5 Tdo 125/2004
Datum rozhodnutí: 11.02.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 125/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání, které podal obviněný L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 7 To 259/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 332/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 1 T 332/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 7 To 259/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným J. S. tím, že společně dne 23. 4. 2002 kolem 20.00 hod. na schodišti vestibulu a na WC restaurace S. na M. n.í v J. bezdůvodně fyzicky napadli M. A., tohoto opakovaně srazili ze schodů, zatáhli ho na WC, kde do něj kopali, a způsobili mu tak zlomeninu levé poloviny dolní čelisti a podvrtnutí pravého kolena s léčením a pracovní neschopností do 1. 7. 2002.

Za to byl obviněný L. M. podle § 222 odst. 1 tr. zák. (v rozsudku soudu druhého stupně je chybně uvedeno podle odst. 2 tohoto ustanovení) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let se současným vyslovením dohledu. Zmíněnými rozhodnutími byl uznán vinným i spoluobviněný J. S. a byl mu uložen trest a současně bylo postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obou obviněných podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému L. M. doručen dne 10. 11. 2003, jeho obhájkyni dne 21. 10. 2003 a příslušnému státnímu zástupci dne 20. 10. 2003.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný L. M. dne 23. 12. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. K prvnímu z nich uvádí, že před rozhodnutím soudu druhého stupně uplatnil ve věci námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. V. S., a to z důvodu jeho poměru k obviněnému, konkrétně pro apriorně negativní postoj JUDr. V. S. k obviněnému. Obviněný má za to, že tuto jím tvrzenou skutečnost doložil, a to především poukazem na trestní oznámení, stížnosti a opakované podněty s návrhem na kárné řízení, které učinil v průběhu května a června 1995 a podal je proti JUDr. V. S. Dále obviněný argumentoval trestním oznámením, jež na něj podal JUDr. V. S., a z toho vyplývajícím sdělením obvinění vůči obviněnému L. M. pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele. Obviněný dodává, že o této jeho námitce podjatosti rozhodl usnesením Okresní soud v Jihlavě tak, že JUDr. V. S. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, a následně podanou stížnost obviněného proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně zamítl. Obviněný se domnívá, že ačkoli tím řádně uplatnil důvody k vyloučení JUDr. V. S. z tohoto řízení, a to s poukazem na zmíněnou řadu předchozích podání, která podle jeho názoru směřovala k vyvolání budoucích nesporně negativních důsledků pro JUDr. V. S., soudy činné dříve ve věci se zabývaly pouze okolnostmi vyplývajícími z trestního spisu obviněného z roku 1992, které však nepovažoval za podstatné. Podle obviněného soudy rozhodovaly na základě nesprávných a neúplných skutkových zjištění, neboť podstata jeho námitky podjatosti směřovala k okolnostem, které nastaly až v roce 1995. Obviněný poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 133/2002, jež se zabývalo obdobnou problematikou. K uplatněnému dovolacímu důvodu pak obviněný závěrem konstatuje, že podle jeho názoru je prokazatelně vyloučeno, aby JUDr. V. S. nevěděl o rozhodných skutečnostech, z nichž obviněný dovozuje jeho podjatost, a dále aby i s odstupem několika let mohl JUDr. V. S. považovat obviněného za jemu neznámou osobu, vůči které nemá apriorně negativní postoj a ohledně níž by mohl rozhodovat nestranně.

K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný L. M. uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným trestným činem podle § 222 odst. 1 tr. zák. Ze shora citovaného popisu skutku, jakož i z odůvodnění soudních rozhodnutí však podle názoru obviněného vyplývá, že se jedná o skutek spáchaný dvěma osobami ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., tudíž soud opomenul uvést v právní kvalifikaci odkaz na zmíněné ustanovení, což mu ukládá ustanovení § 120 odst. 1 písm. c) odst. 3 tr. řádu (mylně uvedeno tr. zák.). Obviněný dále dovozuje, že zřejmě v důsledku tohoto pochybení soudy obou stupňů konstatovaly nesprávný závěr, podle něhož pro posuzovanou trestní věc nejsou podstatné dílčí aktivity obou spoluobviněných při útoku. Podle názoru obviněného v řízení nebyla prokázaná existence a míra zavinění na straně každého ze spoluobviněných a to neumožňuje rozhodnout o vině obou osob ze spáchání trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství, neboť sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, tj. těžkou újmu na zdraví. Obviněný L. M. proto tvrdí, že předpokladem správného rozhodnutí o vině je řádné prokázání všech okolností vypovídajících o existenci a míře jeho zavinění, přičemž bez toho nelze učinit ani zákonné rozhodnutí o trestu.

Závěrem svého dovolání obviněný L. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1, 3 tr. řádu (správně zde měl být nejprve odkaz na ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. řádu) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o potvrzení jako správných výroků rozsudku Okresního soudu v Jihlavě stran viny obviněného L. M. ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a o jeho povinnosti k náhradě škody poškozenému a dále v jakém bylo rozhodnuto o zrušení výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a znovu rozhodnuto. Dále obviněný navrhl, aby byl zrušen i předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě stran obviněného L. M. a aby byla věc tomuto soudu přikázána k novému projednání v jiném složení senátu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. M. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný uplatnil námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. V. S. až v průběhu veřejného zasedání konaného o odvolání obviněného a z toho státní zástupkyně dovozuje, že tato námitka byla především reakcí na způsob rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu a byla vedena snahou činit obstrukce a mařit hladký průběh trestního řízení. Podle státní zástupkyně námitka podjatosti směřuje proti soudci, který nebyl ani podle § 31 tr. řádu vyloučen z řízení, přičemž skutková zjištění, která k takovému závěru vedla, nelze s úspěchem zpochybnit. Taktéž nelze podle státní zástupkyně přehlédnout, že JUDr. V. S. nevydal rozhodnutí napadené dovoláním, které z hlediska výměry trestu vyznělo výrazně ve prospěch obviněného. Z popsaných důvodů se státní zástupkyně domnívá, že podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyly po formální ani materiální stránce naplněny.

K odůvodnění druhého dovolacího důvodu státní zástupkyně uvedla, že závěr o souladu mezi větou skutkovou a právní nemůže být zpochybněn poukazem na absentující vyjádření spolupachatelství jako formy trestné součinnosti ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., neboť tato součinnost neovlivňuje právní kvalifikaci skutku. Z popisu posuzovaného jednání spoluobviněných je potom podle státní zástupkyně zřejmé, že jsou odpovědni za způsobení těžké újmy na zdraví za existence alespoň nepřímého úmyslu u každého z nich, a tím byla naplněna základní skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., přičemž odkaz obviněného na § 6 tr. zák. není na místě. Postup podle § 31 odst. 2 písm. a) tr. zák. není potom podle názoru státní zástupkyně zpochybnitelný na podkladě uplatněného ani žádného jiného důvodu a navíc je postaven na výtce týkající se nedostatku skutkových zjištění. Státní zástupkyně má za to, že dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. řádu byl odůvodněn zjevně neopodstatněnými námitkami.

Závěrem státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného L. M. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině obviněného L. M. vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně a kterým byl obviněnému uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. Z., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Jihlavě dne 23. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný L. M. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy na to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tuto okolnost již před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl, a dále na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného opírajících se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je tvrzení, že předseda senátu Okresního soudu v Jihlavě JUDr. V. S. měl být vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení, a to pro jeho poměr k obviněnému. Důvodnost tohoto závěru obviněný shledává v okolnostech, které nastaly v roce 1995, konkrétně v trestních oznámeních, stížnostech a opakovaných podnětech s návrhem na kárné řízení, které podal obviněný proti JUDr. V. S. Dále obviněný poukazuje na trestní oznámení, které na něj podal JUDr. V. S. a z něhož vyplynulo sdělení obvinění obviněnému L. M. pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele.

Jak zjistil Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu, v trestní věci obviněného L. M. bylo po podání obžaloby u Okresního soudu v Jihlavě konáno hlavní líčení dne 13. 11. 2002 a dále potom ve dnech 15. 1. 2003, 19. 2. 2003 a 2. 4. 2003 (viz č. l. 151, 177, 187 a 220 trestního spisu), přičemž dne 2. 4. 2003 byl vynesen výše citovaný rozsudek. Předsedou senátu, který ve věci rozhodoval, byl JUDr. V. S., jenž se účastnil všech úkonů, obdobně se vždy osobně účastnil hlavního líčení i obviněný L. M. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které bylo odvolacím soudem projednáváno ve veřejném zasedání ve dnech 5. 6. 2003, 17. 7. 2003 a 25. 9. 2003 (č. l. 237, 271 a 337 trestního spisu), přičemž obviněný L. M. uplatnil dne 17. 7. 2003 ústně do protokolu a posléze i písemně námitku podjatosti JUDr. V. S. V jejím odůvodnění tvrdil, že na něj v roce 1995 podal ve třech případech trestní oznámení, přičemž dále svůj závěr opíral o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 (č. l. 273 trestního spisu).

O citované námitce rozhodl Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 1 T 332/2002, podle § 31 odst. 1 tr. řádu tak, že z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu není předseda senátu JUDr. V. S. vyloučen z vykonávání úkonů v této trestní věci. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, JUDr. V. S. si nebyl vědom toho, že by na něj obviněný v návaznosti na dříve vedenou trestní věc podal trestní oznámení, především však podle názoru soudu trestní oznámení, které nemělo žádný účinek a s nímž ani nebyl soudce konfrontován, nemůže zakládat podjatost. Opačný závěr by podle soudu v konečném důsledku znamenal, že formální podání trestního oznámení postupně na každého soudce ve věci by zajistilo obviněnému trestní nestíhatelnost, což je nepřijatelné. K učiněnému odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu potom okresní soud zmínil, že se podle jeho názoru týká jednak občanského soudního řízení, ale především vychází z odlišných skutečností (č. l. 279 trestního spisu).

Dne 29. 7. 2003 obviněný L. M. doplnil odůvodnění své námitky podjatosti podklady, kterými byly kopie výše zmíněných oznámení, návrhů a stížností. Tyto listiny však předložil Krajskému soudu v Brně, ačkoli o námitce rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Jihlavě, který je tudíž vzhledem ke dni vydání svého usnesení (dne 30. 7. 2003) neměl k dispozici (č. l. 286 až 316 trestního spisu). JUDr. V. S. se týkají podněty k prošetření postupů a návrhy na kárné řízení adresované Kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (č. l. 290 a 292 trestního spisu), stížnosti proti usnesením Okresního soudu v Jihlavě zaslané tomuto soudu (č. l. 296 a 305 trestního spisu), návrh na kárné řízení zaslaný Krajskému soudu v Brně (č. l. 297 trestního spisu), přípisy zaslané mezi obviněným a JUDr. V. S. (č. l. 300, 302, 306 a 308 trestního spisu), podnět k zahájení trestního stíhání adresovaný Krajskému státnímu zastupitelství v Brně (č. l. 309 trestního spisu) a přípis zaslaný Krajskému soudu v Brně (č. l. 312 trestního spisu). Dále je zde zahrnuto sdělení obvinění obviněnému L. M. pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 3 tr. zák. a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou o zastavení tohoto trestního stíhání (č. l. 299 a 303 trestního spisu). Citovaný trestný čin, jehož se týkalo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, byl přitom shledáván v tom, že obviněný měl v písemných podáních hrubě pomlouvat a urážet pracovníky Okresního soudu v Jihlavě a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, konkrétně zejména soudce JUDr. M. P. a státního zástupce JUDr. M. N.

Výše uvedené usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 7. 2003, jímž JUDr. V. S. nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, napadl obviněný L. M. prostřednictvím své obhájkyně dne 8. 8. 2003 tzv. blanketní stížností, kterou přislíbil ve lhůtě do 14 dnů podrobně odůvodnit (č. l. 280 trestního spisu). Dne 21. 8. 2003 podal stížnost obviněný i samostatně, a to opět blanketní s příslibem odůvodnění rovněž do 14 dnů (č. l. 353 trestního spisu). Krajský soud v Brně jako soud stížnostní rozhodl o podaném opravném prostředku dne 28. 8. 2003, tzn. po dvaceti dnech od doručení stížnosti podané prostřednictvím obhájkyně, a to tím způsobem, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou (č. l. 327 trestního spisu). Odůvodnění stížnosti podané obhájkyní obviněného potom bylo doručeno dne 27. 8. 2003 (č. l. 356 trestního spisu), odůvodnění obviněného až dne 1. 9. 2003 (č. l. 328 trestního spisu). V prvním z těchto odůvodnění obviněný v podstatě pouze odkazuje na již dříve předložené dokumenty týkající se jím podaných stížností a návrhů, z nichž dovozuje důvodnost své námitky, a dále poukazuje na některé okolnosti týkající se spoluobviněného J. S. v této trestní věci. V druhém odůvodnění potom obviněný tvrdí, že JUDr. V. S. nesprávně vykládá smysl a význam ustanovení § 31 tr. řádu a že musel vědět o jím podaných trestních oznámeních. Dále obviněný zpochybnil závěry usnesení napadeného stížností a poukázal na některé konkrétní okolnosti týkající se dříve vedené trestní věci u Okresního soudu v Jihlavě, v níž měl postavení obviněného, i na určité okolnosti průběhu této trestní věci, v které bylo podáno dovolání, a vyjádřil svůj nesouhlas s nimi, zejména pokud jde o jeho posouzení jako recidivisty.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Obviněný L. M. shledává důvod svědčící pro vyloučení (pro tzv. podjatost) předsedy senátu Okresního soudu v Jihlavě JUDr. V. S. v jeho existujícím poměru k němu jako obviněnému a dovozuje, že jde o poměr nepřátelský. Obviněný přitom argumentuje především podáními, která proti JUDr. V. S. učinil v roce 1995 poté, co tento soudce rozhodoval v jiné trestní věci, v níž byl dovolatel taktéž v postavení obviněného.

Jak vyplývá z podkladů zařazených v trestním spise, zejména z listin předložených obviněným a z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jihlavě, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti uplatněné vůči JUDr. V. S., obviněný L. M. v roce 1995 skutečně učinil několik podání, která směřovala proti jmenovanému předsedovi senátu, popřípadě jejichž prostřednictvím obviněný navrhoval zahájení kárného řízení a trestního stíhání jmenovaného soudce. Žádné z těchto řízení však nebylo v důsledku zmíněných podání zahájeno, tudíž jejich bezprostřední negativní dopad na JUDr. V. S. mohl být jen nepatrný. V tomtéž časovém období sice bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele, avšak pro skutek, který měl spočívat v jeho útoku především proti jiným osobám, nikoli proti JUDr. V. S., tudíž s jeho osobou nelze zmíněné trestní stíhání spojovat. Nejvyšší soud současně považuje za správný názor vyslovený Okresním soudem v Jihlavě, podle něhož trestní oznámení, které nemělo žádný účinek, nemůže vyvolávat negativní vztah soudce vůči obviněnému ani zakládat podjatost soudce. Soudce rozhodující v trestní věci řeší zásadní otázku možného konfliktu jednání obviněného s trestně právními normami, což v sobě v celé řadě případů nutně vyvolává určitý názorový rozpor mezi obhajujícím se obviněným, pokud trvá na své nevině, a soudcem, který důsledně uplatňuje trestní normy, vychází i z důkazů svědčících proti obviněnému a případně vyhlásí odsuzující rozsudek. Neztotožní-li se obviněný s výsledkem řízení, pak uvedený rozpor sice může v některých případech vyvrcholit až návrhy obviněného na zahájení různých druhů sankčních řízení proti soudci (či proti jinému orgánu činnému v trestním řízení). Takové návrhy však samy o sobě nelze pokládat za dostatečné důvody k podjatosti soudce a k dodatečnému zpochybnění nestrannosti jeho rozhodnutí, zejména pokud podněty obviněného nebyly shledány opodstatněnými a nevedly k zahájení žádného řízení proti soudci, takže v něm nemohly bez dalšího vyvolat negativní vztah k obviněnému.

Ostatně soudce jako profesionální odborník je poměrně často vystaven nesouhlasným názorům stran, zejména v podobě opravných prostředků směřujících proti jeho rozhodnutím, proto jeho nestrannost nemůže být ovlivněna pouhým podáním obviněného, byť směřujícím proti osobě soudce. Navíc Nejvyšší soud považuje za správný i další závěr Okresního soudu v Jihlavě, podle něhož by přijetí opačného názoru mohlo v konečném důsledku znamenat i faktickou trestní nestíhatelnost obviněného, který by podával trestní oznámení či další podněty postupně proti všem soudcům činným v jeho věci. Proti názoru obviněného L. M., kterým dovozuje, že k němu má JUDr. V. S. negativní vztah, pak stojí i skutečnost, že obviněný uplatnil námitku podjatosti vůči tomuto soudci až asi tři a půl měsíce od vydání prvostupňového rozsudku, a nikoli např. již v průběhu hlavního líčení, kdy jednoznačně věděl, který předseda senátu jeho věc projednává a bude v ní rozhodovat. Z tohoto hlediska se dodatečná námitka podjatosti jeví jen jako reakce obviněného na nepříznivý výsledek řízení u soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud tedy nezjistil žádné okolnosti, které by měly vést k závěru, podle něhož JUDr. V. S. měl či má k obviněnému L. M. nepřátelský postoj, jak obviněný tvrdí v dovolání. Podání, na něž se obviněný odvolává, neměla ve vztahu k jmenovanému předsedovi senátu žádný negativní právní účinek, a tudíž nebyla jako taková schopna vyvolat jeho nepřátelský postoj k obviněnému. Není sice zřejmé, zda si byl JUDr. V. S. vědom jejich existence, nicméně Nejvyšší soud považuje za nepochybné jeho tvrzení, že s nimi nebyl konfrontován. Obdobně z trestního spisu nevyplývají žádné jiné okolnosti zpochybňující nestranné rozhodování JUDr. V. S. ve vztahu k obviněnému L. M., a to ani pokud jde o uložení trestu, byť byl tento výrok odvolacím soudem zrušen a změněn. Další argumenty obviněného týkající se některých konkrétních okolností vyplývajících z této a z dříve vedené trestní věci u Okresního soudu v Jihlavě nejsou taktéž podle názoru Nejvyššího soudu způsobilé odůvodnit vyloučení JUDr. V. S. z rozhodování. Pokud jde např. o zaměňování pojmu recidivista a zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., je to spíše jen projevem neznalosti zmíněné problematiky obviněným. Rovněž jeho poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, zde nemá opodstatnění. Ve věci, jíž se týká citovaný nález, se totiž i přes řešení obdobné otázky nejedná o srovnatelnou situaci. Konflikt mezi soudkyní a právní zástupkyní účastníka v rámci civilního procesu ve zmíněné věci dosáhl jiné, podstatně intenzivnější úrovně, protože z podnětu soudkyně bylo skutečně zahájeno trestní stíhání této právní zástupkyně, a to pro skutek, který se bezprostředně týkal vedeného sporu, resp. souvisejících vyjádření v tisku. Uplatnění závěrů tohoto rozhodnutí Ústavního soudu tedy v trestní věci obviněného L. M. nepřichází v úvahu.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu je průlomem do ústavně stanovené zásady v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak zákon stanovil příslušnost určitého soudce jeho zařazením ke konkrétnímu soudu a přidělením konkrétní věci, kterou má tento soudce projednat a rozhodnout, je jeho příslušnost zásadně dána, a postup, jímž je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování přidělené věci, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v ustanoveních § 30 a § 31 tr. řádu je stanovena jistá výjimka. Ta ovšem nemůže být založena jen na pouhých domněnkách a spekulacích, ale musí být opřena o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty, které jsou způsobilé odůvodnit průlom do citované ústavní zásady. Tomu ostatně odpovídá i formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle něhož k podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku zasahujícího do pravomocného rozhodnutí nepostačuje pouhé nedostatečně podložené podezření z možné podjatosti soudce, ale z okolností obsažených v dovolání a ve spise musí být zřejmé, že v dřívějším řízení skutečně rozhodl vyloučený soudce.

Nejvyšší soud k podanému dovolání v tom rozsahu, v jakém bylo opřeno o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, konstatuje, že neshledal žádné skutečnosti, které by svědčily o takovém poměru předsedy senátu JUDr. V. S. k obviněnému L. M., na jehož základě by nemohl nestranně rozhodovat. Proto ohledně zmíněné části bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.

Druhým dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil, je důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho existenci shledává obviněný L. M. jednak v tom, že soudy obou stupňů při právní kvalifikaci skutku nevyjádřily skutečnost, že čin byl spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., což považuje za pochybení. Dále v případě spolupachatelství je podle obviněného nutné prokázat existenci a míru zavinění u obou pachatelů a teprve z takového zjištění lze dovodit závěr o odpovědnosti za případný těžší následek.

Nejvyšší soud především neakceptoval tvrzení obviněného L. M., podle něhož skutečnost, že se obvinění dopustili skutku společně, musela být vyjádřena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to právní kvalifikací stíhaného trestného činu jako spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Přestože v praxi bývá obvykle spáchání trestného činu ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. vyjádřeno tímto konstatováním přímo ve výroku o vině včetně citace uvedeného zákonného ustanovení, absence takového závěru nečiní výrok o vině neúplným a tudíž ani nezákonným. Na rozdíl od přípravy k trestnému činu (§ 7 tr. zák.), pokusu trestného činu (§ 8 tr. zák.) nebo organizátorství, návodu a pomoci (§ 10 tr. zák.), které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno kromě popisu skutkových okolností též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství proto postačí vyjádřit v popisu skutku, neboť mimo toho, že je jedním z hledisek pro ukládání trestu [§ 31 odst. 2 písm. a) tr. zák.], nemá zvláštní právní význam. Navíc obviněný L. M. neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, jehož prostřednictvím by bylo možné namítat neúplnost výroku o vině, kdyby se ovšem o takovou vadu jednalo. Přitom jak již bylo výše zmíněno nedostatek výslovného závěru o spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nečiní výrok o vině neúplným.

Pokud jde o námitku obviněného L. M. týkající se nutnosti zjistit podíl obou spoluobviněných na spáchání posuzovaného skutku, je nezbytné především zdůraznit, že Nejvyšší soud je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a není oprávněn k přezkoumávání správnosti a úplnosti provedeného dokazování, hodnocení důkazů ani skutkových závěrů. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností vyjádřených v jeho odůvodnění, přitom poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, podle něhož se obvinění (J. S. a L. M.) dopustili trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Je přitom zřejmé, že tento trestný čin spáchali oba obvinění společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. V takovém případě již dále není nutné, aby se každý z obviněných zúčastnil společné trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu apod. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskutečnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.).

Z hlediska právního posouzení činu spáchaného obviněnými L. M. a J. S. tudíž není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich podílel na způsobení újmy na zdraví poškozeného M. A. Podle skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, jde tedy o společné jednání obou obviněných ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., jak je to konkretizováno citovanou judikaturou, a konkrétní míra, jakou každý z obviněných přispěl ke spáchání trestného činu, mohla najít výraz jen při úvahách o druhu a výměře trestu podle § 31 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Další tvrzení obviněného L. M. ohledně případné možnosti a správnosti aplikace ustanovení týkajících se tzv. těžšího následku a s tím souvisejícího zavinění podle § 6 tr. zák. jsou podle názoru Nejvyššího soudu nepřípadná. Skutek byl v této věci posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterým byla naplněna jen základní skutková podstata tohoto trestného činu, a nikoli skutková podstata kvalifikovaná, jejíž podmínkou je i těžší následek. Těžší následek ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák. tedy nelze ztotožňovat s těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., která je u trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným obviněný L. M., znakem základní skutkové podstaty (následkem), a nikoli těžším následkem, kterým jsou u tohoto trestného činu okolnosti uvedené v ustanoveních § 222 odst. 2 a 3 tr. zák. Ustanovení § 6 tr. zák., jímž se v dovolání v této souvislosti argumentuje, tudíž nepřichází vůbec v úvahu.

Pokud se jedná o výrok o trestu, zejména stran jeho přiměřenosti, kterou obviněný L. M. také v rámci dovolání zpochybňoval, je nutné zmínit, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného L. M. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Lze tudíž konstatovat, že i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opřel obviněný své dovolání o námitky, které je nutné posoudit jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný L. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) ani g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y