5 Tdo 1221/2003
Datum rozhodnutí: 29.10.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1221/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovolání, které podal obviněný K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 3 To 426/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 36/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný K. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 6 T 36/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 3 To 426/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 17. 2. 2002 v době kolem 23.55 hod. v O. poté, co využil chvilkové nepozornosti řidiče taxislužby P. M., který ho vezl jako zákazníka, tomuto z odkládacího prostoru v přihrádce odcizil mobilní telefon zn. Nokia 3310 mobilního operátora Paegas, přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému P. M. škodu ve výši 4.000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 6 T 148/99, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací v počtu 300 hodin, a dále byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 5 T 171/2001, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák., trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců.

Za to byl obviněný K. P. podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost uhradit poškozenému náhradu škody.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl vydán z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným výše uvedeným trestným činem a byl mu uložen trest. Odvolací soud potom z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu znovu rozhodl popsaným způsobem. Odvolání obviněného K. P. bylo podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 22. 7. 2003, jeho obhájkyni dne 23. 7. 2003 a příslušnému státnímu zástupci dne 22. 7. 2003.



Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný K. P. dne 27. 8. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že s rozhodnutím obou ve věci dříve činných soudů nemůže souhlasit, neboť se trestného činu, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Má za to, že jediným důkazem svědčícím proti němu bylo tvrzení poškozeného P. M. Poukazuje přitom na to, že se nesnažil z vozu poškozeného utíkat a dovozuje, že pokud by měl odcizený mobilní telefon u sebe, snažil by se jistě z místa co nejrychleji vzdálit a nevyčkával by navíc, až mu družka donese peníze k úhradě jízdného. Obviněný je tudíž přesvědčen, že soudy dříve činné ve věci uvěřily poškozenému bez dalších důkazů jen proto, že obviněný je osobou vícekrát trestanou pro majetkovou trestnou činnost.

Závěrem svého dovolání obviněný K. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného K. P. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolatel uplatnil námitku, podle níž soudy dříve činné ve věci svými rozhodnutími porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zpochybňuje především správnost skutkových zjištění. Státní zástupce má tudíž za to, že ač obviněný formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, své konkrétní námitky proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení nezaměřil, ale napadá toliko nesprávnost hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného K. P. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým bylo jednak zamítnuto odvolání obviněného K. P. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným, a kterým mu byl jednak uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. J., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě dne 27. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný K. P. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je především tvrzení, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a domnívá se, že soudy dříve činné ve věci nesprávně hodnotily důkazy, pokud k dospěly k závěru o tom, že takové jednání spáchal. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný K. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný K. P. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného K. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.

Shora zmíněnými námitkami obviněného K. P. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný K. P. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry