5 Tdo 1220/2003
Datum rozhodnutí: 14.01.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1220/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. ledna 2004 o dovolání obviněného T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 To 145/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 145/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 5 T 145/2001, byl obviněný T. M. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem I. výroku o vině rozsudku a dále pod bodem II. výroku o vině rozsudku pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod body 1) až 3), částečně ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. pod body 4) až 6), přičemž jednání pod bodem II. výroku o vině rozsudku spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 1, 2 tr. řádu rozhodnuto v nárocích poškozených na náhradu škody. K odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 To 145/2003, zrušil uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. s použitím § 42 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. řádu zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání proti výrokům o vině i trestu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítl, že jeho jednání by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. tehdy, jestliže by škoda způsobená takovým činem dosáhla nejméně částky 500.000,? Kč, popřípadě by obviněný musel spáchat trestný čin podvodu jako člen organizované skupiny, což se však nestalo. Konkrétní výhrady zaměřil proti skutkům, které spáchal podle rozhodnutí soudů tím, že v P. dne 28. 3. 2001 ve třech případech telefonicky nabídl L. K. uzavření kupní smlouvy na byt uživatelky K. M. v B. ulici v P. tím, že L. K. poskytl číslo svého bankovního účtu, přičemž k uzavření kupní smlouvy a poukázání dohodnuté finanční částky mělo dojít nejpozději v měsíci září 2001, k zaslání jakékoli částky na úkor L. K. však již nedošlo, neboť ta se dozvěděla o skutečnosti, že obviněný T. M. předstíral pronájem uvedeného bytu i další osobě (bod II./4 výroku o vině rozsudku prvního stupně). Další námitky vznesl proti skutku, který spáchal tím, že v P. v přesně nezjištěné době od 30. 3. 2001 do 2. 4. 2001 převzal od D. J., osobní automobil Seat Toledo, SPZ PMU 89-34, majitele obchodní společnosti Š., s. r. o. P., který D. J. užíval na základě leasingové smlouvy, když se nabídl, že tento vůz dopraví do dispozice matky D. J. do P., avšak neučinil tak, a dne 2. 4. 2001 uveřejnil na síti I. nabídku na prodej tohoto vozidla a téhož dne v prostoru čerpací stanice E. v L. převzal od P. R., částku 5.000,- Kč jako zálohu kupní ceny za osobní automobil Seat Toledo, SPZ PMU 89-34, dále dne 3. 4. 2001 požadoval od P. R. doplatek kupní ceny za toto vozidlo ve výši 375.000,- Kč, které mu však P. R. nepředal, neboť nechtěl koupit vozidlo bez dokladů, přičemž tímto jednáním by obviněný způsobil škodu v minimální částce 380.000,- Kč (bod II./5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud jde o jednání vůči poškozené L. K., obviněný uvedl, že neměl nikdy v úmyslu prodat předmětný byt, ale chtěl v poškozené vzbudit důvěru a získat tak od ní zálohu na nájem bytu. Poukázal na to, že z výpovědi poškozené vyplývá, že částka 250.000,- Kč neměla být zaplacena nejpozději do září 2001, ale až po půlročním spokojeném užívání bytu, a teprve poté měla být sepsána kupní smlouva. Protože soud vycházel pouze z výpovědi poškozené, došlo podle názoru obviněného k porušení zásady "in dubio pro reo". Navíc v té době byt užívala jeho sestra a nebylo tedy možné, aby jej současně užívala po dobu šesti měsíců také poškozená L. K. Podle obviněného se jedná o nezpůsobilý pokus spočívající v nezpůsobilosti pachatele, když obviněný ani jeho sestra nejsou vlastníky bytu, a obviněný tedy není podle platných právních předpisů způsobilý prodat nemovitost.

Ohledně jednání pod bodem II./5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný poukázal na výpověď poškozeného, který prohlásil, že předmětné vozidlo nekoupí, pokud neuvidí velký a malý technický průkaz od vozidla, servisní knížku a občanský průkaz obviněného, a současně požadoval sepsání kupní smlouvy. Protože však obviněný žádný z těchto dokladů neměl ani neměl možnost si je opatřit, musel vědět a taky věděl, že nemohlo k prodeji ani ke vzniku škody dojít. Obviněný dále poukázal na to, že v řízení před soudem nebylo považováno za rozhodné, podle jakého zákona měla být kupní smlouva uzavřena. Pokud by šlo o kupní smlouvu podle obchodního zákoníku, pak by byla poškozeným leasingová společnost za předpokladu, že by poškozený P. R. automobil kupoval v dobré víře a nebyl by povinen vozidlo vydat leasingové společnosti. Výše škody by tak nebyla 380.000,- Kč, ale musela by být stanovena znaleckým posudkem. V případě, že by smlouva byla sepsána podle občanského zákoníku, pak by byl skutečně poškozený P. R. povinen vrátit vozidlo zpět vlastníkovi, škoda by činila údajně podle výpovědi poškozeného P. R. částku 375.000,? Kč. V závěru dovolání obviněný poznamenal, že vzhledem k tomu, že napadl výrok o vině, nesouhlasí ani s výměrou trestu, který je podle něj nepřiměřeně vysoký. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a ve věci sám rozhodl nebo věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, aniž by uvedl, kterému soudu má být takto věc přikázána.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že dovolání je důvodné pouze v části, v níž obviněný vyslovil pochybnost, zda trestná činnost byla správně posouzena jako trestný čin podvodu § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., což bylo předpokladem následné kvalifikace jednání obviněného podle § 41 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o skutek pod bodem I./1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popsané skutkové okolnosti podle ní odpovídají znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Trestní stíhání obviněného pro tento skutek není dílčím jednáním následné trestné činnosti, nejedná se proto o dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu a zahájení trestního stíhání pro tento skutek není mezníkem ve smyslu § 12 odst. 11 tr. řádu. Podle nejvyšší státní zástupkyně bylo správně zjištěno, že obviněný způsobil škodu na cizím majetku ve výši 57.000,- Kč, přičemž jeho úmysl směřoval ke způsobení škody na cizím majetku vyšší než 500.000,? Kč. Dále poukázala na to, že v napadeném rozsudku, a to v jeho výroku i odůvodnění, bylo konstatováno, že obviněný byl v minulosti odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 9. 1999, sp. zn. 1 T 43/99, který měl nabýt právní moci dne 18. 1. 2001. Pravděpodobně došlo k písařské chybě v tomto datu a ani na základě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k záznamu v rejstříku trestů i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nejvyšší státní zástupkyně vyslovila pochybnost, zda v časovém rozmezí od podmíněného propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody k datu, kdy obviněný začal páchat trestnou činnost, mohl vykonat část trestu, který mu byl mimo jiné při předchozím odsouzení uložen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 To 145/2003, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2003, sp. zn. 5 T 145/2001, dále aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu a rozhodl.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného T. M. se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Posouzení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování. Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o vině pod bodem II./5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterým se měl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu § 8 odst. 1 tr. zák. tím, že se pokusil prodat poškozenému P. R. osobní automobil Seat Toledo, SPZ PMU 89-34 za 380.000,- Kč, jde o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání.

Důvodem dovolání totiž nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden mezi důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Při posuzování existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. řádu je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoliv rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže totiž přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího jinak hodnotit provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a soudu odvolacího nemá dovolací soud možnost v řízení o dovolání tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 267r odst. 7 tr. řádu. Z obsahu námitek obviněného je zřejmé, že obviněný své výhrady zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení provedených důkazů. Obviněný se tak dovoláním domáhá závěru, že měly být zjištěny jiné skutkové okolnosti, jimž neodpovídá zvolená právní kvalifikace. Jak již bylo zmíněno, samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat.

Za právní námitku lze považovat pouze námitku týkající se bodu II./4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy jednání vůči poškozené L. K., když zde obviněný namítal, že kvalifikaci tohoto jednání jako pokusu trestného činu podvodu brání okolnost, že se jedná o nezpůsobilý pokus spočívající v nezpůsobilosti pachatele. Obviněný namítl, že nebyl způsobilý podle platných právních předpisů byt prodat, protože nebyl vlastníkem předmětného bytu. V tomto směru je nutno předeslat, že ani nezpůsobilý pokus trestného činu není zásadně beztrestný.

Pokus trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. definován tak, že jde o jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus je obecně trestný (§ 89 odst. 1 tr. zák). ve vztahu ke všem úmyslným trestným činům a je pro něj charakteristické, že jeho pachatel svým jednáním bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu.

Trestný čin je dokonán naplněním všech znaků jeho skutkové podstaty jednáním pachatele. Trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu se posuzuje podle materiálního hlediska, tedy stupně společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu pachatele (srov. č. 12/1991 Sb. rozh. tr.). Soud tedy musí posoudit zejména konkrétní význam okolností, které spoluurčují nebezpečnost činu pro společnost a její stupeň. Především jde o okolnosti, které charakterizují objektivní stránku trestného činu, tedy způsob jednání, jímž se pachatel pokusil spáchat trestný čin. Dále je pro posouzení nebezpečnosti činu významná osoba pachatele, tj. zda jde o osobu dosud netrestanou, nebo osobu, která již byla soudně trestána a v krátké době od předchozího potrestání spáchala obdobný trestný čin, či zda jde o zvlášť nebezpečného recidivistu, tedy pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Z hlediska subjektivní stránky je třeba zvažovat, jaké zájmy měly být podle představ pachatele zasaženy a z jakého důvodu pachatel trestný čin nedokonal. V této souvislosti je třeba přihlížet i k okolnostem, které zabránily dokonání trestného činu.

Z výše uvedeného vyplývá, že ne každý nezpůsobilý pokus je trestný. Trestný je pouze takový pokus, který v konkrétním případě dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost požadovaného pro trestný čin. Okolnosti pro posouzení trestnosti pokusu trestného činu namítané obviněným ohledně bodů II./4), 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly ve věci obviněného splněny a jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu se zákonem vypořádaly. Odvolací soud poukázal především na to, že v obou případech obviněný vystupoval jako majitel bytu či vozidla, stanovil kupní cenu, dával další pokyny a byl velmi aktivní, aby jeho úmysl, a to prodej vozidla nebo bytu, byl realizován. Pokud jde o prodej bytu, obviněný stanovil přesné podmínky prodeje, a to kupní cenu, termín prodeje, předal poškozené bankovní spojení na svoji osobu a k dokonání trestného činu nedošlo jen proto, že se poškozená L. K. dozvěděla, že nebyla jedinou osobou, které obviněný byt pronajímal, a nikoliv proto, že by obviněný od dalšího jednání upustil. Obdobně v případě dalšího jednání obviněného, kterým navodil situaci, že je vlastníkem vozidla, stanovil kupní cenu a až do poslední chvíle činil veškerá opatření, aby získal celou kupní cenu. Nelze přehlédnout ani další okolnosti, a to že se obviněný zmiňoval před svědkem A. K., že bude vozidlo prodávat za 400.000,- Kč, že poškozenému tvrdil, že doklady od vozidla má, ale nemůže je nalézt, že je dodá po předání kupní ceny, a když poškozený váhal s koupí vozidla, pokoušel se ho přesvědčit, aby vůz rychle koupil, protože má další zájemce apod. Přitom k dokonání tohoto trestného činu nedošlo jen pro skutečnosti ležící mimo vůli obviněného.

Jak bylo uvedeno, podmínkou trestnosti pokusu trestného činu je nebezpečnost činu pro společnost. V případě obviněného T. M. soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že vzhledem ke kriteriím stanoveným v § 3 odst. 4 tr. zák. i s přihlédnutím k posouzení činu z hlediska § 31 odst. 2 písm. c) tr. zák., tj. do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo, je konkrétní nebezpečnost pokusu pro společnost vyšší než nepatrná, a jde proto o trestný čin (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Odvolací soud shledal výrok o vině správným a poukázal zejména na to, že se obviněný dopustil rozsáhlého jednání podvodného charakteru téměř bezprostředně poté, co byl podmíněně propuštěn dne 4. 12. 2000 z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 1 T 43/99, přičemž podmíněně byl propuštěn i z dalšího dříve uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba 4 let. Dále uvedl, že délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, resp. od výkonu trestu, z něhož byl obviněný podmíněně propuštěn, a konkrétní okolnosti posuzovaného jednání obviněného pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost trestného činu pro společnost natolik, že jednání obviněného bylo nutno z tohoto důvodu posoudit jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry o existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti pokusu trestného činu ztotožnil, protože jim nelze nic vytknout.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud podotýká, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je nesprávně uvedeno, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 1 T 43/99, nabyl právní moci dne 18. 1. 2001, ačkoliv správně nabyl právní moci dne 18. 1. 2000. K vyjádření Nejvyšší státní zástupkyně, že skutek pod bodem I./1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl být posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., Nejvyšší soud podotýká, že takové posouzení by bylo v neprospěch obviněného a brání mu zákaz reformationis in peius, neboť dovolání podal obviněný (§ 265p odst. 1 tr. řádu), který takové posouzení skutku v dovolání nenamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek