5 Tdo 1254/2006
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1254/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 To 47/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 7/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 33 T 7/2002, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným dvojnásobným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti vývoje, výroby, nákupu a odbytu výrobků z plastů a jejich odpadu včetně výrobků kombinovaných na dobu dvou roků. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. J. P., a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění. Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 To 47/2006, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ohledně obviněného Ing. J. Š. ve výroku o vině v bodě 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a ohledně obviněného Ing. J. P. ve výroku o trestu. Poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. J. Š. uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za tentýž, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu I. stupně nezměněn, mu podle § 128 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti vývoje, výroby, nákupu a odbytu výrobků z plastů a jejich odpadu včetně výrobků kombinovaných na dobu dvou roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. J. P. a o náhradě škody.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, napadl obviněný Ing. J. Š. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Vady nesprávného právního posouzení skutku, odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřoval dovolatel v tom, že soud prvního stupně ve svém hodnocení důkazů nepostupoval objektivně a nestranně a neprovedl důkazy zpochybňující tvrzení obsažená v obžalobě. Ke skutku popsanému pod bodem 1. výroku rozsudku vrchního soudu namítl, že společnost P., s.r.o., neměla majetek a její závazky přesahovaly pohledávky. Společnost P., s.r.o., v této době mohla naopak své závazky vůči společnosti L., a.s., plnit formou probíhajících dodávek výrobků. Postoupením pohledávky nezanikla společnosti L., a.s., nevratně možnost přijímání plnění od původního dlužníka P., s.r.o., pokud by tato společnost k tomu měla zdroje. Společnost L., a.s., pak mohla svou pohledávku z postoupení uplatnit v konkursních řízeních vedených proti oběma dlužníkům a možnosti jejího uspokojení se naopak rozšířily. Podle dohody o postoupení pohledávek se však mezi jejími účastníky žádné platby nerealizovaly a nemohlo proto dojít ke škodě či zvýhodnění jednoho z nich. Obviněný se na přípravě této smlouvy podílel v době, kdy byl zaměstnancem společnosti L., a.s., na základě pověření ředitele společnosti. Dopady smlouvy nebyly způsobeny jeho zaviněním, ale rozpory v jednání tehdejších jednatelů. Nebyl mu prokázán úmysl poškodit společnost L., a.s., ani zvýhodnit společnost P., s.r.o. Postoupení pohledávky bylo běžným obchodním případem s přiměřeným podnikatelským rizikem. Prokazování škody se pak mělo dít podle ustanovení občanského a obchodního zákoníku a nikoli volnou úvahou soudu.

Ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku rozsudku krajského soudu dovolatel namítl, že nedošlo ke zvýhodnění společnosti P., s.r.o., neboť jí budova nebyla předána, současně nemohlo dojít ani ke znevýhodnění společnosti L., a.s., neboť tato by ani v případě realizace zástavy neztratila své nároky vůči společnosti P., s.r.o. Okolnost, že si byl obviněný vědom toho, že nad touto společností bude vyhlášen konkurs, hodnotil jako spekulaci soudu. Zástavní a mandátní smlouvy pak neměly nic společného s předmětem činnosti zainteresovaných společností a nejde tudíž o smlouvy, které má na mysli § 128 tr. zák. Jejich uzavřením proto nebyl porušen zákon. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak dovolatel namítl, že teprve v závěru hlavního líčení státní zástupkyně změnila zdůvodnění obvinění v tom smyslu, že obviněný dal popud k uzavření dohody o postoupení pohledávek. Za toto jednání pak byl i odsouzen byl tedy odsouzen za jednání, pro které nebyl obžalován. Odvolací soud také odmítl provedení důkazů navrhovaných obhajobou, kterými mělo být prokázáno mj., že obviněný nepodepsal dokumenty související se zástavní smlouvou týkající se poskytnutí úvěru ve výši 30 mil. Kč týkající se majetku L., a.s. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám zprostil obviněného obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru skutky, pro které byl dovolatel odsouzen, naplňují zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Námitky dovolání jsou zjevně neopodstatněné a jsou opakováním námitek uplatňovaných obviněným v předcházejícím řízení. Proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitky obsahově odpovídající citovanému důvodu pak bylo možno posoudit.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních předpisů, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledal, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky, podle kterých soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval objektivně a nestranně a neprovedl důkazy zpochybňující tvrzení obžaloby. Touto částí dovolání obviněný nesměřoval ke změně právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, ale prosazoval změnu hodnocení důkazů a své obhajoby, resp. nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování. Protože provádění a hodnocení důkazů není upraveno hmotným právem, ale je procesní činností upravenou trestním řádem, ocitl se dovolatel těmito námitkami mimo meze zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi nemohl zabývat. Stejný závěr platí pro námitku, podle které je spekulací soudu zjištění, že si byl obviněný vědom toho, že nad společností P., s.r.o., bude vyhlášen konkurs. Toto skutkové zjištění, ke kterému dospěly soudy nižšího stupně, není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení změnit s odkazem na nesprávnost hmotně právního posouzení. Naopak z něj musí při svých úvahách o právním posouzení skutku vyjít. Ostatní dovolací námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Skutková podstata tohoto trestného činu sankcionuje zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Pracovníkem ve smyslu citovaného ustanovení je osoba v pracovněprávním vztahu s podnikem nebo organizací, přičemž zákon nevyžaduje, aby byl ve vedoucím postavení. Členem orgánu je podle obchodního zákoníku typicky člen statutárního orgánu (člen představenstva u akciové společnosti, jednatel společnosti s ručením omezením) nebo jiného orgánu společnosti na základě zákona (účastník valné hromady, člen dozorčí rady aj.) či jiné právní skutečnosti (orgán vytvořený společenskou smlouvou, stanovami apod.). Podmínka spočívající v tom, že pachatel trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. je pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací, nevyžaduje, aby měl v obou (ve všech) subjektech stejné postavení, proto např. v jednom může být členem orgánu a v druhém pracovníkem (č. 41/1999-III. Sb. rozh. tr.). Není rovněž třeba, aby měly podniky či organizace stejnou právní formu. Zákon v dané skutkové podstatě trestného činu nevyžaduje uzavření smlouvy jen mezi podniky či organizacemi, v nichž je pachatel činný, smluvní stranou může být i třetí osoba a postačí, že jde o smlouvu na úkor jednoho, popř. i více takových subjektů, v nichž pachatel působí (srov. č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci na úkor druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bude. Nevýhodnost smlouvy může mimo jiné spočívat ve skutečnosti, že jedna z organizací (subjektů) je takovou smlouvou zbavena prostředků k podnikání, může se projevit např. při prodeji v nižší smluvní ceně, než za jakou mohl být určitý majetek (plnění) ve skutečnosti zcizen, případně tím, že byl zcizen nesolventnímu kupujícímu, s dlouhou dobou splatnosti ceny a v důsledku toho došlo ke ztížení možnosti úhrady vlastních závazků organizace.

Obviněný se podle rozsudků soudů prvního a druhého stupně dopustil dvou trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., přičemž o prvním z nich rozhodoval znovu Vrchní soud v Olomouci a druhý pak zůstal tímto rozhodnutím nedotčen ve znění bodu 2 výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu se dovolatel dopustil jednání spočívajícího v tom, že za situace, kdy působil ve společnosti L. n. h., a.s., od 1. 2. 1996 do 18. 2. 1998 jako předseda představenstva a poté od 18. 2. 1998 jako člen představenstva ve společnosti P., s.r.o., a od 7. 2. 1991 jako společník, pak v době od 15. 7. 1993 do 12. 3. 1998 jako jednatel ve společnosti P., s.r.o., pak v době od 28. 8. 1991 do 11. 3. 1998 jako výkonný ředitel, a obviněný Ing. J. P. ve společnosti L. n. h., a.s., v době od 16. 3. 1994 do 1. 2. 1996 jako místopředseda představenstva, v době od 24. 6. 1997 do 18. 2. 1998 jako člen představenstva, v době od 18. 2. 1998 do 7. 9. 1998 jako předseda představenstva a v době od 7. 9. 1998 jako místopředseda představenstva, ve společnosti P., s.r.o., jako společník a od 12. 3. 1998 jako jednatel, kdy společnost P., s.r.o., byla jediným vlastníkem společnosti P., s.r.o., a majoritním vlastníkem společnosti L., a.s., a kdy všechny výše uvedené společnosti měly stejný nebo obdobný předmět činnosti, a to zejména výrobu zboží z plastů a setů a obchodní činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, uzavřeli dne 5. 10. 1995 dohodu o finanční výpomoci, která byla uzavřena mezi společností L. n. h., a.s., zastoupenou mimo jiné i obviněným Ing. J. P. jako generálním ředitelem, a společností P., s.r.o., zastoupenou Ing. J. Š. jako jednatelem společnosti, a to ve výši 4.580.000,- Kč, dne 10. 12. 1996 pak uzavřela společnost L. n. h., a.s., zastoupená obviněným Ing. J. P. jako generálním ředitelem dohodu o finanční výpomoci se společností P., s.r.o., zastoupenou obviněným jednatelem Ing. J. Š., o poskytnutí jednorázové návratné finanční výpomoci v objemu 2.000.000,- Kč, a dne 3. 11. 1997 pak společnost L. n. h., a.s., zastoupená obviněným Ing. J. P., členem představenstva a generálním ředitelem, se společností P., s.r.o., zastoupenou obviněným Ing. J. Š., jednatelem společnosti, uzavřela smlouvu o půjčce o poskytnutí návratné půjčky v objemu 2.000.000,- Kč, přičemž věřitelem vždy byla společnost L. n. h., a.s.a dlužníkem společnost P., s.r.o., a tyto finanční prostředky byly poskytovány za účelem zakoupení akcií společnosti L. n. h., a.s., jejichž nákup zajišťovala společnost G. O., a.s., přičemž společnost P., s.r.o., dne 26. 7. 1997 vrátila společnosti L. n. h., a.s., částku 2.200.000,- Kč a dne 2. 12. 1997 částku 2.330.000,- Kč, přičemž pak následně dne 31. 12. 1998 obviněný Ing. J. P. na základě doporučení obviněného Ing. J. Š., jako jednatel společnosti P., s.r.o., podepsal se společností L. n. h., a.s., kterou rovněž zastupoval jako generální ředitel společnosti, dohodu o postoupení pohledávky a vzájemném zápočtu, dle které společnost P., s.r.o., postoupila svou pohledávku za společností P., s.r.o., ve výši 5.191.518,- Kč a postoupením této pohledávky tak společnost P., s.r.o., uhradila svůj závazek vůči společnosti L. n. h., a.s., v téže výši, přičemž dodatkem č. 1 ze dne 22. 3. 2000 byl celkový závazek ke dni 31. 12. 1998 společností P., s.r.o., vůči společnosti L. n. h., a.s., snížen na částku 4. 852.017,- Kč, přičemž v té době oba obvinění věděli, že společnost P., s.r.o., je značně předlužená, není schopna dostát svým závazkům, výrok auditora je záporný, takže dne 20. 12. 1999 byl na společnost P., s.r.o., prohlášen konkurz, jednali tak na úkor společnosti L. n. h., a.s., a tímto svým jednáním poškodili tuto společnost o částku 4.852.017,- Kč.

Jako první se Nejvyšší soud zabýval námitkou odvolatele ke shora citovanému skutku, podle které nebylo vyloučeno uspokojení pohledávek za společností P., s.r.o., a společnost L. n. h., a.s., mohla svou pohledávku z postoupení uplatnit v konkursních řízeních vedených proti oběma dlužníkům. Vyslovil přesvědčení, že možnosti jejího uspokojení se naopak rozšířily. Postoupením pohledávky nezanikla společnosti L. n. h., a.s., nevratně možnost přijímání plnění od původního dlužníka P., s.r.o., pokud by tato společnost k tomu měla zdroje. Tyto právní námitky však nejsou podle názoru Nejvyššího soudu správné.

Předně je třeba uvést, že postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. znamená změnu v osobě věřitele v závazkovém právním vztahu a po postoupení pohledávky je tedy oprávněným vůči určitému dlužníku jiná osoba než před postoupením. Následné plnění dlužníka bývalému věřiteli je z právního hlediska nutno považovat za plnění bez právního důvodu a tedy za bezdůvodné obohacení, které je osoba, v jejíž prospěch bylo plněno, povinna vydat (srov. § 451 odst. 1 obč. zák.). Z téhož důvodu je zřejmé, že plnění z postoupené pohledávky původní dlužník zásadně není oprávněn vymáhat, lze tak učinit pouze na základě dohody ve smyslu § 530 obč. zák. Společnost L. n. h., a.s., nemohla tedy pohledávku po provedeném postoupení vymáhat proti oběma dlužníkům , ale pouze proti společnosti P., s.r.o. Tvrzení, že se možnosti jejího uspokojení rozšířily tudíž nemá opodstatnění. Možnost, resp. reálnost vymožení pohledávky proti společnosti P., s.r.o., a jejího uspokojení touto společností je pak popsána v odůvodnění rozsudku vrchního soudu na straně 24 a 25. Odvolací soud na tomto místě uzavřel, že ekonomická situace společnosti P., s.r.o., byla velmi nepříznivá a tento fakt prakticky vylučoval plné uspokojení jejích věřitelů. K 30. 6. 1998 byla ve společnosti ukončena výroba a v této době měla společnost závazky cca ve výši 231 mil. Kč, pohledávky 91 mil. Kč a zásoby 11 mil. Kč., byla tudíž značně předlužena. O možnosti uspokojení pohledávek za touto společností v konkursním řízení pak názorně vypovídají výsledky tohoto řízení patrné z rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, neboť věřitelé pohledávek druhé třídy byli uspokojeni v poměru toliko 0,776% jejich zjištěné pohledávky. Pohledávka společnosti L. n. h., a.s., ve výši 4.852.017,- Kč byla v rámci rozvrhu uspokojena částkou pouhých 37.656,52 Kč.

Dovolatel rovněž vyslovil přesvědčení, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl poškodit společnost L. n. h., a.s., ani zvýhodnit společnost P., s.r.o. Naopak Nejvyšší soud zjistil, že rozhodné skutečnosti k posouzení subjektivní stránky činu jsou obsaženy již ve výroku odsuzujícího rozsudku, kde je uvedeno, že v té době oba obvinění věděli, že společnost P., s.r.o., je značně předlužená, není schopna dostát svým závazkům a výrok auditora je záporný . Další okolnosti vypovídající o subjektivní stránce činu vyplývají z odůvodnění rozsudku. Podle něj si byl dovolatel vědom špatné ekonomické situace společnosti P., s.r.o., neboť podepisoval přiznání k dani z příjmů této společnosti. K 31. 12. 1995 činil hospodářský výsledek této společnosti a základ daně mínus cca 35 mil. Kč a obdobný výsledek vykázala společnost i následující rok (str. 24 rozsudku soudu druhého stupně). Zpráva auditora k 31. 12. 1997 pak konstatovala, že společnost je povinna sama na sebe podat návrh na prohlášení konkursu. Jak uvedl odvolací soud na str. 26 rozsudku, o podání návrhu na konkurs společnosti P., s.r.o., jakož i P., s.r.o., byli obvinění informováni ještě předtím, než došlo k podpisu dohody o postoupení pohledávek. Věděli, že postoupená pohledávka nebude ze strany společnosti P., s.r.o., uhrazena (byla předlužena) a že dohoda je pro společnost L. n. h., a.s., nevýhodná, byla uzavřena na její úkor, když společnost P., s.r.o., se tímto způsobem zbavila svého závazku vůči společnosti L. n. h., a.s. Odvolací soud také potvrdil zjištění soudu prvního stupně, že k uzavření dohody o postoupení pohledávky a vzájemném zápočtu došlo na základě doporučení obviněného Ing. J. Š. a obviněný sám vypověděl, že o podepsání dohody věděl. Výše uvedená zjištění jednoznačně vypovídají o vědomosti obviněného stran všech rozhodných okolností naplňujících znaky jím páchaného trestného činu a stejně tak je nepochybná i volní složka jeho počínání v podobě minimálně jeho srozumění s následkem (způsobení úkoru L. n. h., a.s.). Úmysl obviněného tedy ze skutkových zjištění nepochybně vyplývá. Přehled a znalosti obviněného o celkové finanční situaci společnosti P., s.r.o., jsou dále významným zjištěním soudů obou stupňů pro posouzení jeho dalších dovolacích námitek.

V rozporu se skutkovým zjištěním je tvrzení dovolatele, podle něhož společnost P., s.r.o., mohla své závazky vůči společnosti L. n. h., a.s., plnit formou probíhajících dodávek výrobků. Podle zjištění obou soudů byla ve společnosti P., s.r.o., ke dni 30. 6. 1998 ukončena výroba a tuto nadále realizovala společnost P. P., s.r.o., tedy subjekt právně odlišný, který k plnění za společnost P., s.r.o., nebyl zavázán. Nebylo možné, aby společnost P., s.r.o., uhradila svůj závazek vůči společnosti L. n. h., a.s., dodávkami výrobků, když již půl roku před uzavřením předmětné dohody nic nevyráběla a nacházela se ve výše popsané ekonomické situaci.

Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné i další námitky obviněného ke shora popsanému skutku. Na závěru o vině obviněného nemohla nic změnit námitka, podle které společnost P., s.r.o., neměla majetek a její závazky přesahovaly pohledávky. Tato společnost byla jednáním obviněných (postoupením nedobytné pohledávky za společností P., s.r.o.) zvýhodněna a její ekonomická situace není pro závěr o spáchání daného trestného činu či naplnění některého z jeho znaků relevantní.

Pokud obviněný namítl, že podle dohody o postoupení pohledávek se mezi jejími účastníky žádné platby nerealizovaly a nemohlo proto dojít ke škodě či zvýhodnění jednoho z nich, nezbývá než konstatovat, že smlouva o postoupení pohledávky nepředpokládá, že by jejím obsahem mělo být provedení nějaké platby , byť v praxi bývá tato dohoda zpravidla úplatná. V daném případě úplatnost (resp. poskytnutí protihodnoty) vyplynula z následně provedeného zápočtu pohledávek, na základě kterého byl uhrazen závazek vůči společnosti L. n. h., a.s. Ke zvýhodnění jedné i k úkoru druhé ze společností proto došlo.

Vada právního posouzení skutku nespočívá ani v obviněným tvrzeném pracovním zařazení jeho osoby v době uzavření předmětných dohod. Pachatelem tohoto trestného činu může být i pracovník dvou nebo více podniků, aniž by z hlediska trestnosti musel být členem jejich statutárních orgánů. Podle názoru Nejvyššího soudu je pro právní posouzení daného skutku podstatné, že dovolatel působil ve společnosti L. n. h., a.s., od 1. 2. 1996 do 18. 2. 1998 (tj. v krátké době před podpisem dohody, k níž dal popud) jako předseda představenstva a poté od 18. 2. 1998 jako člen představenstva. Ve zbývajících dvou společnostech byl pak společníkem, resp. jednatelem či výkonným ředitelem. Již toto postavení ve společnosti je relevantní pro naplnění znaků daného trestného činu. Současné působení obviněného ve společnostech, jichž se trestný čin týká, není podmíněno jeho stejným postavením v nich (srov. např. č. 41/1999-III.). Pokud se tedy na přípravě uvedené smlouvy obviněný podílel v době, kdy byl pouhým zaměstnancem společnosti L. n. h., a.s., navíc, když ještě v témže roce byl předsedou jejího představenstva, nemůže to na správnosti závěru o jeho vině mít vliv.

Nejvyšší soud nemohl podpořit ani argument obviněného, že postoupení pohledávky bylo běžným obchodním případem s přiměřeným podnikatelským rizikem a prokazování škody se mělo dít podle ustanovení občanského a obchodního zákoníku. Jednání dovolatele evidentně porušilo objekt chráněný trestním zákonem, který toto jednání reguluje z odlišného hlediska než obchodní zákoník. Okolnost, že je určité jednání regulováno občanskoprávními předpisy nevylučuje, aby v případě spáchání trestného činu předvídaného trestním zákonem totéž jednání bylo relevantní z hlediska trestního práva. Míra podnikatelského rizika celé transakce tedy nemá na právní kvalifikaci skutku podle trestního zákona vliv, neboť obvinění si byli vědomi faktické nedobytnosti pohledávek za společností P., s.r.o., jakož i způsobení úkoru jedné ze zúčastněných společností. Tím porušili objekt trestného činu a vyvolali nutnost trestního postihu jejich jednání. Pokud obviněný vytýkal soudům vadný postup při výpočtu výše škody, je nutné konstatovat, že napadeným rozhodnutím byl uznán vinným trestným činem podle § 128 odst. 2 tr. zák., tedy pouze podle základní skutkové podstaty tohoto činu, k jejímuž naplnění postačí prokázání úmyslu opatření prospěchu jinému, který byl v dané věci jednoznačně zjištěn. Konkrétní výše prospěchu (podle hledisek určení výše škody dle § 89 odst. 11 tr. zák.) je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedeného trestného činu (odst. 3 a 4 § 128 tr. zák.), jímž obviněný však uznán vinným nebyl.

Pokud jde o druhý trestný čin popsaný pod bodem 2. výroku rozsudku krajského soudu, obviněný se jej dopustil tak, že za stejné situace a ve stejném postavení, jak bylo popsáno výše, v úmyslu opatřit výhodu společnosti P., s.r.o., ač věděl o značném předlužení této společnosti, která nebyla schopna platebně dostát svým závazkům, neboť již dne 26. 7. 1995 uzavřela úvěrovou smlouvu s I., a.s., na částku 75.000,- Kč a taktéž měla uzavřeny další úvěrové smlouvy ve výši cca 10.000.000,- Kč, přesto po uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru s bývalou I., a.s., ze dne 15. 3. 1996 ve výši 30.000.000,- Kč a podepsání dodatku k této smlouvě dne 19. 2. 1997 a 19. 3. 1997, uzavřel dne 26. 6. 1997 v O. jako zástupce společnosti L. n. h., a.s., s bývalou I., a.s., smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a smlouvu mandátní, na základě které dal do zástavy na úvěr ve výši 30.000.000,- Kč, který poskytla I., a.s., společnosti P., s.r.o., administrativní budovu zapsanou u Katastrálního úřadu B., jejímž spoluvlastníkem byla rovněž společnost L. n. h., s.r.o., a která byla znaleckým posudkem ohodnocena na částku 44.223.170,- Kč, přičemž poskytnutí zástavy bylo schváleno teprve na mimořádné valné hromadě společnosti L. n. h., a.s., dne 29. 7. 1997, přičemž zastavená nemovitost byla zapsána do konkurzní podstaty úpadce společnosti P., s.r.o., a k prodeji nemovitosti nedošlo pouze proto, že společnost L. n. h., a.s., podala vylučovací žalobu.

K tomuto skutku dovolatel namítl, že jím nedošlo ke zvýhodnění společnosti P., s.r.o., neboť budova nebyla společnosti předána, ani ke znevýhodnění společnosti L. n. h., a.s., neboť tato by v případě realizace zástavy neztratila své nároky vůči společnosti P., s.r.o. K této námitce je třeba uvést, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. není třeba následek v podobě majetkového zvýhodnění jedné ze společností, musí jít o uzavření smlouvy, resp. musí být dán popud k jejímu uzavření, která je nevýhodná pro jednu nebo více organizací, v nichž pachatel působí. Nevýhodnost neznamená výlučně finanční prospěch pro jinou společnost, přestože tomuto tak ve většině případů bude. Fakt, že budova nakonec nebyla společnosti předána, nemohl znamenat beztrestnost obviněného, neboť podstatným zjištěním z hlediska závěru o jeho vině, byla jeho znalost o nedobytnosti pohledávky kvůli špatné finanční situaci společnosti P., s.r.o., a jeho srozumění s tím.

Podle další námitky dovolatele zástavní a mandátní smlouvy uzavřené inkriminovaným jednáním neměly nic společného s předmětem činnosti zainteresovaných společností a nejde tudíž o smlouvy, které má na mysli § 128 tr. zák. Jejich uzavřením nebyl porušen zákon. Ani této námitce nemohl Nejvyšší soud přiznat opodstatněnost. Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. chrání organizace nebo podniky se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena tak, že by jednu nebo více z nich znevýhodnila. Nemusí jít přitom o smlouvu, která by byla uzavřena pouze mezi organizacemi nebo podniky, v nichž je pachatel činný, ale smluvní stranou může být i třetí subjekt. Není ani nutné, aby se smlouva přímo týkala předmětu činnosti těchto organizací nebo podniků, který je jim společný. Může jít např. i o smluvní zajištění podmínek rozhodných pro provoz obchodní organizace, jako je nájem prostorů pro její kanceláře apod. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Znakem daného trestného činu není okolnost, aby uzavřená smlouva se přímo týkala předmětu činnosti osob takový požadavek na její obsah zákon nestanoví. Podmínkou je pouze, aby dvě společnosti (organizace), ve kterých je pachatel v postavení popsaném v § 128 odst. 2 tr. zák., měly stejný nebo podobný předmět činnosti. O tomto faktu v daném případě není pochyb a ani dovolatel s ním nepolemizoval. Uzavřená smlouva se pak nemusí tohoto předmětu svým obsahem přímo dotýkat. Pokud dvě společnosti mají mj. stejný předmět činnosti výrobu zboží z plastů a setů, nebrání naplnění skutkové podstaty daného trestného činu fakt, že se nevýhodná smlouva této činnosti přímo netýká a jejím obsahem je např. nevýhodný prodej či zřízení zástavního práva k nemovitosti. Stejný závěr zastává i dosavadní právní praxe.

Obviněný své dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když usiloval o uplatnění prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu. Ta je naplněna tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se např. o zamítnutí odvolání z tzv. formálních důvodů například podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo tehdy, bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Jinými slovy, tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud odvolací soud měl odvolání přezkoumat po věcné stránce (meritorně), avšak namísto toho je bez věcného přezkoumání zamítl nebo odmítl z formálních důvodů (např. jako opožděně podané), ačkoli zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny.

V posuzovaném případě je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci rozhodoval ve věci rozsudkem, kterým k odvolání obou obviněných částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně. Jeho rozhodnutím tedy nebyla zamítnuta odvolání obviněných, a proto nebyla splněna formální podmínka dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Naopak je zřejmé, že vrchní soud na základě podaných odvolání věcně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v řádném opravném řízení a uplatnění dané alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak nepřicházelo v úvahu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel namítl, že v závěru hlavního líčení státní zástupkyně změnila zdůvodnění obvinění a obviněný byl tedy odsouzen za jednání, pro které nebyl obžalován. Nejvyšší soud k této námitce nad rámec učiněného rozhodnutí poznamenává, že zjištění, podle kterého obviněný k uzavření dohody o postoupení pohledávek dal toliko popud, mohlo znamenat pouze částečnou změnu jeho jednání, které však tvoří jednu ze dvou alternativ naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Při zcela totožném následku (a totožnosti části jednání) činu pak tato změna neměla vliv na totožnost projednávaného skutku. Další námitky uvedené k tomuto dovolacímu důvodu týkající se odmítnutí provedení důkazů navrhovaných obhajobou pak obsahově neodpovídají žádnému ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání.



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitkám dovolatele nebylo možné přisvědčit, v podstatné části byly opakováním jeho dosavadní obhajoby i obsahu odvolání, s nimiž se v podstatě vypořádaly již soudy nižšího stupně, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová