5 Tdo 1215/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1 tr. zákoník, § 206 odst. 3 tr. zákoník, § 211 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 1215/2013-41

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovoláních, která podali obvinění J. Š. a Ing. L. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 7 To 235/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 323/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Š. a Ing. L. G. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 1 T 323/2011, pod bodem 1 odsuzující části výroku o vině byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněný Ing. L. G. pomocí k tomuto přečinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný J. Š. byl pod bodem 2 téhož výroku uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému J. Š. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Tento obviněný byl současně zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze skutku kvalifikovaného jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný Ing. L. G. byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále soud uložil oběma obviněným peněžité tresty podle § 67 odst. 1, 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a to obviněnému J. Š. ve výměře 100.000,- Kč a stanovil náhradní trest odnětí svobody sto dnů. Ing. L. G. pak ve výměře 40.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyřiceti dnů. Okresní soud v Prostějově rozhodl též o uplatněných nárocích na náhradu škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost nahradit škodu společnosti SUN MORAVOSTAV, spol. s r. o. ve výši 156.000,- Kč. Obviněnému J. Š. uložil povinnost nahradit stejné poškozené společnosti částku 721.600,- Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. soud odkázal tutéž obchodní společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově, přičemž všichni své řádné opravné prostředky zaměřili proti odsuzující části výroku o vině a proti výrokům o trestu. Krajský soud v Brně na podkladě odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově rozhodl rozsudkem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 7 To 235/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. pod bodem I. zrušil ohledně obviněného J. Š. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2, ve výroku o trestu a o povinnosti nahradit škodu ve výši 721.600,- Kč. Sám poté uznal obviněného J. Š. vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento přečin a za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložil odvolací soud obviněnému J. Š. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců, jehož výkon podle §§ 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněnému současně uložil povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil. Podle § 67 odst. 1, 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku tomuto obviněnému soud uložil peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dnů. Dále soud obviněnému J. Š. uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností a družstev založených za účelem podnikání na dobu dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud vyslovil povinnost, aby obviněný zaplatil náhradu škody společnosti SUN MORAVOSTAV, spol. s r. o. částkou 721.600,- Kč. Pod bodem II. svého rozsudku pak Krajský soud v Brně zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných.

Oba obvinění napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radka Rozmánka a obviněný Ing. L. G. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Zuzany Mackové. Své mimořádné opravné prostředky obvinění opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný Ing. L. G. pak ještě z důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zjevně omylem uvedeno § 265a) odst. 2 písm. g) tr. ř.].

Obviněný J. Š. ve svém dovolání nejprve projevil nesouhlas s rozsahem výroků o povinnosti nahradit způsobenou škodu, které zahrnují částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Zdůraznil, že všechny subjekty včetně poškozené společnosti jsou plátci této daně, mohl tak uplatnit odečet daně na vstupu, kterou uplatnil jako součást ceny za přijatá zdanitelná plnění jiný plátce. Poškozená společnost tak podle jeho názoru mohla uplatnit škodu bez daně z přidané hodnoty, jež odpovídá skutečné škodě, způsobené trestnými činy, resp. oběma přečiny, za něž byl odsouzen. Hmotně právní posouzení skutku kvalifikovaného jako přečin zpronevěry je podle obviněného vadné proto, že nemohlo dojít ke zpronevěření vlastního majetku , neboť obviněný J. Š. byl 50% společníkem společnosti SUN MORAVOSTAV spol. s r. o. Měl podpisové právo k účtu této společnosti a mohl tak disponovat jejími finančními prostředky, navíc z provedených důkazů nevyplynulo, že by sám získal možnost trvalé dispozice s příslušnou peněžní částkou, která byla zaslána na účet společnosti DAMIANO, s. r. o. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal s jeho totožnou námitkou a soud prvního stupně v rozporu se zásadou in dubio pro reo vyslovil pouhou domněnku, že uvedený převod částky 156.000,- Kč byl důsledkem nastalých konfliktů mezi dvěma společníky poškozené společnosti a mělo jít o vyvedení části majetku společnosti z dosahu právě druhého ze společníků. U přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se odvolací soud podle obviněného dostatečně nevypořádal se znakem úmyslu, a to i nepřímého. Odůvodnění napadeného rozsudku je v příslušné části nepřesvědčivé a neúplné, a obviněný vyloučil, že by jeho záměrem mělo být vyvolání škodlivého následku. Svědka M.V. byl nucen požádat o pomoc při zaregistrování dovezených vozidel, k jejichž dodání došlo po termínu sjednaném budoucím kupujícím, aby nedošlo k dalšímu prodlení při jejich následném prodeji. Poukázal přitom na některé důkazy (objednávka na č. l. 478 trestního spisu, výpověď svědka Č. a vyjádření společnosti M-JVK s. r. o.), s nimiž se podle jeho přesvědčení soudy nevypořádaly a které vyvrací naplnění subjektivní stránky. Závěrem svého dovolání obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. L. G. uplatnil ve svém dovolání shodnou výhradu týkající se zahrnutí částky odpovídající dani z přidané hodnoty do výroku o náhradě škody. Ohledně přečinu zpronevěry odkázal na své námitky vznesené již v odvolání, s nimiž se odvolací soud nevypořádal. Odmítl existenci svého úmyslu zpronevěřit finanční prostředky poškozené společnosti za svou zprostředkovatelskou činnost. Zopakoval, že nevěděl o dojednání obchodní transakce výhradně spoluobviněným J. Š. Provedené důkazy zejména výpovědi svědka G. podle tohoto obviněného svědčí o jeho přítomnosti při předání předmětných vozidel a závěr soudů o naplnění úmyslu označil za rozporné se zásadou in dubio pro reo . Jeho odsouzení tak nerespektuje ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zejména z důvodu nedostatečného odvolacího přezkumu a přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí event. i předcházející řízení a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, popř. aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové a to společným podáním. Ve vztahu k výhradám proti výroku o vině přečinem zpronevěry obviněným J. Š. poukázala na odpovídající pasáž komentovaného vydání trestního zákoníku, která zahrnuje mj. i takovou majetkovou dispozici s finančními prostředky obchodní společnosti, jíž se dopustil právě tento obviněný. Odstranil totiž z majetku poškozené společnosti finanční částku pod záminkou úhrady neexistujícího závazku, čímž jí zabránil s vyvedenou částí jejího majetku nadále disponovat. Výhrady druhého dovolatele Ing. L. G. o neexistenci subjektivní stránky označila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za rozporné s výsledky provedeného dokazování a neshledala důvod k jakémukoli zásahu do pravomocného rozhodnutí, když soudy obou stupňů zcela dostatečným způsobem vysvětlily veškeré své závěry o vině přečinem zpronevěry ve formě pomoci u tohoto obviněného. Také u druhého přečinu, jímž byl obviněný J. Š. uznán vinným, nelze podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyhovět jeho výtkám o nedostatku úmyslného zavinění, přičemž odkázala na přiléhavé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Námitka započtení částky odpovídající výši daně z přidané hodnoty v adhézním výroku napadených rozhodnutí shodná u obou dovolatelů nemá žádné opodstatnění, neboť tento výrok navazuje na výrok o vině, v němž jednoznačně soudy vycházely ze skutečné částky, která byla z majetku poškozené společnosti neoprávněně vyvedena. Případný odečet požadovaný dovolateli by byl v rozporu s dosavadní judikaturou samotného Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 264/2006). Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla odmítnout obě podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že oba obvinění podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je zákon připouští [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákoníku. V rámci tohoto hmotně právního posouzení skutku nelze přezkoumávat otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjištění skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Případná vadná aplikace těchto procesních norem není obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Rozsah přezkumu dovolacího soudu je tak v zásadě určen výsledky skutkových závěrů, jak jsou popsány ve výroku event. rozvedeny v odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění soudů nižšího stupně a vady hodnocení důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.

Obviněný J. Š. spatřoval vadu hmotně právního posouzení přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku v nedostatku znaku přisvojení si cizího majetku , pokud byl v rozhodné době padesátiprocentním společníkem společnosti SUN MORAVOSTAV spol. s r. o., a měl tudíž právo disponovat s penězi na jejím bankovním účtu. Nejvyšší soud se již opakovaně vyjadřoval k otázce oddělení majetku osob v postavení statutárních orgánů, resp. akcionářů a společníků od majetku samotné společnosti. Pro zopakování vyslovených právních úvah je možné odkázat na konkrétní judikaturu, v níž jsou podrobněji vysvětleny důvody takového výkladu, který Nejvyšší soud přijal a vyjádřil souhrnně v usnesení velkého senátu trestního kolegia publikovaném pod č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr. Podstatou úvah při posuzování otázky způsobení škody na majetku právnické osoby je nutné vždy vycházet z oddělení majetku obchodní společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka (shodný princip platí též u majetku akciové společnosti, který je samostatný, a majetku jednotlivých akcionářů viz rozhodnutí publikované pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Také pro obviněného J. Š., který byl v rozhodné době jedním ze dvou společníků společnosti SUN MORAVOSTAV spol. s r. o., byly proto peníze na účtu této společnosti cizím majetkem, s nímž nemohl disponovat v rozporu s povinností péče řádného hospodáře zakotvenou v ustanovení § 194 odst. 5 věta třetí a § 135 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Judikatura, na níž je odkazováno, je použitelná pro výklad nutnosti oddělovat majetek společnosti s ručením omezeným a jejích společníků i v současné době, kdy nová právní úprava správy cizího majetku a pravidel jednání členů statutárního orgánu kapitálové společnosti zachovává základní princip spravovat cizí majetek, vykonávat svou působnost a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře /srov. §§ 1411 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník, a §§ 51 a 52 zákona č. 90/2012, o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), jež oba nabyly účinnosti dnem 1. ledna 2014/.

Naplnění znaku přisvojení si cizí věci obviněný odmítl právě zejména poukazem na svůj majetkový podíl v poškozené společnosti, současně však upozornil na to, že z dokazování nevyplynulo, že by on sám získal možnost trvalé dispozice s peněžními prostředky převedenými na účet společnosti DAMIANO s. r. o. Ani jeho druhou výhradu však nebylo možné přijmout právě s ohledem na skutková zjištění soudů v dané věci, z nichž vyplývá, že obviněný provedl nedůvodné plnění poškozené společnosti SUN MORAVOSTAV spol. s r. o., za fiktivní službu spočívající ve zprostředkování prodeje vozidla, v důsledku čehož se zmenšil majetek této společnosti. Společnost DAMIANO s. r. o. tak přijala finanční částku po vystavení nepravdivé faktury za činnost, kterou však ve skutečnosti nevykonala. Obviněný, který dal pokyn k převodu peněz, nakládal se svěřeným majetkem tak, že trvale vyloučil poškozenou společnost SUN MORAVOSTAV spol. s r. o., z dispozice s částkou 156.000,- Kč, jež představovala fakturovanou cenu za nevykonanou službu ve prospěch společnosti DAMIANO s. r. o. Bez jakýchkoli pochybností (výpověď svědka M. N. a výpisy z bankovních účtů) bylo tedy zjištěno, že obviněný J. Š. nepoužil vyvedené finanční prostředky za údajnou provizi za zprostředkování prodeje vozidla ve prospěch společnosti SUN MORAVOSTAV spol. s r. o., tudíž došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry a ke škodlivému následku v podobě snížení majetku jmenované společnosti. Vzhledem k tomu, že ustanovení trestního zákoníku o věcech včetně § 206 se vztahují též na peníze na účtu, mohou být předmětem přisvojení. V podrobnostech je možné odkázat na zcela přesvědčivé odůvodnění popisovaného jednání v rozsudku nalézacího soudu zejména na str. 14.

Ke skutku kvalifikovanému jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu, namítl obviněný J. Š. nedostatek úmyslu a to i nepřímého, který je přitom jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto přečinu. Jeho konkrétní argumenty, jimiž svůj názor v dovolání podpořil, vycházejí zcela z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů a jak je vyjádřen v popisu skutku výroku o vině napadeného rozsudku. Právě s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu, který zrušil část rozsudku soudu prvního stupně ohledně jednání, jímž měl uvedený čin spáchat, a změnil jeho právní kvalifikaci z nedbalostní na úmyslnou formu tohoto přečinu, je zřejmé, že se pečlivě zabýval právě všemi zjištěnými okolnostmi, které charakterizují subjektivní stránku. Na str. 8 svého rozsudku krajský soud vysvětlil své úvahy, které jej vedly k přísnějšímu posouzení jednání, jímž obviněný zcela účelově bez smluvního či jiného podkladu převedl dovezená vozidla M. V. za nižší cenu, než byla jejich skutečná hodnota, resp. za níž je mohla poškozená společnost prodat předem dojednanému kupujícímu. Výši škody soudy vyčíslily právě částkou odpovídající rozdílu ceny, za něž byla vozidla fakticky prodána, a ceny, kterou následným prodejem M. V. za vozidla skutečně obdržel. Soudy obou stupňů se velice podrobně snažily objasnit právě okolnosti, za nichž došlo k převodům dovezených vozidel a jejich technické kontrole, jejíž urychlení se stalo pro obviněného záminkou pro tzv. meziprodej za nižší částku, než jakou mohl obdržet od předtím sjednaného zájemce (srov. zejména str. 19-23 rozsudku soudu prvního stupně a již zmíněná str. 8 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud může snad nad rámec správného, srozumitelného a zcela přesvědčivého vyhodnocení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu připomenout, že obviněný musel být při uzavírání smlouvy o převodu vozidel na M. V. za nižší cenu, než jakou měl sjednanou se společností CENTRA a. s., resp. Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., přinejmenším srozuměn /§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku/ s možností způsobit na majetku obchodní společnosti SUN MORAVOSTAV spol. s r. o., za níž jednal, škodu vyšší než malou (§§ 220 odst. 1 a 138 odst. 1 tr. zákoníku). Přestože ve vztahu ke způsobení škody značné jako těžšího následku ustanovení § 220 odst. 2 tr. zákoníku postačuje zavinění z nedbalosti /§ 17 písm. a) tr. zákoníku/, je Nejvyšší soud přesvědčen, že způsob jednání obviněného J. Š., tj. jeho znalost prodejních cen předmětných vozidel a okolnosti, za nichž došlo k jejich převodům, dovolují posuzovat subjektivní stránku kvalifikované skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku jako úmysl nepřímý.

Obviněný Ing. L. G. své dovolání opřel o důvod, vytýkající nesprávné hmotně právní posouzení skutku kvalifikovaného jako pomoc k přečinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jeho konkrétní výhrady směřují výlučně proti naplnění úmyslu jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu, avšak jsou založeny na jiném průběhu skutkového stavu, než jaký byl předmětem právního posouzení soudů nižších stupňů. Tento dovolatel totiž opakovaně tvrdil, že přispěl k uzavření kupní smlouvy mezi společnostmi SUN MORAVOSTAV spol. s r. o., a Správa městských lesů Jihlava s. r. o., a částku 156.000,- Kč přijal jménem společnosti DAMIANO s. r. o. oprávněně. Výsledkem provedeného dokazování, které se stalo podkladem pro odsuzující výrok o vině tohoto obviněného, však bylo zjištění o opaku, tj. že obviněný Ing. L. G. nesjednal uvedenou obchodní transakci, a vyplacená provize za tuto neuskutečněnou činnost byla tudíž neoprávněná. Ani výpovědí svědka P. G. G., na niž ve svém dovolání odkázal, nemohla být obhajoba obviněného Ing. L. G. potvrzena, neboť svědek pouze obecně odkazoval na jakýsi večírek, na němž bylo hovořeno o nabídce prodeje multikáry možnému zájemci. Nebyl však schopen uvést bližší podrobnosti či případnou konkrétní zprostředkovatelskou činnost, jíž by měl obviněný Ing. L. G. v této souvislosti vykonat. Výpověď tohoto svědka je nejen příliš nekonkrétní, ale zejména v rozporu s výpovědí svědka P. K., zaměstnance předem sjednaného kupce multikáry společnosti Správa městských lesů Jihlava s. r. o. a též s obsahem mailové korespondence, jak ostatně podrobně vysvětlil již soud prvního stupně na str. 12 svého rozsudku. Právní závěr soudu o naplnění znaku účastenství ve formě pomoci k přečinu zpronevěry ve vztahu k odsuzujícímu výroku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně tedy neodporuje obsahu důkazů provedených v řízení před nalézacím soudem a příslušná část odůvodnění dostatečným způsobem vysvětluje důvody, jimiž byly soudy ve svých úvahách vedeny. K této části dovolání, v níž se obviněný Ing. L. G. ocitl již mimo zákonem vymezený rozsah uplatněného dovolacího důvodu, proto nemohl Nejvyšší soud přihlížet.

Oba dovolatelé uplatnili shodnou výhradu o zahrnutí daně z přidané hodnoty do výše částek, k jejichž plnění byli zavázáni vůči poškozené společnosti v adhézních výrocích napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Předně je nutné uvést, že částka 156.000,- Kč týkající se skutku kvalifikovaného jako přečin zpronevěry resp. pomoci k němu, představuje finanční prostředky, které měla poškozená společnost SUN MORAVOSTAV spol. s r. o. na svém bankovním účtu, a jež byly neoprávněně z jejího majetku vyvedeny na účet společnosti DAMIANO s. r. o. Jednalo se tudíž o bankovní převod, nikoli zdanitelné plnění, které podléhá dani z přidané hodnoty tak, jak je stanoveno v zákoně č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Proto vůbec nepřichází v úvahu případné snížení výše povinné náhrady škody poškozené společnosti o daň, jíž není tento druh obchodních transakcí, byť provedených v souladu se zákonem, zatížen. Obviněný J. Š. byl současně zavázán k náhradě škody za jednání spočívající v nedůvodném prodeji zboží za nižší cenu, než jakou bylo možné ve prospěch poškozené společnosti obdržet. V tomto ohledu jde sice o jinou dispozici s majetkem, který byl povinen spravovat řádně, avšak ani tady není na místě vyhovět dovolací námitce. Jak již Nejvyšší soud konstatoval v rozhodnutí publikovaném pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr., výše škody zahrnuje i daň z přidané hodnoty, pokud je tato daň součástí ceny, za níž se věc, jež představuje předmět útoku protiprávního jednání, obvykle prodává. Také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 264/2006, je vyslovena jasná potřeba započítat do rozsahu plnění v adhézním řízení náhradu škody včetně daně z přidané hodnoty, minimálně již proto, že cena obvyklá, od níž se vyvíjí určení výše škody (viz § 89 odst. 2 trestního zákona, resp. § 137 tr. zákoníku), v sobě vždy zahrnuje i daň z přidané hodnoty. V podstatě stejným způsobem je k otázce součásti daně z přidané hodnoty při náhradě škody způsobené na věci přistupováno také v občanskoprávním řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007. Nejvyšší soud proto neshledal žádný důvod nerespektovat v předmětné trestní věci ustálený výklad, na nějž je odkazováno, a dovolání obviněného J. Š. posoudil také v této části jako neopodstatněné.

Dovolání obou obviněných neobsahovala žádnou výhradu, která by se mohla stát podkladem pro zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ani jeho předcházejícího řízení pro vadu v právním posouzení skutků, za něž byli odsouzeni, či jiném hmotně právním posouzení. Nedošlo k naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných J. Š. a Ing. L. G. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2014

Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová