5 Tdo 1251/2008
Datum rozhodnutí: 03.12.2008
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 88 odst. 1 tr. zák.




5 Tdo 1251/2008-I

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. prosince 2008 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové o dovolání, které podal obviněný Ing. F. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 4 To 77/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 10/2001, t a k t o :

I. Z podnětu dovolání obviněného Ing. F. Č. s e podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 4 To 77/2007, a to ve výrocích, kterými bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. F. Č.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265m odst. 1 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že obviněný Ing. F. Č.

s e u z n á v á v i n n ý m , ž e

jako ředitel obchodní společnosti A. B., a. s., ač věděl, že tato obchodní společnost získala od státu v rámci tzv. oddlužení finanční částku ve výši 28 miliónů Kč, která měla být použita k jejímu rozvoji, a že o část těchto volných finančních prostředků projevili zájem již odsouzení Ing. P. N. jako předseda představenstva a Ing. V. Š. jako člen a později místopředseda představenstva téže společnosti, a to pro obchodní společnost A., spol. s r. o., v níž byli oba jako jediní společníci, přičemž obviněný Ing. F. Č. věděl, že tato obchodní společnost neměla žádné vlastní finanční prostředky k zaplacení své mnohamiliónové investice, a zároveň mu bylo zřejmé, že oba jmenovaní odsouzení jsou vedeni záměrem získat, a to bez omezení vyplývajícího z podmínek pro poskytování úvěru peněžními ústavy, část výše uvedených volných finančních prostředků obchodní společnosti A. B., a. s., ve prospěch obchodní společnosti A., spol. s r. o., která vykazovala neuspokojivý stav hospodaření, na úkor obchodní společnosti A. B., a. s., a že tím zneužívají svého postavení v těchto obchodních společnostech, podnikajících ve shodných předmětech činnosti, jimiž byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zámečnické činnosti, přesto obviněný Ing. F. Č. na podkladě pokynu již odsouzených Ing. P. N. a Ing. V. Š. a s vědomím, že jim umožňuje docílit jejich protiprávního záměru,

a) v době od 20. 12. 1994 do 3. 2. 1995 v B. bez řádného informování a předchozího souhlasu představenstva obchodní společnosti A. B., a. s., po předchozí ústní dohodě s odsouzeným Ing. P. N. připravoval a uzavíral s obchodní společností A., spol. s r. o., smlouvy o půjčce, které nebyly nijak zajištěny zástavním právem, a zároveň dával pokyny k vyplacení peněz na podkladě těchto smluv, a takto uzavřel obviněný Ing. F. Č. jako ředitel za obchodní společnost A. B., a. s., v postavení věřitele

- dne 20. 12. 1994 s odsouzeným Ing. V. Š. vystupujícím za obchodní společnost A., spol. s r. o., v postavení dlužníka nevýhodnou smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě věřitel poskytl dlužníkovi peněžní částku v celkové výši 11 130 800,- Kč, která byla vyplacena postupnými splátkami ze dne 20. 12. 1994 ve výši 530 800,- Kč, ze dne 23. 12. 1994 ve výši 600 000,- Kč, ze dne 27. 12. 1994 ve výši 1 000 000,- Kč a ze dne 27. 12. 1994 ve výši 9 000 000,- Kč, přičemž tato půjčka byla poskytnuta s termínem vrácení peněz do 30. 6. 1995 a se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 10 %,

- dne 27. 1. 1995 s odsouzeným Ing. V. Š. vystupujícím za obchodní společnost A., spol. s r. o., v postavení dlužníka nevýhodnou smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě věřitel poskytl dlužníkovi peněžní částku ve výši 1 000 000,- Kč s termínem vrácení peněz do 30. 6. 1995 a se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 10 %,

- dne 3. 2. 1995 s odsouzeným Ing. V. Š. vystupujícím za obchodní společnost A., spol. s r. o., v postavení dlužníka nevýhodnou smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě věřitel poskytl dlužníkovi peněžní částku ve výši 2 000 000,- Kč s termínem vrácení peněz do 30. 6. 1995 a se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 10 %,

přičemž obviněnému Ing. F. Č. bylo zřejmé, že uvedené půjčky nebudou věřiteli splaceny a poskytnuté peníze budou použity na úhradu závazků obchodní společnosti A., spol. s r. o., což se stalo, a posledně jmenovaná obchodní společnost takto získala prospěch v celkové výši 14 130 800,- Kč k újmě věřitele, tj. obchodní společnosti A. B., a. s.;

b) v době od 14. 9. 1995 do 7. 11. 1997 v rámci ústní dohody o půjčce bez stanovení termínu splatnosti, bez sjednání úroků, bez jakéhokoliv zajištění a pouze na základě pokladních dokladů zanesených do účetnictví obchodní společnosti A. B., a. s., v nichž se v rozporu se skutečností deklarovalo, že jde o zálohy na materiál, případně zálohy na nákup, se zcela zjevným záměrem poskytnout již odsouzeným Ing. P. N. a Ing. V. Š. finanční prostředky obviněný Ing. F. Č. schválil následující výdajové doklady, na jejichž podkladě vyplácel těmto odsouzeným z pokladny obchodní společnosti A. B., a. s., v hotovosti níže uvedené peněžní částky, které jmenovaní odsouzení používali převážně na úhradu provozních nákladů obchodní společnosti A., spol. s r. o., a to:

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 14. 9. 1995 peněžní částku ve výši 93 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 14. 9. 1995 peněžní částku ve výši 195 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 7. 11. 1995 peněžní částku ve výši 79 345,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 14. 11. 1995 peněžní částku ve výši 298 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 19. 12. 1995 peněžní částku ve výši 50 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 14. 5. 1996 peněžní částku ve výši 336 660,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 14. 11. 1996 peněžní částku ve výši 200 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 5. 12. 1996 peněžní částku ve výši 50 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 16. 12. 1996 peněžní částku ve výši 700 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 27. 12. 1996 peněžní částku ve výši 100 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 31. 12. 1996 peněžní částku ve výši 198 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 14. 2. 1997 peněžní částku ve výši 160 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 20. 2. 1997 peněžní částku ve výši 20 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 30. 4. 1997 peněžní částku ve výši 23 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 13. 6. 1997 peněžní částku ve výši 250 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 13. 8. 1997 peněžní částku ve výši 64 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 9. 10. 1997 peněžní částku ve výši 200 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 20. 10. 1997 peněžní částku ve výši 300 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 24. 10. 1997 peněžní částku ve výši 200 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 29. 10. 1997 peněžní částku ve výši 240 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 5. 11. 1997 peněžní částku ve výši 50 000,- Kč,

- na podkladě výdajového dokladu ze dne 7. 11. 1997 peněžní částku ve výši 25 000,- Kč,

tím byla celkem vyplacena peněžní částka ve výši 3 832 005,- Kč, ač obviněný Ing. F.Č. věděl, že s ohledem na nesplacení předchozích půjček podstatná část těchto peněz nebude vrácena, k čemuž také došlo, když odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š. vrátili pouze peněžní částku ve výši 1 634 005,- Kč a zbývající peněžní částku ve výši 2 198 000,- Kč si ponechali, přičemž za popsaného přispění obviněného Ing. F. Č. získali odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š. pro svou obchodní společnost A., spol. s r. o., v neprospěch obchodní společnosti A. B., a. s., jednak výhodu oproti jiným podnikatelům, když měli k dispozici peněžní prostředky bez omezení vyplývajících z úvěrových podmínek pro poskytování úvěrů bankami a jinými peněžními ústavy, a jednak dosáhli celkový hospodářský prospěch ve výši 16 328 800, Kč,

t e d y

obviněný Ing. F. Č. úmyslně poskytl pomoc jinému zejména opatřením prostředků ke spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jiný jako člen orgánu a společník dvou organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému výhodu a prospěch uzavřel a dal popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z nich a že jiný získal tímto činem pro sebe a jiného značný prospěch,

t í m s p á c h a l

pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 3 tr. zák.

a o d s u z u j e s e z a t o

podle § 128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků.

Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. se obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. se obviněnému dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídící funkce v obchodních společnostech na dobu 3 (tří) roků.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. F. Č. byl (spolu s dalšími obviněnými Ing. P. N. a Ing. V. Š.) rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 37 T 10/2001, uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož se dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za to byl obviněnému Ing. F. Č. uložen podle § 128 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídící funkce v obchodních společnostech na dobu 5 let.

Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š., jakož i o jejich povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem.

Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli odvoláními jednak obvinění Ing. P. N., Ing. F. Č. a Ing. V. Š. a jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006. Odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k obviněným Ing. P. N. a Ing. V. Š. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a trestech stran všech obviněných sám znovu rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody. Dále odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná odvolání všech obviněných.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění Ing. P. N. a Ing. F. Č. dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesením ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 425/2007, tak, že z podnětu dovolání obviněného Ing. F. Č. podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, která jeho zrušením pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. P. N., neboť ho shledal zjevně neopodstatněným.

Na podkladě tohoto rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Olomouci znovu zabýval věcí obviněného Ing. F. Č. a rozsudkem ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 7 To 77/2007, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu tak, že z podnětu odvolání obviněného částečně zrušil ve vztahu k němu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 37 T 10/2001, ve výrocích o vině a trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu poté odvolací soud sám znovu rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného Ing. F. Č. vinným pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., které se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku. Za to byl obviněnému uložen podle § 128 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídící funkce v obchodních společnostech na dobu 5 let.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. F. Č. dne 22. 7. 2008 prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především shrnul jednak nedostatky dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu, které shledal Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení, a jednak závěry, jimiž odvolací soud doplnil své původní rozhodnutí. Podle názoru obviněného však odvolací soud odstranil vytknuté nedostatky jen formálně a doplnil skutkovou větu o okolnosti, které nemají oporu ve skutkových zjištěních a v provedených důkazech. Obviněný nesouhlasí s názorem, že naplnil subjektivní stránku pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jejímž spácháním byl uznán vinným, přičemž podle jeho přesvědčení odvolací soud opřel tento závěr o nedostatečné důkazy, protože obviněný nebyl zcela informován o hospodaření obchodní společnosti A., spol. s r. o., a neměl ani v úmyslu opatřit komukoli výhodu či prospěch. Jak dále obviněný zdůraznil, v době uzavírání předmětných smluv je nepovažoval za nevýhodné, přičemž předpokládal, že poskytnuté půjčky budou včas splaceny. Podle obviněného neexistuje ve věci důkaz, na jehož základě by bylo možné dospět k závěru o jeho vědomé součinnosti při páchání posuzované trestné činnosti s hlavními pachateli, když vůči obviněným Ing. P. N. a Ing. V. Š. byl podřízeným a jeho vztah k nim byl pouze v rovině pracovní. Obviněný považuje použitou právní kvalifikaci za nesprávnou i z toho důvodu, že odvolací soud se údajně nedostatečně vypořádal s otázkou jeho účastenství na trestné činnosti jmenovaných spoluobviněných, ačkoli jde o zcela zásadní okolnost podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Obviněný nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud odůvodnil nemožnost kvalifikovat posuzovaný skutek jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž podle názoru obviněného všechny jím uvedené okolnosti dovolují spatřovat ve skutku toliko nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák.

Za zásadní nedostatek napadeného rozsudku považuje obviněný Ing. F. Č. rovněž skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal ani s použitím ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., protože v tomto směru odvolací soud podle obviněného nevzal v úvahu jeho dosavadní bezúhonnost a nezohlednil ani tu část jeho trestné činnosti, kterou spáchal jen ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. a jejímž důsledkem měl být získán jen značný prospěch ve smyslu § 128 odst. 2, 3 tr. zák. Podle názoru obviněného jsou závěry odvolacího soudu, pokud se týkají materiální podmínky stanovené pro použití vyšší trestní sazby, jen obecné a jsou v rozporu s úvahami, které vyjádřil Nejvyšší soud v předchozím zrušujícím usnesení.

Obviněný Ing. F. Č. ve svém dovolání vznesl též námitky proti výši uloženého trestu, který je podle jeho názoru v rozporu s hledisky uvedenými v § 31 odst. 1 tr. zák. Obviněný s poukazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu vytýká, že Vrchní soud v Olomouci nepřihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry ani k poměrně dlouhé době, která uplynula od spáchání posuzovaného činu.

Závěrem svého dovolání proto obviněný Ing. F. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby podle § 226 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odkladu výkonu trestu uloženého mu rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 4 To 77/2007.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. F. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněného týkající se subjektivní stránky pomoci k trestnému činu, jejímž spácháním byl uznán vinným, považuje je státní zástupce za nedůvodné, protože obviněný jimi v podstatě odůvodnil vlastní verzi skutkového děje. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů však podle státního zástupce vyplývá, že obviněný jednal zaviněně a jeho úmyslné zavinění pokrývalo všechny skutkové okolnosti zakládající znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterého se jako hlavní pachatelé dopustili obvinění Ing. V. Š. a Ing. P. N. Státní zástupce pokládá za nepřípustnou ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu námitku obviněného, v níž poukázal na možnost jiné právní kvalifikace jím spáchaného skutku, protože úvahu o případném naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. odvolací soud rozvedl jen v odůvodnění svého rozsudku.

Podle názoru státního zástupce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze ty námitky obviněného Ing. F. Č., které se týkají podmínek použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., ovšem státní zástupce je nepovažuje za důvodné, neboť v posuzované věci neexistovaly takové konkrétní okolnosti, které by natolik snižovaly stupeň nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, aby nedosahoval ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Jak navíc státní zástupce připomíná, ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a spočívající v tzv. těžším následku postačuje zavinění z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.], takže nebezpečnost činu pro společnost zde nemůže být snižována skutečností, že v první fázi protiprávního jednání (tj. v době 20. 12. 1994 do 3. 2. 1995) obviněný jednal toliko v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Jedinou okolností, která podle státního zástupce poněkud snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, je vztah podřízenosti obviněného k hlavním pachatelům. Jestliže ovšem měl dovolatel postavení ředitele v obchodní společnosti A. B., a. s., nepovažuje státní zástupce ani uvedenou okolnost za rozhodující z hlediska materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Pokud jde o výhrady obviněného zaměřené proti výroku o trestu, podle názoru státního zástupce nejsou takové námitky způsobilým dovolacím důvodem, a proto k nim nelze přihlížet.

Státní zástupce tedy závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. F. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. F. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného Ing. F. Č. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu dovolacích námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.

Obviněný Ing. F. Č. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K dovolacímu důvodu obsaženému v citovaném ustanovení Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, byla-li určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Jak již Nejvyšší soud zdůraznil ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání obviněného Ing. F. Č. (viz usnesení ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 425/2007), citovaný dovolací důvod může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný v části svého dovolání vytýkal odvolacímu soudu, že provedenými důkazy se údajně nepodařilo prokázat okolnosti, které svědčí o úmyslném zavinění obviněného (tj. zejména že obviněný mohl předvídat nedodržení závazku dlužníka obchodní společnosti A., spol. s r. o., vrátit dlužné částky, že věděl o nevýhodnosti předmětných smluv a znal předmět činnosti i podnikatelské aktivity jmenované obchodní společnosti), jde o námitky, které nemohou založit hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zde totiž popírá existenci některých rozhodných skutkových okolností obsažených v novém popisu skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu, popřípadě vytýká v tomto směru nedostatečné či neexistující důkazy. Proto dovolací námitky obviněného, v nichž argumentuje nedostatečnými skutkovými zjištěními a závěry, které podle něj nemají oporu v provedených důkazech, jsou procesního charakteru, stojí mimo rámec uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů tedy nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto ani u obviněného Ing. F. Č. se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat od své ustálené judikatury k výkladu a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, vyjádřené např. v materiálu uveřejněném pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002.

Nejvyšší soud taktéž neakceptoval ani některé další dovolací námitky obviněného Ing. F. Č., které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Jde především o jeho tvrzení, podle něhož odvolací soud údajně nesprávně posoudil skutek z hlediska úmyslného zavinění obviněného. Obviněný zde poukazuje především na skutečnost, že neměl v úmyslu pomáhat svým spoluobviněným ani jiným osobám při získání výhody nebo prospěchu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se obecně vyžaduje úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.), které lze dovodit tehdy, jestliže pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele (viz k tomu přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.).

Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která odvolací soud po opětovném projednání odvolání obviněného vyjádřil v tzv. skutkové větě uvedené ve výroku o vině v nyní napadeném rozsudku vydaném po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, obviněný Ing. F. Č. jako ředitel obchodní společnosti A. B., a. s., ač věděl, že tato obchodní společnost získala od státu v rámci tzv. oddlužení finanční částku ve výši 28 miliónů Kč, která měla být použita k jejímu rozvoji, a že o část těchto volných peněžních prostředků projevili zájem již odsouzení Ing. P. N. jako předseda představenstva a Ing. V. Š. jako člen a později místopředseda představenstva této obchodní společnosti, a to pro obchodní společnost A., spol. s r. o., v které byli oba odsouzení jedinými společníky, přičemž obviněný Ing. F. Č. také věděl, že posledně jmenovaná obchodní společnost neměla vlastní finanční prostředky k zaplacení své mnohamiliónové investice, a zároveň mu bylo zřejmé, že oba odsouzení jsou vedeni záměrem získat, a to bez omezení vyplývajícího z podmínek pro poskytování úvěru peněžními ústavy, část výše uvedených finančních prostředků obchodní společnosti A. B., a. s., pro obchodní společnost A., spol. s r. o., vykazující neuspokojivý stav hospodaření, za účelem dosažení hospodářského prospěchu pro obchodní společnost A., spol. s r. o., na úkor obchodní společnosti A. B., a. s., a že tím zneužívají svého postavení v těchto obchodních společnostech, podnikajících ve shodných předmětech činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zámečnické činnosti, k jejich pokynu a s vědomím, že jim umožňuje docílit jejich protiprávního záměru,

jednak v době od 20. 12. 1994 do 3. 2. 1995 v B. bez řádného informování a předchozího souhlasu představenstva obchodní společnosti A. B., a. s., obviněný Ing. F. Č. po předchozí dohodě s odsouzeným Ing. P. N. připravoval a uzavíral s obchodní společností A., spol. s r. o., celkem tři smlouvy o půjčce specifikované ve výroku o vině, které nebyly nijak zajištěny zástavním právem, a zároveň dával pokyny k vyplácení peněz na podkladě těchto smluv, přičemž mu bylo zřejmé, že uvedené půjčky nebudou splaceny a peníze budou použity na úhradu závazků obchodní společnosti A., spol. s r. o., což se i stalo, a takto získala jmenovaná obchodní společnost prospěch v celkové výši 14 130 800,- Kč,

jednak v době od 14. 9. 1995 do 7. 11. 1997 v rámci ústní dohody o půjčce bez stanovení termínu splatnosti, bez sjednání úroků a bez jakéhokoli zajištění, pouze na základě pokladních dokladů zanesených do účetnictví obchodní společnosti A. B., a. s., v nichž bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že se jedná o zálohy na materiál, případně zálohy na nákup, se zcela zjevným záměrem poskytnout již odsouzeným Ing. P. N. a Ing. V. Š. finanční prostředky obviněný Ing. F. Č. vyplácel těmto odsouzeným z pokladny obchodní společnosti A. B., a. s., další finanční prostředky, které oba odsouzení používali převážně na úhradu provozních nákladů obchodní společnosti A., spol. s r. o., když na podkladě celkem 22 výdajových dokladů specifikovaných ve výroku o vině byla odsouzeným Ing. P. N. a Ing. V. Š. vyplacena peněžní částka ve výši celkem 3 832 005,- Kč, ač obviněný Ing. F. Č. věděl, že s ohledem na nesplacení předchozích půjček podstatná část těchto peněz nebude vrácena, k čemuž také došlo, když odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š. vrátili pouze částku ve výši 1 634 005,- Kč a zbývající částku ve výši 2 198 000,- Kč si ponechali,

přičemž na podkladě shora popsaného společného jednání obviněného Ing. F. Č. a již odsouzených Ing. P. N. a Ing. V. Š. tito pro svoji obchodní společnost A., spol. s r. o., získali na úkor obchodní společnosti A. B., a. s., jednak výhodu oproti jiným podnikatelům spočívající v získání peněžních prostředků bez omezení vyplývajících z úvěrových podmínek stanovených pro poskytování úvěru bankami a jinými peněžními ústavy, jakož i celkový hospodářský prospěch ve výši 16 328 800,- Kč.

Z takto formulovaného popisu skutku spáchaného obviněným Ing. F. Č. vyplývá, že odvolací soud odstranil vady svého předchozího rozhodnutí týkající se nedostatečného vyjádření úmyslného zavinění tohoto obviněného, které zjistil a vytkl Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí o dovolání. Jak je tedy dostatečně patrné z výše uvedených rozhodných skutkových okolností, obviněný (dovolatel) jednal v úmyslu usnadnit uskutečnění protiprávního jednání již odsouzených Ing. P. N. a Ing. V. Š., protože věděl o stavu hospodaření v obchodní společnosti A., spol. s r. o., a o její neschopnosti vrátit půjčené peníze. Obviněný Ing. F. Č. znal úmysl odsouzených Ing. P. N. a Ing. V. Š. nevrátit půjčené peníze, když s nimi jednal po vzájemné dohodě, takže musel být přinejmenším srozuměn se vznikem protiprávního následku v podobě uzavření smluv na úkor obchodní společnosti A. B., a. s., a zvýhodnění obchodní společnosti A., spol. s r. o.

Popis skutkového stavu, který se týká skutku spáchaného obviněným Ing. F. Č. v období od 20. 12. 1994 do 3. 2. 1995, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vyjadřuje existenci zavinění obviněného ve formě jeho nepřímého úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Tento závěr vyplývá ze znění příslušné části skutkové věty obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, z níž je mimo jiné patrné, že obviněný věděl o shora uvedeném záměru obou spoluobviněných (nyní již odsouzených) a že byl srozuměn s jeho realizací. Proto zde neobstojí ani tvrzení obviněného (dovolatele), podle něhož v době uzavření předmětných smluv údajně nevěděl o jejich obsahové nevýhodnosti. Jestliže totiž obviněný Ing. F. Č. jako osoba jednající jménem obchodní společnosti A. B., a. s., půjčoval obchodní společnosti A., spol. s r. o., jejímž jménem jednali odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š. a která byla ve špatné ekonomické situaci, jednotlivé peněžní částky v celkové výši 14 130 800,- Kč, aniž by současně zajistil jejich návratnost dostupnými zajišťovacími právními prostředky (např. zástavním právem, ručením apod.), musel mít jako osoba s ekonomickým vzděláním logicky pochybnosti o jednostranné nevýhodnosti takových právních úkonů. Za těchto okolností proto obviněný nemohl spoléhat ani na to, že odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š. vrátí půjčky věřiteli obchodní společnosti A. B., a. s., někdy v budoucnosti, neboť obchodní společnost A., spol. s r. o., neměla dostatečný majetek k úhradě svého dluhu, o čemž obviněný (dovolatel) rovněž věděl.

Pochybnosti pak nevzbuzuje ani formulace zavinění ve formě přímého úmyslu, pokud jde o popis skutku spáchaného obviněným Ing. F. Č. v období od 14. 9. 1995 do 7. 11. 1995. Jak je z ní totiž patrné, obviněný chtěl půjčit odsouzeným Ing. P. N. a Ing. V. Š. předmětné peněžní částky a současně věděl že s ohledem na nesplacení předchozích půjček podstatná část těchto peněz nebude vrácena, k čemuž také došlo . Z popsaného jednání obviněného (dovolatele) lze dospět k závěru, podle něhož chtěl poskytnout jmenovaným odsouzeným pomoc ke spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, tj. k uzavření smlouvy jednostranně zvýhodňující jeden z podnikatelských subjektů, v nichž zároveň působili, na úkor druhého. Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud již v nyní napadeném rozsudku dostatečně vyjádřil ve vztahu k oběma uvedeným formám zavinění obviněného jeho intelektovou i představovou složku.

Závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. obviněným Ing. F. Č. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností rozvedených v jeho odůvodnění, zejména pak z toho, v jakém postavení jednali již odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š., jaké smlouvy s nimi obviněný (dovolatel) uzavíral, jaký dopad měly tyto smlouvy na majetkové poměry obchodní společnosti A. B., a. s., a k jakému zvýhodnění došlo u obchodní společnost A., spol. s r. o.

S ohledem na všechny zmíněné okolnosti pak nemůže být závěr o úmyslném zavinění obviněného Ing. F. Č. vyloučen ani poukazem na jeho odlišné postavení ve vztahu k již odsouzeným Ing. P. N. a Ing. V. Š., pokud obviněný (dovolatel) zdůraznil, že se na rozdíl od nich neúčastnil na podnikání dvou či více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Nejvyšší soud zde odkazuje na svou argumentaci vyjádřenou v předchozím dovolacím usnesení ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 425/2007. Byl-li totiž obviněný (dovolatel) činný jen v obchodní společnosti A. B., a. s., nikoli již v obchodní společnosti A., spol. s r. o., našla tato skutečnost výraz v posouzení jím spáchaného skutku jen jako pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., protože obviněný nemohl být jeho spolupachatelem (§ 90 odst. 1, 3 tr. zák.). Další význam mělo uvedené odlišné postavení obviněného při úvahách o tom, zda ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. bylo nutné i u něj přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 128 odst. 4 tr. zák., jak je podrobně vyloženo níže.

Ze všech popsaných důvodů proto považuje Nejvyšší soud námitku obviněného Ing. F. Č., kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., za námitku neopodstatněnou.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. F. Č., že posuzovaným činem mohl naplnit jen skutkovou podstatou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní variantě (§ 255a tr. zák.). Jednak v tomto směru nebyl vysloven v dřívějším dovolacím rozhodnutí žádný závazný názor Nejvyššího soudu, kterým by byl Vrchní soud v Olomouci vázán, ale byl zde jen obecný poukaz na další možnou právní kvalifikaci skutku, zejména když jinak je přípustný souběh pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. s trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. nebo podle § 255a tr. zák. Navíc dovodil-li odvolací soud důvodně u obviněného (dovolatele) spáchaní pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., nepřicházel již v úvahu zmíněný souběh, který by znamenal zpřísnění původní právní kvalifikace (kromě pomoci k trestnému činu by zde byl další trestný čin), což by se projevilo v neprospěch obviněného, a protože odvolací soud rozhodoval jen z podnětu odvolání obviněného (nikoli státního zástupce, který nepodal odvolání ohledně tohoto obviněného), musel respektovat zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny k horšímu (§ 259 odst. 4 a § 265s odst. 1 tr. řádu). Přitom skutek spáchaný obviněným Ing. F. Č. nemohl být s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. vůbec právně posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., neboť jeho skutková podstata byla zařazena do trestního zákona až novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. s účinností od 1. 5. 2000, zatímco obviněný spáchal posuzovaný skutek v období let 1994 až 1997, kdy porušování povinnosti při správě cizího majetku spáchané z vědomé nedbalosti ještě nebylo trestné. Námitka obviněného vytýkající odvolacímu soudu nedostatky ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle § 255 a § 255a tr. zák. je tedy nedůvodná.

Naopak, za opodstatněnou a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného Ing. F. Č., pokud poukazuje na nesprávný postup odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a v daném případě spočívá v pomoci obviněného k trestnému činu, jímž byl získán prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 128 odst. 4 tr. zák. V tomto směru se Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi, na které poukázal Nejvyšší soud ve svém dřívějším dovolacím rozhodnutí a které měly být zohledněny při posuzování toho, zda byla naplněna i tzv. materiální podmínka k použití vyšší trestní sazby vyplývající z citovaných ustanovení.

Nejvyšší soud zde připomíná, že podle § 88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže v konkrétním případě pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě je takovou okolností pomoc obviněného Ing. F. Č. směřující k tomu, aby pachatelé (tj. již odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š.) získali prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 128 odst. 4 tr. zák., jímž se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí prospěch dosahující částky ve výši nejméně 5 000 000,- Kč. O formálním naplnění této okolnosti není pochyb, protože jak vyplývá z pravomocného výroku o vině týkajícího se odsouzených Ing. P. N. a Ing. V. Š. i z nyní napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který v tomto směru shledal Nejvyšší soud správným, trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., k jehož spáchání jim pomáhal obviněný Ing. F. Č., jmenovaní odsouzení získali (pro sebe a pro jiného) prospěch velkého rozsahu, přičemž jeho výše dosáhla částky celkem 16 328 800,- Kč. Při úvahách o tom, zda je v konkrétní trestní věci splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., je nezbytné, aby soud vycházel z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek demonstrativně vypočtených v § 3 odst. 4 tr. zák.

Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost totiž není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, ale komplexem všech okolností případu včetně těch, které skutková podstata trestného činu nezahrnuje. Uplatnění této zásady může mít za následek, že výsledný stupeň nebezpečnosti konkrétního činu bude i při formálním naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby značně snižován s ohledem na jiné okolnosti, takže přísnější postih pachatele by nebyl ve shodě s materiálním pojetím trestného činu. Vrchní soud v Olomouci pak v napadeném rozsudku důsledně nevycházel z uvedených směrnic a náležitě nezhodnotil všechny skutečnosti charakterizující čin spáchaný obviněným Ing. F. Č. Odvolací soud odůvodnil (viz str. 23 a 24 napadeného rozsudku) nutnost přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. podobnou úvahou jako u již odsouzených Ing. P. N. a Ing. V. Š., když vycházel z celkové výše opatřeného prospěchu, četnosti útoků a delší doby páchání trestné činnosti. Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného (dovolatele) pak odvolací soud tyto okolnosti konfrontoval s formou jeho účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a konstatoval, že to byl právě obviněný Ing. F. Č., kdo po technické stránce zajišťoval realizaci půjček, a tím umožnil snadnější páchání trestné činnosti hlavním pachatelům . To je ovšem jen vyjádření podstaty pomoci, kterou obviněný (dovolatel) poskytl jmenovaným odsouzeným, ale není tím nijak odůvodněno podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti takové pomoci ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

Jak je tedy zřejmé z citované části odůvodnění, odvolací soud se při použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. již důkladně nezabýval tím, proč zjištěné okolnosti podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu až na úroveň předpokládanou ustanovením § 128 odst. 4 tr. zák. i u obviněného Ing. F. Č., který zde vystupoval toliko jako pomocník ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tato skutečnost samotná totiž podle povahy a významu pomoci pro spáchání trestného činu (hlavního) pachatele vyžaduje odlišné hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost u pomocníka ve srovnání s pachatelem trestného činu. Proto podle Nejvyššího soudu ani použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. neodůvodňují u pomocníka stejné okolnosti jako u pachatele, zejména když pomocník jen umožňuje či usnadňuje pachateli spáchání určité trestné činnosti. Účastenství ve formě pomoci má vždy akcesorickou povahu, jejímž důsledkem je existence příčinného vztahu mezi jednáním účastníka a jednáním pachatele. Proto je třeba se v konkrétním případě vždy vypořádat s tím, jakým způsobem pomoc účastníka ovlivnila provedení trestného činu pachatele, resp. zda má taková pomoc význam i z hlediska naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. V posuzované věci pak v této souvislosti nemůže být bez významu, že v době spáchání trestné činnosti byli členy představenstva obchodní společnosti A. B., a. s., vedle obviněného Ing. F. Č. i odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š., kteří měli jako hlavní pachatelé trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jednak zásadní vliv na hospodaření této obchodní společnosti, ale na rozdíl od obviněného Ing. F. Č. zároveň působili i v obchodní společnosti A., spol. s r. o., která měla prospěch velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 a § 128 odst. 4 tr. zák.) z uvedeného trestného činu. Z těchto důvodů nelze z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. přeceňovat úlohu obviněného (dovolatele) jako pomocníka k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák.

Odvolací soud pak v napadeném rozsudku podle názoru Nejvyššího soudu bez dalšího převzal okolnosti zjištěné v souvislosti se skutkem spáchaným odsouzenými Ing. P. N. a Ing. V. Š. jako pachateli trestného činu a odůvodnil jimi nutnost přihlédnout ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (tj. k získání prospěchu velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 a § 128 odst. 4 tr. zák.) též u obviněného Ing. F. Č. Skutečnosti, na něž v této souvislosti poukázal v napadeném rozsudku Vrchní soud v Olomouci (celková výše opatřeného prospěchu, četnost útoků a delší doba páchání trestné činnosti), sice pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti pomoci k trestnému činu, které se dopustil obviněný (dovolatel), avšak jen do té míry, aby to bylo možné vyjádřit i méně závažnou a mírněji sankcionovanou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to v podobě získání jen značného prospěchu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 128 odst. 3 tr. zák., protože trestní sazba (trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let) vyplývající z této právní kvalifikace dovoluje uplatnění dostatečného postihu a odpovídá zjištěnému stupni nebezpečnosti činu pro společnost, který je nižší, než jaký předpokládá nejpřísnější trestní sazba stanovená v § 128 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud zde připomíná okolnosti, které zdůraznil již ve svém dřívějším dovolacím usnesení ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 425/2007, (viz jeho str. 12) a které jsou ve prospěch obviněného Ing. F. Č., takže ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. nedovolují zmíněné nejpřísnější právní posouzení. Tento obviněný totiž nebyl spolupachatelem obou spoluobviněných a již odsouzených Ing. P. N. a Ing. V. Š., ale jen jejich pomocníkem, a přestože na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se zásadně užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§ 10 odst. 2 tr. zák.), trestní zákon dovoluje odchylné, tedy i méně přísné posouzení činu pomocníka [viz ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) tr. zák.]. Přitom pomoc je zpravidla za jinak shodných okolností nejméně závažnou formou účastenství na trestném činu. Navíc soud prvního stupně učinil v popisu skutku ve výroku o vině svého rozsudku mimo jiné skutkové zjištění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud a podle kterého odsouzení Ing. P. N. a Ing. V. Š. ... využili postavení a vztahu podřízenosti obžalovaného Ing. F. Č. ... , což je formulace naznačující dokonce možnost tzv. nepřímého pachatelství, ale zejména jde o okolnost nepochybně snižující míru zavinění obviněného (dovolatele), a tím i stupeň nebezpečnosti činu jím spáchaného.

Nejvyšší soud tedy shledal námitku obviněného Ing. F. Č., kterou zpochybnil správnost právního posouzení spáchaného skutku z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., jako opodstatněnou. Proto z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 4 To 77/2007, a to ve výrocích, kterými bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. F. Č. Nedotčen zůstal v napadeném rozsudku výrok, jímž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání tohoto obviněného částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 37 T 10/2001, ve výrocích o vině a trestu týkajících se obviněného. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud sám nově rozhodl o vině a trestu obviněného Ing. F. Č., když převzal skutková zjištění z výroku o vině obsaženého v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jejichž popis jen náležitě precizoval. Nejvyšší soud právně kvalifikoval čin spáchaný obviněným ve shodě s výše uvedenými úvahami jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 3 tr. zák.

Při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel Nejvyšší soud z účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. a respektoval hlediska uvedená v § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž přihlížel zejména ke stupni společenské nebezpečnosti spáchané pomoci k trestnému činu, k možnostem nápravy obviněného Ing. F. Č., k jeho osobním poměrům a též k významu a povaze účasti obviněného jako pomocníka na spáchání trestného činu již odsouzenými Ing. P. N. a Ing. V. Š. Dovolací soud přihlížel i ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, které v posuzované věci přicházejí v úvahu, a neopomenul ani delší dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti. Obviněný (dovolatel) je osobou, která nebyla doposud soudně trestána ani projednávána pro přestupek, a to jak v době před spácháním posuzovaného činu, tak i po něm. Projednávané trestné činnosti se dopustil jako účastník podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž jednal v podřízené pozici vůči oběma hlavním pachatelům uvedeného trestného činu. Tyto okolnosti, včetně časového odstupu asi 11 let od doby (ukončení) spáchání trestného činu (pomoci), dovolují jednak uložit obviněnému trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která je zde vymezena ustanovením § 128 odst. 3 tr. zák. v rozpětí od 2 let do 8 let odnětí svobody, a jednak podmíněně odložit výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v její nejvyšší přípustné délce, tedy v trvání 5 let. Do výměry zkušební doby se pak promítly ostatní okolnosti, které jsou v neprospěch obviněného, zejména celková výše opatřeného prospěchu, četnost útoků a delší doba páchání trestné činnosti. Nejvyšší soud považoval za nutné i uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák., a to v podobě zákazu výkonu řídící funkce v obchodních společnostech, protože obviněný spáchal trestnou činnost v souvislosti s výkonem takové funkce, tj. jako ředitel obchodní společnosti. S ohledem na již zmíněné okolnosti činu byl trest zákazu činnosti vyměřen v dolní polovině jeho zákonné sazby, tedy v trvání 3 let.

Pokud jde o námitky, jimiž obviněný Ing. F. Č. s poukazem na ustanovení § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. vyjadřuje svůj nesouhlas s výší trestu uloženého mu odvolacím soudem, Nejvyšší soud se jimi vzhledem ke způsobu tohoto svého rozhodnutí blíže nezabýval. Navíc uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být ve vztahu k výroku o trestu naplněn jen tehdy, jestliže dovolatel namítá hmotně právní vady takového výroku, tj. jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; dovolacím důvodem je tudíž např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest (§ 35 odst. 2 tr. zák.) nebo úhrnný trest (§ 35 odst. 1 tr. zák.), popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (§ 37a tr. zák.). Jiná případná (vytýkaná) pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu [nejde-li o situaci odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], nelze v dovolání namítat prostřednictvím uplatněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejně tak délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, jak na ně rovněž poukázal obviněný, nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu (byť při ukládání nového trestu k nim již Nejvyšší soud přihlížel), takže se tím spíše nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Případnou nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 3. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y