5 Tdo 1241/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1,2 tr. zákoník



5 Tdo 1241/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2013 o dovolání, které podal obviněný I. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 7 To 223/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 91/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný I. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 1 T 91/2012, uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků se současným vyslovením dohledu.

K odvolání státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 7 To 223/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému I. V. uložil podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku při nezměněném výroku o vině trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, která se týká pedagogické činnosti ve vztahu k osobám ženského pohlaví mladším 15 let, a to v trvání 3 roků. Odvolací soud pak podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný I. V. podal dne 30. 9. 2013 proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného byl odsouzen pouze na základě svědecké výpovědi poškozené Š. B., jejíž výslech měl povahu neodkladného úkonu. Obviněný dále poukázal na skutečnost, že neměl možnost položit poškozené žádnou otázku, což je podle jeho názoru v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože přečtená výpověď svědka, který nebyl vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným či rozhodujícím důkazem viny. Současně obviněný namítl, že zmíněný výslech byl proveden nevhodným způsobem, neboť poškozená jen přitakávala osobě, která vedla výslech, a nebylo jí umožněno souvisle vypovědět vše, co o věci ví. Svědecké výpovědi rodičů poškozené pak obviněný považuje toliko za svědectví z doslechu.

Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a aby obviněného zprostil obžaloby, anebo aby věc vrátil k dalšímu řízení, aniž by výslovně označil soud, který má takové nové řízení provést.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného I. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru výslech svědkyně byl proveden v souladu s ustanoveními § 102 odst. 1, 2 tr. řádu, resp. § 101 odst. 1, 2 tr. řádu. Jestliže některý svědek, zejména mladší osmnácti let, není schopen plně samostatně popsat určité skutečnosti a leží-li tedy těžiště výslechu ve fázi dialogu, popřípadě odpovídá-li takový svědek pouze krátce, nemůže to bez dalšího vyloučit zákonnost provedení výslechu a jeho použitelnost jako důkazu. Pokud jde o zajištění práva obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle státního zástupce ani zde nedošlo k pochybení orgánů činných v trestním řízení. Soudy obou stupňů totiž správně konstatovaly, že ve věci se jedná do jisté míry o konflikt zmíněného práva obviněného a současně práva poškozené ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale bylo zohledněno, že výslech poškozené byl proveden řádně a v souladu se zákonem jako neopakovatelný úkon za účasti soudce a dalších osob. Jak dále státní zástupce připomněl, výpověď poškozené byla potvrzena i výpověďmi jejích rodičů a závěry znaleckého posudku PhDr. Věry Břicháčkové, která potvrdila pravdivost výpovědi poškozené. Za takových okolností je podle názoru státního zástupce zcela odůvodněn závěr o vině obviněného. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho obviněný podal z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný I. V. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný I. V. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž v podstatě nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní (nikoli hmotně právní) povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozené (Š. B.), která byla vyslechnuta ještě před zahájením trestního stíhání v rámci neodkladného úkonu, a že obviněný v důsledku toho neměl možnost položit této svědkyni otázku, a tím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno, ale argumentuje výlučně poukazem na procení instituty včetně ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný I. V., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v kterém namítá nedostatečné prokázání jeho viny jen na podkladě výpovědi poškozené a na nesprávnost vedení jejího výslechu. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, především výpovědi poškozené. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.

Zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak Nejvyšší soud k námitkám obviněného připomíná, že svědecká výpověď poškozené Š. B. byla pořízena v souladu s ustanoveními § 158 odst. 9 a § 158a tr. řádu v rámci neodkladného úkonu, protože policejní orgán je povinen ještě před zahájením trestního stíhání vyslechnout svědka, kterým je osoba mladší patnácti let (tou byla i jmenovaná poškozená), a je povinen tak učinit za účasti soudce, který v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení tohoto úkonu a za tím účelem může případně zasahovat do jeho průběhu. Navíc svědecká výpověď poškozené nebyla jediným (resp. osamoceným) usvědčujícím důkazem, ale soudy nižších stupňů vycházely i z dalších důkazních prostředků, které potvrzovaly pravdivost výpovědi poškozené, k níž se mohl obviněný náležitě vyjádřit. Přitom odvolací soud zde správně zdůraznil, že právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je limitováno dalším základním právem zaručujícím zvýšenou ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) a podle Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Tomu ostatně odpovídá i ustanovení § 102 tr. řádu, které soudy nižších stupňů rovněž plně respektovaly, pokud neprováděly opětovný výslech poškozené a k důkazu přečetly protokol o jejím výslechu, protože ten byl proveden za účasti soudce i znalkyně odpovídajícího zaměření. Účast soudce u tohoto výslechu pak kompenzovala případné omezení práva na obhajobu vyplývající z dané procesní situace, když v době výslechu poškozené ještě nebylo zahájeno trestní stíhání.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný I. V. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, protože nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný I. V. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že jde o námitky, které mu neodpovídají.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný I. V. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného I. V. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 11. 2013


Předseda senátu: JUDr. František P ú r y