5 Tdo 1257/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník, § 156 odst. 1 tr. zákoník, § 268 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1257/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2011 o dovoláních, která podali obvinění D. J. , M. K. , D. P. a Z. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 To 19/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 2/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání všech obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 35 T 2/2008, byli obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. (spolu s dalšími pěti obviněnými) uznáni vinnými jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce tr. zákoník ), jednak přečinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byli obvinění D. J. a M. K. uznáni vinnými též přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku skutkem popsaným ve výroku o vině v uvedeném rozsudku.

Za tyto trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný D. J. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 8 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou specifikovány ve výroku o trestu v citovaném rozsudku. Obvinění M. K. a D. P. byli odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody každý v trvání 5 let, k jejichž výkonu byli zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněný Z. S. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou specifikovány ve výroku o trestu v citovaném rozsudku.

Odvolání, která podali obvinění D. J., M. K., D. P., Z. S. a někteří další spoluobvinění proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 To 19/2010, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná. Současně odvolací soud nově rozhodl o vině a trestu obviněných J. P. a M. S.

Obvinění D. J., D. P. a Z. S. podali dne 30. 7. 2010 proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dne 18. 8. 2010 pak obviněný D. J. prostřednictvím dalšího obhájce doplnil své dovolání, a to rovněž s odkazem na citovaný dovolací důvod. Obviněný M. K. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 12. 7. 2010 a uvedl v něm také dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle názoru obviněných D. J., D. P. a Z. S. důkazy provedené ve věci nesvědčí o existenci jejich spolupachatelství. V této souvislosti obvinění výslovně zpochybňují skutkové závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu ohledně nálezu shodných krabic, nádob, lahví a etiket, což zejména podle soudu prvního stupně svědčilo o shodném dodavateli zboží. Současně obvinění brojí proti správnosti a rozsahu provedeného dokazování, přičemž výslovně namítají nezákonnost procesního úkonu spočívajícího v prohlídce jiných prostor a pozemků. Za pochybení soudů nižších stupňů obvinění považují i skutečnost, že se dostatečně nevypořádaly s rozsahem daňového úniku. Podle názoru obviněných přetrvávají ve věci pochybnosti i v tom směru, zda použitý líh podléhal příslušné dani a zda pocházel ze stejného zdroje. Závěr soudů, podle něhož v posuzované věci šlo o zkrácení daně ve velkém rozsahu společným jednáním více osob, považují obvinění za nesprávný. Obviněný D. J. v doplněném podání pak zpochybnil i výši škody u zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru z provedených důkazů nevyplývá takový rozsah zkrácení spotřební daně. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, zjištěnou činností se zabývaly celkem tři skupiny osob, které postupovaly nezávisle na sobě. Proto podle obviněného nelze projednávaný čin posoudit podle přísnější právní kvalifikace, ke které dospěly soudy nižších stupňů.

Závěrem svých dovolání obvinění D. J., D. P. a Z. S. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Pokud jde o dovolání obviněného M. K., podle jeho názoru soudy nižších stupňů založily vinu tohoto obviněného na nezákonných důkazech spočívajících ve výslechu spoluobviněných jako neodkladných a neopakovatelných úkonech, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V posuzované věci nebyl podle obviněného dostatečně prokázán rozsah jeho účasti na trestném činu [z kontextu dovolání vyplývá, že obviněný vztáhl tuto námitku ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku]. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že u něj nedovodily znalost všech rozhodných okolností, které se týkají daňové problematiky, a nevyloučily ani možnost posoudit jeho jednání z hlediska skutkového omylu. Podle přesvědčení obviněného se soudy nedostatečně vypořádaly s důkazy, které se týkaly subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, a jejich podstatné pochybení shledává obviněný i v použití nezákonného důkazu spočívajícího v prohlídce jiných prostor a pozemků. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak na jeho nález ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, jímž bylo částečně zrušeno ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu. I když byl citovaný nález vydán až po pravomocném skončení nyní projednávané věci, lze ho na ni podle obviněného vztáhnout.

Obviněný M. K. proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných D. J., M. K., D. P. a Z. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného M. K., podle názoru státního zástupce podstatná část námitek tohoto obviněného není způsobilá naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což platí i o námitkách, jimiž obviněný zpochybnil procesní použitelnost výpovědí spoluobviněných a důkazů získaných na základě příkazu k prohlídce nebytových prostor provedené podle § 83a tr. řádu. Státní zástupce pak nepovažuje za důvodné ani výhrady obviněného směřující proti správnosti posouzení subjektivní stránky zločinu, pro který byl stíhán a odsouzen, ani s nimi související tvrzení obviněného o jeho omylu ohledně daňových předpisů. Takový omyl o mimotrestních normách se sice posuzuje podle zásad o skutkovém omylu, ale nelze ho bez dalšího presumovat, přičemž podle státního zástupce je notoricky známou skutečností, že lihoviny podléhají spotřební dani, a žádné konkrétní skutečnosti nenasvědčují tomu, že by o tom obviněný jako občan České republiky nevěděl. Jak navíc státní zástupce připomenul, k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou ohledně posuzovaného zločinu představuje velký rozsah jeho spáchání (viz § 240 odst. 3 tr. zákoníku), postačuje zavinění z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Proto obviněný ani nemusel detailně znát právní úpravu, která stanoví výši daňové povinnosti.

Pokud jde o dovolání obviněných D. J., D. P. a Z. S., nepovažuje je státní zástupce za důvodná. Podle jeho přesvědčení rozhodná skutková zjištění odpovídají všem znakům spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak nenaplňují ani námitky obviněných, jimiž zpochybňují výši daňového úniku a vytýkají nezákonné provedení prohlídek nebytových prostor z důvodu chybějících předchozích výslechů. Přitom tvrzení obviněných o jejich sledování orgány celní správy jsou z hlediska trestní odpovědnosti bez významu, neboť ze žádné okolnosti nevyplývá, že by snad trestnou činnost obviněných iniciovaly celní orgány nebo orgány činné v trestním řízení.

Státní zástupce se vyjádřil i k dodatku dovolání obviněného D. J., přičemž jeho námitky podle státního zástupce nemohou založit existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jsou v podstatě jen polemikou s dosavadními skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože je zjevně neopodstatněné, a aby odmítl dovolání obviněných D. P., Z. S. a D. J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. opírají jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. však v podstatné části svých dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obvinění především zpochybňují výsledky dokazování a shledávají existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obvinění dovozují v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných D. J., M. K., D. P. a Z. S. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a dalších trestných činů, ohledně nichž však obvinění nevznesli žádné konkrétní námitky. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. tedy v části svých dovolání ve skutečnosti nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jejich skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění totiž nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovoláních zaměřili zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.

Citovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu ovšem neodpovídají ani námitky obviněného M. K., kterými zpochybnil jednak procesní podmínky pro provedení výslechů spoluobviněných jako úkonů neodkladných či neopakovatelných, jednak odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, uveřejněný pod č. 219/2010 Sb. Podle jeho názoru byl totiž v posuzované věci postup policejního orgánu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

K námitce procesní nepoužitelnosti výslechů spoluobviněných Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že za neodkladný úkon se ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neodkladný úkon se tedy vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání (srov. slovní spojení než bude zahájeno trestní stíhání ). To, zda se v konkrétní věci jedná o neodkladný (nebo i neopakovatelný) úkon, se posoudí vždy podle okolností konkrétního případu. O provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu pořizuje policejní orgán protokol, v němž je povinen uvést skutečnosti odůvodňující povahu takového úkonu. Jak je tedy patrné z uvedených pravidel, o neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu zpravidla nejdříve rozhoduje policejní orgán, který současně ve vztahu ke konkrétní osobě posoudí, zda jsou splněny zákonné podmínky citovaného ustanovení. Výjimkou je pouze neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka či v rekognici ve smyslu § 158a tr. řádu, o jehož povaze rozhoduje státní zástupce, který je oprávněn též navrhnout provedení takového úkonu za účasti soudce již před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby. O procesní použitelnosti tohoto důkazu přitom platí mimo jiné ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, tj. soud může přečíst protokol o dřívější výpovědi svědka, jestliže byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. řádu.

Pokud jde o konečné posouzení povahy úkonu, který byl ve stadiu přípravného řízení proveden jako neodkladný či neopakovatelný, je k závěru o jeho neodkladnosti nebo neopakovatelnosti povolán věcně a místně příslušný soud, který projednává podanou obžalobu. Zmíněná úvaha soudu současně znamená i vyřešení otázky, zda lze takový úkon považovat za procesně použitelný ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. I když tedy policejní orgán provedl neodkladný či neopakovatelný úkon, neznamená to bez dalšího jeho neomezenou použitelnost v dalších stadiích trestního řízení. V tomto směru není tudíž podstatné, zda policejní orgán prováděl úkony jako neodkladné či neopakovatelné před zahájením trestního stíhání nebo po něm (§ 158 odst. 3 tr. řádu, resp. § 164 odst. 1 tr. řádu). Ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu totiž obecně definuje neodkladné a neopakovatelné úkony pro celé trestní řízení. Platí však, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony provedené před zahájením trestního stíhání nemusí policejní orgán opakovat, pokud byly provedeny zákonným způsobem (§ 164 odst. 2 tr. řádu). Obviněný, resp. jeho obhájce má ovšem možnost v řízení před soudem zpochybňovat důkazy opatřené na podkladě neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, a to stejně jako kterékoli jiné důkazy, jak se ostatně stalo i v posuzované věci. Jak navíc vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr. řádu ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1392/2007, publikované pod č. T 1082. v sešitě 45 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008). Proto neobstojí tvrzení obviněného M. K., v němž nesouhlasí s posouzením výslechů spoluobviněných v této věci jako úkonů neodkladných či neopakovatelných. Přitom obviněný ani blíže nekonkretizuje, z jakých důvodů nelze uvedené výslechy pokládat za neodkladné či neopakovatelné úkony.

Pokud jde o námitku obviněného M. K., v níž s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, uveřejněný pod č. 219/2010 Sb. zpochybnil zákonnost úkonu v podobě prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 83a tr. řádu, taková námitka rovněž není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nad rámec tohoto dovolacího důvodu však Nejvyšší soud připomíná, že podle § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pravomocná rozhodnutí (vyjma rozsudků) vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu, zůstávají nedotčena, což platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Proto i příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků vydané podle zrušené části ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu zůstaly v platnosti. K uvedené problematice se v souvislosti s vydáním shora citovaného nálezu navíc vyjádřilo i plénum Ústavního soudu, které ve svém stanovisku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10, publikovaném pod č. 426/2010 Sb. výslovně konstatovalo následující: Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Námitka obviněného M. K. tedy v žádném případě nemůže zpochybnit zákonnost provedení zmíněného úkonu, neboť jak je v této trestní věci zřejmé k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor podle § 83a tr. řádu došlo ještě před vyhlášením uvedeného nálezu ve Sbírce zákonů, přičemž tato prohlídka byla nařízena a provedena v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením § 83a tr. řádu.

V návaznosti na výše uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba posuzovat i ostatní námitky obviněných D. J., M. K., D. P. a Z. S., které sice již věcně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, byť je obvinění z větší části založili rovněž na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, Nejvyšší soud je ovšem považuje za nedůvodné. Jde zejména o tvrzení obviněných zpochybňující naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, pro který byli stíháni a odsouzeni. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obvinění svými dovolacími námitkami nezpochybnili právní kvalifikaci skutku jako přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku, resp. v případě obviněných D. J. a M. K. ani jako přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili v souběhu s citovaným zločinem. Proto se Nejvyšší soud nezabýval správností tohoto právního posouzení, neboť podle § 265i odst. 3 tr. řádu byl vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání, přičemž všichni obvinění uplatnili své námitky toliko proti výroku o vině, jímž byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

K tomuto zločinu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, poplatek nebo jinou podobnou platbu, přičemž čin spáchá nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Z hlediska zavinění si pachatel musí být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně je alespoň srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] i s tím, že zkracuje tuto povinnost ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč), přičemž spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§ 16 a § 17 písm. a) tr. zákoníku]; velký rozsah spáchání činu pak lze dovodit zpravidla tehdy, dosáhne-li výše zkrácení daně či jiné povinné platby škody velkého rozsahu, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 a 2 tr. zákoníku (tj. částky ve výši nejméně 5 000 000,- Kč) viz níže.

Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. společně s dalšími spoluobviněnými zkráceně vyjádřeno se záměrem získat značné peněžní prostředky nelegálně vyráběli alkoholické nápoje neoprávněně označené etiketami jiných výrobců. Přitom k výrobě uvedených nápojů používali líh určený pro průmyslové účely, který byl znehodnocen pro běžné užívání látkou Bitrex a který neoprávněně dováželi z Polské republiky. Obvinění si byli vědomi, že popsaným způsobem vyráběné alkoholické nápoje mohou obsahovat zbytkové zdravotně závadné látky (metanol a propandiol), přičemž takto získaný prospěch byl tvořen nepřiznanou a nezaplacenou spotřební daní daní z lihu. Obvinění pak uskutečňovali postupně propojovanou a doplňovanou činnost ve vzájemné spolupráci, která spočívala v zajištění uskladnění lihu, v odstranění jeho hořkosti, v přečerpávání, přefiltrování, ochucování tohoto lihu a v následném plnění do lahví s příslušnými etiketami, jejich zátkování a distribuci alkoholických nápojů vyrobených z upravovaného lihu. K realizaci popsaného protiprávního jednání si obvinění D. J. a Z. S. pronajali nebytové prostory, v nichž docházelo především k čištění a filtrování lihu a odstranění jeho hořkosti, přičemž přečerpávání lihu zajišťovali zejména obvinění D. J. a M. K. Dále obviněný D. J. též řídil výrobu, zajišťoval dodávky surovin a obalů, prováděl platby dalším osobám a byl přítomen při chemické úpravě lihu, zatímco obviněný M. K. (společně s obviněným D. M.) uskladňoval dovážené nádoby s lihem, byl přítomen při chemické výrobě lihu, umožňoval přístup do skladu ostatním obviněným, převážel nádoby s lihem mezi objekty, stáčel líh do menších nádob, filtroval, ředil a ochucoval líh, plnil alkoholické nápoje do lahví, které poté zátkoval a opatřoval etiketami. Konečně obviněný M. K. odvážel vyrobené alkoholické nápoje nezjištěným odběratelům, přičemž s obviněným D. J. je odváželi také do dalších nebytových prostor v obci M. v Královehradeckém kraji. Obvinění Z. S. a D. P. si rovněž pronajali nebytové prostory, v nichž prováděli obdobné činnosti jako obvinění D. J. a M. K. (zejména filtrovali, ředili, barvili a ochucovali líh, následně vyrobené alkoholické nápoje pak plnili do lahví, které zátkovali a neoprávněně opatřovali etiketami různých značek alkoholických nápojů, včetně označení výrobců s ochrannou známkou), přičemž líh jim dodávali obvinění D. J. a M. K. Popsaným jednáním pak obvinění nesplnili zákonnou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň daň z lihu, jak vyplývá zejména z ustanovení § 68 písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a tím zkrátili uvedenou daň nejméně ve výši 7 160 360,- Kč, která zde odpovídá celkovému daňovému úniku způsobenému příjemci daně České republice. Taková skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí nejen o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterou obvinění zpochybnili, nýbrž žádné pochybnosti nelze mít ani o existenci objektivní stránky citovaného trestného činu, včetně jejího znaku spočívajícího ve spáchání činu ve velkém rozsahu.

Ostatně obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. v dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obvinění neuvádějí, proč ve vztahu ke spáchání činu ve velkém rozsahu (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku) není dáno jejich zavinění ani ve formě nedbalosti, které by zásadně postačovalo [§ 16 a § 17 písm. a) tr. zákoníku].

Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných D. J., M. K., D. P. a Z. S. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě zkrácení spotřební daně ve velkém rozsahu k újmě státu, s nímž obvinění museli počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky těchto obviněných zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného zločinu za nedůvodné.

Nejvyšší soud se však neztotožnil ani s výhradami obviněných D. J., D. P. a Z. S. zaměřenými proti správnosti posouzení rozsahu zkrácené spotřební daně (obvinění zde výslovně uvádějí pojem škoda ), jehož se obvinění dopustili. Především škoda již není zákonným znakem skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchaného činu. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Protože daň nebo jiná povinná platba se přiznává, vyměřuje a platí zásadně v penězích, při posuzování rozsahu jejich zkrácení se neuplatní žádná jiná než finanční hlediska, takže tento rozsah zpravidla odpovídá peněžnímu vyjádření příslušné zkrácené platby. Proto lze dovodit větší, značný či velký rozsah ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 tr. zákoníku při dosažení stejných částek, jaké jsou stanoveny pro větší škodu, značnou škodu a škodu velkého rozsahu, resp. pro větší prospěch, značný prospěch a prospěch velkého rozsahu podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ostatně zkrácená daň nebo jiná povinná platba v podstatě není ničím jiným než škodou na straně státu či jiného příjemce takové platby (kterému se nedostane důvodně očekávaného přírůstku na majetku) a prospěchem na straně pachatele či jiného plátce (poplatníka) daně nebo jiné podobné platby (který neoprávněně ušetří majetkové hodnoty odpovídající výši příslušné zkrácení platby).

V trestní věci obviněných D. J., D. P. a Z. S. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obvinění zkrátili daň skutkem popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněných nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obvinění neporušili svou povinnost přiznat a zaplatit daň ve správné výši, resp. kdyby nezatajili skutečnosti zakládající existenci své daňové povinnosti. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obvinění jednali způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, aniž by náležitě splnili povinnost přiznat a zaplatit daň ve výši, která odpovídala zákonu, způsobili škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení spotřební daně, tj. daně z lihu, a to ve velkém rozsahu, protože obvinění dosáhli daňového úniku v celkové výši 7 160 360,- Kč, což odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 5 000 000,- Kč). Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněných, jimiž zpochybnili zkrácení uvedené daně ve velkém rozsahu, za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně správně vycházejí ze skutečnosti, že škoda není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obvinění zkrátili daň, odpovídá velkému rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku.

Proto bylo třeba čin spáchaný obviněnými D. J., D. P. a Z. S. posoudit s přihlédnutím k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Přitom soud prvního stupně správně vyřešil i otázku časové působnosti zákona, neboť jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (viz s. 37) použil na trestný čin obviněných ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., který je pro obviněné příznivější. Z ustanovení § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž byli obvinění původně uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 35 T 2/2008, totiž vyplývalo, že za spáchání tohoto trestného činu hrozil pachateli (tedy i obviněným) trest odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Naproti tomu za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byli obvinění nově uznáni vinnými rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stanoví zákon trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let. Jak je tedy již ze srovnání uvedených trestních sazeb zřejmé, Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku a použily na trestný čin obviněných příznivější zákon účinný v době jejich rozhodování.

Pokud jde o rozsah zkrácené daně či jiné povinné platby, Nejvyšší soud dále připomíná, že v trestním řízení se tato okolnost posuzuje samostatně jako předběžná otázka (§ 9 odst. 1 tr. řádu), a proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně a o jejím případném doměření. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Jak je patrné v trestní věci obviněných D. J., D. P. a Z. S. z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho s. 30 až 34), tento soud vyhodnotil všechny důkazy a uvedl, na základě kterých skutečností dospěl k závěru o rozsahu zkrácení spotřební daně, k němuž došlo spáchaným zločinem. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaku objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spočívajícího ve zkrácení daně ve velkém rozsahu opřel o odpovídající skutkové a právní závěry. Námitka obviněných, v které tvrdili opak, je proto nedůvodná.

Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněnými D. J., D. P. a Z. S., jímž naplnili zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve spáchání tohoto činu ve velkém rozsahu.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněných D. J., D. P. a Z. S., kterými vyjádřili svůj nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o spáchání posuzovaného skutku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které předpokládá úmyslné společné jednání dvou nebo více trestně odpovědných osob a jejich úmysl k tomu směřující. V obecné rovině se za společné jednání považuje především situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků určitého trestného činu, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty obsažené v trestním zákoně. Konečně je spolupachatelstvím i alternativa, jestliže počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, ale ty jsou naplněny až souhrnem jednání všech spolupachatelů (srov. dosud použitelná rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr. v odůvodnění). Přitom shodný (společný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 269). Z popisu rozhodných skutkových okolností vtělených do výroku o vině i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak nepochybně vyplývá shodný (společný) úmysl jednotlivých obviněných (dovolatelů), protože každý z nich si musel být vědom toho, že neoprávněnou výrobou alkoholických nápojů dojde ke zkrácení spotřební daně a jejich koordinovaná činnost k tomu směřovala. Ostatně obvinění disponovali s lihem zcela účelově a cílevědomě (obvinění D. J. a M. K. ho dodávali obviněným Z. S. a D. P.), takže museli vědět o všech rozhodných okolnostech týkajících se výroby a prodeje alkoholických nápojů a z toho vyplývající zákonné povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z lihu.

Nejvyšší soud se ovšem neztotožnil ani s námitkou obviněného M. K., pokud tvrdí, že soudy nižších stupňů se pečlivě nezabývaly ani tím, zda jeho jednání nelze posoudit podle zásad o skutkovém omylu. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní nebo odkazovací dispozicí viz k tomu dosud použitelné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005 (publikované pod č. T 794. v sešitě 16 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005), ale obsahuje tzv. normativní znaky (daň, clo ...). Proto lze v konkrétním případě uvažovat nanejvýš o omylu ohledně ostatních mimotrestních norem vymezujících tyto znaky, které je třeba zvažovat při právní kvalifikaci skutku jako uvedeného trestného činu. Případný omyl o takových ostatních mimotrestních normách se posoudí podle zásad o skutkovém omylu (§ 18 tr. zákoníku) viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006 (publikované pod č. T 904. v sešitě 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Proto pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ani nemusí nijak detailně znát právní úpravu daní a jiných povinných plateb, ale podstatné je, že věděl o všech rozhodných skutkových okolnostech, od nichž se odvíjela jeho povinnost přiznat a zaplatit daň nebo jinou povinnou platbu, a postupoval cílevědomě tak, aby se této povinnosti zcela nebo zčásti vyhnul. V posuzovaném případě tomu tak bylo u všech obviněných včetně obviněného M. K., takže nikdo z nich nemohl jednat za situace srovnatelné se skutkovým omylem.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že právní posouzení skutku spáchaného obviněnými jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku bylo učiněno správně a v souladu se zákonem.

V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění D. J., M. K., D. P. a Z. S. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obvinění ve svých dovoláních zčásti jen opakovali námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. 1. 2011


Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y