5 Tdo 1230/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 128a odst. 1, 3 tr. zák., § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.



5 Tdo 1230/2016-70

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání obviněného B. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 142/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 poslední věta tr. ř. z podnětu dovolání obviněného B. Z. a s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. ohledně obviněných Ing. R. D. a P. K. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 T 142/2013.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc obviněných B. Z., Ing. R. D. a P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 T 142/2013 (dále jen rozsudek nalézacího soudu nebo též odsuzující rozsudek nalézacího soudu ), byl obviněný B. Z. spolu s obviněným Ing. R. D. a P. K. uznán vinným, že v přesně nezjištěné době v roce 2009 v O. obviněný B. Z. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih při odboru dopravy a komunálních služeb, obviněný Ing. R. D. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih a vedoucí odboru dopravy a komunálních služeb, jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise, s vědomím svých povinností úředníka podle § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv, v rozporu s § 6 odst. 1 zák. č. 137/2006 Sb. zakládajícím povinnost zadavatele veřejné zakázky dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a dále obviněný P. K. jako osoba samostatně výdělečně činná, provozující podnikatelskou činnost pod IČ: ..., s tehdejším sídlem Kubánská 1547/3, Ostrava-Poruba, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a po předchozí vzájemné domluvě, v souvislosti s veřejnou zakázkou malého rozsahu k provedení stavebních prací Oprava chodníků dvorní trakt ul. S. M. , s nejvyšší přípustnou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a termínem ukončení realizace 4. 12. 2009, obvinění Ing. R. D. a B. Z. slíbili za úplatu ve výši 10 % z ceny předmětné zakázky obviněnému P. K. výběr jeho nabídky pro veřejnou zakázku jako nejvhodnější a za tím účelem ovlivnili výsledek veřejné zakázky č. ..., tak, že mu jako jednomu z uchazečů sdělili částku, jíž má uvést ve své nabídce a takto dosáhli stavu, kdy jmenovaný po podání nabídky dne 24. 10. 2009 s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a lhůtou realizace 5 týdnů, která byla výhodnější než nabídky obchodní společnosti SEKOS Morava, a. s., IČ: 25832654, se sídlem Ostrava-Kunčice, Vratimovská 716, a Marka Uhra, IČ: ..., se sídlem Ostrava 8, Zednická 948, byl nejprve dne 23. 10. 2009 obviněným B. Z. v rámci posouzení a hodnocení nabídek odborem dopravy a komunálních služeb navržen za odbor dopravy a komunálních služeb jako vybraný uchazeč, poté bylo dne 26. 10. 2009 hodnotící komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D., navrženo radě městského obvodu rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky nejvhodnější, načež bylo dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského obvodu Ostrava-Jih rozhodnuto o výběru nabídky obviněného P. K. jako nejvhodnější nabídky a o uzavření se jmenovaným smlouvy o dílo a následně mu byla dne 18. 12. 2009 na vrub Města Ostravy, Městského obvodu Ostrava Jih poskytnuta finanční částka ve výši 2 306 842,40 Kč, kdy poté obvinění Ing. R. D. a B. Z. od obviněného P. K. obdrželi v hotovosti částku ve výši 150 000 Kč. Obvinění B. Z. a R. D. tedy jednak v souvislosti s veřejnou soutěží, v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch, zjednali některému soutěžiteli výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů a za těchto okolností přijali majetkový prospěch, jednak jako veřejní činitelé, v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a obviněný P. K. jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytl úplatek a spáchal takový čin vůči veřejnému činiteli. Tímto jednáním obvinění B. Z. a Ing. R. D. spáchali jednak trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jednak trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a obviněný P. K. trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za spáchání těchto trestných činů byli obvinění B. Z. a Ing. R. D. odsouzeni podle § 128a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, obviněný P. K. byl odsouzen podle § 161 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, rovněž výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

2. Krajský soud v Ostravě, který projednal odvolání obviněných B. Z., Ing. R. D. a P. K. jako soud odvolací (dále též jen odvolací soud ), rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015 (dále jen rozsudek odvolacího soudu ), tak, že v napadeném rozsudku podle § 258 odst. 1, písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř. ), k odvolání obviněného P. K. zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho podle § 161 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek ohledně obviněného P. K. nezměněn. Odvolací soud dále podle § 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání obviněných B. Z. a Ing. R. D.

3. Pro úplnost je třeba uvést, že výše uvedeným rozhodnutím soudů nižších stupňů předcházel rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 142/2016 (dále též jen zprošťující rozsudek nalézacího soudu ), kterým byli všichni obvinění zproštěni obžaloby pro spáchání výše uvedených trestných činů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 5 To 286/2014 (dále též jen zrušující usnesení odvolacího soudu ), byl posledně jmenovaný rozsudek k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a věc byla v souladu s § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015 (byť v dovolání opakovaně chybně označeného jako usnesení odvolacího soudu ), podal obviněný B. Z. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Vepřeka dovolání, přičemž dovolání bylo podáno z důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání.

5. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve předestírá, že si je vědom, že v intencích ust. § 265b tr. ř. není dovolací soud, stricto sensu, oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu nalézacího a případně odvolacího. Poukazuje ovšem na předchozí rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, která vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Dovolatel poukazuje na to, že takovými vadami je podle judikatury Ústavního soudu třeba rozumět existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věcí v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, z čehož plyne, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum. K tomu dovolatel doplňuje další rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, podle kterého námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel k námitkám uplatněným v dovolání uvádí, že si je vědom toho, že jsou výhradně námitkami skutkovými, a proto tvrdí, že skutková zjištění nalézacího soudu, která beze zbytku přejal soud odvolací, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dílem jsou dokonce zřetelným opakem provedeného dokazování. Způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, a který beze zbytku přejal soud odvolací, je podle dovolatele zcela v rozporu se zásadou zakotvenou v ust. § 2 odst. 6 tr. ř. a vykazuje znaky libovůle.

6. Obviněný Z. ve svém dovolání dále uvádí konkrétní námitky, které uvozuje tvrzením, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založeny na výpovědi spoluobviněného P. K., který v průběhu trestního řízení uváděl, že dovolateli a dalšímu spoluobviněnému Ing. R. D. poskytl úplatek, přičemž se má jednat o usvědčující důkaz jediný, který stojí zcela osamoceně, nemá vazbu na žádné další provedené důkazy, další důkazy stojí naopak proti výpovědi P. K. a svědčí tak pro nevinu dovolatele, jakož i odsouzeného Ing. R. D. Dovolatel má zásadní pochybnosti o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného P. K. a tvrzení v ní obsažených. Na tomto místě obviněný Z. připomíná, že stejného názoru byl ve svém prvotním, zprošťujícím, rozsudku ze dne 29. 4. 2014 i nalézací soud.

7. K věrohodnosti výpovědi P. K. poukazuje dovolatel předně na časový okamžik, kdy K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Dovolatel uvádí, že tak K. učinil se značným odstupem tří let poté, co měl být trestný čin spáchán. Rovněž v této souvislosti dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že obviněný K. podával na policii vysvětlení celkem sedmkrát, než byl vůbec schopen alespoň částečně uceleně popsat skutek. Dovolatel poukazuje na to, že úřední záznamy o podání vysvětlení obviněného K. mohou být použity jako důkazy pouze z hlediska času a místa podaného vysvětlení, neboť bez dalšího je jako důkaz použít nelze. V opačném případě by bylo zřejmé, že K. nebyl ani na samém počátku trestního řízení schopen popsat konstantně alespoň základní okolnosti skutku.

8. Dále dovolatel poukazuje na konkrétní rozpory ve výpovědích obviněného K., který nebyl schopen konzistentně tvrdit, jaká měla být výše úplatku, kterou po něm údajně požadovali obviněný Z. či D., a který z nich úplatek vlastně požadoval. Výši úplatku uváděl K. podle dovolatele ve výši 10% z ceny díla, přes 150 000 Kč až po 100 000 Kč. V průběhu trestního řízení se podle dovolatele K. k těmto hodnotám opakovaně vracel, a nelze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že se výpověď K. ustálila na požadované hodnotě úplatku ve výši 150 000 Kč.

9. Obviněný ve svém dovolání rovněž poukazuje na znalecký posudek, který nalézací soud nechal zpracovat na základě předchozího pokynu odvolacího soudu, když uvádí, že skutkové závěry, které z něj a z výslechů znalkyň učinil nalézací soud a jako správné je přejal odvolací soud, jsou v extrémním rozporu s obsahem tohoto důkazu jako takového. Tuto svou námitku dovolatel rozvádí tím, že cituje konkrétní pasáže z rozsudku nalézacího soudu, nejprve ty, které se zabývají rekapitulací závěrů znalkyně PhDr. Heleny Khulové, následně pak ty, v nichž nalézací soud provádí hodnocení těchto důkazů, přitom podle dovolatele jsou tyto v naprostém rozporu. Z výpovědi znalkyně má podle dovolatele totiž vyplývat, že zjištěný kognitivní deficit však nezpochybňuje schopnost [K.] rozumět prožitým situacím, ukládat si je do paměti a s odstupem času neprodukovat v hrubých a podstatných rysech a pro úbytek kognitivních funkcí se dá očekávat, že [obviněný] bude mít potíže zapamatovat si verbální materiál co lidé říkají, nebo co čte, neměl by však mít výraznější problémy s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného. Naproti tomu nalézací soud měl ve svém rozsudku podle dovolatele uvést, že obviněný K. je schopen přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného . Dovolatel k tomu podotýká, že nalézací soud není odborně vybaven, aby polemizoval s odbornými závěry přibraných znalkyň či dokonce tyto závěry zcela zpochybnil, a doplňuje, že tímto extrémním rozporem založil nalézací soud možnost ospravedlnit zásadní rozpory ve výpovědích obviněného K. ohledně výše tvrzeného úplatku. Obviněný Z. rovněž vyslovuje domněnku, že pokud se takto nalézací soud snažil nalézt prostor k tomu, aby mohl uvěřit podstatě obvinění prezentovaného obviněným K. a vyhodnotit jeho výpověď jako věrohodnou, činil tak ve zjevném rozporu s tím, co znalci ve skutečnosti uvedli, takový postup přitom odmítá, stejně jako postup odvolacího soudu, který tento postup nenapravil a postavil na něm své zamítavé rozhodnutí. Dovolatel k uvedenému doplňuje, že podle závěrů znalkyň může mít obviněný K. problémy s vybavením informací z doslechu, nikoliv však s vybavením toho, co osobně prožil. Pokud by tak po K. kdokoliv požadoval úplatek, nutně by se jednalo o situaci obviněným K. prožitou, a proto by si ji musel vybavit v podstatných rysech. S ohledem na to, že podle znalkyň změny ve výpovědích nejsou vysvětlitelné kognitivním deficitem , nemůže podle dovolatele obstát závěr soudů o věrohodnosti obviněného K. V této souvislosti poukazuje dovolatel nejen na rozpory ve výpovědi K. týkající se výše požadovaného a následně poskytnutého úplatku, ale rovněž na rozpory týkající se toho, kolik zakázek a v jakých finančních objemech pro úřad K. zhotovoval a zda po předmětné zakázce měl, či neměl od úřadu další významnější zakázky. Dovolatel k otázce věrohodnosti obviněného K. nalézacímu soudu rovněž vytýká, že opomíjí další klíčová vyjádření znalkyň, když tyto uvedly, že kognitivní mezery shledané u obviněného K. nevysvětlují nekonstantnost výpovědi prožitého a nevysvětlují ani jednotlivé skutečnosti, například jestli K. podplatil jednou či desetkrát. Dalším tvrzením znalkyň, kterým se nalézací soud nezabýval, je podle dovolatele to, že významná délka časového úseku mezi tím, kdy události měly nastat a trestním oznámením, svědčí pro účelovost jednání K. Stejně tak nalézací soud pominul tvrzení znalkyň, že K. je osobností, která by byla schopna konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů. Dovolatel k věrohodnosti obviněného K. uzavírá, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, dokonce je s ním v příkrém a neobhajitelném rozporu.

10. V souvislosti s provedeným znaleckým posudkem pokládá dovolatel ještě jednu otázku, a to proč soudy nenechaly stejně jako u obviněného K. psychologicky zkoumat obecnou věrohodnost dovolatele a obviněného Ing. D., když jsou všichni obvinění, a mají tak v řízení stejné postavení. Dovolatel podotýká, že tímto postupem byla porušena zásada, že vůči všem osobám, vůči nimž se trestní řízení vede, má být postupováno zásadně stejně, respektive dokonce zásada rovnosti zbraní, protože tento postup prakticky napomohl jiné straně trestního řízení, a to obžalobě.

11. Svůj závěr o nevěrohodnosti obviněného K. dovolatel podporuje dalšími námitkami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku. Poukazuje přitom na to, že jeho výpověď zcela koresponduje s výpovědí Ing. R. D., tyto byly učiněny bezprostředně po zahájení jejich trestního stíhání, navíc vzhledem ke svému zadržení nemohli spolu obsah svých výpovědí navzájem nijak korigovat.

12. Dále k nevěrohodnosti obviněného K. dovolatel podotýká, že z výpovědí vyslechnutých uchazečů veřejných zakázek nevyplývá, že by se kterýkoliv z nich na něčem protiprávním v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek příslušným úřadem městského obvodu Statutárního města Ostravy podílel, že by např. dělal křoví , tedy že by se účastnil výběrového řízení v úmyslu zakázku nezískat a výší své nabídky reálně nekonkurovat obviněnému K., což je podle dovolatele jediný způsobilý mechanismus ovlivnění výběrového řízení veřejné zakázky. Ostatně i sám K. výslovně vyloučil, že by takovéto křoví dělal někomu jinému, a to přestože se účastnil řady soutěží o zakázky vyhlašované Úřadem městského obvodu Ostrava-Jih, přičemž by se při výše uvedené logice možného ovlivnění recipročně předpokládalo.

13. Nakonec v souvislosti s věrohodností P. K. poukazuje dovolatel ještě na výpověď svědkyně M. H., která uvedla jisté okolnosti svědčící o tom, že oznámení o přijetí úplatku mohlo být ze strany obviněného K. možnou pomstou spoluobviněným za to, že P. K. od určité doby nevítězil ve výběrových řízeních, a to zejména v souvislosti s výpovědí PhDr. Heleny Khulové, která u hlavního líčení dne 23. 3. 2015 uvedla, že obviněný K. je osobností, která by byla schopna konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů. V této souvislosti poukazuje dovolatel rovněž na hodnocení výpovědi svědkyně H. nalézacím soudem, který poukázal na několika měsícový časový odstup mezi událostí popisovanou touto svědkyní a podáním trestního oznámení, v důsledku čehož považuje její výpověď za spekulativní, když na druhé straně věří obsahu tvrzení K. učiněným řádově až po uplynutí tří let poté, co měl být skutek spáchán.

14. K dalším rozporům mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolatel uvádí, že jediným dalším důkazem, který má vedle výpovědí obviněného K. podle soudů obou stupňů svědčit pro závěr o vině dovolatele a Ing. D., mají být údaje k výběrovým řízením u veřejných zakázek nad 500 000 Kč za období let 2007 až 2012, na kterých se podíleli obvinění B. Z. a Ing. R. D. Dovolatel k tomu důkazu uvádí, že tento o ničem nevypovídá. Zejména z těchto materiálů nelze dovodit skutečnost, že se jako soutěžitelé při těchto zakázkách střídaly 3 4 subjekty, jak tvrdil obviněný K., ale je z nich zjevné, že se řízení účastnila celá řada subjektů a že i na místech vítězů se střídalo více subjektů. Podle dovolatele je navíc nutné odmítnout expresivitu, kterou nalézací soud použil při hodnocení tohoto důkazu. Nadto dovolatel podotýká, že mohlo dojít ke zkreslení a materiály jsou nevypovídající, když nalézací soud zvolil informace o zakázkách, jejichž objem přesahuje 500 000 Kč. Není zřejmé, proč jako hranice nebyla zvolena jiná částka.

15. Dovolatel dále namítá, že se soudy nevypořádaly s otázkou, jak konkrétně měli obvinění Z. a D. výběrová řízení ovlivňovat. Pokud byla součástí skutkové věty domněnka, že obvinění svým protiprávním jednáním dosáhli stavu, kdy obviněný P. K. předmětnou veřejnou zakázku získal, pak podle názoru dovolatele, aby tento závěr mohly soudy učinit, a navíc pojmout do skutkové věty odsuzujícího rozsudku, muselo by z obsahu rozsudku vyplývat, jak k tomuto závěru soudy dospěly, z čeho jej dovozují. V tomto konkrétním případě by soudy musely alespoň v odůvodnění popsat, jakým mechanismem mohli obvinění Z. a D. tohoto stavu reálně dosáhnout. Tento závěr však v rozhodnutí soudů nižších stupňů chybí, dovolatel je proto toho názoru, že jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná, a to přestože odvolací soud nepovažuje za podstatné, že mechanismus ovlivnění předmětné zakázky nebyl objasněn.

16. Obviněný Z. ve svém mimořádném opravném prostředku dále upozorňuje na tvrzení odvolacího soudu o tom, že obviněný K. pořídil jakousi usvědčující nahrávku, a odkazuje na tuto tvrzenou okolnost jako na okolnost podporující závěr o vině, aniž by však byl důkaz touto nahrávkou proveden, přičemž dovolatel shledává tento postup neakceptovatelným, neboť bez provedení důkazu nahrávkou nelze z ní činit jakékoliv závěry, a to ani o kvalitě nahrávky, jak učinil odvolací soud.

17. Stejně tak závěr odvolacího soudu o tom, že odsouzení svědkyně Mgr. H. K., pracovnice předmětného úřadu městského obvodu, mimo jiné pro pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, svědčí o nekalých praktikách v souvislosti s vyhlašováním a vyhodnocováním veřejných soutěží v tomto městském obvodu, je podle dovolatele nutné striktně odmítnout.

18. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel shrnul, že se nelze ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná, že vychází z provedených důkazů, že vina byla prokázána bez důvodných pochybností a že věc byla řádně objasněna. Naopak podle dovolatele postup odvolacího soudu, který nenapravil vady řízení před nalézacím soudem, založil uplatněný dovolací důvod. Z těchto důvodů obviněný Z. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (správně rozsudek) odvolacího soudu zrušil, zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání.

19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, které mu bylo doručeno, po seznámení se s jeho obsahem sdělil, že nepovažuje za nezbytné k němu zaujímat stanovisko ani se k němu vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného B. Z. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

21. Obviněný B. Z. ve svém dovolání uplatnil prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z posledně uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného B. Z., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 tr. zák. a jako trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž se zaměřil zejména na dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, a závěry, které z tohoto dokazování dovodil nalézací soud a za své je přijal i soud odvolací. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné doplnit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

22. Obviněný B. Z. také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání
23. Obviněný byl spolu s Ing. R. D. uznán vinným spácháním jednak trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 3 tr. zák., jednak trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v roce 2009 v Ostravě obviněný B. Z. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih při odboru dopravy a komunálních služeb, obviněný Ing. R. D. jako zaměstnanec Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih a vedoucí odboru dopravy a komunálních služeb, jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise, s vědomím svých povinností úředníka podle § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv, v rozporu s § 6 odst. 1 zák. č. 137/2006 Sb. zakládajícím povinnost zadavatele veřejné zakázky dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a dále obviněný P. K. jako osoba samostatně výdělečně činná, provozující podnikatelskou činnost pod IČ: ..., s tehdejším sídlem Kubánská 1547/3, Ostrava-Poruba, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a po předchozí vzájemné domluvě, v souvislosti s veřejnou zakázkou malého rozsahu k provedení stavebních prací Oprava chodníků dvorní trakt ul. S. M. , s nejvyšší přípustnou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a termínem ukončení realizace 4. 12. 2009, obvinění Ing. R. D. a B. Z. slíbili za úplatu ve výši 10 % z ceny předmětné zakázky obviněnému P. K. výběr jeho nabídky pro veřejnou zakázku jako nejvhodnější a za tím účelem ovlivnili výsledek veřejné zakázky č. ..., tak, že mu jako jednomu z uchazečů sdělili částku, jež má uvést ve své nabídce a takto dosáhli stavu, kdy P. K. po podání nabídky dne 24. 10. 2009 s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši 2 223 593,20 Kč a lhůtou realizace 5 týdnů, která byla výhodnější než nabídky ostatních zúčastněných soutěžitelů, byl nejprve dne 23. 10. 2009 obviněným B. Z. v rámci posouzení a hodnocení nabídek odborem dopravy a komunálních služeb navržen za odbor dopravy a komunálních služeb jako vybraný uchazeč, poté bylo dne 26. 10. 2009 hodnotící komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D., navrženo radě městského obvodu rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky nejvhodnější, načež bylo dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského obvodu Ostrava-Jih rozhodnuto o výběru nabídky obviněného P. K. jako nejvhodnější nabídky a o uzavření se jmenovaným smlouvy o dílo a následně mu byla dne 18. 12. 2009 na vrub Města Ostravy, Městského obvodu Ostrava-Jih, poskytnuta finanční částka ve výši 2 306 842,40 Kč, kdy poté obvinění Ing. R. D. a B. Z. od obviněného P. K. obdrželi v hotovosti částku ve výši 150 000 Kč. Obvinění B. Z. a R. D. tedy jednak v souvislosti s veřejnou soutěží, v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch, zjednali některému soutěžiteli výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů a za těchto okolností přijali majetkový prospěch, jednak jako veřejní činitelé, v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Objektem trestného činu podle § 128a tr. zák. je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže (nebo veřejné dražby), zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Objektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu je v tomto konkrétním případě naplněna tehdy, když pachatel jedná tak, že zjedná přednost nebo výhodnější podmínky některému soutěžiteli na úkor jiných soutěžitelů. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může to např. u veřejné soutěže být stanovení výhodnějšího způsobu podávání návrhu, sdělení bližších podrobností o předpokládaném investičním celku nebo o přírodních podmínkách, ve kterých bude stavba realizována apod., jen některým účastníkům soutěže, ale i sdělení údajů o návrzích smluv (zejména nabízené ceny) jiných uchazečů atd. V odst. 3 téhož ustanovení je stanovena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k odstavci 1 spočívající v tom, že pachatel zjedná některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů a přitom žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Ve vztahu k těmto okolnostem je třeba z hlediska zavinění úmyslu, neboť z povahy věci lze žádat, přijmout nebo si dát slíbit prospěch jen v přímém úmyslu. Skutkový znak žádá prospěch předpokládá, že pachatel dá sám podnět k poskytnutí prospěchu nebo ke slibu takového prospěchu. Lze tak učinit výslovnou žádostí nebo takovým jednáním, z něhož je patrno, že pachatel prospěch očekává a chce. Subjektivní stránka daného trestného činu je naplněna tehdy, jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, tento úmysl přitom musí být prokázán. Objektem trestného činu podle § 158 odst. 1 tr. zák. je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt veřejný činitel jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Rovněž tento úmysl musí být prokázán.

24. Stěžejní námitka, kterou dovolatel uplatňuje ve svém mimořádném opravném prostředku, je extrémní rozpor mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování a závěru o věrohodnosti obviněného K., ke kterému na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud a který potvrdil odvolací soud, přitom především na základě výpovědi P. K. dospěl nalézací soud k závěru o vině dalších obviněných a rovněž odvolací soud i tomuto závěru přisvědčil. Podle dovolatele závěr o věrohodnosti obviněného K. nemá oporu v provedeném dokazování. Tuto námitku dovolatel rozvádí řadou odkazů na konkrétní nesrovnalosti.

25. Podle Nejvyššího soudu lze přisvědčit dovolateli, že obvinění byli uznáni vinnými především na základě výpovědi P. K., když soud prvního stupně uvádí, že průběh skutkového děje tak, jak byl popsán v podané obžalobě, je prokazován toliko výpovědí obžalovaného P. K., jako důkazem osamoceným [...]. Nalézací soud má stále za nepochybné, že obžalovaní jsou stále usvědčováni výpovědí [obviněného] P. K., avšak ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie soud nezjistil u uvedeného [obviněného] skutečnosti, jež by z medicínského hlediska snižovaly důkazní hodnotu jeho výpovědi (srov. str. 22 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu). Z rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že svůj dřívější závěr o nevěrohodnosti této výpovědi, když uvedl, že při srovnání jeho [myšleno K.] výpovědi učiněné u hlavního líčení s výpovědí z přípravného řízení je zřejmé, že tyto výpovědi nejsou obsahově zcela konzistentní a rozcházejí se nikoli v nepodstatných rysech (srov. str. 16 zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu) nalézací soud přehodnotil a na základě výsledků znaleckého posudku dospěl ke zcela opačnému závěru. V této souvislosti přezkoumal Nejvyšší soud tvrzený extrémní nesoulad tohoto závěru nalézacího soudu a provedeného dokazování, a to z hlediska konkrétních rozporů, na které B. Z. poukazuje v dovolání.

26. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku předně poukazuje na časový okamžik, kdy obviněný K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, neboť tento tak učinil až se značným časovým odstupem tří let poté, co měl být trestný čin spáchán. Rovněž dovolatel konstatuje, že obviněný K. byl u Policie ČR vypovídat celkem sedmkrát, než se mu podařilo alespoň částečně uceleně popsat skutek. K tomu dovolatel doplňuje, že je mu známo, že obsah úředních záznamů o podání vysvětlení nelze bez dalšího použít.

27. K okamžiku podání trestního oznámení nalézací soud konstatuje, že z protokolu o trestním oznámení vzal soud za prokázané, že obviněný P. K. učinil trestní oznámení o předmětném skutku dne 17. 8. 2012 (srov. str. 16 rozsudku nalézacího soudu). V části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která se zabývá hodnocením důkazů, se pak nalézací soud o této skutečnosti již nezmiňuje, obdobně tak se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku okamžiku podání trestního oznámení nevěnuje.

28. Nejvyšší soud k poukazu na časový okamžik, kdy obviněný K. vůbec poprvé oznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a k jeho vazbě na věrohodnost výpovědi obviněného K. uvádí následující. Ze spisového materiálu je patrné, že trestní oznámení podal P. K. poprvé dne 17. 8. 2012 (srov. č. l. 8 13 spisu), následně ve dnech 24. 8. 2012 a 28. 8. 2012 došlo k doplnění jeho trestního oznámení (srov. č. l. 14 22 spisu), o těchto úkonech byly sepsány protokoly o trestním oznámení. Na základě těchto trestních oznámení byl sepsán v souladu s § 158 odst. 3 tr. ř. záznam o zahájení úkonů trestního řízení (srov. č. l. 1 spisu). Následně tedy byly o tvrzení obviněného K. pořizovány již úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5, 6 tr. ř., a to konkrétně ve dnech 15. 11. 2012 (srov. č. l. 23 26 spisu), 10. 12. 2012 (srov. č. l. 27 31 spisu) a 27. 6. 2013 (srov. č. l. 32 35 spisu). Dále už byl P. K. vyslýchán jako obviněný (srov. č. l. 57 a násl. spisu). Je nutné podotknout, že délkou doby, která uplynula mezi údajným spácháním trestného činu a okamžikem, kdy obviněný K. podal trestní oznámení, se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly, a to přesto, že z výpovědi ve věci ustanovené znalkyně PhDr. Heleny Khulové učiněné při hlavním líčení dne 23. 3. 2015 před nalézacím soudem vyplynulo, že dlouhý časový úsek mezi tím, kdy události měly nastat, a nahlášením pana K. na policii ( ) z psychologického pohledu je to hodnoceno jako účelovost jednání (srov. č. l. 404 spisu). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů tak nevyplývá, že by hodnotily tyto důkazy ve vzájemné souvislosti, v čemž Nejvyšší soud spatřuje zásadní pochybení.

29. K poznámce dovolatele týkající se toho, že shora uvedené úřední záznamy o vysvětleních K. mohou být použity k důkazu jen z hlediska času a místa podaného vysvětlení, neboť jejich obsah nelze použít jako důkaz, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Pokud ve výpovědích obviněného K. (učiněných i do úředního záznamu jako podání vysvětlení) jsou patrné rozpory (jak na to bude poukázáno dále), nalézací soud pochybil, když se dokazování nepokusil doplnit v souladu s ustanovením § 211 odst. 6 tr. ř., které umožňuje takové úřední záznamy za splnění zákonných podmínek přečíst. Podle § 158 odst. 6 tr. ř. se totiž o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, sepíše úřední záznam, přičemž jej lze v řízení před soudem použít jako důkaz pouze za podmínek stanovených trestním řádem. Je pravdou, že toto ustanovení rovněž stanoví, že je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Avšak v návaznosti na větu třetí § 158 odst. 6 tr. ř. lze právě v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř., tedy se souhlasem státního zástupce a obžalovaného, v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob. Souhlas státního zástupce lze předpokládat, neboť státní zastupitelství podle § 2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod, přičemž podle § 2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů činných v trestním řízení, tedy i státního zástupce, již v přípravném řízení objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Podle téhož ustanovení je povinností státního zástupce zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a z toho plynoucí zákaz zatajovat důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného [srov. § 2 odst. 5 tr. ř. ve spojení s přímo aplikovatelným čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) dále jen Úmluva ]. Vzhledem k těmto povinnostem státního zástupce lze tedy za důkazní situace v dané věci předpokládat souhlas státního zástupce s přečtením takového záznamu při hlavním líčení nalézacího soudu, neboť opačný postup by byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces garantovaným již uvedeným čl. 6 Úmluvy. Nejvyšší soud k uvedenému poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08 (uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), ve kterém Ústavní soud vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly závažnými skutečnostmi, jež se podávaly z množství úředních záznamů o podaném vysvětlení, které byly učiněny pro účely trestních řízení, kde byl obviněným svědek, o jehož věrohodnost v posuzované věci šlo, tedy byly učiněny pro účely jiných trestních řízení. Z uvedeného se podává, že pro posouzení věrohodnosti vypovídající osoby je možno z hlediska uvedených obecných zásad použít i záznam o podaném vysvětlení, obsahuje-li skutečnosti, které mají o této věrohodnosti vypovídací hodnotu. Nalézací soud se však tuto možnost ani nepokusil využít, čímž se dopustil podstatného pochybení. Tuto vadu mohl také zhojit odvolací soud při konání veřejného zasedání, zvláště když tuto námitku uplatnil dovolatel B. Z. již ve svém odvolání (srov. č. l. 474 spisu). Odvolací soud jí však nevěnoval náležitou pozornost, čímž porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. Vzhledem ke zvláštnímu postavení P. K. v projednávané věci, kdy na jedné straně je obviněným a na druhé straně rovněž oznamovatelem možné trestné činnosti, by bylo k přečtení předmětných úředních záznamů třeba i jeho souhlasu, přitom jeho udělení podle Nejvyššího soudu presumovat nelze. Je však nutné upozornit na to, že samotné odepření udělení tohoto souhlasu by bylo skutečností, ze které by bylo možné v souvislosti s dalšími důkazními prostředky vyvodit určité závěry tak, jak vyplývá z § 2 odst. 6 tr. ř. Za této situace s ohledem na uvedené zásadní rozpory v postupně složených výpovědích P. K. (byť některé byly podány v rámci vysvětlení do úředního záznamu a obsah některých je patrný z trestních oznámení) a námitky dovolatele v tomto směru měl podle Nejvyššího soudu odvolací soud ve veřejném zasedání postupovat ohledně předmětných úředních záznamu podle § 263 odst. 6 a § 211 odst. 6 tr. ř., vyžádat souhlas obviněných a státního zástupce a po jejich případném poskytnutí uvedený úřední záznam přečíst, a poté se s jeho obsahem z hlediska věrohodnosti výpovědi obviněného P. K. náležitě vypořádat. Takto je třeba postupovat v zájmu náležitého zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a to přesto, že mu ho jinak ve smyslu § 158 odst. 6 poslední věta tr. ř. nelze při výslechu přečíst či jinak konstatovat jeho obsah, ale vždy je možno v případě potřeby klást mu otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu § 101 odst. 3 tr. ř. V této souvislosti je třeba též připomenout, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V neposlední řadě Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle § 226 písm. a), c) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

30. První konktrétní rozpor ve výpovědi obviněného K., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje, je tvrzená různá výše úplatku, která po něm měla být požadována, když tato kolísá od 10 % z ceny díla, přes 150 000 Kč až po 100 000 Kč.

31. Nalézací soud k uvedené námitce ve svém rozsudku nejprve opakuje výpověď obviněného K., když uvádí, že zakázku dostane za 10%, to se povídá po celé Ostravě, že je to taková služnost a hovoří se tak obecně ve vztahu k zakázkám (...) přišel k obviněnému R. D. do jeho kanceláře na ÚMOb Ostrava Jih a do šuplíku v jeho psacím stole dal 150.000,- Kč. ( ) [Obviněný] nebyl schopen uvést v jakých bankovkách částku předával a nebyl ani schopen přesně říci, jak konkrétně vysoká ta částka byla. Mohlo tam být i méně než 150.000,- Kč, nebyla to částka v té výši, jak říkala ta slušnost ( ) dále uvedl, že tam určitě bylo kolem 100.000,- Kč (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud pak ještě doplňuje, že k dotazu předsedy senátu K. dodal, že předmětného dne dal do obálky částku 150.000,-Kč (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení této výpovědi nalézací soud v této otázce dospěl k závěru, že P. K. pak při pokračování ve výslechu setrval na poskytnutí úplatku a jeho výši v částce 150.000 Kč. Ve světle uvedeného má soud pochybnosti o věrohodnosti obviněného P. K. za rozptýlené, jeho výpovědi jsou v podstatných rysech a dle jeho zdravotních dispozic konzistentní, nezavdávající důvod k pochybnostem, zda k předmětnému skutku došlo (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu).

32. Odvolací soud obecně k rozporům ve výpovědi obviněného K. uvádí, že tento co do podstatných okolností případu na své výpovědi setrvával, ačkoliv byl opakovaně poučován o trestně právních následcích křivé výpovědi a mohl svou výpověď změnit, kdy by mu za to hrozila podstatně nižší trestní sazba než za trestný čin, který se rozhodl oznámit (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud konkrétně k tvrzené rozdílné výši poskytnutého úplatku konstatuje, že v rámci doplněného dokazování obviněný jednoznačně ustálil výši úplatku na 150 000 Kč.

33. Nejvyšší soud přezkoumal protokoly o hlavním líčení a zjistil, že v hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2013 uvádí obviněný K. různou výši poskytnutého úplatku, a to přesně v souladu s tím, co ve svém rozsudku uvedl nalézací soud a co shora (viz odst. 31) citoval soud dovolací (srov. č. l. 207 spisu). Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015 v rámci doplnění dokazování k dotazu předsedy senátu obviněný K. uvedl, že do dané obálky dal 150 000 Kč, zároveň vysvětlil, proč nedal částku odpovídající 10 %, jak mělo být spoluobviněnými požadováno, a to proto, že když to udělá každý, tak to bude pokračovat dále (srov. č. l. 401 spisu), přičemž v té části výpovědi, kde K. tvrdí, že obviněným neposkytl úplatek ve výši odpovídající celým 10 %, je jeho výpověď konzistentní, byť se mění důvody, proč to neudělal (srov. např. jeho výpověď učiněnou do protokolu o výslechu svědka na č. l. 61, kde uvádí, že se mu to zdálo hodně peněz , nebo protokol o trestním oznámení ze dne 17. 8. 2012, kde na č. l. 10 uvádí, že úplatek poskytl v nižší výši proto, že se domníval, že bude muset dát i S., to je starosta ). Z uvedeného však podle názoru Nejvyššího soudu není zřejmé, jak obviněný K. ke dni konání hlavního líčení k doplnění dokazování zjistil, že poskytl úplatek ve výši 150 000 Kč, když ve své předchozí výpovědi si nebyl jist, zda tato částka nebyla ve výši 100 000 Kč. Z těchto hledisek proto podle názoru Nejvyššího soudu nadále vzbuzuje výpověď obviněného P. K. pochybnosti, které se bude muset zejména soud prvního stupně a následně případně odvolací soud pokusit rozptýlit.

34. Nejvyšší soud přitom poukazuje na skutečnost, že výše úplatku není jediným rozporem ve výpovědi obviněného P. K. Zvlášť velké pochybnosti vyvolává i skutečnost, že obviněný K. při podání trestního oznámení dne 17. 9. 2012 označuje jako zakázku, za kterou měl poskytnout dalším spoluobviněným úplatek tu zakázku, jejímž předmětem byla oprava chodníku v ulici P. z roku 2011 (srov. č. l. 9), přitom z dokladů, které později dodal, vyplývá, že se týkají zakázky na opravu chodníků na ulici S.-M., která byla realizována v roce 2009 (srov. č. l. 17 spisu). Rovněž se výpověď obviněného K. rozchází v tom smyslu, že není zřejmé, zda měl peníze pro úplatek doma, tedy je nemusel vybírat z banky, jak uvádí při hlavním líčení před nalézacím soudem dne 10. 12. 2013 (srov. č. l. 207 spisu), když při trestním oznámení dne 17. 8. 2012 podrobně popisuje, v které pobočce banky peníze vybral (srov. č. l. 10 spisu). Obviněný K. zároveň vypověděl, že následně v roce 2010 a 2011 dostával menší zakázky, při jejichž získání úplatek někdy dal a jindy ne (srov. č. l. 21 spisu), zároveň však při hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2013 vyvrací, že by za drobné zakázky dával spoluobviněným peníze (srov. č. l. 207), přitom konkrétně tuto nesrovnalost používá znalkyně PhDr. Helena Khulová jako příklad toho, že ve výpovědích K. jsou pozměňovány podstatné aspekty, které prožíval a měl by těmito paměťovými stopami disponovat (srov. č. l. 403 spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu výpovědi obviněného K. obsahují celou řadu nesrovnalostí a soudy nižších stupňů pochybily, když se jimi podrobně, řádně a v jednotlivostech, na které bylo shora poukázáno, nezabývaly. Ke shora naznačené zvláštní pozici obviněného P. K. v této trestní věci (srov. bod 29 tohoto usnesení) Nejvyšší soud tedy doplňuje, že na jedné straně je K. oznamovatelem trestné činnosti a zároveň se na této trestné činnosti měl sám podílet. Soudy nižších stupňů se tímto specifikem při hodnocení věrohodnosti K. náležitě nezabývaly. Je totiž nutné vzít v úvahu nejen to, co naznačuje odvolací soud, a totiž že přes skutečnost, že byl opakovaně upozorňován na možnost trestního stíhání své osoby, následně proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, resp. uložení nižší trestní sazby za podání křivé výpovědi, setrval obviněný K. na své výpovědi (alespoň v podstatných rysech, jak uvádí odvolací soud srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu), což může věrohodnost P. K. podporovat. Je však nutné vzít rovněž v úvahu, že proti věrohodnosti obviněného K. svědčí shora uvedené rozpory ve výpovědích, ať už učiněných při hlavním líčení, při podání vysvětlení do úředních záznamů nebo obsažené v trestních oznámeních, jakož i delší odstup oznámení od spáchání posuzovaného jednání obviněných.

35. V souvislosti s otázkou (ne)věrohodnosti obviněného K. obviněný Z. ve svém dovolání cituje pasáže rozsudku nalézacího soudu týkající se výpovědí ve věci pověřených znalkyň a následně ty, kde nalézací soud tyto výpovědi hodnotí a činí z nich závěry. Poukazuje přitom na tu skutečnost, že nalézací soud dospěl ke zcela opačnému závěru o paměťových schopnostech obviněného K. než znalecký posudek, když znalkyně měla uvést, že tento je schopen ukládat si do paměti prožité situace a s odstupem času je reprodukovat v hrubých a podstatných rysech, když nalézací soud s odkazem na závěry znalců dospívá k závěru, že obviněný K. je schopen zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného.

36. Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku shrnul výpověď znalkyně PhDr. Heleny Khulové a v souvislosti s předcházejícím uvedl, že [t]estové vyšetření u obžalovaného vykazuje oslabenou manipulaci s paměťovými záznamy, vázne schopnost zpracování nových informací. Zjištěný kognitivní deficit však nezpochybňuje schopnost obžalovaného rozumět prožitým situacím, ukládat si je do paměti a s odstupem času reprodukovat v hrubých a podstatných rysech (srov. str. 18 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení jednotlivých důkazů nalézací soud k uvedenému uvedl, že ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, soud nezjistil u uvedeného obviněného [K.] skutečnosti, jež by z medicínského hlediska snižovaly důkazní hodnotu jeho výpovědi. Soud poukazuje na závěry znalců, ze kterých se dobral přesvědčení, že obviněný P. K. je schopen i přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného. Informace od spoluobviněných byly informacemi verbálními a ty je obviněný K. tedy schopen jak si zapamatovat, tak i reprodukovat (srov. str. 22 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu).

37. Odvolací soud k této námitce, kterou dovolatel uplatnil už v odvolání, uvádí, že na jedné straně lze přisvědčit obhajobě obviněných (myšleno Z. a Ing. D.), která vyplývá ze znaleckého posudku, že změny ve výpovědích ani paměťové mezery nejsou vysvětlitelné kognitivním deficitem u obviněného K., na druhé straně je podle odvolacího soudu nutné zdůraznit, že K. je podle závěrů týchž znalkyň fixovaný na dominantní myšlenku podplácení, sděluje opakovaně inkriminovanou událost s nepřesnou časovou a místní lokalizací a pozměňováním detailů, avšak nelze na něj na základě psychologického posouzení pohlížet jako na osobu se zcela nevěrohodným stylem referování o prožitých událostech, kdy způsob sdělení inkriminované události zapadá do obrazu osobnosti, intelektu a úrovně jeho kognitivních funkcí (srov. str. 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

38. Nejvyšší soud k tvrzení, že skutková zjištění nalézacího soudu týkající se schopnosti obviněného K. zapamatovat si jsou zřetelným opakem obsahu dokazování, uvádí následující. K odkazu dovolatele na konkrétní rozpor v rozsudku nalézacího soudu dovolací soud odkazuje na str. 18 tohoto rozsudku, kde je uvedeno, že pro úbytek kognitivních funkcí se dá očekávat, že obviněný bude mít potíže zapamatovat si verbální materiál co lidé říkají, nebo co čte. Neměl by však mít výraznější problémy s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného. Toto odpovídá výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové učiněné při hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015, v níž mimo jiné uvedla, že obviněný K. z krátkodobé do dlouhodobé paměti přenáší to, co přečte, nebo co slyší, ale neměl by mít problém u toho, co skutečně prožil (srov. č. l. 403 spisu), stejně tak to odpovídá obsahu znaleckého posudku, ze kterého plyne, že obviněný K. bude mít potíže se zapamatováním verbálního materiálu, co mu lidé říkají nebo co čte (srov. str. 34 znaleckého posudku na č. l. 366 spisu). Při hodnocení pak nalézací soud dospěl k závěru, že z výpovědí znalců vyplývá, že obviněný P. K. je schopen i přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného. Informace od spoluobžalovaných byly informacemi verbálními a ty je obviněný K. tedy schopen jak si zapamatovat, tak i reprodukovat (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Z právě uvedeného je patrné, že nalézací soud vycházel při hodnocení důkazů ze zcela opačného závěru, než který vyplývá z provedeného znaleckého zkoumání a výpovědi znalkyně, totiž že P. K. nemá mít problémy se zapamatováním si verbálního materiálu. Je třeba přisvědčit dovolateli, že nalézací soud není odborně vybaven, aby polemizoval s odbornými závěry znalkyň či tyto zcela zpochybnil. Navíc nalézací soud nijak nevysvětluje, proč zcela překvapivě dospívá k opačnému závěru o schopnosti obviněného K. zapamatovat si verbálně získaný materiál, než k jakému dospěly znalkyně v rámci znaleckého zkoumání. K tomu je třeba ještě dodat, že Ústavní soud již v minulosti zformuloval zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Jinak řečeno, Ústavní soud zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 LPS, resp. čl. 6 odst. 2 EÚLP, včetně z něho plynoucí zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo), které jsou promítnuty do příslušných ustanovení trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.), pak vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/2006, uveřejněný pod č. 89 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

39. K hodnocení věrohodnosti obviněného K. odvolacím soudem je třeba dále poukázat na výpověď znalkyně PhDr. Heleny Khulové učiněnou při hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015, která mimo jiné k dotazu předsedy senátu k vysvětlení odpovědi 11) znaleckého posudku, tedy zda věrohodnost výpovědi P. K. není snížena jinými faktory (srov. str. 34 znaleckého posudku na č. l. 366 spisu) uvádí ke konstantnosti výpovědi, která je základním faktorem psychologického posouzení věrohodnosti výpovědi, že jsou u K. pozměňovány časové údaje, což by se vzhledem ke kognitivnímu deficitu dalo pochopit, jsou ale pozměňovány prostorové údaje, a co je důležité, jsou pozměňovány i některé podstatné aspekty ve výpovědi, jako příklad uvádí to, že výpověď není konstantní ohledně počtu podplácení K., stejně tak se rozchází v tom, zda podplácel i u malých zakázek, či nikoliv. Podle slov PhDr. Heleny Khulové se jedná o věci, které prožíval, a proto by těmito paměťovými stopami měl disponovat. Za faktor, který chybí, považuji uvedenou konstantnost výpovědi (srov. č. l. 403 spisu). Dále také k velkým nesrovnalostem ve výpovědích sice uvádí, že vyplývají z osobnostních rysů K. s podílem kognitivních funkcí (jak parafrázuje odvolací soud), ale dále rovněž dospívá k závěru, že vzhledem k tomu, že kognitivní funkce obviněného K. nepracují na 100 %, nemusí si zapamatovat, co u které výpovědi řekl, pokud to neprožil, a proto jeho výpovědi kolísají (srov. č. l. 403 spisu). Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné vytknout nalézacímu soudu, že se těmito dalšími podstatnými tvrzeními znalkyně PhDr. Heleny Khulové nezabýval a řádně se s nimi nevypořádal. Odvolacímu soudu je pak nutno vytknout, že napadený rozsudek nalézacího soudu v tomto smyslu dostatečně nepřezkoumal. Jedná se přitom o klíčové závěry znalkyně, které se týkají osobnosti obviněného K., a spolu s dalšími důkazy mohou utvořit ucelený obraz o projednávané věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že výpověď P. K. je podle nalézacího soudu důkazem, který další obviněné usvědčuje (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu), je nezbytné postavit najisto věrohodnost tohoto důkazu a pokusit se odstranit pochybnosti, které zde vyvstávají. Nalézací soud však v tomto směru postupoval způsobem zcela nedostatečným a do značné míry i nepřezkoumatelným, přičemž odvolací soud se tuto vadu ani nepokusil odstranit. Vzhledem ke všem těmto důvodům je nepochybně důvodná námitka extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a závěry z něj vyvozenými, která byla B. Z. uplatněna v dovolání.

40. V souvislosti s věrohodností výpovědi P. K. a závěry vyplývajícími z výpovědí znalkyň, dovolatel rovněž nalézacímu soudu vytýká, že se nezabýval dalším tvrzením znalkyň, že významná délka časového úseku mezi tím, kdy události měly nastat a trestním oznámením, svědčí pro účelovost jednání K. Stejně tak nalézací soud pominul tvrzení znalkyň, že K. je osobností, která by byla schopna konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů.

41. Nalézací soud při shrnutí výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové ve svém rozsudku k předmětnému uvádí, že dlouhý časový úsek mezi tím, kdy události měly nastat, a nahlášením pana K. na policii, znalkyně hodnotí jako účelovost jednání. Z hlediska psychologického je obviněný K. osobností schopnou konstrukce křivého obvinění za účelem prosazení vlastních zájmů. Nelze to vyloučit pro nadprůměrnou inteligenci a znalost problematiky (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení důkazů pak dospívá nalézací soud k závěru, že k posouzení motivace jednání obviněného P. K. učinění oznámení o skutku pak soud s ohledem na výpověď samotného obviněného K. dává za pravdu závěrům znalkyně, že tento trestním oznámením sledoval výlučně vlastní prospěch (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se hodnocením těchto závěrů znalkyně nevěnoval.

42. Nejvyšší soud k uvedenému považuje za nutné opětovně poukázat na výpověď znalkyně PhDr. Heleny Khulové, která dne 23. 3. 2015 při hlavním líčení k dotazu obhájce Mgr. Jakuba Vepřeka ohledně dlouhého časového úseku mezi tím, kdy události měly nastat, a nahlášením pana K. uvedla, že z psychologického pohledu je to hodnoceno jako účelovost jednání (srov. č. l. 404 spisu). K dalšímu dotazu, zda je P. K. z psychologického hlediska osobností, která by byla schopna konstrukce křivé výpovědi, aby prosadila vlastní zájmy, odpověděla, že byla (srov. č. l. 405 spisu). Nalézací soud tedy správně shrnul závěry znalkyně týkající se dané problematiky. Přestože k tomu výslovně uvedl, že z hlediska motivace dává znalkyni za pravdu, tedy že obviněný P. K. podáním trestního oznámení sledoval výlučně vlastní prospěch, nevyvodil z tohoto znaleckého závěru žádné důsledky a podrobněji ani nehodnotil, že z hlediska psychologického je osobností, která by byla schopna konstrukce křivé výpovědi, aby prosadila vlastní zájmy (srov. č. l. 405 spisu). Nalézací soud se tedy s výpovědí znalkyně PhDr. Heleny Khulové ohledně toho, že obviněný K. je osobností, která by byla schopna konstruovat křivou výpověď, a že okamžik podání trestního oznámení svědčí pro účelovost jednání K., řádně nevypořádal a nehodnotil tyto znalecké závěry, které mají z hlediska hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného P. K. a ve spojitosti s tím i všech dalších ve věci provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. podstatný význam. V důsledku toho nebyl zatím náležitě zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Na tyto rozpory navíc dovolatel poukazoval již v rámci podaného odvolání (srov. č. l. 474 spisu), přesto se jimi odvolací soud nikterak nezabýval, rozsudek nalézacího soudu tak ohledně této skutečnosti dostatečně nepřezkoumal, v důsledku čehož se tento soud dopustil porušení § 254 odst. 1 tr. ř.

43. Dovolatel rovněž poukázal na další okolnost, že on a obviněný Ing. R. D. nebyli znalecky zkoumáni obdobně jako obviněný P. K. z hlediska své obecné věrohodnosti, a to přesto, že jsou ve stejném postavení jako obviněný K. B. Z. k tomu doplňuje, že takovým postupem byla porušena zásada, že vůči všem osobám, vůči nimž se trestní řízení vede, má být postupováno zásadně stejně. Z rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá, že nalézací stejně jako odvolací soud možnost znaleckého zkoumání věrohodnosti obviněných Z. a D. vůbec nezvažovaly. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Nejvyšší soud zde však musí poukázat na již shora nastíněné specifické postavení obviněného P. K. v této věci. Vzhledem k důležitosti jeho výpovědi pro trestní řízení je pochopitelné, proč soudy nižších stupňů prostřednictvím znaleckého dokazování zkoumaly jeho obecnou věrohodnost, ač konkrétní věrohodnost jeho výpovědi musí v konečném stadiu vždy posoudit soud. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury, podle které znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti obviněného, popř. svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, není však oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda výpověď obviněného nebo svědka je věrohodná či nikoliv, popřípadě která z rozdílných výpovědí téže osoby je věrohodnější. Takové hodnocení důkazů přísluší soudu, který je povinen postupovat přitom podle § 2 odst. 6 tr. ř. (č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Navíc, pokud jeho spoluobvinění ve věci při hlavních líčeních nevypovídali a v jejich výpovědích nebyly shledány rozpory, je třeba v té souvislosti zdůraznit, že psychologické zkoumání osobnosti obviněného je ve smyslu ustálené judikatury vždy individuální záležitostí (srov. č. 41/1976 a č. 12/1987-II. Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že obviněný zásadním způsobem mění své výpovědi tak, že vzniká pochybnost o jeho schopnosti vnímat události, uložit si je do paměti a reprodukovat je, zpravidla vyžaduje doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie zaměřeným na zjištění jeho psychických vlastností (viz č. 40/1994 Sb. rozh. tr.). Soudům nižších stupňů je v této souvislosti však třeba vytknout, že v odůvodnění svých rozsudků nezdůvodnily, proč nenechaly zkoumat věrohodnost spoluobviněných P. K.. V návaznosti na to Nejvyšší soud považuje za nutné vytknout oběma soudům nižších stupňů rovněž to, že se náležitě nevypořádaly s výpověďmi obviněných B. Z. a Ing. R. D., na což ostatně poukázal i obviněný B. Z. ve svém dovolání a na co již předtím poukazoval i ve svém odvolání (srov. č. l. 474 spisu). Skutečnost, že oba tito obvinění využili svého práva a při hlavním líčení před nalézacím soudem nevypovídali, nezbavuje tento soud povinnosti se jejich předchozími výpověďmi zabývat a náležitě se s nimi vypořádat. Za takové náležité zhodnocení nelze považovat pouhou citaci jejich výpovědí z přípravného řízení, aniž by se jimi nalézací soud v hodnotící části vůbec zabýval, a to přesto, že v této věci proti sobě stojí na jedné straně důkazy svědčící proti obviněnému B. Z. a na druhé straně důkazy svědčící v jeho prospěch (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 77/2001, uveřejněný pod č. 104 ve sv. 23 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 122 ve sv. 23 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a další). V návaznosti na to, Nejvyšší soud spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že ani, pokud jde o tuto okolnost, náležitě nepřezkoumal rozsudek nalézacího soudu, a to navíc za situace, kdy obviněný B. Z. již ve svém odvolání poukazoval na to, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí obviněného Ing. R. D., kteří navíc s ohledem na své zadržení nemohli obsah svých výpovědí nijak korigovat.

44. V souvislosti s možným motivem P. K. podat trestní oznámení poukazuje dovolatel rovněž na výpověď svědkyně M. H., která pod sankcí křivé výpovědi podle dovolatele uvedla jisté okolnosti svědčící o tom, že oznámení o přijetí úplatku mohlo být ze strany obviněného K. pomstou spoluobviněným za to, že obviněný K. nevítězil ve výběrových řízeních.

45. Nalézací soud se výpovědí svědkyně M. H. ve svém rozsudku zabýval, když nejprve zopakoval její obsah. Svědkyně k dotazu obhájce uvedla, že s obviněným K. naposledy jednala na jaře 2012, kdy se jí telefonicky dotazoval, zda budou nějaká výběrová řízení, ona mu sdělila, že tato již proběhla. K. se rozčílil a řekl, že to R. ještě ukáže (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení této výpovědi stran možného motivu pomsty ze strany obviněného K. nalézací soud uzavřel, že toto považuje za spekulaci, neboť k předmětné události popisované svědkyní, mělo dojít na jaře 2012, přičemž obviněný podával trestní oznámení až 17. 8. 2012, tedy s odstupem několika měsíců (srov. str. 23 rozsudku nalézacího soudu).

46. Z protokolu o výslechu svědkyně H. učiněném mimo hlavní líčení dne 10. 4. 2014 Nejvyšší soud zjistil, že se shoduje s tím, co o výpovědi uvedl nalézací soud. Tato svědkyně výslovně uvedla, že v posledním kontaktu, který s obviněným K. měla a který proběhl na jaře 2012, mu k jeho dotazu sdělila, že výběrová řízení již proběhla. Dále uvedla, že on se rozčílil, řekl, že to R. ještě ukáže (srov. č. l. 237, 238 spisu). K závěru nalézacího soudu o tom, že se ze strany svědkyně H. jedná o spekulaci, Nejvyšší soud podotýká, že nalézací soud nehodnotil výpověď svědkyně H. přesvědčivým způsobem, když nevysvětlil, v čem konkrétně spatřuje spekulaci svědkyně H. ohledně jejího tvrzení o možném motivu podání trestního oznámení obviněného K., když na druhé straně cituje tuto svědkyni v tom smyslu, že měl K. uvést, že to R. ještě ukáže , což jistě není spekulace svědkyně, ale citace vyjádření obviněného P. K., k němuž mělo dojít přímo před ní, a proto se jím měl nalézací soud náležitě zabývat a vyhodnotit ho jednak z hlediska pravdivosti tohoto tvrzení svědkyně, a to případně i v kontextu s ostatními důkazy. Pokud nalézací soud vysvětluje svůj závěr o spekulaci M. H. tím, že trestní oznámení podal K. až s odstupem několika měsíců, Nejvyšší soud je toho názoru, že se ani s tímto důkazním prostředkem nevypořádal nalézací soud tak, aby tento postup nevzbuzoval pochybnosti. Obzvláště za situace, kdy podle výpovědi K. S., starosty příslušného obvodu, učiněné při hlavním líčení dne 10. 2. 2014, mělo zřejmě v mezidobí docházet k šíření zvěstí P. K. o manipulaci se zakázkou a k následnému svolání schůzky u starosty, aby došlo k vyjasnění věci (srov. č. l. 220 spisu), přičemž podle výpovědi svědka učiněné do protokolu dne 28. 6. 2013 se tato schůzka měla uskutečnit koncem léta roku 2012. Z uvedeného vyplývá, že obviněný K. se tvrzením o nestandardnosti předmětné zakázky zabýval již dříve, přičemž nalézací soud tuto skutečnost při hodnocení důkazů nevzal v úvahu. Je tedy nutno upozornit na povinnost nalézacího soudu hodnotit všechny důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a to nejen ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně M. H. a toho, co uvedl starosta K. S., i dalších provedených důkazů. Jak již bylo shora uvedeno, z výpovědi znalkyně PhDr. Heleny Khulové totiž jednoznačně vyplývá, že P. K. je osobností, která by byla schopna křivého obvinění proto, aby prosadila své zájmy (viz bod 34 tohoto usnesení). Navíc nalézací soud v této souvislosti pominul závěry, které znalkyně učinily už ve znaleckém posudku, z kterého konkrétně vyplývá, že P. K. ve vztahu k [spoluobviněným] vykazuje známky dotčenosti, pozastavuje se nad rozhodnutím soudu, ve kterém mu schází pokyn k možnosti získání dalších zakázek (srov. str. 35 znaleckého posudku na č. l. 367 spisu). Nalézací soud tedy pochybil, když se řádně nezabýval jednak hodnocením samotné výpovědi svědkyně M. H., přičemž navíc tuto nehodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Obdobně jako v případě předchozí námitky se odvolací soud touto nezabýval, a to přesto, že byla uplatněna již v odvolání dovolatele (srov. č. l. 474 spisu), proto neodstranil ani tuto vadu, která v řízení před nalézacím soudem vznikla.

47. Další námitkou uplatněnou k nevěrohodnosti obviněného P. K. v dovolání je ta, že z výpovědí vyslechnutých uchazečů veřejných zakázek nevyplývá, že by se kterýkoliv z nich na něčem protiprávním v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek příslušným úřadem městského obvodu Statutárního města Ostravy podílel, že by např. dělal křoví , tedy že by se účastnil výběrového řízení v úmyslu zakázku nezískat a výší své nabídky reálně nekonkurovat obviněnému K., což je podle dovolatele jediný způsobilý mechanismus ovlivnění výběrového řízení veřejné zakázky. Ostatně i sám K. podle dovolatele výslovně vyloučil, že by takovéto křoví dělal někomu jinému, a to přestože se účastnil řady soutěží o zakázky vyhlašované Úřadem městského obvodu Ostrava-Jih, přičemž by se to mohlo při výše uvedené logice možného ovlivnění recipročně předpokládat.

48. Nalézací soud zrekapituloval ve svém rozsudku výpovědi dalších vyslechnutých soutěžitelů, a to V. Š., který byl v dané době předsedou představenstva společnosti Sekos Morava, která se účastnila výběrového řízení na zakázku č. ..., o kterou v řízení jde. Ve své výpovědi mj. uvedl, že v případě žádné zakázky u ÚMOb Ostrava Jih nezažil nějakou nestandardnost , když nabídku podávali v zapečetěné obálce na podatelnu obecního úřadu. Zapečetěním měl na mysli, že obálka byla podepsána a byla na ní nálepka firmy. ( ) Pokud takovouto nabídku podával za společnost on, nikdy nebyla před ním obálka s nabídkou otevírána. Následně dostali písemné stanovisko, že soutěž nevyhráli. Ke způsobu informace o existenci zakázky pak svědek uvedl, že mohli být obesláni, nebo se to mohli dovědět z internetu. ( ) Vyslovil pak domněnku, že součástí zadání byl slepý rozpočet, ke kterému se vyjadřoval jejich cenař a tento stanovil cenu pro výběrové řízení. S ohledem na rozpory ve výpovědi svědka u hlavního líčení a v jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, byla podle § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu čtena část protokolu o výslechu svědka z přípravného řízení č. l. 111-115, konkrétně č. l. 114, kde svědek uvedl, že cenu pro výběrové řízení za společnost stanovil rozpočtář. K předestřenému rozporu svědek připustil, že touto osobou byl rozpočtář (srov. str. 10 11 rozsudku nalézacího soudu). Obdobně se vyjádřil i další účastník tohoto výběrového řízení, a to M. U., který k věci uvedl, že tuto zakázku dostal tehdy P. K. a svědkovi není známa žádná nestandardnost v případě jeho výhry. V případě stanovení ceny, dostal slepý rozpočet, šel se podívat na místo, kde se mělo dílo realizovat a podle toho stanovil cenu. Nikdo mu neříkal, jakou cenu tam má napsat. Dával tam svou cenu. V souvislosti s touto zakázkou po něm nebyl požadován žádný úplatek a nebyl úplatek požadován po něm ani v případě jiné zakázky u ÚMOb Ostrava Jih. Neví pak nic o tom, že by nějaká jiná osoba v souvislosti s touto zakázkou dala nebo přijala úplatek. Obžalovaní s ním o této zakázce nehovořili (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu).

49. Odvolací soud k této námitce uplatněné v odvolání nejen dovolatelem, ale i Ing. R. D., v odůvodnění svého rozsudku zdůrazňuje, že se jedná o osoby podílející se na realizaci veřejné soutěže a nelze u nich předpokládat přiznání k jakémukoliv podílu na vytýkané trestné činnosti.

50. Nejvyšší soud k svědeckým výpovědím dalších uchazečů veřejných zakázek konstatuje, že nalézací soud ve svém rozsudku pouze uvádí jejich obsah. Takový postup je však v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř., neboť z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu nevyplývá, jakými úvahami se nalézací soud řídil při hodnocení těchto důkazů, dokonce z odůvodnění tohoto rozsudku není vůbec patrné, že by k hodnocení těchto důkazů došlo. Tím je postup nalézacího soudu v rozporu rovněž s principy řádného a spravedlivého procesu, který zajišťuje nezávislost rozhodování obecných soudů. Tyto principy vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je totiž i povinnost soudů řádně zhodnotit provedené důkazy a svá rozhodnutí odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, uveřejněný pod č. 24 ve sv. 7 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud toto pochybení nalézacího soudu náležitě nenapravil, neboť způsob, jakým se vypořádal s uvedenou námitkou odvolatelů B. Z. a Ing. R. D. uplatněnou již v odvolání, je nepřezkoumatelný. Své tvrzení o tom, že u dalších uchazečů veřejných zakázek nelze předpokládat přiznání k jakémukoliv podílu na vytýkané trestné činnosti, odvolací soud nepodporuje žádnými skutečnostmi ani důkazy, které by svědčily pro to, že se další uchazeči výběrových řízení dopustili jakékoliv trestné činnosti s danou věcí související. Bez dalšího nelze odmítnout výpověď dalších uchazečů výběrových řízení, a presumovat tak závěr o vině obviněných na základě toho, že se nikdo jiný k vytýkané trestné činnosti nepřiznal.

51. S posledně uvedenou námitkou dovolatele souvisí další námitka týkající se toho, že se soudům nižších stupňů nepodařilo prokázat, jakým mechanismem měli obvinění B. Z. a Ing. R. D. ovlivnit předmětnou zakázku, a to navíc za situace, kdy součástí skutkové věty rozsudku nalézacího soudu je tvrzení, že tito obvinění dosáhli stavu, kdy obviněný K. zakázku získal.

52. Nalézací soud k tomu pouze uvedl, že průběh výběrového řízení u veřejné zakázky č. VZ 71.09 i skutečnost, že obviněný P. K. podal dne 24. 10. 2009 nabídku s celkovou nabídkovou cenou včetně DPH ve výši 2.223.593,20 Kč a lhůtou realizace 5 týdnů jako nabídku výhodnější než ostatní účastníci SEKOS Morava, a. s., M. U., IČ: ..., že obviněný B. Z. v rámci posouzení a hodnocení nabídek odborem dopravy a komunálních služeb navrhl obviněného P. K. za odbor dopravy a komunálních služeb jako vybraného uchazeče, že dne 26. 10. 2009 bylo hodnotící komisí, jejímž členem byl obviněný Ing. R. D., navrženo radě městského obvodu rozhodnout o výběru nabídky obviněného P. K. jako nabídky nejvhodnější a že dne 27. 10. 2009 usnesením rady městského obvodu Ostrava Jih bylo rozhodnuto o výběru nabídky obviněného P. K. jako nejvhodnější nabídky a o uzavření se jmenovaným smlouvy o dílo je pak prokazován materiály z předmětného spisu, tvořícího Přílohu č. 3/III. spisu (srov. str. 22 23 rozsudku nalézacího soudu).

53. Odvolací soud k této námitce, kterou rovněž oba obvinění B. Z. a Ing. R. D. uplatnili již v odvolání, odkazuje na usvědčující výpověď obviněného P. K., který popsal okolnosti, za kterých byl osloven oběma spoluobviněnými, jakož i další úkony, jež podle jejich pokynů v souvislosti se svou účastí při veřejné soutěži učinil.

54. Při takovém vypořádání námitky obviněných uplatněné v odvolání, jaké provedl odvolací soud je nutno opětovně upozornit na shora uvedené vady z hlediska hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného P. K., jak na ně shora Nejvyšší soud poukázal v bodech 25 42 tohoto usnesení. Nalézacímu soudu se nepodařilo mimo odkazu na výpověď obviněného P. K. náležitě zjistit, jakým způsobem měli obvinění Z. a D. zakázku konkrétně ovlivnit. To, co popisuje ve svém rozsudku, ještě nesvědčí dostatečně o tom, že došlo z jejich strany k nezákonnému ovlivnění zakázky. Nejvyšší soud z výsledků hodnocení předmětné zakázky zjistil, že členy hodnotící komise byli kromě obviněného Ing. R. D. rovněž Mgr. H. K. a R. M. (srov. č. l. 82 svazku příloh č. 3 k předmětnému spisu). Z obsahu výpovědí těchto dalších členů hodnotící komise, kteří byli nalézacím soudem vyslechnuti, rovněž nelze dovodit postup, jakým by k ovlivnění veřejné zakázky mělo dojít, když svědkyně K., která byla členkou komise pro otevírání obálek a následně i hodnotící komise, uvedla, že obálky byly předloženy, jako řádně zalepené a zapečetěné, pokud by se tak nestalo, zapisovatelka by [ji] a členy komise o tom informovala a tyto nabídky by nebyly zařazeny do výběrového řízení (...). V případě otevírání obálek s nabídkami u této zakázky určitě nebyly zjištěny žádné nestandardnosti (srov. č. l. 218 spisu). Z výpovědi svědka M. je pak zřejmé, že si není jistý tím, zda se podílel na otevírání obálek s tím, že přibližně 5x týdně byl členem komise pro otevírání obálek (srov. č. l. 272 spisu). To, zda byl členem hodnotící komise, nalézací soud nezjišťoval, resp. z protokolu o hlavním líčení to není zřejmé. Svědkyně R., která v dané věci působila jako členka komise pro otevírání obálek a následně jako zapisovatelka hodnotící komise k věci po popisu postupu při vyhodnocování výsledků při zadávání veřejných zakázek uvedla, že v předmětné zakázce nestandardnost nezaregistrovala. Toto tvrzení rozvedla tím, že od doby přijetí obálky do doby jejího oficiálního otevření byla obálka uzavřena, nacházela se v kanceláři oddělení veřejných zakázek. Dále dodala, že nemůže vyloučit, že v době její nepřítomnosti nebylo s obálkou manipulováno, ale podle svých slov by to poznala. K dotazu předsedy senátu nalézacího soudu doplnila, že v případě zjištění nestandardnosti, by o tom byl sepsán úřední záznam, pro tento postup však v tomto případě nebyly zjištěny důvody (srov. č. l. 217 spisu). Přestože nalézací soud směřoval své dotazy na průběh zakázky, žádné nestandardní postupy nezjistil ani u zaměstnanců úřadu, ani u ostatních soutěžitelů, přitom je zřejmý záměr nalézacího soudu objasnit alespoň mechanismus, jak by se obvinění Z. nebo D. dozvěděli výši částky, kterou mají K. sdělit, aby ji do své nabídky uvedl (např. výslech svědkyně R. stran otevření nebo poškození obálek, ve kterých se nachází nabídky soutěžitelů, který je shrnutý na str. 10 rozsudku nalézacího soudu, nebo výpověď dalších soutěžitelů ohledně toho, jak byla určena výše nabídky srov. bod 46 tohoto usnesení). Nutno však nalézacímu soudu vytknout, že se rovněž od R. M. nepokusil zjistit skutečnosti, které by mohl zjistit při svém působení u hodnotící komise. Za situace, kdy trestní odpovědnost obviněných je dokazována především výpovědí obviněného P. K., u něhož se bude třeba znovu zabývat se shora uvedených hledisek jeho věrohodností a v důsledku toho i použitelností jeho výpovědi k usvědčení obviněných, lze přisvědčit námitce dovolatele, že se soudům nižších stupňů zatím nepodařilo prokázat, jak by on a Ing. R. D. měli se zakázkou manipulovat. Jedině z výpovědi P. K. totiž vyplývá, že k ovlivnění veřejné soutěže mělo dojít tak, že mu B. Z. sdělil částku, kterou má napsat do nabídky při této veřejné soutěži, což K. učinil a na základě toho měl K. soutěž vyhrát. Nalézacímu soudu se však zatím přes jeho popsanou snahu nepodařilo prokázat, jakým mechanismem měl obviněný B. Z. zjistit částku, kterou má K. do nabídky napsat tak, aby soutěž vyhrál.

55. Obviněný B. Z. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítá, že pokud odvolací soud uvádí, že obviněný K. pořídil jakousi usvědčující nahrávku, a odkazuje na tuto tvrzenou okolnost jako na okolnost podporující závěr o vině obviněných, aniž by byl důkaz nahrávkou proveden, jedná se o postup, který je podle jeho názoru neakceptovatelný. K tomu dále zdůraznil, že bez provedení důkazu onou nahrávkou nelze z jejího pořízení činit jakékoliv závěry, a to ani ohledně kvality nahrávky, jak učinil odvolací soud.

56. Odvolací soud k této námitce odvolatele ve svém rozsudku uvádí, že obviněný P. K. se snažil pořídit prostřednictvím svého mobilního telefonu nahrávky jednání s oběma obviněnými, avšak tyto byly velmi špatné kvality a nebyly tak jako důkaz použitelné (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).

57. Dovolací soud k této námitce obviněného Z. přezkoumal protokoly o veřejných zasedáních konaných před odvolacím soudem a musí dovolateli přisvědčit, že odvolací soud důkaz předmětnou nahrávkou neprovedl, neboť z protokolů to nevyplývá (obdobně nevyplývá z protokolů o hlavních líčeních, že by tento důkaz provedl nalézací soud). Takový postup je však v rozporu s ustanovením § 2 odst. 12 a § 263 odst. 6, 7 tr. ř., ve smyslu nichž smí odvolací soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly provedeny při veřejném zasedání. Navíc je nutno podotknout, že odvolací soud z uvedené nahrávky vyvozuje pouze to, že není dobré kvality. I v případě, že by důkaz nahrávkou odvolací soud provedl, nebyl by závěr o kvalitě nahrávky sám o sobě pro danou věc relevantní, neboť rovněž zde Nejvyšší soud postrádá vyložení toho, jaké závěry z tohoto důkazu soud vyvozuje (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

58. Dovolatel dále rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že odsouzení svědkyně Mgr. H. K., pracovnice předmětného úřadu městského obvodu, mimo jiné pro pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, svědčí o nekalých praktikách v souvislosti s vyhlašováním a vyhodnocováním veřejných soutěží v tomto městském obvodu.

59. Odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že výpověď svědkyně Mgr. H. K. je nezbytné posoudit i v kontextu jejího odsouzení pro pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby ( ) a pokus zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě ( ), přičemž toto posouzení taktéž svědčí o nekalých praktikách v souvislosti s vyhlašováním a vyhodnocováním veřejných soutěží v tomto městském obvodu (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu).

60. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s výpovědí svědkyně Mgr. H. K., nemůže obstát. Souvislost mezi trestnou činností svědkyně K. a projednávanou věcí nejenže zatím nebyla prokázána, ale nebyla ani tvrzena. Nelze z ní tedy bez dalšího činit žádné další závěry vyjma její věrohodnosti, jak to ostatně činí nalézací soud (srov. str. 16 rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že presumpce neviny, resp. tzv. presumptio boni viri (předpoklad řádného člověka) se v trestním řízení uplatňuje ve vztahu k obviněným, zatímco případná informace o trestných aktivitách svědka, je-li podstatná pro rozhodnutí o vině, musí být důsledně prověřena zcela ve smyslu zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací dle § 2 odst. 5 tr. ř. Souvisí-li otázka, zda se osoba rozdílná od obviněného dopustila trestného činu, bezprostředně s otázkou viny, jsou orgány činné v trestním řízení takovou otázku povinny samostatně posoudit v souladu s § 9 odst. 1 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/2008, uveřejněný pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

61. Další námitka uplatněná v dovolání směřuje k dalším rozporům mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy dovolatel uvádí, že jediným dalším důkazem, který má vedle výpovědí obviněného P. K. podle soudů obou stupňů svědčit pro závěr o jeho vině a vině obviněného Ing. R. D., mají být údaje k výběrovým řízením u veřejných zakázek nad 500 000 Kč za období let 2007 až 2012, na kterých se podíleli obvinění B. Z. a Ing. R. D. Dovolatel k tomuto důkazu uvádí, že tento o ničem nevypovídá. Zejména z těchto materiálů nelze dovodit skutečnost, že se jako soutěžitelé při těchto zakázkách střídaly 3 4 subjekty, jak tvrdil obviněný K., ale je z nich zjevné, že se řízení účastnila celá řada subjektů a že i na místech vítězů se střídalo více subjektů. Podle dovolatele je navíc nutné odmítnout expresivitu, kterou nalézací soud použil při hodnocení tohoto důkazu. Nadto dovolatel podotýká, že mohlo dojít ke zkreslení a materiály jsou nevypovídající, když nalézací soud zvolil informace o zakázkách, jejichž objem přesahuje 500 000 Kč. Není zřejmé, proč jako hranice nebyla zvolena jiná částka.

62. Nalézací soud ve svém rozsudku uvádí výčet vítězů výběrových řízení u veřejných zakázek zadaných Úřadem městského obvodu Ostrava-Jih nad 500 000 Kč za období let 2007 až 2012, a to takto: PTGE OVA, s. r. o., ve 4 případech, KONE STAVBY, s. r. o., ve 2 případech, DEMONTSTAV, s. r. o., v 1 případě, SPORTOVNÍ A LINIOVÉ STAVBY MORAVA, s. r. o., ve 2 případech, JANKOSTAV, s. r. o., v 5 případech, STAVIA silniční stavby, a. s., v 1 případě, PARKSERVIS M. v 1 případě, MSS Ostrava, s. r. o., v 9 případech, Ing. J. M. v 6 případech, Ing. J. B. ve 2 případech, J.M., ÚDRŽBA VOZOVEK, ve 3 případech, EUROVIA CS, a. s., v 1 případě, SEKOS Morava, a. s., v 6 případech, KARO inženýrské sítě, s. r. o., v 1 případě, MERKOSTAV, s. r. o., ve 3 případech, M. U. ve 3 případech, Výstavba a údržba komunikací, s. r. o., ve 3 případech, P. K. ve 4 případech, ALPINE stavební společnost CZ, s. r. o., ve 2 případech, R. P. v 1 případě, IKOMOSTAV v 1 případě, Bytprům, výrobní družstvo v Ostravě, v 1 případě (srov. str. 19 20 rozsudku nalézacího soudu). Následně pak nalézací soud dospěl k závěru, že tvrzení obviněného P. K. o střídání 3 (resp. 4 firem viz výpověď z 23. 3. 2015) firem i při jisté míře expresivity bylo takto potvrzeno. Navíc právě tento obviněný při pokračování ve výslechu dne 23. 3. 2015 tyto firmy specifikoval na SEKOS Morava, a. s. (6 případů), MSS Ostrava s. r. o. (9 případů). Podobný objem vyhraných zakázek byl zjištěn již jen u jediného dalšího subjektu, a to Ing. J.M. (6 případů) (srov. str. 20 rozsudku nalézacího soudu).

63. Odvolací soud k tomu uvedl, že výpověď obviněného P. K. je podporována i listinnými důkazy, zejména pak záznamem o veřejných zakázkách ÚMOb Ostrava Jih o opakovaném se střídání některých firem, jak na to přiléhavě poukazuje okresní soud na str. 20 odůvodnění svého rozsudku (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu).

64. Nejvyšší soud přezkoumal seznam vítězů, tak jak je uvedl ve svém rozsudku nalézací soud. Zjistil, že celkem z 62 výběrových řízení vyhráli ti, co je uvedl nalézací soud jako subjekty podporující výpověď obviněného K. ohledně 3 4 střídajících se firem, tedy SEKOS Morava, a. s., MSS Ostrava, s. r. o., a Ing. J. M. získali spolu s obviněným K. celkem 25 zakázek. Ostatních 37 zakázek získalo celkem 18 různých podnikatelských subjektů. Z toho je zjevné, že tyto údaje při pouhém matematickém vyjádření nepotvrzují závěr nalézacího soudu a výpověď obviněného P. K. o střídání 3 4 firem , zejména když z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu není ani dostatečně zřejmé, co míní onou jistou mírou expresivity (viz str. 20 rozsudku nalézacího soudu). Za situace, kdy z tohoto odůvodnění naopak vyplývá, že v předmětných výběrových řízeních vítězilo větší množství subjektů, že dokonce ani 3 4 nalézacím soudem vybrané subjekty nezvítězily ve více zakázkách než subjekty ostatní, z nichž některé zvítězily také ve více případech (např. PTGE OVA, s. r. o., ve 4 případech nebo JANKOSTAV, s. r. o., v 5 případech), je v tomto směru hodnocení obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v rozporu s provedeným důkazem, na který odkazuje, a odporuje tak požadavkům na obsah odůvodnění stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř., neboť nalézací soud dostatečně nevyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení tohoto důkazu. Nedostatkem rozhodnutí v tomto směru rovněž je, že soudy nižších stupňů nezdůvodňují, proč byla jako hranice pro posuzování zakázek stanovena cena zakázky převyšující 500 000 Kč, a ne jiná částka, zvláště když finanční objem předmětné zakázky v konečném rozsahu měl být 2 306 842,40 Kč.

65. K závěru o vině obviněných dospěl nalézací soud především na základě výpovědi P. K.. Vzhledem k zásadní důležitosti výpovědi P. K. považuje Nejvyšší soud za nutné předně upozornit na jeho zvláštní postavení v projednávané věci. Obviněný P. K. je nejen oznamovatelem trestné činnosti, ve věci je sám rovněž trestně stíhán a dokonce byl napadenými rozhodnutími odsouzen. Obecně lze říci, že tyto skutečnosti svědčí ve prospěch závěru o věrohodnosti jeho výpovědi, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že přes trestní postih mu nejprve hrozící, a nakonec i uložený, na svém tvrzení o spáchání předmětných trestných činů setrval. Na druhou stranu nelze přehlédnout veškeré skutečnosti, na které shora poukázal Nejvyšší soud, které věrohodnost usvědčující výpovědi obviněného P. K. na základě dosud provedeného dokazování významně zpochybňují, a proto je nutno se těmito skutečnostmi řádně zabývat a vypořádat se s nimi, zvláště když jeho výpověď je v podstatě jediným přímým usvědčujícím důkazem ve vztahu k obviněným B. Z. a Ing. R. D. Proto se nelze omezit na hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi P. K. v zásadě pouze z hlediska jeho zmíněného zvláštního postavení, ale je třeba zvlášť pečlivě vyhodnotit celou důkazní situaci ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Jak opakovaně připomněl Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, uveřejněný pod č. 81 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Podle názoru Nejvyššího soudu nedostály soudy nižších stupňů v projednávané věci povinnosti zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., totiž hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu . Nebylo náležitě zhodnoceno, že znalecký posudek a výpověď znalkyně rozporují věrohodnost obviněného P. K., stejně jako shora uvedené rozpory v jeho výpovědích. Soudům nižších stupňů se zatím také nepodařilo najít další důkaz, který by svědčil pro závěr o vině spoluobviněných B. Z. a Ing. R. D. Chybí i důkaz, který by jednoznačně podporoval věrohodnost obviněného P. K. Nalézací soud se nevypořádává se skutečností, že z provedených důkazů lze dospět ke zcela opačným závěrům, když tvrzení obviněného P. K. a jeho spoluobviněných B. Z. a Ing. R. D. jsou v podstatě tvrzením proti tvrzení. Nalézací soud dokonce, v rozporu se závěrem znalkyně, v odůvodnění svého rozsudku chybně tvrdí, že obviněný P. K. je schopen i přes úbytek kognitivních funkcí zapamatovat si verbální materiál, byť by mohl mít potíže s vybavováním si materiálu prožitého a vizuálně zakódovaného (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Obecně lze závěrem k rozporům mezi provedenými důkazy a závěry nalézacího soudu z nich vyplývajícími shrnout, že se s nimi nalézací soud ve svém podrobně citovaném rozsudku dostatečně nevypořádává, pouze se některé rozpory snaží odstranit odkazem na znalecký posudek, který však náležitě ve vztahu k výpovědi obviněného P. K. nehodnotí, jak na to bylo shora v podrobnostech poukázáno. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že hodnocení rozporné výpovědi nelze nahradit pouhým zdůrazněním jeho postavení a odkazem na odborné závěry znalců (v tomto případě navíc deformované), neboť se musí jednat o úvahu soudu, který zhodnotí všechny rozhodné okolnosti nejen jednotlivě, ale též v jejich vzájemných souvislostech, přičemž z rozhodnutí soudu musí být patrno, jak soud při svých úvahách postupoval. Opačný postup je v přímém rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu, který ve svých nálezech opakovaně zdůraznil, že s ohledem na požadavky spravedlivého procesu mají obecné soudy povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Ústavní soud dále dodává, že nároky na odůvodnění jsou trestním řádem zvýrazněny především v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci tvrzení proti tvrzení je potřebné na soud, a to z hlediska práva ústavního i podústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). Takové nedostatky v odůvodnění rozsudků, jaké jsou popsány shora, způsobují nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí, neboť mezi principy řádného a spravedlivého procesu, vylučující libovůli při rozhodování, patří povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení (v případě rozsudku) způsobem zakotveným v ustanovení § 125 tř. řádu; pokud z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, pak odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, uveřejněný pod č. 108 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obecný soud musí dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností (nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008, uveřejněný pod č. 7 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud se dopustil pochybení, pokud vady, kterých se dopustil nalézací soud v dokazování, a nedostatky odůvodnění jeho rozsudku nezhojil, neboť kromě jiného je odvolací soud povinen zkoumat, zda při hodnocení provedených důkazů postupoval soud prvního stupně v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tj. zda některý z provedených důkazů nepominul, zda na základě těchto důkazů učinil závěry, jež se jeví jako přesvědčivé a netrpí logickými rozpory (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1039/2015). Je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které nalézací soud nedostatečně hodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu (srov. nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008, uveřejněný pod č. 65 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

66. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že lze obviněnému B. Z. přisvědčit, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a proto rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je naplněn i ve vztahu ke spoluobviněným, kteří dovolání nepodali, P. K. a Ing. R. D., protože důvody, pro které nemohou napadená rozhodnutí obstát ohledně obviněného B. Z., prospívají i jim a mají přímý dopad na správnost právní kvalifikace jejich jednání jako trestného činu podle § 128a odst. 1, 3 tr. zák. a § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v případě spoluobviněného Ing. R. D. a podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v případě spoluobviněného P. K., u kterého je třeba tento důvod použít s přihlédnutím k zásadě, že ani doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu . Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného B. Z. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 5 To 492/2015, a zároveň ve smyslu téhož ustanovení zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 T 142/2013, přičemž ve smyslu § 265k odst. 2 poslední věty tr. ř. za přiměřeného použití § 261 tr. ř. tyto rozsudky zrušil, i pokud jde o obviněné Ing. R. D. a P. K. (beneficium cohaesionis). Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc obviněných B. Z., Ing. R. D. a P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

67. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

68. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že trestní řízení se řídí zásadou presumpce neviny. Jak opakovaně uvedl Ústavní soud, z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, uveřejněný pod č. 43 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 uveřejněný pod č. 7 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nalézací soud bude v dalším řízení postupovat tak, aby při respektování zásady in dubio pro reo provedením dalších důkazů se pokusil odstranit důvodné pochybnosti, které zde jsou o vině obviněných. Za tímto účelem v novém řízení Okresní soud v Ostravě jako nalézací soud především znovu vyslechne obviněného P. K. a vyvine všemožné úsilí, aby výpověď P. K. jako jediný usvědčující důkaz byl doplněn pokud možno jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Především nalézací soud zváží, zda není nutné po novém výslechu obviněných B. Z. a Ing. R. D. doplnit dokazování o znalecké posouzení jejich duševního stavu se zaměřením na předpoklady jejich obecné věrohodnosti obdobně jako tomu bylo u znaleckého posouzení obviněného P. K., a tento svůj závěr řádně odůvodní. Za účelem rozhodnutí v dané trestní věci a náležitého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., se nalézací soud pokusí odstranit pochybnosti o věrohodnosti obviněného P. K., za tímto účelem znovu vyslechne ve věci ustanovenou znalkyni PhDr. Helenu Khulovou, přičemž se zaměří na schopnost obviněného P. K. zapamatovat si prožité události, skutečnosti verbálně mu sdělené a dále i skutečnosti a okolnosti vizuálně zakódované či přečtené. Rovněž zjistí, do jaké kategorie spadá schopnost zapamatovat si skutečnosti, které obviněný P. K. popisuje v daném případě. V neposlední řadě se bude zabývat tím, zda lze zjistit, jakým mechanismem měli obvinění D. a Z. veřejnou soutěž ovlivnit, což má pro posouzení věci podstatný význam a v případě, že dojde k závěru, že pro posouzení věci je znalost této skutečnosti nezbytná, rovněž v tomto směru doplní dokazování. Nalézací soud za tímto účelem především znovu podrobně vyslechne R. M. k jeho působení jako člena hodnotící komise předmětné zakázky. Po tomto doplnění dokazování bude nalézací soud věnovat náležitou pozornost především hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž se v tomto směru vypořádá i s výpověďmi obviněných B. Z. a Ing. R. D. V případě, že se nepodaří odstranit rozpory ve výpovědích obviněného P. K., nalézací soud logicky zdůvodní, na základě jakých okolností dospěl k závěru o věrohodnosti či nevěrohodnosti jednotlivých skutečností vyplývajících z jeho postupně složených výpovědí. Přitom v dalším řízení bude postupovat tak, aby skutkový stav věci byl na základě provedeného a zhodnoceného dokazování zjištěn s praktickou jistotou tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Veškeré své závěry, ke kterým ve svém rozhodnutí dospěje, odůvodní tak, aby splňovaly zvýrazněné nároky ve smyslu shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na odůvodnění rozsudku, a to s ohledem na podrobně popsanou důkazní situaci v této trestní věci. Nalézací soud za tímto účelem v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

69. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s citovaným ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným B. Z. samozřejmě jen v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Obdobně nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch u obviněných Ing. R. D. a P. K. (srov. § 265s odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř.). P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2017
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu