5 Tdo 1258/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1258/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2003 o dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 To 83/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 98/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 3 T 98/2002, uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a tr. zák., trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to plynového revolveru zn. Holek, model 040, ráže 9 mm Knall, v. č. 104048243. Proti tomuto rozsudku podali obviněný J. Č., jeho družka a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 To 83/2003, tak, že všechna odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 To 83/2003, napadl obviněný J. Č. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání směřovalo pouze do výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný v dovolání namítl, že žil jako druh s dcerou poškozené E. D. a měl volný přístup po celém domě, a proto nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný dále uvedl, že se nedopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože věděl, kde má poškozená E. D. peníze, a proto neměl žádný důvod použít násilí k získání peněz. Je přesvědčen, že provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 To 83/2003, podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu v celém rozsahu zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. řádu vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného J. Č. nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost soudu prvního stupně a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze však již namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný J. Č. opřel část dovolání o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Jde zejména o námitky obviněného, že se nedopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože věděl, kde má poškozená E. D. peníze neměl proto žádný důvod použít násilí k získání peněz. Stejnou povahu má i námitka, že provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně. Takové výhrady však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Obviněný J. Č. však současně uplatnil i výhradu, že žil jako druh s dcerou poškozené E. D. a měl volný přístup po celém domě, a proto nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., což je námitka týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, vyplývá, že obviněný J. Č. vnikl do bytu poškozené E. D. neoprávněně. Za neoprávněné vniknutí do bytu je nutné považovat takové vejití do bytu, které je nežádoucí, bez souhlasu či proti vůli oprávněného uživatele. Není pochyb o tom, že obviněný J. Č. neměl souhlas ke vstupu do bytu, protože poškozená E. D. ho opakovaně vykazovala z celého domu a nepřála si jeho setrvání v domě, a tím spíše v jejím bytě. Není také pochyb o tom, že obviněný vnikl do jejího bytu proti její vůli a tedy neoprávněně a zde užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí, přičemž jednání spáchal se zbraní, jak to vyplývá ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku prvního stupně. V bytě se snažil donutit poškozenou E. D. k vydání 50.000,? Kč pod pohrůžkou bezprostředního násilí (přiložení plynového revolveru na čelo poškozené) a za použití násilí (uchopení za rameno a odhození poškozené do kouta). Takto popsanému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. a trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný J. Č. uplatnil v dovolání námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž bylo třeba, aby dovolací soud prováděl úkony pro objasnění věci nebo dokonce doplňoval dokazování ve veřejném zasedání podle § 265r odst. 7 tr. řádu. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal