5 Tdo 122/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 122/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2013 o dovolání, které podal obviněný C. N. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 7 To 383/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 31/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný C. N. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 15 T 31/2012, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen tr. zákoník ), kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněnému uložen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 5 let.

Odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 7 To 383/2012, zamítl podle § 256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.

Obviněný C. N. V. podal dne 17. 12. 2012 proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, přičemž poukazuje na rozpory v provedeném dokazování. Za podstatné pochybení soudů obou stupňů považuje skutečnost, že neposoudily dostatečně materiální stránku žalovaného přečinu. V této souvislosti obviněný odkázal na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zdůraznil, že intenzita společenské škodlivosti činu byla v posuzované věci velmi nízká, protože motorové vozidlo jen přeparkovával.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného C. N. V. prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný C. N. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný C. N. V. však především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (neúplná či odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by měl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat rozhodná skutková zjištění, resp. provedené dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný C. N. V. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v části dovolání jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného C. N. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné hodnotit i zbývající část argumentace obviněného C. N. V. , v jejímž rámci vytkl nesprávné posouzení společenské škodlivosti spáchaného činu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován skutek spáchaný obviněným, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti případu by bylo možné učinit jen tehdy, jestliže s ohledem na nějaké výjimečné okolnosti není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V případě obviněného C. N. V. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu.

Tento závěr nemůže zpochybnit ani tvrzení obviněného C. N. V. , podle něhož motorové vozidlo v inkriminovanou dobu toliko přeparkovával. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, vyhodnotil výpověď obviněného k této otázce jako nevěrohodnou, protože zde byly výpovědi jiných osob (zasahujících policistů), které nepotvrzovaly verzi obviněného. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. 43/2012 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 956/2011), skutečnost, že pachatel, kterému byla předchozím rozhodnutím uložena sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, ujel v době výkonu této sankce se svým vozidlem pouze několik metrů za účelem přeparkování, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ke spáchání tohoto přečinu se tedy nevyžaduje ani opakované nebo soustavné jednání pachatele spočívající např. v řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu této činnosti. Proto i pouze jednorázové porušení zákazu řízení motorových vozidel uloženého soudním rozhodnutím může být posouzeno jako zmíněný přečin. Navíc odkaz obviněného na judikaturu, kterou citoval ve svém dovolání, není přiléhavý, protože ta se týkala jiné alternativy trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Pokud jde o poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 622/2003, uveřejněné pod č. T 629. ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, jeho závěry naopak potvrzují správnost použité právní kvalifikace. Rovněž z posledně citovaného rozhodnutí totiž vyplývá, že ke spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, [nyní podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] se nevyžadovalo opakované nebo soustavné jednání pachatele spočívající v řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu činnosti, jímž mu bylo toto řízení zakázáno. Uvedený přečin tedy mohl být spáchán i jedinou jízdou motorovým vozidlem.

S ohledem na shora konstatované argumenty Nejvyšší soud uzavírá, že povaha zásahu obviněného C. N. V. do zájmu na řádném výkonu rozhodnutí soudů a jiných orgánů veřejné moci, jakož i další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti tohoto případu, která vyžadovala i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný C. N. V. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného C. N. V. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 2. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y