5 Tdo 1250/2005
Datum rozhodnutí: 20.10.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1250/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2005 o dovolání podaném obviněným Ing. M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 12 To 367/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 183/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 6 T 183/2003, byl obviněný Ing. M. N. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., za který mu byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků s dohledem.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 12 To 367/2004, kterým k odvolání okresního státního zástupce a obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný Ing. M. N. byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zák., za který mu byl podle § 256 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný Ing. M. N. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutkových okolností.

Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal s obhajobou a nezjistil v potřebném rozsahu všechny skutkové okolnosti, zejména neopatřil a neprovedl důkaz spisem P. Č. r., K. ú. v. v H. K., sp. zn. KVV-184/20-96, správními spisy stavebního úřadu a nevyslechl svědky navržené obhajobou. Námitky dovolatele směřovaly zejména ke zpochybnění vlastnického práva k zhotovovanému P. S. P.. Státní podnik P. s. T. stavbu tohoto objektu zahájil pro společnost G. P. s. r. o. a vlastnictví díla - stavby nepřešlo na společnost B. A. K., a. s. Dovolatel zpochybnil autentičnost smlouvy o dílo z 23. 10. 1992, uzavřené společností S. P., spol. s r. o., jako údajným objednatelem a společností B. A. K., a. s., jako zhotovitelem. Tato smlouva neupravuje odlišnou úpravu vlastnického práva ke stavbě oproti § 542 odst. 1 obchodního zákoníku. U dodávek stavby, která se provádí na pozemku objednatele nebo na pozemku, který tento opatřil, je vlastníkem stavby od počátku objednatel. V případě, že objednatel není vlastníkem pozemku, ani pozemek pro stavbu neopatřil, je vlastníkem stavby od počátku zhotovitel, a to i tehdy, dodal-li veškerý materiál pro zhotovení stavby objednatel. Vlastníkem st. p. v k. ú. Š. M. byl dle protokolu o průběhu veřejné dražby z 16. 6. 1991 bratr obviněného Ing. V. N. Vlastníkem p. p. a p.p. v k.ú. Š. M. v době uzavření smlouvy o dílo nebyl, tím se stal později na základě kupních smluv z 4. 11. 1993 a 29. 8. 1997 a nebyl jím ani v době vydání stavebního povolení z 15. 5. 1992 na R. P. S. P. pro společnost G. spol. s r. o., ani v době vydání dalšího stavebního povolení dne 24. 3. 1993, kterým byla povolena změna nedokončené stavby R. P. S. P. na žádost investora společnosti S. P., spol. s r. o. Toto rozhodnutí bylo vydáno na žádost Ing. J. T., který však měl oprávnění zastupovat toliko společnost G. spol. s r. o. Ke stavbě na pozemcích p. musel někdo dát souhlas, neboť nebyly ve vlastnictví objednatele ani jeho bratra. Obviněný zpochybnil listinu z 10. 1. 1993, kterou měla společnost G. spol s r. o. převádět všechna práva k pozemkům st. p. a p.p. na společnost S. P. spol. s r.o. a prohlášení ředitele společnosti S. P., spol. s r. o., o tom, že je mu známo rozhodnutí valné hromady této společnosti o změně investora na výstavbu hotelu S. P., neboť 10. 1. 1993 (přesněji od 12. 2. 1992) Ing. V. N. již nebyl ředitelem společnosti G. spol. s r. o. a převáděná práva k pozemkům nejsou nikterak specifikována. Tato listina nemohla založit převod práv k uvedeným pozemkům. Tento účinek by mohla založit pouze rozhodnutí valných hromad společností.

