5 Tdo 12/2007
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 12/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2007 o dovolání obviněného D. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 61 To 344/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 86/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 24 T 86/2006, byl obviněný D. N. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., který spáchal tím, že dne 15. 12. 2005 v době mezi cca 01.15 až 03.40 hodin v P., v blízkosti stanice V., nejprve okolo 01.15 hodin uchopil zezadu poškozenou P. F., za držadlo batohu, přiložil jí ke krku čepel otevřeného zavíracího nože, sdělil jí, že se jí nic nestane, když ho bude poslouchat, že to potřebuje , zavlekl ji, držíc ji za batoh s čepelí nože u jejího boku, na travnaté prostranství u železniční trati u spojení ulic A. a Z. V., hodil ji na zem, svlékl si kalhoty, onanoval, otevřený nůž měl připravený na zemi, a když poškozená chtěla nejméně třikrát z místa odejít, vždy jí v odchodu zabránil tím, že s nožem v ruce s čepelí namířenou na obličej na ni nalehl a zalehl ji v poloze na zádech, čímž ji znehybnil, tímto jednáním poškozenou utvrdil o své fyzické převaze, a během shora uvedeného časového úseku ji postupně, stále s otevřeným nožem po ruce, nutil a přinutil, aby se zbavila oděvu z dolní poloviny těla, dívala se na něj, jak onanuje, prováděla autoerotiku, což předstírala, uspokojovala ho rukou, mačkala mu přirození a varlata, přičemž v závěru tohoto jednání obviněný ejakuloval na obnažené levé stehno poškozené, umožnil jí obléci se, dovedl ji zpět na stanici V., kde s ní nastoupil do nočního autobusu, vystoupil ve stanici H. n. a poškozenou nechal cestovat dále, aniž by ji zranil nebo jí způsobil materiální škodu, avšak způsobil jí psychickou újmu přetrvávající posttraumatické symptomy lehčího stupně závažnosti.

Za tento trestný čin byl obviněný D. N. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 32 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické s protialkoholním zaměřením ústavní formou.

Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného D. N., které podal proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 24 T 86/2006, rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 61 To 344/2006, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 61 To 344/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 24 T 86/2006, podal obviněný D. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. O., CSc. dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, případně že též bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové řízení, nebo v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoliv dovolatel v úvodu uvedl, že soud se musí vypořádat nesporně i s otázkou právní kvalifikace, formy úmyslu, míry zavinění a také se skutečností, zda byl pachatel v době páchání trestného činu ve stavu duševní poruchy či nikoli, následně se ve vlastním odůvodnění svého mimořádného prostředku věnoval již jen zpochybnění věrohodnosti poškozené, když poukazoval na to, že nalézací i odvolací soud nesprávně vyhodnotily její výpověď, neboť poškozená oznámila údajný trestný čin se značným časovým odstupem, nepopsala kalhoty obviněného, nepopsala ani nůž, kterým měla být ohrožována, neuschovala oblečení, které měla v inkriminovanou dobu na sobě, za účelem odebrání vzorku DNA a vypověděla jen to, že pachatel uváděl, že je z P. a bydlí v B. V tomto dovolatel spatřoval tedy pochybení, které podřadil pod jím namítané a výše uvedené dovolací důvody, přičemž měl za to, že soudy obou stupňů porušily ustanovení § 2 odst. 1, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zásady zákonnosti trestního řízení, zásadu zjištění skutkového stavu a zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž toto vztáhl i na zákaz deformace provedeného důkazu či neprovedení navrženého důkazu, majícího vztah ke zjištění skutkového stavu věci. V neposlední řadě obviněný poukázal na údajné porušení zásady in dubio pro reo. Poté obšírně rozvedl, co je nutno si podle jeho názoru představit pod principem presumpce neviny, co je účelem trestního řízení a rozebral pojem fair procesu a zdůraznil, že shora uvedené platí bezvýjimečně pro všechna skutková zjištění mající vliv na právní kvalifikaci žalovaných skutků. Následně zpochybnil závěr soudu první instance, že nejsou jiné přímé důkazy kromě výpovědi obviněného a poškozené, přičemž mu vytkl, že výpovědi dovolatele soud z většiny neuvěřil. Obviněný se v této souvislosti věnoval otázce kapuce na bundě, kterou měl on jako pachatel podle výpovědi poškozené mít, zmínil, že nenosil nikdy péřovou bundu, a zdůraznil, že se soudy nezabývaly skutečností, že útok měl trvat přes 2 hodiny a dovolatel i poškozená měli být obnaženi v třeskutém mrazu. Dále nikdo nezjišťoval, zda na ubytovně v B. nebydlel v inkriminovanou dobu jiný muž z P. Navíc je obviněný toho názoru, že znalci u poškozené nevyloučili možnost vědomé lži. Ohledně uložení ochranného léčení ústavní formou dovolatel namítl, že nesouhlasí se závěrem soudu ohledně skutečnosti, že jeho pobyt na svobodě je bez uložení ochranné léčby nebezpečný. Zejména obviněný rozvedl, že znalecký důkaz je důkaz jako každý jiný a je jen jedním z podkladů pro rozhodnutí soudu, proto soud by neměl být tímto posudkem vázán pro svůj právní závěr. Měl si nechat zpracovat ještě oponentní znalecký posudek a nerozhodovat o ústavní léčbě, která může trvat déle než samotný výkon trestu odnětí svobody. Dovolatel tak nesouhlasil s posouzením jeho viny nalézacím i odvolacím soudem, ani s použitou právní kvalifikací, ale ani s rozhodnutím o ústavní léčbě. Nakonec pak zdvořile požádal dovolací soud, aby tuto otázku hmotně právního posouzení prozkoumal při svém rozhodování.

V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené zdůraznil, že je přesvědčen, že rozhodnutí, které napadá tímto dovoláním, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně má vady shora zmiňované, tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, případně že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové řízení, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného D. N., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že obecně zmínil velmi široce a v obou variantách obviněným uplatněné důvody dovolání a poté z obsahu konkrétních námitek shledal, že dovolatel brojí toliko proti skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a verifikovanému i soudem odvolacím, přičemž tak činí prostřednictvím námitek směřujících k porušení principů zakotvených v § 2 tr. ř. Podání obviněného tedy nepřineslo nic nového oproti důvodům uplatněným v dosavadní obhajobě a v řízení o odvolání, takže projednání u Nejvyššího soudu by bylo jen jakýmsi skrytým druhým odvolacím řízením. Obviněný pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má výlučně hmotně právní povahu, fakticky napadá způsob, kterým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a poukazuje na údajnou důkazní nedostatečnost, navíc namítá porušení procesních zásad, což jsou výhrady, které nelze podřadit pod žádný namítaný ani v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. uvedený jiný dovolací důvod. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, nelze shledat ani existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné věci, což však dovolatel ani nenamítl.Vzhledem k tomu proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný D. N. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, případně že též bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové řízení, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž námitky totožného obsahu vznášel již v rámci odvolání. Stejně tak ohledně uložení ochranného léčení dovolatel pouze zpochybňuje závěry znalců ohledně jeho osoby a požaduje po soudu, aby nechal vypracovat nový oponentní znalecký posudek, přičemž již zpracovaným znaleckým posudkem, který hovoří o nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě bez ochranného léčení, aby se pak soudy neřídily.

Jen z hlediska případné existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné věci a pro úplnost přezkoumání věci se považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti vyjádřit k dovolatelovým námitkám. Vzhledem k obsahu spisu nelze vytýkat soudům obou stupňům způsob hodnocení výpovědi poškozené, když bylo v řízení dostatečně vysvětleno, proč poškozená trestný čin oznámila až po třech měsících od spáchání činu. S ohledem na způsob jednání obviněného je nepochybné, že poškozená prožila značné trauma a měla z obviněného strach, zvláště když při útoku použil k jejímu zastrašení može, jehož čepel ji přiložil k jejímu krku, tedy z hlediska jejího zranění nebo dokonce usmrcení na velmi nebezpečné místo. Soudy obou stupňů vycházely z podstatně více údajů od poškozené, než uvádí dovolatel, tato nevypověděla pouze to, že pachatel uváděl, že je z P. a bydlí v B., nýbrž popsala i způsob jeho mluvy, dále také z převážné části popsala jeho oblečení v předmětné době, na základě znaleckého posudku a v rozporu s tvrzením dovolatele u poškozené nebyly zjištěny sklony ke konfabulaci a bájné lhavosti, ani hystericky osobnostní rysy, a proto soudy neměly důvod pochybovat o její věrohodnosti. V jejích výpovědích nebyly zjištěny žádné rozpory. Navíc, poškozená s obviněným strávila poměrně značnou dobu na osvětlených místech a jeho podobu si proto mohla dobře zapamatovat. Poškozená také dostatečně vysvětlila skutečnosti týkající se v odůvodnění dovolání tvrzeného mrazu v době činu, což potvrdila, neboť útok proběhl v prosinci, kdy byla velká zima, ale obviněný ji pod její tělo dal svou péřovou bundu, která ji pak chránila částečně před chladem. Pokud poškozená neuschovala své oblečení pro analýzu DNA, pak se tak stalo proto, že zpočátku chtěla na celou věc zapomenout a ne ji oznámit, což je pochopitelné z hlediska prožitého traumatu. K tomu se odhodlala až poté, co pachatele několikrát potkala v místě, které navštívila za účelem zábavy. Soud nalézací ani soud odvolací nepostupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ani v rozporu s jinými ustanoveními trestně právních předpisů, když výpovědi poškozené uvěřily. Dostatečně se oba soudy zabývaly i tím, že nepopsala všechny součástky oblečení obviněného, konkrétně jeho kalhoty, a nedokázala v míře požadované obviněným ani popsat nůž, kterým měla být ohrožována. Jak soud první instance, tak i soud druhé instance, náležitě vysvětlily svůj postup při hodnocení provedených důkazů, včetně výpovědi poškozené, a toto hodnocení je i podle názoru Nejvyššího soudu správné a nevykazuje logické rozpory.

Pokud obviněný dále v dovolání napadá závěry soudu založené na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, pak k tomuto je třeba poznamenat, že soud i tento znalecký posudek náležitě zhodnotil a zcela správně se s jeho závěry ztotožnil, poněvadž tyto navazují na ostatní provedené důkazy, včetně výpovědi poškozené, a nevykazují žádné odborné nedostatky, když vyplývají ze znaleckého vyšetření a zevrubného zkoumání osobnosti obviněného D. N. Pokud tedy znalci zhodnotili pachatele na základě svého zkoumání tak, že u něj shledali anomální strukturu osobnosti a s tím související syndrom psychosexuálního infantilismu, přičemž podle psychologického testového vyšetření je u něj vysoká pravděpodobnost manifestně agresivních projevů, což se projevilo i v posuzovaném činu, je třeba považovat za zcela správný i závěr soudu prvního stupně o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, což plně odůvodňuje i znalci navrženou a nalézacím soudem uloženou ústavní ochranou sexuologickou léčbu s protialkoholním zaměřením. Soudy obou stupňů postupovaly v tomto ohledu správně, závěry znalců mají náležitosti odborných závěrů znaleckého posudku, a dovolatel se tak pouze jiným způsobem než u předchozího zpochybnění věrohodnosti poškozené snaží docílit změny skutkových podkladů pro rozhodnutí v tom směru, že on daný trestný čin nespáchal a že jeho další pobyt na svobodě není nebezpečný. Dále Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, se dostatečně vypořádaly i s tím, že neshledaly nutnost doplnit dokazování ve směru požadovaném obviněným a vysvětlily též proč takto postupovaly. Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožňuje a považuje jej za správný.

Za tohoto stavu věcí tedy dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, které jsou podkladem pro rozhodnutí o vině, trestu i ochranném opatření v rozsudku soudu prvního stupně, a proto nezbývá než zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumávaném spisovém materiálu, nelze učinit.

Stejně tak nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jedné z obou variant, neboť jednak nebyl v předcházejícím řízení dán žádný z dovolacích důvodů uvedených v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř., a jednak bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně při zachování všech procesních podmínek stanovených zákonem. Jen pro úplnost, tato varianta by navíc připadala v úvahu jen v takových situacích, kdy by například bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání pro jeho opožděnost, avšak toto odvolání by ve skutečnosti opožděně podáno nebylo. Jak již bylo uvedeno výše, dovolatel se v rámci svých skutkových námitek ani nepřiblížil namítnutí takového či podobného pochybení soudu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného D. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.