5 Tdo 124/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoník, § 338 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 124/2013-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2013 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tmo 18/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Tm 2/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 2 Tm 2/2012, uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s mladistvým R. D. skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedený zločin a přečin byl obviněný J. K. odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a o trestním opatření ohledně mladistvého R. D..

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. K. a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tmo 18/2012, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to ohledně obviněného J. K. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody ohledně tohoto obviněného mu uložil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Obviněný J. K. podal dne 3. 12. 2012 proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného odvolací soud nesprávně právně posoudil věc zejména v tom směru, když dospěl k názoru, že soud prvního stupně nepochybil v právních závěrech, pokud podřadil posuzovaný skutek pod základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jehož znaky údajně naplnil. Obviněný nesouhlasí s tímto názorem odvolacího soudu ani soudu prvního stupně, a jak dále zdůraznil, rozhodně nespáchal v jednočinném souběhu ani trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného zde navíc není dán kvalifikovaný znak tohoto přečinu, který by měl spočívat v opětovnosti založené příslušným odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi. Obviněný rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom směru, že by soud prvního stupně porušil ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, pokud uložil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Navíc uložení trestu odnětí svobody v rámci této nesnížené trestní sazby považuje obviněný za zcela nepřiměřeně přísné, protože nápravy obviněného lze rozhodně dosáhnout i kratším trestem. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru měl obviněný vzhledem k povaze uplatněného dovolacího důvodu vytýkat svým dovoláním nedostatky při použití konkrétních norem hmotného práva, což ovšem podané dovolání neobsahuje. Podstatu námitek obviněného tvoří pouze obšírné vymezení toho, v čem nesouhlasí s napadeným meritorním rozhodnutím, aniž by jakkoli specifikoval, o jaké právní úvahy opírá svůj nesouhlas a v použití kterých norem hmotného práva oba soudy při právním posouzení věci pochybily. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu pak spadají výhrady obviněného vůči tomu, že při rozhodování o trestu odvolací soud nevyužil postup podle § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku. V citovaných ustanoveních shledává státní zástupce normu dispozitivní povahy, která soudu umožňuje v odůvodněných případech a za splnění zákonem vymezených podmínek rozhodnout o zmírnění trestní sankce, avšak nenařizuje takový postup soudu. Je tedy pouze na rozhodnutí soudu, zda s ohledem na konkrétní podmínky případu přistoupí k mimořádnému snížení výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby či nikoli. Pokud soud nevyužije této možnosti, podle státního zástupce nejde o rozhodnutí contra legem. Navíc uvedená námitka obviněného směřuje proti výroku o trestu, který je v zásadě napadnutelný pouze s poukazem na specifický důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž ovšem obviněný neopřel své dovolání, když navíc ani podmínky jeho uplatnění v daném případě nebyly naplněny. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu] a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. K. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších soudů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadlo.

Obviněný tedy měl s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svém dovolání uplatnit konkrétní námitky, v nichž by vytkl nesprávné použití určitých norem hmotného práva, které by vyústilo ve vadné právní posouzení skutku nebo jiné otázky. Obviněný se však omezil pouze na zcela obecné konstatování nesprávné právní kvalifikace, ke které oba soudy nižších stupňů dospěly, aniž by poukázal na to, v čem je nesoulad právních závěrů soudů se skutkovými zjištěními, jakou normu hmotného práva soudy nesprávně vyložily nebo použily, jakou jinou normu měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.

Lze proto shrnout, že obviněný J. K. sice uplatnil hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale neuvedl žádnou konkrétní dovolací námitku, z níž by bylo zřejmé, v čem spočívá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, přičemž bez bližšího upřesnění pouze zpochybňoval správnost výroku o vině a použité právní kvalifikace skutku, ke které dospěly soudy nižších stupňů.

Mimo rámec citovaného dovolacího důvodu jsou i výhrady obviněného zaměřené proti rozsudku odvolacího soudu, který podle názoru obviněného učinil nesprávný závěr, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně nepoužil ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a vyměřil mu trest odnětí svobody v rámci zákonem stanovené trestní sazby podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž takto uložený trest se jeví obviněnému jako nepřiměřeně přísný. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že případná nepřiměřenost trestu samotná není dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který by připadal v úvahu jen v případě překročení sazby trestu stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, při překročení limitu vyplývajícího v konkrétní věci z jiných ustanovení nebo byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. O žádnou z těchto alternativ u obviněného ovšem nejde. Nepřiměřenost trestu pak nelze namítat, jak to učinil obviněný, ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obecným hmotně právním důvodem. Ze vzájemného vztahu obou těchto důvodů dovolání logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu lze napadat jen takovými hmotně právními námitkami, které jsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010). Kromě toho pouhá nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod by byla v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když bez dalšího není důvodem ani k podání stížnosti pro porušení zákona (§ 266 odst. 2 tr. řádu) nebo k povolení obnovy řízení (§ 278 odst. 1 věta první tr. řádu), které jsou dalšími mimořádnými opravnými prostředky. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného, že nebylo použito ustanovení o mimořádném snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku. Vytýkané nepoužití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku u obviněného není zjevně otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, protože v zákoně jsou obsaženy zvláštní dovolací důvody týkající se trestu [§ 265b odst. 2 písm. h), i), odst. 2 tr. řádu], jejichž existence by byla zbytečná, kdyby se jakékoli další případné pochybení při ukládání trestu považovalo za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a další).

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 3. 2013 Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y Vypracoval:
JUDr. Vilém R a v e k