5 Tdo 124/2007
Datum rozhodnutí: 13.02.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 124/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2007 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 54/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 6 T 54/2006, uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterých se společně s dalším obviněným P. O. dopustili tím, že:

1. v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 15. 11. 2005 v P., ul. V H., po předchozí domluvě v úmyslu získat peněžní prostředky požadovali před domem po poškozeném K. N. okamžité vydání finanční hotovosti ve výši 9 000,- Kč s tím, že tyto peníze představují jeho dosud neuhrazený dluh za práci, kterou pro něho vykonali. Poté, co poškozený odmítl peníze vydat, strčil do něho obviněný P. O. začal mu vyhrožovat, že ho zbije a že mu vezme věci z bytu, pokud mu peníze nedá, přičemž následně poškozený vydal ze strachu obviněnému P. O. peněženku. Obviněný P. O. pak z peněženky vybral hotovost ve výši 9 400,- Kč, peněženku poškozenému vrátil zpět a oba obvinění z místa činu odešli;

2. v návaznosti na jednání popsané pod bodem 1. výroku o vině v citovaném rozsudku v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 5. 12. 2005 v P., ul. V H., na chodbě domu po předchozí domluvě v úmyslu získat peněžní prostředky požadovali po poškozeném K. N. do druhého dne vydání finanční hotovosti ve výši 13 000,- Kč s tím, že jim tyto peníze poškozený dluží. Poté, co jim poškozený odmítl uvedenou částku vydat, udeřil ho obviněný V. S. dvakrát pěstí do obličeje, následkem čehož poškozený upadl a následně z důvodu obavy o sebe a svou rodinu slíbil, že jim peníze do druhého dne opatří. Oba obvinění pak z místa činu odešli, přičemž se následujícího dne kolem 17.15 hod. na toto místo vrátili a byli zadrženi policejním orgánem v okamžiku, kdy obviněný P. O. hlídal u vchodových dveří a obviněný V. S., který měl v rukávu své bundy dřevěnou tyč o délce přibližně 30 cm a průměru 3 cm, zvonil u bytu poškozeného.

Za tyto trestné činy byl obviněný V. S. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněných V. S. a P. O. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, tak, že tato odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Dne 15. 11. 2006 podal obviněný V. S. prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neprovedly ani jím navrhované důkazy. V tom obviněný spatřuje porušení svých práv na obhajobu. Obviněný rovněž nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů ani v tom, že vyhodnotily jeho výpověď jako nevěrohodnou, aniž by tento závěr přesvědčivě odůvodnily. Jak dále obviněný namítá, trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen, se nedopustil a provedeným dokazováním údajně nebyly odstraněny pochybnosti o jeho vině. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 6 T 54/2006, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolatel vznáší námitky směřující výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, kterými napadá skutková zjištění učiněná soudem. Státní zástupkyně je proto přesvědčena, že námitky obviněného nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a navrhla odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný V. S. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný V. S. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když má za to, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci a nevyhověly důkazním návrhům obviněného. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný V. S. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Navíc je nezbytné dodat, že obviněný V. S. ve svém dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil ve svém odvolání a s nimiž se odvolací soud přesvědčivě vypořádal. Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný spatřuje v neprovedení některých navrhovaných důkazů porušení svých práv na obhajobu ze strany soudů nižších stupňů, nemohl se dovolací soud s tímto závěrem ztotožnit. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného V. S. se tak stalo, protože jak soud prvního stupně (viz str. 8 jeho rozsudku), tak soud odvolací (viz str. 5 jeho usnesení) řádně odůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou stupňů nemohly porušit právo obviněného na obhajobu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. S. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, odmítl dovolání obviněného.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y