Podle názoru dovolatele byla skutečným předmětem závazku zhotovitele R. objektu. Ing. V. N. byl v době uzavření smlouvy mezi společnostmi S. P., spol. s r. o., a B. A. K., a. s., i spoluvlastníkem U. a r. S. P. č. p. se stavební parcelou, je však nepodložený závěr, že mohl pro společnost S. P., spol. s r. o., potřebné pozemky opatřit. Existují proto okolnosti, bez jejichž objasnění nelze striktně tvrdit, že společnost S. P., spol. s r. o., je vlastníkem P. S. P. č. p. ve Š. M., potažmo, že obviněný zamlčel majetek úpadce s úmyslem poškodit věřitele. Nebylo prokázáno, na základě jakých právních úkonů bylo na předmětných pozemcích započato s rekonstrukcí. Smlouva o dílo z 23. 10. 1992 podle vyjádření dovolatele zanikla odstoupením od smlouvy společností S. P., spol. s r. o., dne 30. 6. 1996 a dříve poskytnuté plnění se stalo bezdůvodným obohacením plněním z právního důvodu, který odpadl. Tato skutečnost však zůstala soudy nepovšimnuta a znalecký posudek, stanovil cenu nemovitosti na částku 10.200.000,- Kč k datu mnohem pozdějšímu. Obviněný ve vlastním návrhu na prohlášení konkursu a v dalších podáních upřesňoval majetkové poměry úpadce a podle jeho názoru je vykonstruované tvrzení, že úmyslně zatajil majetek úpadce s cílem poškodit věřitele. Pokud soudy obou stupňů vycházejí z rozsudku na peněžité plnění ze smlouvy o dílo, pak tento bez dalšího nezakládá ve smyslu občanského a obchodního zákoníku vlastnické právo společnosti S. P., spol. s r. o., ke stavbě P. u. Obviněný také vycházel z údajů katastru nemovitostí a podle jeho přesvědčení soudy měly vyčkat pravomocného rozhodnutí v otázce vlastnictví hotelu S. P. Objekt hotelu nikdy nebyl vlastnictvím společnosti S. P., spol. s r. o., obviněný nebyl dne 15. 9. 2000 jednatelem této společnosti, neboť jeho funkce zanikla ex lege dne 31. 12. 1996, neboť nedoložil do spisu obchodního rejstříku potřebné listiny. Proto nemohl spáchat daný trestný čin po objektivní ani subjektivní stránce a navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru závěr, že jednání obviněného vedlo ke zmaření možnosti uspokojení pohledávek věřitelů do výše 10.200.000,- Kč neobstojí vedle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 34 Cm 2199/94. Ani z dalších skutečností nevyplývá možnost vzniku škodlivého následku. V důsledku jednání obviněného nenastaly účinky prohlášení konkursu a pokud obviněný zabránil prohlášení konkursu, nedošlo k pozastavení exekuce na majetek společnosti S. P., s. r. o., což mohlo vést k uspokojení věřitele výkonem rozhodnutí prodejem nemovitosti. Protože jednání obviněného nemohlo vést ke zmaření uspokojení věřitele, navrhla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení trestního zákona. Relevantní námitky pak bylo nutno věcně přezkoumat.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci předpisů trestního práva procesního (viz zejm. § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto se Nejvyšší soud nezabýval v dovolacím řízení námitkami, podle kterých soud prvního stupně nezjistil v potřebném rozsahu všechny skutkové okolnosti a neprovedl některé důkazy uvedené obviněným. Rozsah dokazování totiž nelze napadnout prostřednictvím žádného z taxativně stanovených dovolacích důvodů. Obdobně nebylo možno se zabývat hodnocením autentičnosti smlouvy o dílo z 23. 10. 1992, ze strany soudů ve věci rozhodujících, ani zpochybněním listiny z 10. 1. 1993. V dalších níže rozebraných námitkách však dovolatel zpochybnil právní posouzení skutku i jiná ve věci učiněná hmotně právní posouzení. Tyto námitky Nejvyšší soud přezkoumal a dospěl k závěru, že jim z věcného hlediska nelze přisvědčit.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zák. se obviněný podle výroku odsuzujícího rozsudku dopustil tak, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že v řízení před soudem v prohlášení o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, uvedl nepravdivé údaje a tímto činem způsobil značnou škodu. Konkrétně jeho jednání spočívalo v tom, že dne 15. 9. 2000 jako jednatel společnosti S. P., spol. s r. o., se sídlem Š. M., podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S. P., spol. s r. o., který ve dnech 22. 9. 2000 a 4. 10. 2000 dále doplnil, přičemž jak v původním návrhu, tak i v jeho doplněních prohlásil, že tato společnost nevlastní žádný nemovitý majetek a navrhl, aby soud návrh na prohlášení konkursu zamítl pro nedostatek majetku, tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. 34 Cm 2199/94, s právní mocí od 15. 11. 1999, bylo společnosti S. P., spol. s r. o., uloženo uhradit společnosti B. A. K., a. s., se sídlem V., T., částku 17.667.125,- Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o dílo, tím zatajil majetek společnosti rozestavěný objekt P. S. P. na st. p.č., st. p. č. a p. p. č. v katastrálním území Š. M. v hodnotě 10.200.000,- Kč a zamlčel pohledávku svého věřitele společnosti B. A. K., a. s., ve výši 17.667.125,- Kč, přičemž na základě jeho návrhu byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 39 K 15/2000, s právní mocí od 14. 12. 2000 zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka společnosti S. P., spol. s r. o., pro nedostatek majetku, když byl srozuměn s tím, že věřitelům společnosti S. P., spol. s r. o., jmenovaným v citovaném výroku rozsudku způsobí škodu v celkové výši 10.200.000,- Kč.

Většina dovolacích námitek obviněného zpochybňovala právní názor, podle kterého objekt P. S. P. patřil do vlastnictví společnosti S. P., spol. s r. o. Nejvyšší soud přezkoumal důvodnost těchto námitek z věcného hlediska, a dospěl k závěru, že jim není možno přisvědčit. Nelze přitom opomenout skutečnost, že veškeré posuzované dovolací námitky byly obviněným již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení. Soudy obou stupňů, zejména soud odvolací, se přitom těmito námitkami zabývaly, vypořádaly se s nimi a své úvahy přesvědčivě odůvodnily. Dosavadní soudní praxe přitom vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Tak tomu bylo i v posuzovaném případě - proto jsou následující úvahy dovolacího soudu do značné míry opakováním či rekapitulací úvah soudů ve věci činných, kterým Nejvyšší soud plně přisvědčil.

Protože podstatou jednání obviněného bylo prohlášení o majetku společnosti S. P., spol. s r. o., že tato nevlastní žádný nemovitý majetek, bylo třeba v trestním řízení posoudit okolnost, zda objekt P. S. P. byl vlastnictvím této společnosti. Jednalo se tedy o předběžnou otázku podmiňující případnou trestnost obviněného trestným činem poškozování věřitele.

Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou. Je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle odst. 2 téhož ustanovení orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Předběžná otázka může být povahy procesní i hmotně právní. Nejde-li o otázku viny, pak je orgán činný v trestním řízení pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu či soudu vázán a otázka je tak pro něj závazně vyřešena. Jestliže se však jedná o otázku podmiňující vydání výroku o vině obviněného, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že již existuje pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o ní. Takovou otázkou je každá jednotlivá podmínka nutná pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí je důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit.

V posuzované věci soudy obou stupňů vyšly při právním posouzení daného skutku ze závěru, že Společnost S. P., spol. s r. o., byla vlastníkem P. S. P. Při tomto právním závěru soudy obou stupňů vyšly z vlastních úvah a tyto opřely o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 34 Cm 2199/94 (č. l. 190), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 1 Cmo 146/99, jímž bylo žalovanému S. P., spol. s r. o., uloženo, aby žalobci B. A. K., a. s., zaplatil celkem 17.167.125,- Kč s přiznáním nároku na příslušenství pohledávek. Z citovaných rozhodnutí soudy rozhodující v trestní věci dovodily, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o provedení stavby P. S. P. dne 23. 10. 1992. Stavba byla sice zahájena stavebníkem G. s. r. o., ovšem na žádost tohoto stavebníka ze dne 17. 3. 1993 byla rozhodnutím Městského úřadu ve Š. M. č. j. 999/92 povolena změna stavebníka investora tak, že tímto byla společnost S. P., spol. s r. o., Soudy rozhodující v občanském soudním řízení současně vyvrátily námitky týkající se údajného odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného, neboť ve smlouvě podmínky pro jednostranné odstoupení nebyly sjednány a nebyly splněny ani zákonné předpoklady pro odstoupení od smlouvy. Obdobně nebyly splněny podmínky neplatnosti této smlouvy o dílo. Odvolací soud dále poukázal (str. 9 rozhodnutí) také na rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, kterým byl nařízen výkon shora citovaného rozhodnutí prodejem nemovitosti povinného S. P., spol. s r. o., a to rozestavěné stavby P. S. P. na stavební parcele, pozemcích parc. č. a v obci a katastrálním území Š. M. V tomto řízení vzaly soudy za prokázané, že přestože nemovitosti dosud nebyly zapsány v katastru nemovitostí, byla společnost S. P., spol. s r. o., jejich vlastníkem. Podle závěru soudů rozhodujících v trestním řízení bylo zřejmé, že stavba P.u. nemohla být rekonstruovaným objektem, ale byla stavbou novou, jak vyplynulo mj. z výpisu z katastru nemovitostí. V otázce vlastnictví předmětné nemovitosti tedy soudy rozhodující v trestní věci vyjádřily totožné stanovisko jako soudy rozhodující v občanském soudním řízení, a s tímto hmotně právním posouzením se ztotožnil i Nejvyšší soud.

Přestože v předchozím odstavci citovaná rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení nebyla rozhodnutími, kterými by bylo na základě určovací žaloby meritorně posuzováno vlastnické právo ke zmiňovanému objektu, byl předpokladem jejich vydání právní závěr soudů stran tohoto vlastnického práva. Posouzení důvodnosti nároku na zaplacení prací a materiálu totiž vyžadovalo nejen zjištění, zda tyto práce byly provedeny a v tvrzeném rozsahu a hodnotě, ale také zjištění, zda tyto práce (materiál) byly vynaloženy ve prospěch (tj. na majetku) pasivně legitimovaného subjektu daného soudního řízení. Ve smyslu § 132 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nezbytným předpokladem tohoto závěru určení vlastníka předmětného P.u. S tímto právním závěrem civilních soudů se soudy v trestním řízení při posuzování předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. ztotožnily a své stanovisko odůvodnily. Tomuto postupu nelze z procesního hlediska namítat nesoulad se zákonem a z hlediska hmotně právního dospěl ke stejnému závěru i dovolací soud. Přestože dovolateli lze přisvědčit v závěru, že rozsudky na peněžité plnění ze smlouvy o dílo nezakládaly ve smyslu občanského a obchodního zákoníku vlastnické právo společnosti S. P., spol. s r. o., ke stavbě P.u., s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že soudy v posouzení této právní otázky nepochybily. Zmíněná rozhodnutí totiž jednoznačně vypovídají o vědomosti obviněného, že rozestavěný objekt P.u. je podle závěrů státních orgánů (soudů) považován za vlastnictví společnosti. Ani případný odlišný právní názor obviněného na tuto otázku nemůže vyloučit subjektivní stránku souzeného trestného činu, neboť v případě neuvedení objektu P.u. v podáních směřovaných konkursnímu soudu si musel být vědom skutečnosti, že existence tohoto objektu ve vlastnictví společnosti zůstane konkursnímu soudu utajena.

Nebylo možno podpořit ani další právní argumenty dovolatele, kterými se soudy obou stupňů zabývaly. I v trestním řízení dospěly soudy obou stupňů k totožnému závěru jako soudy v občanském soudním řízení, že smlouva o dílo, na základě které byl P. S. P. vystavěn, byla uzavřena společností S. P., spol. s r. o., jako objednatelem, a ve smyslu § 542 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění byla tato společnost i vlastníkem objektu. Podle tohoto ustanovení objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, a jestliže smlouva nestanoví něco jiného. Soudy přesvědčivě vyvrátily námitky obviněného, podle kterých vlastnictví nemohlo přejít na společnost S. P., spol. s r. o., neboť se mělo jednat toliko o R., a naopak označily za prokázané, že se jednalo o výstavbu zcela nového objektu. Z tohoto skutkového zjištění je povinen při svých úvahách v rámci řízení o dovolání vycházet i Nejvyšší soud, přičemž právní důsledky této skutečnosti byly podle jeho názoru vyvozeny správně, tj. vyústily v závěr o existenci vlastnického práva objednatele společnosti S. P., spol. s r. o., ke zhotovovanému (nikoli rekonstruovanému) P.u.

Krajský soud v Hradci Králové (str. 10 rozsudku) konstatoval, že neshledal důvod ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí za účelem vyčkání pravomocného rozhodnutí občanskoprávních soudů ve sporných řízeních týkajících se určení vlastnictví P. u. Tuto otázku považoval za vyřešenou a v případě, že by soudy dospěly k jiným závěrům, poukázal na možnost obviněného tuto skutečnost uplatnit v návrhu na povolení obnovy řízení. Tento postup byl správný i podle názoru dovolacího soudu.

Soud druhého stupně (str. 11 rozsudku) ve shodě se soudem nalézacím posoudil také námitku obviněného, podle které smlouva o dílo týkající se výstavby P. u. byla uzavřena se společností G. s. r. o., když uvedl, že také tato otázka byla řešena v civilním řízení. Přestože úvodní jednání týkající se zhotovení díla byla vedena se společností G. s. r. o., bylo následně společnosti B. A. K., a. s., sděleno (č. l. 246), že pro provozování budoucího P. u. byla založena společnost S. P., spol. s r. o., a s touto byla písemně uzavřena smlouva o dílo, přičemž část prací již byla provedena. V civilním ani trestním řízení nebylo přitom prokázáno, že ze stany společnosti S. P., spol. s r. o., došlo k platnému odstoupení od této smlouvy. Nejvyššímu soudu nezbývá než i v tomto případě právnímu hodnocení učiněných zjištění přisvědčit, neboť s poukazem na někdejší aktivity společností G. s. r. o. nepřichází v úvahu zpochybnění vlastnického práva k P. S. P.

Skutečnost, že konkursní soud ve svém usnesení konstatoval, že dlužník S. P., spol. s r. o., není vlastníkem ani spoluvlastníkem nemovitostí a že během posledních šesti měsíců nepřevedl vlastnické právo k nemovitostem na jiný subjekt, potom ani podle názoru dovolacího soudu nemůže svědčit ku prospěchu obhajoby obviněného, když podkladem tohoto rozhodnutí byly neúplné údaje poskytnuté obviněným, tedy právě posuzované trestné jednání.

Odvolací soud se plně vypořádal i s námitkou, že obviněný v době podání návrhu na prohlášení konkursu nebyl ve smyslu obchodního zákoníku statutárním zástupcem společnosti. V bodě 10 článku II přechodných ustanovení zákona č. 142/1996 Sb., kterým byl změněn a doplněn obchodní zákoník a občanský soudní řád, bylo skutečně stanoveno, že pokud jednatelé, členové představenstev a dozorčích rad nesplňují ke dni účinnosti tohoto zákona požadavky uvedené v § 194 odst. 7 obch. zák., zaniká jejich funkce dnem 31. 12. 1996, pokud do této doby uvedené požadavky nesplní. Podle Názoru Nejvyššího soudu však nepochybily soudy ve věci rozhodující, pokud vzhledem k tehdejší bezúhonnosti vyhodnotily obviněného jako osobu způsobilou výkonu funkce jednatele a uzavřely, že tento závěr nemohla zvrátit ani skutečnost, že obviněný rejstříkovému soudu nepředložil aktualizovaný výpis (opis) rejstříku trestů. Nepředložení tohoto dokumentu totiž zákon nespojoval se sankcí zániku výkonu funkce jednatele za situace, kdy obviněný zákonné požadavky výkonu funkce splňoval. Svým počínáním v době předcházející i následující vydání tohoto zákona dával obviněný naopak jednoznačně najevo vlastní subjektivní ztotožnění s výkonem této funkce, v tomto smyslu stačí poukázat např. na skutečnost, že vystupoval v inkriminovaném konkursním řízení jako zástupce úpadce, podával jménem společnosti návrhy a opravné prostředky k soudům apod. Námitku, podle které jeho výkon funkce jednatele zanikl ex lege dne 31. 12. 1996, je tedy taktéž třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Zatajení nemovitého majetku společnosti obviněným směřovalo k tomu, aby konkursní řízení vyústilo v závěr, že společnost S. P., spol. s r.o. nedluží společnosti B. A. K., a. s., částku 17.667.125,- Kč a že nevlastní žádný movitý či nemovitý majetek. Obviněný tedy jednal záměrně ve snaze dosáhnout zmaření uspokojení svého věřitele tím, že zatají část majetku společnosti. Z hlediska počínání obviněného je nutno podpořit také závěry odvolacího soudu (str. 11 rozsudku), podle kterých obviněný byl od roku 1994 jednatelem společnosti S. P., spol. s r. o., a z hlediska minimálního požadavku na řádný výkon této funkce musel být dostatečně obeznámen s příslušnými právními předpisy a situací ohledně rozestavěného P. u. Tato mu musela být známa ze shora citovaných rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Obviněný navíc krátce před podáním inkriminovaného návrhu na prohlášení konkursu sám podal odvolání proti rozhodnutí, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví společnosti S. P., spol. s r. o., podle citovaných rozsudků, jimiž bylo deklarováno, že objekt rozestavěného P. S. P. je vlastnictvím společnosti S. P., spol. s r. o. Odvolací soud postup obviněného správně označil za účelový, vedený snahou nemovitý majetek společnosti zatajit při vědomí, že návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S. P., spol s r. o., bude pro nedostatek majetku zamítnut dříve, než bude rozhodnuto o podaném opravném prostředku ve vykonávacím řízení a v důsledku zamítnutí návrhu na konkurs pro nedostatek majetku bude společnost vymazána z obchodního rejstříku. K takovému následku také došlo, když Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 39 K 15/2000 (č. l. 189) zamítl návrh na prohlášení konkursu společnosti pro nedostatek majetku. Podle § 68 odst. 3 písm. f) zák. č. 513/1991 Sb., tehdy účinného znění obchodního zákoníku [nyní písm. g) téhož ustanovení], (dále jen obch. zák.) mělo toto rozhodnutí ze zákona účinek zrušení společnosti, přičemž § 12a odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů pro tento případ zavazoval soud k podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. K tomuto výmazu došlo dne 16. 3. 2001 (výpis č .l. 234) a s ohledem na znění § 68 odst. 1 zák. obch. zák. k tomuto datu zanikla společnost jako subjekt práva. Jakékoli nároky uplatněné proti této společnosti se od tohoto dne staly nevymahatelnými v důsledku absence pasivně legitimovaného subjektu. Došlo tak k situaci, kdy (neexistující) společnost nemohla poskytnout plnění ze závazkových vztahů věřitelům a tím, že nevstoupila do konkursu, bylo zmařeno i případné poměrné uspokojení věřitelů podle zásad stanovených trestním zákonem. Tím došlo i k dokonání trestného činu a na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že pozdějším rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 50 Cm 55/2001, bylo rozhodnuto o vstupu společnosti do likvidace. Tato okolnost totiž nastala s více než ročním zpožděním po okamžiku naplnění všech znaků trestného činu obviněným.

Konečně nebylo možno přihlédnout ani k námitkám, podle kterých obviněný vycházel z údajů katastru nemovitostí, ve kterém nebyl objekt P.u. evidován. Podle § 2 odst. 1 písm. d), e) zák. č. 344/1992 Sb., o Katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), ve znění pozdějších předpisů, se v katastru evidují rozestavěné budovy, požádá-li o to vlastník nemovitosti nebo v souvislosti se vznikem, změnou nebo zánikem věcného práva k nim. Ani z jednoho z těchto důvodů však P. S. P. v katastru evidován nebyl. Jak však vyplývá ze skutečností citovaných v předchozích odstavcích, obviněný si z několika důvodů musel být vědom, že společnost S. P., spol. s r. o., je vlastníkem zhotovovaného P.u., a na tomto vědomí nemohla změnit absence evidence tohoto práva v příslušném registru, když s ohledem na citovanou zákonnou úpravu nebyla nutná. Naopak lze konstatovat, že při absenci evidence objektu v katastru nemovitostí nabývala prohlášení obviněného o majetku společnosti adresovaná konkursnímu soudu z hlediska ochrany objektu daného trestného činu majetkových práv věřitelů - o to většího významu. Konkursní soud totiž nemohl z jiných objektivně zjistitelných informací posoudit, zda tvrzení obviněného o tom, že společnost úpadce nevlastní žádný nemovitý majetek a nemá věřitele. Ustanovení § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák. právě směřuje k postihu těch pachatelů, kteří v řízení před soudem uvedou v prohlášení o majetku právnické osoby nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Jednání obviněného, kterým byl napadeným rozsudkem uznán vinným tak představuje typické chování takových pachatelů, a zakládá jeho trestní odpovědnost.

Nejvyšší soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí vadu v hmotně právním posouzení, které obviněný ve svém dovolání namítl. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitkám dovolatele nebylo možno přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. října 2005



Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová