5 Tdo 1240/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 128 odst. 2, 3 tr. zák.



5 Tdo 1240/2010-61
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2010 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 To 53/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 4/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný JUDr. J. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 46 T 4/2006, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), kterého se dopustil skutkem blíže konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za uvedený trestný čin byl obviněný JUDr. J. Č. odsouzen podle § 128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byl uložen podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících funkcí ve zdravotnických zařízeních a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu pak soud prvního stupně odkázal poškozenou obchodní společnost Nemocnice sv. Zdislavy, a. s., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný JUDr. J. Č. odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 To 53/2010, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný JUDr. J. Č. podal dne 6. 9. 2010 proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v něm především nesouhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními a s rozsahem provedeného dokazování. Jak totiž obviněný v této souvislosti namítl, soudy nižších stupňů postupovaly při provádění dokazování v rozporu s ustanoveními čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nevyhověly důkazním návrhům obviněného a nehodnotily důkazy podporující jeho nevinu. Přitom obviněný argumentuje dosavadní judikaturou Ústavního soudu České republiky k otázce rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dále obviněný zpochybnil naplnění zákonných znaků objektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. spočívajících v dosažení prospěchu a ve způsobení úkoru. Podle názoru obviněného na základě provedeného dokazování nelze dovodit existenci jakéhokoli prospěchu, neboť jednáním, pro které byl obviněný odsouzen, nezískala obchodní společnost Chironax Invest CZ, s. r. o., žádný prospěch. Obviněný zároveň tvrdí, že vůči obchodní společnosti Nemocnice sv. Zdislavy, a. s., nejednal úkorně, přičemž soudy nižších stupňů se bedlivě nezabývaly závěry uvedenými ve znaleckém posudku Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně.

Závěrem svého dovolání proto obviněný JUDr. J. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a aby dále postupoval podle § 265l tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřila k podanému dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný JUDr. J. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Obviněný JUDr. J. Č. opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný JUDr. J. Č. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci a nevyhověly některým důkazním návrhům obviněného. Dále obviněný vytýká soudům nižších stupňů porušení určitých zásad trestního řízení, přičemž výslovně zmiňuje zejména pravidlo in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces. Obviněný tak podle názoru Nejvyššího soudu shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný JUDr. J. Č. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, za jehož spáchání byl odsouzen, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a poukazujících na nedostatečný rozsah dokazování, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda byl v posuzované věci naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného JUDr. J. Č. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil též odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obviněný JUDr. J. Č. tedy svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného JUDr. J. Č. , jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla in dubio pro reo . I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního vyplývající ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu), takže případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání.

Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitce obviněného JUDr. J. Č. , v níž vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů (konkrétně to, že soud prvního stupně nevyslechl zpracovatele předloženého znaleckého posudku), doplňuje následující. I v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného JUDr. J. Č. se tak stalo, protože odvolací soud (viz str. 6 jeho usnesení) odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení, resp. doplnění dalšího důkazu. Proto zde nemohlo dojít ani k porušení zásad spravedlivého procesu, jak namítal obviněný ve svém dovolání.

Obdobně Nejvyšší soud neakceptoval výhrady obviněného JUDr. J. Č. zaměřené proti postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů, které se vztahují k prokázání úkoru a výše neoprávněného prospěchu u trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soud prvního stupně se totiž podrobně zabýval hodnocením důkazů prokazujících naplnění zmíněných zákonných znaků trestného činu (viz zejména str. 32 až 35 odůvodnění rozsudku). V této souvislosti se soud především zaměřil na odstranění rozporů ve znaleckých posudcích obchodních společností Qualiform, a. s., a Česká znalecká, a. s., přičemž upřednostnil závěry znaleckého posudku obchodní společnosti Qualiform, a. s., které byly příznivější pro obviněného. Uvedené závěry pak soud prvního stupně promítl i do stanovené výše neoprávněného prospěchu, který obviněný získal pro jednu z obchodních společností, v nichž současně působil. V návaznosti na takové hodnocení pak soud objasnil podstatu trestného jednání obviněného, která zde spočívala v tom, že obchodní společnost Nemocnice sv. Zdislavy, a. s., v důsledku smlouvy (tj. smlouvy o dílo ze dne 18. 7. 2002 č. 08/JIP/02), kterou za ni a na její úkor obviněný jako předseda představenstva uzavřel s obchodní společností Chironax Invest CZ, s. r. o., v níž současně působil jako společník a jednatel, platila první z těchto společností takové splátky na cenu díla, která zahrnovala zjevně nadhodnocené položky. Posledně jmenovaná obchodní společnost tak prostřednictvím dalších subjektů (zejména prostřednictvím obchodní společnosti DN Formel, s. r. o.) získala finanční prostředky z majetku poškozené Nemocnice sv. Zdislavy, a. s., na které by jinak neměla nárok, pokud by obviněný účelově nenavýšil cenu díla v předmětné smlouvě o dílo. Námitky obviněného zpochybňující tyto závěry tedy nejenže nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, ale ani nejsou důvodné, protože použitá právní kvalifikace je v souladu se zákonem a všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu mají podklad v odpovídajících skutkových okolnostech, které byly zjištěny na podkladě řádně provedených důkazů.

Vzhledem k popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný JUDr. J. Č. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 3. 11. 2010

Předseda senátu:
JUDr. František Púry