5 Tdo 1263/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 256a odst. 1 tr. zák., § 256a odst. 2 tr. zák., § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 3 tr. zák.



5 Tdo 1263/2013-55
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný I. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 55 To 134/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 134/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 55 To 134/2013, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 134/2011, v části pod bodem 2) výroku o vině, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, a dále v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jeseníku p ř i k a z u j e , aby věc obviněného I. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 134/2011, byl obviněný I. K. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon ), a v bodě 2) téhož výroku trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Za to byl obviněný I. K. odsouzen podle § 256 odst. 3 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně soud obviněnému uložil podle § 59 odst. 2 tr. zákona povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti na tři roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit náhradu škody vyjmenovaným poškozeným, přičemž někteří z nich byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 ost. 2 tr. ř. Poškozená společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný sice neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, ale v podstatě citoval jeho zákonné znění, neboť vyslovil názor, že hmotně právní vadou, kterou předpokládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo zatíženo řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, který ji však neodstranil. Obviněný napadl tedy rozhodnutí soudů obou stupňů ve všech výrocích, tedy o vině, o trestu a také o náhradě škody. Namítl, že soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s objektivní a subjektivní stránkou skutkové podstaty trestných činů, jejich skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. v nich nemají oporu a soudy aplikovaly výlučně trestní zákon, aniž by však přihlédly k odpovídající právní úpravě jiných právních norem, především občanského práva a insolvenčního zákona. Vyjádřil přesvědčení, že byl odsouzen v podstatě za nepodání insolvenčního návrhu, přičemž takové jednání není trestné.

K trestnému činu zvýhodňování věřitele dovolatel podotkl, že v průběhu trestního řízení nebyl prokázán způsob, jímž mělo konkrétně dojít ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Pouhým účetně provedeným zápočtem k tomu nemohlo dojít, neboť žádný majetek ze společnosti nebyl odstraněn. U trestného činu poškozování věřitele použil obviněný tutéž argumentaci, přičemž zdůraznil, že z prodeje předmětné nemovitosti nemohli být uspokojeni žádní další věřitelé kromě věřitelů zástavních. Podle obviněného proto ani nemohlo být prokázáno zhoršení postavení dalších věřitelů, neboť k žádné změně jejich postavení vůbec nedošlo, což plyne ze samotné podstaty institutu zástavního práva. Dále poukázal na porušení principu in dubio pro reo v průběhu hodnocení důkazů, zejména pokud odvolací soud vyslovil spekulativní úvahy, že dané nemovitosti mohly být prodány za vyšší cenu. Zdůraznil, že zástavní věřitelé byli o prodeji informováni a namítl zlepšování jejich postavení v průběhu následujícího a dosud probíhajícího splácení dluhu jím samým. Obviněný také odkázal na vyjádření státní zástupkyně před odvolacím soudem, která ve svých úvahách trestnost jeho jednání zpochybnila. Napadené usnesení soudu druhého stupně podle obviněného rovněž nelze přezkoumat pro nedostatky v jeho odůvodnění. Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci a aby obviněného zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného I. K. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radka Doležela. Podle jeho názoru ve věci obviněného tzv. extrémní nesoulad nenastal, je proto nutné vycházet ze správných skutkových zjištění soudů obou stupňů. Zdůraznil, že obviněný si nechal v plné výši splnit svoji pohledávku, kterou měl za společností IKRA, s.r.o., ačkoli tato měla být plněna pouze poměrně, čímž způsobil ostatním věřitelům značnou škodu. U druhého skutku státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství opět souhlasil ze závěry soudů, přitom poukázal na nesoulad ve vyjádřeních obviněného, který ač obhajoval svůj postup tím, že nechtěl prodat danou nemovitost prostřednictvím exekuce pro její nevýhodnost, nemovitost zatím neprodal a zástavním věřitelům jejich pohledávky splácí. V závěru poukázal na to, že postavení zástavních věřitelů se sice nezměnilo, ovšem prodejem daného majetku se podstatně zhoršilo postavení ostatních věřitelů, což pro státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství představuje dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného trestným činem poškozování věřitele. Uplatněný dovolací důvod tak z jeho pohledu naplněn nebyl a Nejvyšší soud by měl proto dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný I. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Svůj mimořádný opravný prostředek opřel obviněný o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento důvod tedy směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Co se týče výhrad, které obviněný uplatnil v části svého dovolání týkající se trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zákona, nejsou důvodné, pokud alespoň část z nich vytýkala nesprávné hmotně právní posouzení tohoto skutku.

Předně je nutné uvést na pravou míru názor obviněného tak, jak jej v dovolání vyjádřil ve vztahu ke zvýhodnění sebe jako jednoho z více věřitelů obchodní společnosti IKRA s. r. o. Podstatou tohoto trestného činu je totiž jednání, jímž pachatel zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného svého věřitele na úkor ostatních. Z obsahu trestního spisu jasně vyplynulo, že obviněný uspokojil sebe jako věřitele v plné výši své pohledávky, jejíž existence nebyla výrokem soudu zpochybněna, a učinil tak v době, kdy opět bez jakýchkoli pochybností věděl, že uvedená obchodní společnost není schopna hradit své splatné závazky, tj. byla insolventní a k uspokojování těchto závazků mělo dojít poměrně podle zásad uvedených v §§ 244 a 306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Obviněný tedy obdržel k úhradě vlastní pohledávky vůči obchodní společnosti více, než by mu náleželo při dodržení uvedené zásady poměrného a rovnoměrného uspokojování, a stalo se tak na úkor ostatních věřitelů. Přestože část argumentů, jimiž se obviněný snažil zpochybnit správnost právního posouzení tohoto skutku, má skutkový charakter, zejména pokud obviněný odmítal prokázání konkrétního způsobu zmaření uspokojení věřitelů, k němuž mělo dojít pouze účetně provedeným zápočtem, je možné poukázat na výsledky znaleckého zkoumání účetních dokumentů obchodní společnosti IKRA s. r. o., jak je prezentovala znalkyně Ing. Lenka Vyhlídalová v jím zpracovaném znaleckém posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Také v dopise ze dne 19. 7. 201 (č. l. 886 trestního spisu) a následně i u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 22. 7. 2013 (č. l. 890 trestního spisu) znalkyně zopakovala, že podle zkoumaných dokumentů došlo k převodu finančních prostředků z majetku společnosti ve prospěch uspokojení pohledávky obviněného. Přestože popis skutku pod bodem 1) výroku o vině ne zcela přiléhavě zmiňuje započtení , z důkazů vyplynula skutková zjištění o dispozici s hotovostními penězi obchodní společnosti, která i podle vědomosti obviněného byla nejméně od 24. 6. 2009 v insolvenci a obviněný s nimi ve vlastní prospěch manipulovat v rozporu se zásadou poměrného a rovnoměrného vypořádání a přednostně uspokojil vlastní pohledávku ke škodě ostatních věřitelů, kterým se mohlo dostat alespoň částečného vrácení jejich splatných pohledávek. Odvolací soud na str. 6 napadeného rozhodnutí vysvětlil podstatu trestnosti uvedeného jednání obviněného a učinil tak přehlednější a výstižnější rozlišení obou skutků, které předtím nalézací poněkud zastřel nadbytečným zásahem do popisu skutkových okolností uvedených v obžalobě, za nichž došlo ke spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona. V daném případě nebylo podstatou protiprávního jednání pouhé účetní započtení , jak se snažil obviněný ve svém dovolání prosadit. Nejednalo se tak o situaci, kdy plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení pohledávek věřitelů, bylo věřiteli poskytnuto vzájemným započtením existujících pohledávek, což judikatura rovněž připouští jako jednu z možných forem spáchání tohoto trestného činu a platí i podle nové právní úpravy po 1. 1. 2010. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněné pod číslem 6/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podkladem pro odsouzení obviněného se v této části žalovaného jednání stala nepochybná zjištění, že obviněný obdržel z majetku obchodní společnosti IKRA s. r. o. více, než mu jako věřiteli této insolventní společnosti díky jejímu úpadkovému stavu náleželo a co by jinak neobdržel bez popsaných skutkových okolností. Také výše škody, která vznikla věřitelům, z nichž nebylo možné vyloučit ani věřitele zástavní, neboť jejich celkové pohledávky převyšují hodnotu zajištěných nemovitostí a v souladu s ustanovením § 167 odst. 2 insolvenčního zákona by se v rozdílu mezi hodnotou zajištění a zajištěnými pohledávkami staly též pohledávkami nezajištěnými. V tomto směru Nejvyšší soud nemohl přisvědčit odpovídajícím námitkám obviněného týkajícím se absence znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona, jímž byl uznán vinným. Odsouzení za tento trestný čin proto není zatíženo žádnou vadou v hmotném právu, a to jak norem trestních, tak i ustanovení insolvenčního zákona.

Opačný závěr však Nejvyšší soud přijal ohledně druhého skutku kvalifikovaného jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 3 tr. zákona, jak je popsán pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. V této části shledal Nejvyšší soud výhrady obviněného důvodnými, neboť soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení hmotného práva.

Trestného činu poškozování věřitele se měl obviněný ve stručnosti dopustit tak, že jako jediný jednatel společnosti IKRA s.r.o. na základě kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2009 převedl nemovitý majetek této společnosti do svého vlastnictví za částku 5.000.000,- Kč, přesto, že byl prokazatelně nejpozději dne 24. 6. 2009 seznámen s hospodářským stavem společnosti a věděl, že tato společnost není schopna pro nedostatek peněžních prostředků plnit dlouhodobě své závazky vůči věřitelům v celkové výši nejméně 8.917.061,45 Kč, čímž ke škodě uvedených věřitelů odstranil část majetku společnosti a způsobil jim škodu ve výši 2.069.000,- Kč, když nejméně částečně zmařil uspokojení věřitelů, neboť společnosti nezbyl dostatečný majetek, ze kterého by mohli být věřitelé zcela uspokojeni, přičemž kupní cenu uhradil pouze do výše 2.931.000,- Kč.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zákona patřil mezi tzv. úpadkové delikty a jeho objektem je tudíž ochrana majetkových práv věřitelů a jeho podstatou je poškozovací jednání vůči majetku dlužníka, které způsobí poškození jeho věřitelů. Obviněný byl odsouzen za variantu uvedenou pod písm. a) základní skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v odstranění majetku dlužníka, ačkoli realizovaný prodej označených nemovitostí odpovídá jiné zákonné variantě a to zcizení . Nejde však o zásadní právní vadu, ta spočívá v jiné skutečnosti, kterou soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily. Jednou z podmínek trestnosti za tento trestný čin je totiž dispozice s takovým majetkem, který byl způsobilý k uspokojení věřitelů dlužníka. To znamená, že pachatel zmaří, event. částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí svůj majetek bez obdržení jeho hodnoty zpět do svého majetku, přičemž věřitel poté nemá možnost uspokojit svou pohledávku zcela nebo alespoň zčásti z jiného majetku dlužníka. Argumentem opaku se tudíž dlužník nedopustí trestného činu poškozování věřitele, pokud sice zcizí svůj majetek nebo jeho část, pokud je nelze použít k uspokojení pohledávky tohoto věřitele proto, že byl majetek zatížen zástavním právem jiného věřitele, které převodem přešlo na další osobu, a tento jiný zástavní věřitel by nemohl uspokojit svou nesplacenou pohledávku jinak než z celého výtěžku prodeje zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006, publikované pod č. 994 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 31, ročník 2007, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.

Podle výpisu z katastru nemovitostí založeného na č. l. 141 byly v okamžiku prodeje předmětné nemovitosti zatíženy celkem třemi zástavními právy ve prospěch zástavních věřitelů - společností CARION BOHEMIA, a.s., PECUNIA LEASING, a.s. a M. a H. O. Hodnota takto zajištěných pohledávek činila minimálně 7.170.821,42 Kč. V trestním řízení byl k ocenění převáděných nemovitostí přibrán znalec Ing. Jaroslav Horák, který jejich hodnotu stanovil v rozmezí 4.500.000,- až 5.000.000,- Kč a to bez přihlédnutí k jejich zatížení zástavními právy. Jak lze zjistit z prostého porovnání těchto částek, žádní jiní věřitelé kromě zástavních by z výtěžku prodeje těchto nemovitostí nemohli být uspokojeni. Jak sám obviněný správně namítl ve svém dovolání, již ze samotné povahy institutu zástavního práva nelze dispozicí se zástavou způsobit změnu v postavení zástavních věřitelů a to ani v případném insolvenčním řízení. Podle ustanovení § 164 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, totiž zástavní právo působilo vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak. Stejně tak jsou posuzovány pohledávky zástavních věřitelů v insolvenčním řízení, neboť podle ustanovení § 167 odst. 1 zákona č. 186/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění účinném v době majetkové transakce, se zajištění věřitelé v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Zástavní věřitelé proto nebyli změnou majitele daných nemovitostí nijak dotčeni na možnosti domoci se svých pohledávek prostřednictvím zpeněžení zástavy. Na těchto závěrech nemůže samozřejmě nic změnit skutečnost, že se zástavní věřitelé rozhodli přijímat od obviněného finanční splátky k umoření svých pohledávek, a nevyužili dosud svého zajištění na předmětných nemovitostech.

Odvolací soud se s výše uvedenými argumenty obviněného vypořádal nepřesvědčivě, resp. se s nimi nevypořádal vůbec. Na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí pouze chronologicky rozvedl dispozice s danými nemovitostmi, aniž by se jakkoli zabýval změnou postavení zástavních věřitelů, k nimž v důsledku těchto transakcí došlo, aniž by se vypořádal se zcela zásadní otázkou pro posouzení předmětné majetkové dispozice, a to jakým konkrétním způsobem měli být poškozeni nejen sami zástavní věřitelé ale dokonce věřitelé ostatní, jejichž nároky nebyly nijak zajištěny. Soud prvního stupně ve svém výroku o vině pod bodem 2) totiž zahrnul do skupiny poškozených věřitelů všechny bez jejich rozlišení na ty zástavní a ty bez zajištění. Odvolací soud uvedenou hmotně právní vadu tohoto výroku nenapravil, ztotožnil se tak s nesprávným právním názorem soudu nalézacího, když tento výrok ponechal nedotčen.

Pokud své úvahy odvolací soud opřel o zjištění, že uzavřená smlouva byla pro společnost IKRA s. r. o. celkově nevýhodná, čemuž lze přisvědčit, je na tomto místě nutné zdůraznit, že trestnost jednání obviněného měla spočívat nikoli v nevýhodnosti uzavřené smlouvy, ale v poškozování věřitele formou, jak byla definována v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákona. Jak již bylo uvedeno, v daném případě nemohlo převodem nemovitostí zatížených zástavními právy dojít k trestně relevantnímu následku v podobě zmaření uspokojení zástavního věřitele a jiní věřitelé se s ohledem na výši zajištěných pohledávek a cenu předmětných nemovitostí nemohli vůbec uspokojit.

Nejvyšší soud proto shledal naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného, a ve vztahu k výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. V této části tedy bylo dovolání obviněného důvodné.

Pouze na vysvětlení Nejvyšší soud připomíná, že se nemohl zabývat námitkou o nedostatečném odůvodnění usnesení odvolacího soudu, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovoláním napadnout (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněného I. K. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 55 To 134/2013, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 134/2011, v části pod bodem 2. výroku o vině a v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jeseníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom bude Okresní soud v Jeseníku ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud a v jeho intenzích musí rozhodnout o skutku popsaném pod bodem 2) výroku o vině napadeného odsuzujícího rozsudku, za zbývající trestný čin, ohledně něhož nedošlo v dovolacím řízení ke změně pak bude nutné uložit obviněnému trest a znovu rozhodnout o nárocích poškozených. Podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným.

Podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová