5 Tdo 1238/2003
Datum rozhodnutí: 06.11.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1238/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný A. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 3 To 221/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 90/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný A. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 4 T 90/2002, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že minimálně od měsíce ledna 2002 do dne 26. 2. 2002 v B. v rodinném domě na ulici P. č. 41 bez patřičného povolení opakovaně vyráběl psychotropní látku metamfetamin - pervitin, a to pomocí chemických surovin a laboratorních potřeb, které si za tímto účelem opatřoval, a takto vyrobil přinejmenším 31,4 g metafetaminu - pervitinu, přičemž vyrobený metamfetamin jednak sám užíval a jednak ho převážně po předchozích telefonických domluvách prostřednictvím pevné telefonní stanice a mobilního telefonu předával dalším osobám z řad toxikomanů, a to Z. H. G., D. K., P. P., V. R., O. K. a dalším doposud neustanoveným osobám vystupujícím pod jmény M., L., S., M., O., L. a E., přičemž metamfetamin - pervitin náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb.

Za to byl obviněný A. K. podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci a podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ve ústavní formě.

Zmíněný rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný A. K. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 3 To 221/2003, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému A. K. doručen dne 4. 8. 2003, jeho obhájci dne 31. 7. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 30. 7. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný A. K. dne 29. 9. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stran napadených výroků obviněný uvedl, že jeho podání směřuje proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně, jehož podkladem je shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, a to proti všem jeho výrokům, zejména proti výroku o vině a trestu, s výjimkou té části skutkových závěrů, které se týkají trestného činu podle § 188 odst. 1 tr. zák.

Dovolatel je především přesvědčen, že soudy dříve činné ve věci pochybily, když v jeho případě zjištěný skutkový stav podřadily pod hmotně právní skutkovou podstatu trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť údajně vyrobil, případně jinému opatřil psychotropní látku, a to ve větším rozsahu. Pokud jde o námitky ohledně znaku větší rozsah , obviněný z důvodu hospodárnosti textu svého dovolání poukazuje na závěry, které mají být obsažené v rozhodnutí Krajského soudu v Praze vydaného pod sp. zn. 7 To 380/2001 a týkají se téhož ustanovení trestního zákona. Těchto závěrů se obviněný dovolává z toho důvodu, aby s přihlédnutím k nim dovolací soud přezkoumal správnost argumentace použité v napadeném usnesení. Dále je obviněný toho názoru, že soudy dříve činné ve věci nesprávně logicky vyložily i pojem vyrobí . Podle obviněného je výroba takový proces, při němž za užití různých metod postupným zpracováním různých komponentů vzniká výrobek, který je kvalitativně a kvantitativně odlišný od vstupních komponentů. V posuzovaném případě se však jednalo o proces, který spočíval v selekci výrobku z konglomerátu produktů, aniž by byly změněny jeho kvalitativní či kvantitativní vlastnosti. Posledním pochybením, které obviněný soudům vytýká, je hodnocení jeho příčetnosti. Podle názoru obviněného existují ve věci dva rozdílné závěry znalců, přičemž má za to, že v takové situaci není možné užít jako pomyslný jazýček na vahách závěr znalkyně konstatující, že u obviněného byla sice zjištěna závislost na pervitinu, ale tu nelze považovat za chorobnou, přičemž však na druhé straně je taková diagnóza zapsána v mezinárodním seznamu nemocí a chorob. V návazností na uvedené se současně obviněný domnívá, že soudy dříve činné ve věci řádně nezohlednily jeho závislost na pervitinu v délce a způsobu výkonu uloženého trestu.

Závěrem svého dovolání obviněný A. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že další postup po jeho zrušení již v podání nenavrhuje.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného A. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 To 380/2001, na něž obviněný odkazuje, uvádí několik kritérií pro hodnocení znaku většího rozsahu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž státní zástupkyně má za to, že v posuzovaném případě zejména vzhledem k délce doby prodeje a pravidelnosti zásobování určitých osob obviněný zmíněný znak svým jednáním naplnil. Stran námitky směřující proti hodnocení znaku výroby se státní zástupkyně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, tudíž opět neshledává v aplikaci § 187 tr. zák. žádné pochybení. Stejně tak potom souhlasí se závěry obou ve věci dříve činných soudů, pokud jde o hodnocení znaleckých posudků. Za této situace státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že podle jejího názoru je podané dovolání obviněného A. K. zjevně neopodstatněné, a navrhuje je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného A. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného A. K. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Brně dne 29. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

Stran napadených výroků obviněný A. K. uvedl, že své podání směřuje zejména proti všem výrokům o vině i trestu s výjimkou té části skutkových zjištění, která se týkají trestného činu podle § 188 odst. 1 tr. zák. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně však obsahuje toliko jeden výrok, a to o zamítnutí odvolání. Protože obviněný svůj mimořádný opravný prostředek neopřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož prostřednictvím by mohl napadat i případná pochybení v rozsudku soudu prvního stupně (a tedy i výrok o vině a trestu), Nejvyšší soud vyložil dovolání tím způsobem, že je obviněný směřuje proti výroku Krajského soudu v Brně o zamítnutí odvolání, s výjimkou toho rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání proti výroku o vině trestným činem podle § 188 odst. 1 tr. zák.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci první námitky obviněný vyjadřuje názor, že soudy dříve činné ve věci chybně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to zejména pokud jde o naplnění znaku spočívajícího ve větším rozsahu . Obviněný však neuvádí žádnou konkrétní argumentaci či konkrétní důvody, v čem by mělo nesprávné právní posouzení spočívat, ani nezmiňuje, jaké právní posouzení je podle jeho přesvědčení správné. Poukazuje toliko na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 To 380/2001, vydané blíže neurčeného dne v blíže neurčené věci a k dovolání nepřiložené, které se údajně obdobnou otázkou zabývalo, a dožaduje se uplatnění jeho závěrů i v posuzované věci.

K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel je podle § 265f odst. 1 tr. řádu povinen v dovolání mimo jiné uvést, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, což znamená, že je zejména povinen tvrdit konkrétní argumenty, které podle jeho názoru odůvodňují existenci zvoleného dovolacího důvodu, resp. namítaného pochybení. Této své povinnosti přitom dovolatel nemůže dostát tvrzením o hospodárnosti textu opravného prostředku a pouhým odkazem na rozhodnutí jiného soudu v jiné věci, navíc nedostatečně konkretizovaným, zejména když rozsah odůvodnění dovolání obviněného A. K. jinak tvoří jen dvě stránky textu. Zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Praze přitom nebylo k dovolání přiloženo ani v kopii, i když ani takový postup by zřejmě nemohl nahradit nedostatek obligatorních obsahových náležitostí dovolání. Pouhé uvedení odkazu na jiné soudní rozhodnutí učiněné v jiné věci je způsobilé být součástí nezbytné argumentace a závěrů jen v případě, jestliže se jedná o rozhodnutí judikatorního významu, které bylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (§ 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a je tudíž běžně přístupné v písemné či elektronické podobě. Blíže nespecifikované rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 To 380/2001, jehož závěrů se obviněný dovolává, však ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikováno nebylo. Dovolání obviněného tudíž v naznačeném rozsahu nesplňuje stanovené obsahové náležitosti.

V návaznosti na tuto námitku obviněného A. K. a na jím použité tvrzení v dovolání, které zůstalo jen v obecné rovině, tedy Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná ve věci soudem prvního stupně, s nimiž se následně ztotožnil i soud odvolací, dávají dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného jako spáchaného ve větším rozsahu. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. lze proto považovat za správnou a bez vad.

V rámci své druhé námitky obviněný A. K. tvrdil, že soudy dříve činné ve věci nesprávně logicky vyložily pojem vyrobí . Má za to, že výroba je proces, při němž za užití různých metod a postupným zpracováním různých komponentů vzniká výrobek, který je kvalitativně a kvantitativně odlišný od vstupních komponentů. V posuzovaném případě se však podle názoru obviněného jednalo o proces, který spočíval v selekci výrobku z konglomerátu produktů, aniž by byly změněny jeho kvalitativní či kvantitativní vlastnosti.

Zmíněnou námitku již obviněný uplatnil v průběhu řízení, a to především v řádném opravném prostředku, tudíž se jí soudy dříve činné ve věci dostatečně zabývaly. K tomu je třeba uvést, že pokud jde o proces získání předmětné psychotropní látky, soudy obou stupňů vycházely ze znaleckého posudku, který vypracoval Kriminalistický ústav Policie České republiky v P. (viz zejména č. l. 379 a násl. trestního spisu). Ten dostatečně ozřejmuje charakter uvedeného procesu a odůvodňuje jeho posouzení jako výroby psychotropní látky, takže soudy obou stupňů nepochybily, pokud se ztotožnily se závěry tohoto znaleckého posudku. Z nich potom vyplývá, že metamfetamin nebyl zásadně získáván selekcí z odpadu bez změny jeho kvalitativních a kvantitativních vlastností, ale způsobem jiným, který však podle názoru znalců není vhodné v odůvodnění šířeji publikovat, což i Nejvyšší soud považuje za důvodné respektovat, takže v podrobnostech odkazuje na zmíněný znalecký posudek.

Navíc obviněný A. K. v tomto směru ve svém odvolání polemizuje s hodnocením uvedeného znaleckého posudku, z něhož soudy obou stupňů vycházely. Tím však dovolací námitky směřují proti hodnocení tohoto důkazu a proti správnosti skutkového závěru, který z něj byl učiněn.

Přitom je třeba uvést, že formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný A. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného A. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, s jehož závěry se přitom ztotožnil i soud odvolací. Obviněný tedy bez patřičného povolení opakovaně vyráběl psychotropní látku metamfetamin - pervitin, a to za použití chemických surovin a laboratorních potřeb, které si za tímto účelem opatřoval, a učinil tak způsobem podrobněji popsaným v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Tímto svým jednáním jednoznačně naplnil znak spočívající ve výrobě psychotropní látky ve smyslu § 187 odst. 1 tr. zák.

K právnímu hodnocení posuzovaného skutku lze navíc doplnit, že pojem výroba psychotropní či omamné látky je nutné vykládat širším způsobem, než jak učinil obviněný A. K. ve svém dovolání. Za výrobu je třeba totiž považovat jakékoli zhotovení nebo vytvoření omamné nebo psychotropní látky (kromě pěstování určitých rostlin), a to bez omezení pouze na určité způsoby, jimiž má být taková látka získána. Nejvyšší soud v této souvislosti podpůrně odkazuje na ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. i) Úmluvy o psychotropních látkách (vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.), podle něhož výraz výroba označuje všechny postupy, jimiž lze získat psychotropní látky, a zahrnuje rovněž čištění a přeměnu psychotropních látek v jiné psychotropní látky. Tento výraz zahrnuje také výrobu přípravků, vyjma těch, jež jsou připravovány v lékárnách na lékařský předpis. Proto lze uzavřít, že právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. je i z uvedeného hlediska správná a bez vad. Proto dovolání obviněného bylo shledáno v tomto rozsahu zjevně neopodstatněným.

Dalším pochybením, které obviněný A. K. soudům vytýká, je hodnocení jeho příčetnosti. Podle názoru obviněného existují ve věci dva rozdílné závěry znalců, přičemž má za to, že v takové situaci není možné užít jako pomyslný jazýček na vahách závěr znalkyně, v němž konstatuje, že u obviněného byla sice zjištěna závislost na pervitinu, ale tu nelze považovat za chorobnou, přestože na druhé straně je taková diagnóza uvedena v mezinárodním seznamu nemocí a chorob.

Stran zmíněné námitky lze v zásadě odkázat na již jednou výše uvedený závěr Nejvyššího soudu, podle něhož předpokladem existence uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr řádu je nesprávná aplikace hmotného práva. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, přitom neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního. Pokud tedy obviněný A. K. namítá nesprávné hmotně právní posouzení týkající se jeho příčetnosti, ale tento svůj názor dovozuje z odlišného právního hodnocení důkazů, konkrétně z jiného hodnocení tří znaleckých posudků zpracovaných v této věci, potom soudům činným dříve ve věci nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení ustanovení procesních.

Jak již také bylo dále uvedeno, Nejvyšší soud je při posuzování existence tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. To v dané situaci znamená, že dovolací soud je vázán i skutkovým zjištěním těchto soudů, podle něhož je obviněný A. K. osobou příčetnou a z tohoto hlediska trestně odpovědnou, přičemž jeho ovládací schopnosti byly sníženy jen nepodstatně. Uvedený závěr soudy obou stupňů opřely o psychiatrické znalecké posudky MUDr. M. H. (jako znalkyně) a Psychiatrické léčebny v P. (jako ústavu ve smyslu § 110 tr. řádu), zatímco posudek znalce MUDr. J. N. konstatující nepříčetnost obviněného soudy obou stupňů neakceptovaly, protože podle nich zůstal ve svých závěrech osamocený a nemohl obstát v konfrontaci s výše uvedenými posudky (č. l. 421 a 422 trestního spisu). Takto ustálenému skutkovému stavu potom odpovídá hmotně právní posouzení obviněného jako osoby, která i z hlediska příčetnosti naplňuje znaky trestně odpovědného pachatele trestného činu ve smyslu § 12 tr. zák. K jinému závěru ohledně otázky příčetnosti obviněného A. K. by tedy Nejvyšší soud mohl dospět jen při odchylném hodnocení všech tří zmíněných znaleckých posudků, ovšem - jak již bylo výše zdůrazněno - dovolací soud není oprávněn v řízení o dovolání přezkoumávat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy prvního a druhého stupně ani přehodnocovat tyto důkazy, a to ani z podnětu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rozsahu této námitky proto Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu.

V poslední části svého dovolání obviněný A. K. v návazností na již uvedené námitky tvrdí, že soudy dříve činné ve věci řádně nezohlednily jeho závislost na pervitinu v délce a způsobu výkonu uloženého trestu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný tuto námitku opírá, lze však uplatňovat, jak již bylo zmíněno, toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom sama o sobě není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u obviněného A. K. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). I v tomto rozsahu tedy obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než jaký ho činí přípustným.

Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný A. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 6. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry