které se týkají výše způsobené škody, když obviněný neuvedl žádné konkrétní ustanovení trestního zákona nebo jiného právního předpisu, které mělo být porušeno napadeným rozhodnutím. Pokud jde o provize, poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000. Podle tohoto rozhodnutí při stanovení výše škody způsobené trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. je nerozhodné, že pachatel vyplatil určité částky jako výnos z půjčených peněz. K naplnění skutkové podstaty trestného činu v takovém případě došlo již v okamžiku, kdy obviněný realizoval svůj podvodný úmysl, tj. uvedením jiného v omyl získal určitou finanční částku a právě výše této částky je pak rozhodná pro stanovení výše škody. Podle stejných zásad bude proto na místě posuzovat věc i tehdy, jestliže provize byly přijaty pachatelem pod záminkou vkladu. Za naprosto bezpředmětnou považuje námitku, podle níž by měly být při stanovení výše škody zohledňovány provize vyplacené v dřívějším období bez jakékoliv souvislosti s trestnou činností obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně také považuje za nelogickou argumentaci obviněného ohledně částek, které byly poškozeným vyplaceny a které poškození znovu vložili do agentury K.-H. Pokud totiž smlouvy uzavírané s poškozenými byly s ohledem na výši provizí od počátku neplatné pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy, nemohly se přijaté finanční prostředky převzaté na jejich podkladě stát vlastnictvím společnosti K.-H.

Pokud jde o námitku obviněného týkající se R. H. uvedla, že v rámci dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku nelze napadat soudní rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto o vině další osoby, na kterou státní zástupce nepodal obžalobu.

Námitka obviněného týkající se absence podmínek § 88 odst. 1 tr. zák. sice částečně obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejvyšší státní zástupkyně ji nepovažuje za důvodnou. Dovolatelem namítané skutečnosti, zejména chování samotných poškozených, kteří umožnili spáchání trestné činnosti, nemohou podle ní nijak výrazně snižovat stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byl uplatněn tím, že odvolací soud při rozhodování o trestu neaplikoval § 40 odst. 1 tr. zák. Tato námitka je podle nejvyšší státní zástupkyně nedůvodná, neboť obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští a ve výměře stanovené na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným.

Pokud jde dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepřicházelo v předmětné věci v úvahu, protože odvolací soud rozhodoval rozsudkem podle § 259 odst. 3 tr. řádu a neučinil žádné z rozhodnutí, která jsou uvedena v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

K tomuto vyjádření podal obviněný dne 6. 1. 2004 písemné vyjádření, které označil jako doplnění dovolání ze dne 25. 7. 2003 podaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02. Především v něm vyjádřil nesouhlas s názorem nejvyšší státní zástupkyně k vyloučení přísedícího. Obviněný trvá na tom, že dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn. I kdyby výklad uvedeného ustanovení trestního řádu učiněný nejvyšší státní zástupkyní byl správný, je třeba podle obviněného přihlédnout ke skutečnosti, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pouze z toho důvodu, že odvolací soud musel reagovat na změnu trestního zákona provedenou zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, a to vzhledem k časové působnosti trestního zákona upravené v § 16 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud se jinak zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a při svém rozhodování z nich vycházel. Přitom se na těchto závěrech podílel vyloučený soudce a tato skutková zjištění nepochybně ovlivnila rozhodnutí odvolacího soudu, který jak sám uvedl, zrušil rozsudek soudu prvního stupně výhradně kvůli novele trestního zákona. Obviněný opakovaně připomněl, že uplatnil námitku podjatosti v průběhu odvolacího řízení, a tedy v souladu s druhou větou § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, avšak o této námitce nebylo odvolacím soudem nijak rozhodnuto. Trval též na tom, že v jeho trestní věci je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť soud měl použít analogicky ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Nesouhlasil s názorem nejvyšší státní zástupkyně ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že jeho námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a výše škody jsou námitkami skutkového rázu. Podle obviněného jde o právní posouzení dokazováním zjištěných skutečností. Obviněný se domnívá, že odvolací soud nesprávně právně posuzoval uvedené skutečnosti a dovoláním se domáhá právě toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal toto právní posouzení zjištěných skutečností. Obdobná je situace podle názoru obviněného ohledně právního posouzení výše škody s ohledem na tzv. první provize. Právní otázkou je též pachatelství, spolupachatelství či jiné formy účastenství na trestném činu. Obviněný nesouhlasí ani vyjádřením nejvyšší státní zástupkyně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Podle jeho názoru pojem výměra trestní sazby stanovená v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, zahrnuje nejen konkrétní výměru uvedenou u skutkových podstat jednotlivých trestných činů ve zvláštní části trestního zákona, ale i obecná ustanovení trestního zákona upravující ukládání jednotlivých trestů, tedy včetně ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Tím, že toto ustanovení nebylo odvolacím soudem aplikováno, byl obviněnému podle jeho názoru uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, protože jím bylo napadeno pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, dovolání bylo podáno u příslušného soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1, 2 tr. řádu a dovolání má obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že rozhodnutí, které je napadeno dovoláním, učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu.

Obviněný tento dovolací důvod odůvodnil tím, že přísedící B. P. bydlí v obci R., v níž provozuje penzion v ulici L. 9/244, v obci se velmi často zdržuje a domy přísedícího a poškozeného K. R. jsou od sebe vzdáleny několik desítek metrů. Poškozený K. R., který je ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích uveden pod č. 32, ve skutečnosti bydlí v ulici L. v obci R., a nikoliv, jak je chybně uvedeno v rozsudcích soudů obou stupňů, v ulici L. v Č. B. Oba se velmi dobře znají zejména z místa bydliště. Tyto skutečnosti obviněný zjistil až v době, kdy probíhalo odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze. O jeho námitce však odvolací soud nerozhodl. Obviněný je proto přesvědčen, že přísedící B. P. byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, které bylo proti němu vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť pro poměr k poškozenému K. R. bylo možno mít pochybnost, že nemohl nestranně rozhodovat.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný vznesl námitku podjatosti přísedícího B. P. u veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze dne 19. 3. 2003, v němž bylo projednáváno jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/99. Přísedící B. P. byl členem senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozhodl odsuzujícím rozsudkem v trestní věci obviněného Ing. I. S. Obviněný formuloval námitku podjatosti tak, že přísedící B. P. byl velmi dobrým přítelem poškozeného R. (č. l. 1759 spisu). Přestože tato námitka nebyla výslovně označena za námitku podjatosti, resp. návrh na vyloučení přísedícího, je nesporné, že podle jejího obsahu se jedná o námitku podjatosti přísedícího podle § 30 odst. 1 tr. řádu. Z protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003 ve věci vedené pod sp. zn. 9 To 190/02 (č. l. 1957 až 1961 spisu) je zřejmé, že Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci obviněného Ing. I. S., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 32/99, na tuto námitku při veřejném zasedání ani ve svém rozhodnutí nijak nereagoval.

Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 31 odst. 1 tr. řádu o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Podle § 31 odst. 2 tr. řádu je proti rozhodnutí podle odstavce 1 přípustná stížnost. Podle § 31 odst. 3 tr. řádu o stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal. Povinnost rozhodnout o vyloučení přísedícího vyplývá z § 31 odst. 1 tr. řádu a je dána i v případě, že námitka podjatosti je vznesena v odvolacím řízení proti přísedícímu, který rozhodoval v senátě soudu prvního stupně. Návrh na vyloučení přísedícího totiž může obviněný vznést též poté, co v jeho trestní věci přísedící rozhodoval, popř. i před tím. Soudem příslušným k rozhodnutí o vyloučení přísedícího z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. řádu v této věci je ovšem senát Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozhodoval v trestní věci obviněného, která je vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 16 T 32/99. Odvolací soud proto měl odročit veřejné zasedání a vyčkat výsledku řízení, v němž mělo být rozhodnuto o tom, zda přísedící B. P. byl či nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v uvedené věci. Protože Vrchní soud v Praze takto nepostupoval, nelze bez pravomocného rozhodnutí o vyloučení přísedícího posoudit, zda úkony, na nichž se podílel přísedící B. P., mohly být podkladem pro rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/99. Nejvyšší soud přitom zjistil z tohoto spisu, že svědek K. R. skutečně trvale bydlí na adrese L. 25, R. (č. l. 1181 spisu).

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil k odvolání obviněného Ing. I. S. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/99, a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let, podle § 39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem a podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti záležející v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu čtyř roků. Nové rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. řádu může odvolací soud učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Podkladem pro rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byly skutkové i právní závěry učiněné před soudem prvního stupně, přičemž na rozhodování u soudu prvního stupně se podílel přísedící, ohledně něhož nebylo rozhodnuto o tom, zda je vyloučen z důvodů uvedených v § 31 odst. 1 tr. řádu či nikoli. Vrchní soud v Praze, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, zrušil rozsudek soudu prvního stupně s přihlédnutím k § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestních zákonů vzhledem k novele trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002.

Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn, když soud nezaujal jednoznačné stanovisko k tomu, zda je námitka podjatosti přísedícího důvodná či nikoliv a nebylo tak rozhodnuto o návrhu obviněného na vyloučení přísedícího.

Absence pravomocného rozhodnutí o tom, zda je přísedící B. P. v této věci vyloučen či nikoliv, znamená, že Nejvyšší soud považuje za předčasné, aby se zabýval dalšími důvody dovolání obviněného.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 9 To 190/02, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení. Před rozhodnutím o odvolání obviněného Ing. I. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/99, musí senát tohoto soudu, který rozhodoval v uvedené věci, podle § 31 odst. 1 tr. řádu rozhodnout o námitce podjatosti přísedícího B. P. Senát o vyloučení přísedícího, který je členem senátu, rozhodne v neveřejném zasedání usnesením, proti němuž je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek. Teprve poté, co bude rozhodnuto o tom, zda přísedící byl či nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 32/99, Vrchní soud v Praze rozhodne podle výsledku tohoto řízení o odvolání obviněného.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek