5 Tdo 120/2009
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 120/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2009 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 55 To 11/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 47/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 3 T 47/2007, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., který spočíval v podstatě v tom, že ačkoli obviněný dlužil devíti osobám finanční částku dosahující téměř 4 milionů korun, byť měli věřitelé své pohledávky zajištěny směnkami, obviněný své dluhy ve stanovených lhůtách neuhradil. Počátkem roku 1999 navrhovali věřitelé za účelem uspokojení svých pohledávek odkoupení nemovitostí ve vlastnictví obviněného M. H. zapsaných na LV pro obec a katastrální území S. n. N. specifikovaných rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 1999 a ze dne 10. 2. 2002 byly ohledně pěti věřitelů vydány směnečné platební rozkazy, obviněný M. H. na základě darovací smlouvy ze dne 24. 2. 2000 se smlouvou o zřízení věcného břemene daroval výše uvedené nemovitosti svému synovi D. H. , a následně převážnou část těchto nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 18. 5. 2001 od svého syna D. odkoupil za částku 2.500.000,- Kč (zpět nekoupil dům se zastavěným pozemkem), přičemž na nákup nemovitostí si vypůjčil částku 1.960.000,- Kč u K. b. , a. s., a ve prospěch této banky současně zřídil zástavní právo na základě smlouvy ze dne 30. 5. 2001, když hodnota opětovně nabytých nemovitostí ke dni 18. 5. 2001 činila 2.140.000,- Kč, čímž do výše zajišťované pohledávky K. b. , a. s., ve výši 1.960.000,- Kč zmařil uspokojení pohledávek uvedených věřitelů prodejem nemovitostí obviněného, jak věřitelé navrhovali. Za tento trestný čin byl obviněný M. H. odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně okresní soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného V. F. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozhodl o odvolání obviněného M. H. tak, že je usnesením ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 55 To 11/2008, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání, které opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel především poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 144/2007, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů v předmětné trestní věci. Argumentoval tím, že soudy nerespektovaly dostatečně pokyny dovolacího soudu týkající se stanovení částky, v jejíž výši bylo zmařeno uspokojení věřitelů, neboť ani v novém řízení nezjistily řádným způsobem hodnotu zatížených nemovitostí. Tato okolnost měla mít zásadní vliv na posouzení možností obviněného M. H. hradit své splatné závazky a podle názoru obviněného byla nezbytná pro závěr o jeho trestní odpovědnosti. V novém řízení byl soudem prvního stupně sice přibrán nový znalec Ing. J. S. , avšak obviněný vyslovil nesouhlas se stanovením hodnoty nemovitostí tímto znalcem. Namítl, že cena neměla být určena ve vztahu k nemovitostem jako celku, neboť celkově vyšší hodnoty všech nemovitostí by mohlo být dosaženo prodejem jednotlivých funkčních celků, jež předmětné nemovitosti tvořily, event. měl znalec určit hodnoty jednotlivých bytových jednotek v domě, čímž by se podle přesvědčení obviněného muselo dospět k vyšší částce, než z které vyšly soudy. Dále vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, ohledně výkladu zákona, o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, neboť tato zákonná úprava neobsahuje podmínku existence prohlášení vlastníka budovy před prvním převodem bytové jednotky v domě či před prodejem po funkčních celcích, na kterou poukazovaly soudy obou stupňů. Jelikož obviněným navržený revizní posudek znalce Ing. F. P. a Ing. P. R. určoval podstatně vyšší hodnotu nemovitostí, měl obviněný za to, že jeho majetek převyšoval závazky a věřitelé tudíž mohli být z něho plně uspokojeni. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se tak rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, event. je nutno jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod.

Nejvyšší soud shledal, že podstatou námitek dovolatele jsou výtky namířené právě proti postupu soudů v důkazním řízení. Obviněný totiž ve svých dovolacích námitkách vyslovil nesouhlas s obsahem důkazu znaleckého posudku Ing. J. S. a domáhal se provedení jím navržených důkazů (znaleckých posudků), a soudům tak vytýkal nedostatečný rozsah dokazování ve vztahu ke stanovení ceny předmětných nemovitostí. Dovolacímu soudu však nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). S uvedeným výkladem uplatněného důvodu dovolání se v podstatě ztotožnil i Ústavní soud, když vyslovil, že důsledkem nezávislosti soudů je mj. oprávnění rozhodnout, které důkazy budou v trestním řízení provedeny a které nikoli, či hodnotit důkazy podle svého volného uvážení za předpokladu, že své rozhodnutí jakým způsobem při dokazování postupovat náležitě zdůvodní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 395/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 57/09). Těmto požadavkům zákonnosti trestního procesu vyhověly soudy i v posuzované věci, neboť především soud prvního stupně řádným a dostatečným způsobem vysvětlil, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování o znalecké posudky, jež si dovolatel opatřil (str. 5, 6 rozsudku), a rovněž Nejvyšší soud uvedené důvody akceptoval.

Konkrétní argumenty, na nichž obviněný M. H. založil svůj názor, že se soudy dopustily nesprávného právního hodnocení, tak nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože dovolatel nabídl v dovolání pouze námitky skutkového charakteru, jež kromě deklarovaného důvodu dovolání nenaplňovaly ani žádný jiný z výčtu dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., nemohl Nejvyšší soud na jejich podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející. Ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. totiž nezahrnuje mezi dovolací důvody takové námitky, které vytýkají výlučně nesprávné hodnocení provedených důkazů či nedostatečný rozsah dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze úspěšně uplatnit k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují v zákoně taxativně vymezené dovolací důvody, proto není vymezeno tak širokým způsobem jako odvolání, jež je řádným opravným prostředkem. Dovolací soud tak nemůže být obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně, a z hlediska všech vytýkaných vad. Provádění a hodnocení důkazů je totiž doménou především soudu prvního stupně a jejich případnou korekci či doplnění může provádět soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud dodává, že okresní soud i soud odvolací zcela oprávněně vycházely ze znaleckého posudku znalce Ing. J. S. , který zcela jasným a srozumitelným způsobem určil hodnoty jednotlivých součástí nemovitého majetku obviněného v rozsahu nezbytném k rozhodnutí o vině obviněného. Nebylo tudíž nezbytné dokazování o této otázce doplňovat o důkazy další.

Otázku určení ceny jednotlivých funkčních celků, jež měl znalec podle obviněného posuzovat, považuje Nejvyšší soud za odporující skutečnému stavu, neboť soudy vycházely z celkové hodnoty jednotlivých nemovitostí, která je tvořena součtem hodnot tzv. funkčních celků. Dovolatel především nekonkretizoval, jaké nemovitosti by měly být zahrnuty pod každý ze tří funkčních celků. Až při pohledu na znalecký posudek vypracovaný znalci Ing. F. P. a Ing. P. R. , v němž se mluví o třech funkčních celcích: A/ bytový dům plus pozemky, celek B/ bytový dům plus pozemky, celek C/ objekt evidenční a garáž plus pozemky, lze usuzovat, že obviněný M. H. míní shodné funkční celky. (Z obsahu protokolu o veřejném zasedání je však zřejmé, že odvolací soud obviněným, resp. jeho obhájcem předložený tzv. revizní znalecký posudek neprovedl ani jako listinný důkaz.) Takové vymezení funkčních celků však nebylo možno akceptovat, neboť funkční celek B nebyl ve vlastnictví dovolatele a tudíž nebyl předmětem koupě ani zástavy, přičemž právě tyto úkony obviněného tvořily objektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným. Bez ohledu na to zůstává stěžejní skutečností, že znalec Ing. J. S. oceňoval všechny stavby s příslušnými pozemky jednotlivě. Až po sečtení hodnot těchto samostatně oceňovaných objektů dospěly soudy k výsledné částce 2.140.000,- Kč. Není tedy pravdou, že by předmětem ocenění byly nemovitosti ve svém souhrnu, jejich hodnotu stanovil znalec Ing. J. S. bez vzájemných souvislostí pod jednotlivými body A až G (viz text znaleckého posudku). Dále lze podotknout, že znalec stanovil hodnoty nemovitostí vždy v určitém cenovém rozmezí, a soudy vycházely z maximálních částek uvedených v posudku, tj. ctily procesní zásadu hodnocení důkazů ve prospěch obviněného.

Obviněný se ohradil také proti způsobu ocenění domu, byl přesvědčen, že by pro něj bylo výhodnější určit hodnotu této budovy součtem hodnot jednotlivých bytových jednotek, s čímž však nelze souhlasit. Otázku, proč oceňoval dům jako celek, zodpověděl jasně sám znalec Ing. J. S. ve svém posudku (č. l. 234 trestního spisu a str. 7 znaleckého posudku) a jeho závěry převzaly také oba ve věci rozhodující soudy. Důvodem byla ke dni 18. 5. 2001 absence prohlášení vlastníka budovy, jež by určovalo prostorově vymezené části budovy, které se mají stát bytovými jednotkami, a společnými částmi domu. Protože v době spáchání trestného činu neexistovalo prohlášení vlastníka budovy a až do okamžiku, kdy o vině obviněného rozhodovaly soudy, neprojevil obviněný snahu rozdělit budovu na bytové jednotky, soudy správně uzavřely, že budova tvořila jeden celek.

Významné v této souvislosti je i konstatování obsažené na str. 73 znaleckého posudku vypracovaného znalci Ing. F. P. a Ing. P. R. , který předložil sám obviněný M. H. Na dotaz, zda by bylo dosaženo vyšší ceny při prodeji po jednotlivých bytových jednotkách, je uvedena odpověď, že příznivější pro obviněného bylo oceňovat nemovitost jako celek, neboť podle tehdy platné prováděcí vyhlášky k zákonu o vlastnictví bytů byly vyšší koeficienty prodejnosti u celé budovy, než u jednotlivých bytových jednotek.

Dovolatel tak ve svém mimořádném opravném prostředku nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval v nesprávném hodnocení důkazu a nedostatečném rozsahu důkazního řízení, neuvedl jedinou konkrétní výtku k aplikaci ustanovení hmotného práva, jak vyžaduje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy tak po předcházejícím zrušení původních rozhodnutí ve věci vydaných postupovaly zcela v souladu se závaznými pokyny dovolacího soudu, správně určily hodnotu předmětných nemovitostí a měly tak dostatečné podklady pro své rozhodnutí o vině včetně určení výše škody pro možnost použití přísnější právní kvalifikace. Rovněž soud prvního stupně napravil vytýkané pochybení v právní větě výroku o vině a jeho rozsudek ani usnesení odvolacího soudu tak nejsou zatíženy hmotně právní vadou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. března 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová