5 Tdo 1198/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 tr. zák., § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., § 4 tr. zák.



5 Tdo 1198/2010-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2010 o dovolání obviněného Ing. L. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 4 To 226/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 82/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. K. o d m í t á .

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T 82/2008, byli uznání vinnými obviněný Ing. L. K. organizátorstvím trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněný R. B. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustili tím, že dne 6. 2. 2003 ve F. p. R., okres N. J., na základě žádosti Ing. L. K. vznesené vůči R. B., motivované snahou Ing. L. K. získat předmětnou pohledávku pro něj výhodně a bez odpovídající úplaty, s vědomím obou jmenovaných, že to bude v rozporu s povinností R. B. počínat si s vynaložením odborné péče o zájmy společnosti CZECH FORFAITING AND FACTORING COMPANY, s. r. o., ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 a § 657 obchodního zákoníku, R. B., sám motivován příslibem Ing. L. K., že mu pomůže se zánikem členství ve statutárních orgánech dalších společností, ve kterých R. B. působil jako tzv. bílý kůň , R. B. jako jednatel společnosti CZECH FORFAITING AND FACTORING COMPANY, s. r. o., se sídlem v Praze 1, ulice V Jámě 669/1 (dále jen CFFC ), uzavřel za tuto společnost s Ing. L. K. jako podnikatelem pro společnost CFFC smlouvu o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a následujících občanského zákoníku, podle které CFFC postoupila Ing. L. K. pohledávku v nominální výši 9.021.091,70 Kč za dlužníkem společnosti KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., v konkurzu, se sídlem v Praze 2, za sjednanou úplatu 902.100,- Kč, která podle článku 1.3 smlouvy o postoupení pohledávky měla být Ing. L. K. uhrazena při podpisu smlouvy, přičemž jak R. B., tak i Ing. L. K. jednali srozuměni s tím, že Ing. L. K. dohodnutou úplatu za pohledávku ve výši 902.100,- Kč společnosti CFFC nezaplatí, a skutečně ji při podpisu smlouvy o postoupení pohledávky ani později nezaplatil, a dále pravděpodobně dne 29. 9. 2003 přiměl Ing. L. K. R. B., aby za společnost CFFC podal Krajskému soudu v Ostravě návrh na změnu účastníka řízení namísto dosavadního konkurzního věřitele, na základě něhož Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 8 K 63/99, rozhodl, že se připouští, aby do konkurzního řízení na místo dosavadního věřitele společnosti CFFC vstoupil konkurzní věřitel Ing. L. K., který následně s pohledávkou nakládal a převedl ji na další osobu, čímž společnosti CFFC způsobil škodu ve výši 902.100,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. L. K. odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 3 (tři) měsíce. Obviněný R. B. byl odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let.

Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Ing. L. K. proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T 82/2008, rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 4 To 226/2009, tak, že toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 4 To 226/2009, podal obviněný Ing. L. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Němečka dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud v napadeném rozhodnutí vychází z tvrzení obviněného R. B., že mu Ing. K. nebyla uhrazena částka 902.100,- Kč za převod pohledávky podle smlouvy datované 6. 2. 2003. Toto jeho tvrzení však nebylo žádnými důkazy prokázáno, a to ani výpovědí svědka O., ani výpovědí svědka V. Svědek O. totiž jen tlumočil to, co mu řekl obviněný B. a svědek V. vypovídal o tom, co mu následně řekl svědek O. Soud ani nehodnotil výpověď svědka P. Soudy se dále řádně nevypořádaly s problémem zjištění přesného data podpisu smlouvy. Soud má za to, že smlouva byla podepsána skutečně dne 6. 2. 2003, ačkoliv je zde svědectví svědka P. o podpisu smlouvy dne 6. 1. 2003, svědectví svědka O. a konečně také legalizace smlouvy notářkou v N. J. dne 14. 2. 2003, kdy obviněný B. uznal podpis za vlastní, z čehož obviněný Ing. K. dovozuje, že smlouva byla podepsána dříve a jinde než u notáře. Obviněný také trvá na tom, že soud se nedostatečně vypořádal s věrohodností svědka O.

Dovolatel se velmi obšírně zabýval tím, že v řízení nebyla zcela jednoznačně a bez pochybností prokázána výše údajně způsobené škody. Hodnota, o kterou by se majetek poškozené společnosti reálně zmenšil, je reprezentována částkou, která objektivně byla za danou pohledávku v dané době utržitelná, nikoliv sjednanou cenou mezi převodcem a nabyvatelem (902.100,- Kč). Soud měl postupovat podle principu in dubio pro reo , kdy obviněnému Ing. K. mohl přičíst k zavinění pouze způsobení škody ze znalcem vymezeného rozsahu (93.000,- Kč až 3.426.000,- Kč) v částce nižší (93.000,- Kč), tj. odpovídající škodě větší.

Podle obviněného také nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, za nějž byl odsouzen. Vzhledem k postavení obviněného jako účastníka na trestném činu porušování povinností při správě cizího majetku bylo zásadní prokázání úmyslu u spoluobviněného R. B., neboť účastenství je trestné jen ve vztahu k úmyslným trestným činům. Závěr o zavinění R. B. ve formě úmyslu však ani v napadeném rozhodnutí, ani v rozsudku soudu prvního stupně není jakkoliv zdůvodněn, ani nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž soud při tomto svém závěru vycházel. Zvážen měl být v tomto smyslu i princip akcesority účastenství. Nebyl-li úmysl R. B. dostatečně a beze vší pochybnosti prokázán, je nutno uvažovat o případném zavinění pouze ve formě nedbalosti. Pak by připadalo v úvahu překvalifikování šetřeného jednání na trestný čin podle § 255a odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že R. B. nelze uznat vinným úmyslným trestným činem podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nelze uvažovat ani o organizátorství Ing. L. K.

Poslední dovolatelova námitka spočívala v tvrzení, že byla porušena jeho procesní práva, především právo na spravedlivý proces. Soud se v napadeném rozhodnutí dovolává jako stěžejního důkazu výpovědi obviněného R. B. ze dne 28. 1. 2008, avšak obviněnému Ing. L. K., ani jeho obhájci nebylo umožněno tohoto výslechu se zúčastnit a obviněnému B. klást otázky. Policejní orgán totiž ani obviněného, ani obhájce na konání tohoto výslechu včas neupozornil, učinil tak telefonicky až při zahájení výslechu týž den. Obviněný Ing. K. má tak za to, že výslech obviněného B. byl dne 28. 1. 2008 proveden v rozporu s trestním řádem. Takto provedený výslech nemohl být v řízení před soudem bez výslovného souhlasu obviněného Ing. K. čten a použit jako důkaz. K této výpovědi tedy soudy neměly jakkoliv přihlížet a opírat o ni svá rozhodnutí.

V závěru dovolání obviněný Ing. L. K. zdůraznil, že nelze hovořit o tom, že vina obviněných (především Ing. K.) byla prokázána bez důvodných pochybností, a proto bylo nutno rozhodnout podle zásady in dubio pro reo . Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. L. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že je zřejmé že dovolatel uplatňuje zčásti námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Tato skutečnost souvisí s tím, že podatel do značné míry prakticky doslovně opakuje námitky, které uplatňoval již v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jsou to námitky, ve kterých podatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů tvrdí, že částku 902.100 Kč skutečně zaplatil, jakož i námitky, kterými podatel zpochybňuje datum podpisu předmětné smlouvy a brojí proti věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. B. a svědka O. Deklarovanému dovolacímu důvodu samozřejmě neodpovídají ani obecně formulované odkazy dovolatele na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a na nutnost respektovat zásadu in dubio pro reo . Dále tomuto důvodu neodpovídají ani námitky, podle kterých postupem policejního orgánu byla dovolateli a jeho obhájci znemožněna účast u výslechu spoluobviněného B., když jde o námitku ryze procesního, nikoli hmotně právního charakteru. Tuto námitku by snad v části týkající se neúčasti obhájce při značně rozšiřujícím výkladu bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který však podatel v dovolání neuplatnil.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a akcesority účastenství, byť pouze s jistou dávkou tolerance, neboť dovolatel se i v tomto směru v některých částech své argumentace uchyluje k vlastním skutkovým hodnocením. Dovolatel svoje námitky opírá především o tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu na straně přímého pachatele R. B. V tomto směru je ovšem nutno vycházet ze skutkového zjištění uvedeného v tzv. skutkové větě, podle kterého ...jak R. B., tak Ing. L. K. jednali srozuměni s tím, že Ing. L. K. dohodnutou úplatu za pohledávku nezaplatí... . Pokud byl obviněný R. B. srozuměn s tím, že půjde fakticky o bezplatný převod pohledávky, pak logicky musel být současně minimálně srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s tím, že v důsledku jeho jednání vznikne společnosti škoda. Současně musel být srozuměn s tím, že pokud jako jednatel společnosti nakládá s jejím majetkem takovým způsobem vedoucím ke vzniku škody, je takovéto jednání v rozporu se zákonnými povinnostmi statutárního orgánu společnosti. V tomto směru není nutné, aby obviněný R. B. znal obsah ve skutkové větě citovaných ustanovení obchodního zákoníku, ale postačuje, že znal skutkové okolnosti, ze kterých jejich porušení vyplývá.

Skutek, kterého se dopustil přímý pachatel R. B., tedy vykazoval všechny znaky dokonaného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Jednání obviněného Ing. L. K., který byl veden stejným úmyslem jako přímý pachatel, jeho jednání inicioval a aktivně se na něm podílel, neměl však vlastnosti tzv. speciálního subjektu trestného činu podle § 255 tr. zák. (§ 90 odst. 2, 3 tr. zák.), pak vykazuje znaky organizátorství tohoto trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Námitky obsažené v závěru dovolání, podle kterých z provedeného dokazování nijak nevyplývá , že by dovolatel zosnoval, zorganizoval či přiměl obviněného R. B. porušit zákon, jsou již čistě skutkového charakteru a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. Pro úplnost státní zástupce podotkl, že dovolatel při své argumentaci zcela ignoruje tu část skutkových zjištění, podle kterých uzavření smlouvy o postoupení pohledávky inicioval a podle kterých byla předmětná pohledávka převedena právě na dovolatele. Pokud by totiž bylo vycházeno z podatelem prosazované verze, tj. že obviněný R. B. jako tzv. bílý kůň automaticky podepisoval každý předložený doklad a nevěděl, co činí , bylo by jednání dovolatele nutno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. V takovém případě by se totiž dovolatel obohatil o předmětnou pohledávku tím, že využil B. omylu spočívajícího v tom, že obviněný B. neměl žádnou představu o rozhodných skutečnostech.

Pod deklarovaný důvod lze podřadit i námitku, podle které při stanovení výše škody nebylo postupováno v souladu s ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Situace, kdy předmětem útoku majetkového trestného činu je pohledávka přihlášená v konkurzním řízení, u které není v době útoku zřejmé, v jaké výši bude uspokojena, je zajisté situací specifickou. I takováto pohledávka se však může stát předmětem obchodu a skutečnost, že v době jejich převodu není jasné, jaký bude konečný faktický majetkový prospěch jejího nabyvatele, je jedním z faktorů pro stanovení její tržní ceny. V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit v tom směru, že za škodu by nebylo možno bez dalšího považovat cenu pohledávky sjednanou ve smlouvě o jejím postoupení. V této trestní věci však ze skutkových zjištění vyplývajících z dovolatelem zmiňovaného znaleckého posudku a citovaných na str. 5 rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že s ohledem na stav konkurzního řízení a související faktory nejistoty ke dni ocenění byla postupní cena 902.100,- Kč přiměřená a odrážela rizika i časovou náročnost spojené s vymáháním předmětné pohledávky. S ohledem na toto skutkové zjištění lze podle názoru státního zástupce částku 902.100,- Kč považovat za škodu stanovenou v souladu s hledisky ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Částky 93.000,- Kč a 3.426.000,- Kč byly stanoveny teoreticky pro případ optimistického a pesimistického vývoje konkurzního řízení a žádná z nich skutečné tržní ceně pohledávky neodpovídala. (Přímo z argumentace dovolání ostatně vyplývá, že tzv. pesimistický scénář konkurzního řízení se nerealizoval.)

Podatel dovolání opřel též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolatel ale nespecifikuje, který z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání měl být v jeho trestní věci dán. S ohledem na absenci konkrétnějších kvalifikovaných dovolacích námitek státní zástupce nepovažoval za nutné se touto problematikou podrobněji zabývat.

Dále dovolatel své dovolání formálně opřel též o ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto dovolacímu důvodu však podatel neuvedl žádné konkrétní námitky a nespecifikoval ani, o kterou jeho část mínil dovolání opřít. Státní zástupce proto pouze konstatoval tolik, že uplatnění první části uvedeného dovolacího důvodu nepřicházelo vůbec v úvahu, neboť odvolání dovolatele bylo zamítnuto nikoli z procesních, resp. formálních důvodů, ale podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. Protože v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., není naplněna ani druhá část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil mimo jiné dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně spolehlivě zjištěný skutkový stav, konkrétně pak pokud namítl, že nebylo soudy spolehlivě prokázáno tvrzení spoluobviněného R. B. o tom, že mu nebyla zaplacena cena za převod pohledávky, dále pokud se obviněný domnívá, že se soudy řádně nevypořádaly se zjištěním přesného data podpisu smlouvy o postoupení pohledávky a konečně také, že soud nedostatečně vyhodnotil věrohodnost svědka P. O. Konečně sem také patří i procesní námitka obviněného Ing. L. K. týkající se nepoužitelnosti výslechu spoluobviněného R. B. ze dne 28. 1. 2008 jako důkazu. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit.

Jen pro úplnost z hlediska zvažování uvedeného extrémním nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že pokud jde o tu část námitek skutkové povahy, v rámci nichž obviněný zpochybňuje závěr soudu v napadeném rozhodnutí, kdy podle obviněného Ing. K. vychází z tvrzení obviněného R. B., že mu Ing. L. K. nebyla uhrazena částka 902.100,- Kč za převod pohledávky podle smlouvy datované 6. 2. 2003, neboť toto jeho tvrzení nebylo žádnými důkazy prokázáno, a to ani výpovědí svědka P. O., ani výpovědí svědka P. V., když svědek P. O. jen tlumočil, co mu řekl obviněný R. B. a svědek P. V. vypovídal o tom, co mu následně řekl svědek O., navíc soud ani nehodnotil výpověď svědka Z. P., nelze s obviněným souhlasit. V závěru odůvodnění nalézacího soudu se uvádí, že Pokud jde o důkazy, které mají prokázat solventnost obviněného K. v době, kdy došlo k postoupení pohledávky, tak tato skutečnost nevylučuje to, že za postoupení pohledávky nezaplatil, neboť z tohoto je jednoznačně usvědčován výpovědí spoluobviněného B. Navíc tato výpověď je potvrzována i výpovědí svědka O., který uvedl, že se domnívá, že obviněný K. za postoupení pohledávky nic nezaplatil. Skutečnost o nezaplacení částky za postoupení pohledávky potvrdil i svědek P. V. (srov. str. 7).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil: R. B. v procesním postavení obviněného dne 28. 1. 2008 trestnou činnost kladenou mu za vinu v plném rozsahu doznal, podrobně popsal svou roli v řadě společností a opakovaně zdůraznil, že předmětnou pohledávku nikomu nenabízel, neboť o ní nevěděl. Na smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2003 identifikoval svůj podpis (č. l. 535), nicméně uvedenou částku 902.100,- Kč nikdy nepřevzal. R. B. opakovaně a podrobně popsal aktivity svědka P. O., funkci Z. P. i jednání obviněného Ing. L. K. Dále se odvolací soud zabýval částečně změněnou výpovědí R. B. a nad rámec argumentů již uplatněných soudem prvního stupně zdůraznil, že pokud nalézací soud neuvěřil změněné výpovědi odsouzeného R. B., nepochybil, neboť je sice právem obviněného hájit se způsobem, který považuje za nejvhodnější (§ 33 odst. 1 tr. ř.), ovšem pokud dojde k situaci, že obviněný v průběhu trestního stíhání mění své výpovědi, má to za následek oslabení či popření věrohodnosti takovýchto změněných výpovědí. Usvědčující výpověď obviněného R. B. navíc rozhodně nestojí osamoceně, nýbrž je plně podporována dalšími důkazy. Sbědek P. O. podrobně uvedl, jak se na něj nekontaktoval obviněný Ing. L. K., který získal přehled o jednotlivých pohledávkách a přiměl jej, aby za úplatu zprostředkoval odkoupení pohledávky od obviněného R. B. Dále odvolací soud rovněž uvedl, že svědek P. O. také opakovaně zdůraznil, že obviněnému R. B. neměla být a ani nebyla žádná částka uhrazena. Toto tvrzení je plně podporováno výpovědí P. V., který rovněž jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení pod sankcí křivé výpovědi potvrdil, že firmě CFFC nebyla žádná platba poskytnuta. Svědek P. V. prezentovanou informaci získal nejen od svědka P. O., nýbrž vycházel i z absence jakýchkoliv materiálů týkajících se firmy zděděné po jeho zemřelém otci (jediném vlastníku) . K výpovědi svědka Z. P. bylo odvolacím soudem zhodnoceno, že je v příkrém rozporu s výpověďmi svědků P. V., P. O., jakož i s písemnými důkazy. Tvrzení ohledně platby 902.100,- Kč dne 6. 1. 2003 rozhodně nelze uvěřit, a to nejen pro shora uvedené, ale i proto, že v rámci výpovědi dne 13. 2. 2008 svědek Z. P. s časovým odstupem 5-ti let podrobně popisoval okolnosti cesty do F. p. R., nicméně si nevybavil vlastní aktivity a jednání v únoru a březnu téhož roku u Krajského obchodního soudu v Ostravě (č. l. 402, 403, 587). Je naprosto evidentní, že svědek Z. P. byl veden snahou svojí výpovědí pomoci obviněnému Ing. L. K. a vyvinit jej tak z protiprávního jednání (srov. str. 5 a 6 usnesení odvolacího soudu).

K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že podle spisového materiálu vypověděl svědek P. O. v přípravném řízení dne 19. 2. 2008, že měl s B. poslední telefon, kdy mu natvrdo řekl, že K. je podvodník podvodným způsobem z něj vylákali smlouvu, že když nebyl schopen zaplatit ani jeho provizi, že nezaplatí ani těch 900 tisíc Kč a že i když na 99% byl přesvědčen o tom, že nic zaplaceno nebylo, od O. se následně dověděl, že skutečně žádné peníze za postoupení pohledávky B. ani společnost CFFC nedostal (srov. č. l. 597). Tentýž svědek dne 28. 2. 2007 vypověděl: V. řekl mu (myšleno svědkovi P.), že nic podepisovat nebude, že to je z jejich strany podvod a že nedošlo k úhradě kupní ceny (srov. č. l. 16 spisu). U hlavního líčení dne 19. 11. 2008 vypověděl: Pana B. jsem se ptal, jestli mu bylo zaplaceno, nevím, kdy to bylo, ale v žádném případě od něj nic nedostal (srov. č. l. 679 spisu). Spoluobviněný B. dne 8. 6. 2007 uvedl, že žádnou částku při podpisu smlouvy dne 6. 2. 2003 ani později od Ing. K. ani nikoho jiného neobdržel (srov. č. l. 211 spisu). Následně dne 28. 1. 2008 do protokolu o výslechu obviněného uvedl, že ve smlouvě je sice uvedeno, že jsem jako jednatel převzal v hotovosti při podpisu smlouvy částku 902.100,- Kč od Ing. K., ve skutečnosti jsem ovšem žádné finanční prostředky neobdržel, a to ani později , přičemž k dotazu dodal, že ještě před podpisem smlouvy věděl, že za postoupenou pohledávku částku 902.100,- Kč nikdy nedostane (srov. č. l. 535 spisu). Svědek P. V. u výslechu uvedl: To jsem se dověděl od pana O., že pan B. podepsal nějakou obchodní smlouvu o postoupení pohledávky panu K. s tím, že pan O. říkal, že nebyla zaplacena firmě CFFC částka těch 902 tisíc Kč (srov. č. l. 572 spisu). U hlavního líčení dne 9. 10. 2008 potvrdil, že informace o nezaplacení kupní ceny obdržel od svědka O. (srov. č. l. 667 spisu). Na č. l. 52 spisu je zažurnalizováno zpětvzetí návrhu na změnu účastníka řízení, podepsané svědkem V., kde stojí, že podání bylo učiněno, aniž by došlo k zaplacení kupní ceny postupované pohledávky obviněným Ing. K. Podle sdělení likvidátora společnosti CFFC tento neměl k dispozici a nebylo mu nic známo o prvotním účetním dokladu zachycujícím převzetí finanční částky ve výši 902.100,- Kč dne 6. 2. 2003, stejně tak o účetním dokladu zachycujícím zanesení výše uvedené částky do účetnictví likvidované společnosti (srov. č. l. 497). Z těchto důvodů oba soudy nižších stupňů po provedení důkazů (výslechy svědků a listinné materiály) zcela správně vyhodnotily, že cena za postoupení pohledávky zaplacena nebyla.

Co se týče skutkové námitky o tom, že soudy se řádně nevypořádaly s problémem zjištění přesného data podpisu smlouvy, neboť mají za to, že smlouva byla podepsána skutečně dne 6. 2. 2003, ačkoliv je zde svědectví svědka P. o podpisu smlouvy dne 6. 1. 2003, svědectví svědka O. a konečně také legalizace smlouvy notářkou v N. J. dne 14. 2. 2003, kdy obviněný B. uznal podpis za vlastní, z čehož obviněný Ing. K. dovozuje, že smlouva byla podepsána dříve a jinde než u notáře, také s touto nelze souhlasit. Nalézací soud na str. 6 odůvodnění rozsudku konstatuje, že pokud obviněný R. B. později změnil svou výpověď v tom smyslu, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena nikoli 6. 2. 2003, ale 6. 1. 2003, tak je zřejmé, že on jakož i obhajoba obviněného K. je vedena jedním směrem, a to námitkou promlčení, pokud by skutečně smlouva byla uzavřena dne 6. 1. 2003 . Současně se nalézací soud na str. 6 až 7 rozsudku zaměřil na rozbor jednotlivých důkazů, které osvědčují podepsání smlouvy o postoupení pohledávky dne 6. 2. 2003. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení dal za pravdu nalézacímu soudu, pokud neuvěřil změněné výpovědi R. B., ve které změnil datum podpisu předmětné smlouvy. Postoj odvolacího soudu ve věci výpovědi svědka Z. P., který rovněž tvrdil, že smlouva byla podepsána již 6. 1. 2003, je zachycen shora v jednom z předchozích odstavců tohoto usnesení. Svědek P. O. dne 19. 2. 2008 vypověděl, že B. před notářem smlouvy podepsal a došlo k ověření jeho podpisu (srov. č. l. 596 spisu), shodně vypovídal dne 28. 2. 2007: Dne 14. 2. 2003 jsme se s B. sešli u notáře JUDr. Jany Šádkové v N. J. tam B. podepsal obě vyhotovení smlouvy a byl mu ověřen podpis (srov. č. l. 15). U hlavního líčení dne 19. 11. 2008, ačkoliv svědek P. O. nejprve hovořil o nějaké disproporci , svou výpověď uzavřel tvrzením u notáře jsme byli smlouvu podepisovat s panem B. týž den, jak je uvedeno na razítku (srov. č. l. 679 spisu). Svědek Z. P. do protokolu o výslechu svědka dne 13. 2. 2008 (č. l. 584 spisu), stejně tak jako u hlavního líčení dne 19. 11. 2008 (č. l. 679 spisu) vypověděl, že k podpisu smlouvy o postoupení pohledávky došlo dne 6. 1. 2003. Ze svědecké výpovědi R. B. ze dne 8. 6. 2007 na č. l. 211 spisu vyplývá, že k podpisu smlouvy došlo dne 6. 2. 2003. Stejně tak u výslechu dne 28. 1. 2008 na č. l. 535 uváděl, že k podpisu došlo zřejmě 6. 2. 2003. Teprve až dne 13. 2. 2008 změnil výpověď v tom smyslu, že smlouva byla podepsána ve F. p. R. dne 6. 1. 2003 (srov. č. l. 581). Kromě svědeckých výpovědí obsahuje spisový materiál i listinné důkazy, prokazující jako den podpisu 6. 2. 2003. Konkrétně se jedná o oznámení obviněného Ing. K. o postoupení pohledávky, adresované KOVOHUTÍM BŘIDLIČNÁ, a. s., v konkurzu (č. l. 39 spisu), návrhy na změnu účastníka řízení namísto dosavadního konkurzního věřitele ze dne 29. 4. 2003 (č. l. 41 spisu), ze dne 21. 8. 2003 (č. l. 44 spisu) a ze dne 29. 9. 2003 (č. l. 55 spisu). Také z odpovědi R. B. ze dne 10. 4. 2004 se podává, že smlouva byla podepsána dne 6. 2. 2003 (č. l. 54 spisu).

Další skutková námitka dovolatele směřovala k tomu, že soud se nedostatečně vypořádal s věrohodností svědka P. O. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje na závěr odvolacího soudu na str. 7 odůvodnění jeho usnesení, podle nějž: Skutečnost, že svědek P. O. je osobou v minulosti opakovaně soudně trestanou, sama o sobě nemůže eliminovat pravdivost jeho verze, když tato je plně v souladu s primární výpovědí obviněného R. B. i verzí svědka P. V. a v neposlední řadě odpovídá nesporným písemným důkazům .

Ze všech těchto důvodů je třeba uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, ba právě naopak s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nevykazuje provedené dokazování žádných mezer a hodnocení všech důkazů je logicky provázané a odpovídající všem rozhodným skutkovým poznatkům.

Z hlediska uplatněných právních námitek je třeba především konstatovat, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí značnou škodu (tj. ve výši nejméně 500.000,- Kč) tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou trestného činu podle § 255 tr. zák. je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Škodou se rozumí jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek majetkových hodnot. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav) napravitelná poskytnutím majetkového plnění ve formě peněžní částky. Škoda může spočívat i v tom, že nenastane obvyklý přírůstek na majetku, který lze očekávat při řádném opatrování a správě majetku. Škodu lze spatřovat i v případě, jestliže při dispozici se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, anebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním nebo správou majetku rozumí. Povinnost může být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. Zákonem uložená povinnost je jednak povinnost, která vyplývá přímo ze zákonného ustanovení a je dána již přirozeným vzájemným vztahem lidí mezi sebou nebo vztahem určité osoby k cizímu majetku vyplývajícím z jejího právního postavení, takže není třeba dalšího výroku státního orgánu (např. vztah rodičů a dětí, vztah člena statutárního orgánu právnické osoby k jejímu majetku), ale rovněž taková povinnost, jež byla podle zákonného zmocnění stanovena zvláštním výrokem státního orgánu , a to zpravidla soudu nebo správního úřadu (např. ustanovení opatrovníka, ustanovení správce konkurzní podstaty, likvidátora, nuceného správce). Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ze smlouvy vzniká teprve na základě určité smlouvy, podkladem pro uzavření takové smlouvy je i zde zpravidla příslušné zákonné ustanovení, o které se smlouva opírá. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá část majetku za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaného nebo spravovaného majetku k nepřiměřeně rizikovým investicím pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 89 odst. 2 tr. zák.). Toto opomenutí pak může spočívat např. v nevymáhání majetkového plnění od druhé smluvní strany za plnění poskytnuté z opatrovaného nebo spravovaného majetku, v opomenutí úkonů, které by zabránily promlčení pohledávky nebo zániku práva, v neuplatnění majetkových sankcí vůči jinému subjektu v souvislosti s porušením jeho povinností týkajících se obchodů s tímto majetkem, v nepožadování úroků za půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody apod. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.)], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.

V ustanovení § 10 tr. ř. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v našem trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Účastenství ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci je trestné pouze ve vztahu k úmyslnému trestnému činu. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního (např. návodce si je vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn). O účastenství platí po subjektivní stránce tolik, co platí o úmyslných trestných činech vůbec. Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajení trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky zosnování nebo řízení trestného činu.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing. L. K. vznesl právně relevantní námitku, že v řízení nebyla zcela jednoznačně a bez pochybností prokázána výše údajně způsobené škody. Hodnota, o kterou by se majetek poškozené společnosti reálně zmenšil, je reprezentována částkou, která objektivně byla za danou pohledávku v dané době utržitelná, nikoliv sjednanou cenou mezi převodcem a nabyvatelem (902.100,- Kč). Soud měl postupovat podle principu in dubio pro reo , kdy obviněnému Ing. Kuželovi mohl přičíst k zavinění pouze způsobení škody ze znalcem vymezeného rozsahu (93.000,- Kč až 3.426.000,- Kč) v částce nižší (93.000,- Kč), tj. odpovídající škodě větší.

Nalézací soud se k této otázce vyjádřil zejména na straně 5 až 6 odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T 82/2008, kde se zaměřil na výsledek znaleckého posudku, podle nějž sjednaná postupní cena 902.100,- Kč byla přiměřená a odrážela rizika i časovou náročnost spojené s vymáháním předmětné pohledávky (k tomu srov. č. l. 564 spisu). Na straně 6 pak uzavřel, že má za to, že Ing. L. K. zosnoval, aby jiný způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobil takovým činem značnou škodu, a R. B. jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobil takovým činem značnou škodu.

Odvolací soud se k totožné námitce obviněného o nedostatku objektivní stránky vyjádřil zejména na straně 7 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl: Bylo nesporně prokázáno, že svědek K. K. v rámci konkurzního řízení ve věci úpadce KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., z titulu uplatněného pohledávky inkasoval 3.537.053,70 Kč, což je částka dokonce vyšší než byl optimistický scénář znaleckého ústavu Ostravské znalecké, a. s. V žádném případě nelze proto sjednanou postupní cenu 902.100,- Kč označit za nepřiměřeně vysokou a rozhodně není možné přisvědčit odvolacím námitkám stran hodnoty pohledávky ve výši 93.000,- Kč . Na následující straně odvolací soud shrnuje, že celé jednání dovolatele vedlo k tomu, že obviněný Ing. L. K. získal bezplatně pohledávku v celkové výši 9.021.091,70 Kč, která k 6. 2. 2003 měla reálnou hodnotu 902.100,- Kč .

Ze spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že společnost CFFC měla u správce konkurzní podstaty úpadce KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., řádně evidovanou pohledávku v nominální hodnotě 9.021.091,70 Kč, která byla následně správcem konkurzní podstaty úpadce přiznána ve výši 6.888.798,74 Kč (k tomu srov. postoupení materiálů Policií České republiky Nový Jičín, č. l. 1 spisu). Původním věřitelem, který přihlásil pohledávku do konkursu ve výši 8.736.729,20 Kč s příslušenstvím, tj. celkem 9.021.091,70 Kč, byla společnost BB Aval Gesellschaft für Außenhandelsfinanzierungen mbH (srov. č. l. 34). Usnesením ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 8 K 63/99, Krajský soud v Ostravě připustil vstup nového konkurzního věřitele, a to společnosti CFFC (srov. č. l. 38 spisu). Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 8 K 63/99, kterým soud připustil vstup nového konkurzního věřitele, a to obviněného Ing. L. K. - SEAL, se podává, že v konkurzním řízení ve věci úpadce KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., přihlásil původní konkurzní věřitel BB Aval Gesellschaft für Außenhandelsfinanzierungen mbH pohledávku ve výši 9.021.091,70 Kč s právem na oddělené uspokojení, uznanou správcem konkurzní podstaty a zjištěnou u přezkumného jednání dne 29. 3. 2001 ve výši 6.888.798,74 Kč s popřením práva na oddělené uspokojení, přičemž byly soudu oznámeny a doloženy právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva dosavadního věřitele na věřitele Ing. L. K. - SEAL (srov. č. l. 51 spisu). Podle usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému Ing. L. K. a R. B. kladeno za vinu, že společnosti CFFC způsobili škodu ve výši nejméně 2.330.280,- Kč, kdy podle odůvodnění byl obviněný B. přinejmenším srozuměn, že úplata ve výši 902.100,- Kč, ač tržní hodnota pohledávky činila nejméně 2.330.280 Kč, za postoupení pohledávky nebude nikdy společnosti uhrazena (srov. č. l. 495 a 496 spisu). Při výslechu dne 13. 2. 2008 (č. l. 581 spisu) byl obviněný R. B. policejním orgánem upozorněn a vzal na vědomí, že výše škody 2.330.280,- Kč uvedená ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 12. 2007 bude nahrazena částkou 902.100,- Kč. Podle sdělení správce konkurzní podstaty JUDr. Jana Zetochy ze dne 16. 11. 2007 přihlášku ve výši 9.021.091,70 Kč přihlásila do konkursního řízení společnost BB AVAL pod poř. č. věřitele 58 včetně nároku na oddělené uspokojení. Na přezkumném řízení 29. 3. 2001 pak byla tato pohledávka ve výši 6.888.798,78 Kč zjištěna a popřena byla co do výše 2.132.292,96 Kč. Taktéž bylo popřeno právo na oddělené uspokojení. Posledním věřitelem této pohledávky je podle usnesení Krajského soudu Ostrava ze dne 23. 11. 2005, č. j. 8 K 63/99, fyzická osoba K. K. a tomu také byla vyplacena poměrná část pohledávky v rámci částečného rozvrhového usnesení ze dne 1. 9. 2006, č. j. 8 K 63/99-1678, (srov. č. l. 501 spisu). Samotné první částečné rozvrhové usnesení se nachází na č. l. 762 a vyplývá z něj, že K. K. byl částečně uspokojen ve výši 2.330.280,38 Kč. Podle druhého částečného rozvrhového usnesení (č. l. 764 spisu) mu byla přiznána částka ve výši 1.206.773,49 Kč. Jak je zřejmé, obviněným byla nejprve kladena za vinu způsobená škoda ve výši 2.330.280,38 Kč, která odpovídá první části výnosu pohledávky uplatněné v konkurzním řízení, jak byla vyplacena poslednímu věřiteli. Ve prospěch obviněných byla tato částka policejním orgánem ponížena na částku 902.100,- Kč odpovídající sjednané kupní ceně za postoupení pohledávky. Jestliže se obviněný Ing. L. K. domáhá toho, aby mu byla kladena za vinu škoda ve výši minimální tržní hodnoty pohledávky společnosti CFFC ke dni 6. 2. 2003, tj. 93.000,- Kč, jak byla oceněna ve znaleckém posudku, nelze obviněnému vyhovět. Výše způsobené škody se odvíjí od výše uplatněné pohledávky v konkurzním řízení. Pohledávka za společností KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., byla společností BB Aval Gesellschaft für Außenhandelsfinanzierungen mbH uplatněna ve výši 9.021.091,70 Kč s právem na oddělené uspokojení, uznaná správcem konkurzní podstaty a zjištěná u přezkumného jednání dne 29. 3. 2001 byla ve výši 6.888.798,74 Kč s popřením práva na oddělené uspokojení. K. K. jako konkurznímu věřiteli bylo vyplaceno celkem 3.537.053,87 Kč. Vzhledem k tomu byla i podle názoru Nejvyššího soudu škoda ve výši 902.100,- Kč stanovena v podstatně nižším rozsahu a ve prospěch obou obviněných a lze ji proto považovat za škodu spíše minimální.

Ve druhé právně relevantní námitce obviněný Ing. L. K. namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, za nějž byl odsouzen. Vzhledem k postavení obviněného jako účastníka na trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku bylo zásadní prokázání úmyslu u spoluobviněného R. B., neboť účastenství je trestné jen ve vztahu k úmyslným trestným činům. Závěr o zavinění R. B. ve formě úmyslu však ani v napadeném rozhodnutí, ani v rozsudku soudu prvního stupně není jakkoliv zdůvodněn, ani nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž soud při tomto svém závěru vycházel. Zvážen měl být v tomto smyslu i princip akcesority účastenství. Nebyl-li úmysl R. B. dostatečně a beze vší pochybnosti prokázán, je nutno uvažovat o případném zavinění pouze ve formě nedbalosti. Pak by připadalo v úvahu překvalifikování šetřeného jednání na trestný čin podle § 255a odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že R. B. nelze uznat vinným úmyslným trestným činem podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nelze uvažovat ani o organizátorství Ing. L. K.

Nalézací soud v závěrečných odstavcích svého rozhodnutí, konkrétně na str. 6, uzavírá popis a hodnocení provedených důkazů tvrzením, že oba obvinění se jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní, dopustili trestného činu, který je jim kladen za vinu ve výrokové části rozhodnutí. Odvolací soud na straně 10 svého usnesení poznamenal, že má za to, že obviněný Ing. K. jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., poněvadž jednal naprosto cíleně, plánovitě, s jediným záměrem, a to domoci se bez jakéhokoliv finančního plnění pohledávky v reálné minimální hodnotě 902.100 Kč.

Nejvyšší soud souhlasí se závěry obou soudů nižších stupňů a současně odkazuje na přiléhavý popisu skutku, jak byl proveden ve výroku nalézacího soudu, neboť přesně vystihuje zavinění obou obviněných uvedením té části skutkové věty, kde vymezil, že na základě žádosti Ing. L. K. vznesené vůči R. B., motivované snahou Ing. L. K. získat předmětnou pohledávku pro něj výhodně a bez odpovídající úplaty, s vědomím obou jmenovaných, že to bude v rozporu s povinností R. B. počínat si s vynaložením odborné péče o zájmy společnosti CZECH FORFAITING AND FACTORING COMPANY ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 a § 657 obchodního zákoníku, R. B., sám motivován příslibem Ing. L. K., že mu pomůže se zánikem členství ve statutárních orgánech dalších společností, ve kterých R. B. působil jako tzv. "bílý kůň" přičemž jak R. B., tak i Ing. L. K. jednali srozuměni s tím, že Ing. L. K. dohodnutou úplatu za pohledávku ve výši 902.100,- Kč společnosti CFFC nezaplatí . Z tohoto vymezení skutku, které odpovídá již ze shora uvedených důvodů oběma soudy učiněným skutkovým zjištěním, jednoznačně vyplývá úmyslné zavinění obou obviněných R. B. ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a Ing. L. K. ve vztahu k účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a), § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (§ 4 tr. zák.). Zavinění obou obviněných bylo tedy v průběhu řízení dostatečně prokázáno, jak vyplývá z Nejvyšším soudem prostudovaného materiálu, a bylo také náležitě ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu náležitě popsáno. Závěry, které dovozuje obviněný Ing. L. K. pro případ, že by nebyl prokázán úmysl u spoluobviněného R. B., jsou proto bezpředmětné.

Dovolatel také zřejmě v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil procesní námitku, podle níž byla porušena jeho procesní práva, především právo na spravedlivý proces. Soud se v napadeném rozhodnutí dovolává jako stěžejního důkazu výpovědi obviněného R. B. ze dne 28. 1. 2008, avšak obviněnému Ing. L. K., ani jeho obhájci nebylo umožněno tohoto výslechu se zúčastnit a obviněnému B. klást otázky. Policejní orgán totiž ani obviněného, ani obhájce na konání tohoto výslechu včas neupozornil, učinil tak telefonicky až při zahájení výslechu týž den. Obviněný Ing. L. K. má tak za to, že výslech obviněného B. byl dne 28. 1. 2008 proveden v rozporu s trestním řádem. Takto provedený výslech nemohl být v řízení před soudem bez výslovného souhlasu obviněného Ing. L. K. čten a použit jako důkaz. K této výpovědi tedy soudy neměly jakkoliv přihlížet a opírat o ni svá rozhodnutí.

Tato námitka nemůže vzhledem ke své procesní povaze naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto však k ní Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že součástí výslechu obviněného R. B. dne 28. 1. 2008 je prohlášení na č. l. 533 o tom, že o termínu konání výslechu byl telefonicky v 9.00 hodin dne 28. 1. 2008 vyrozuměn obhájce obviněného Ing. L. K. JUDr. Jaroslav Němeček. Podle úředního záznamu Policie České republiky na č. l. 537b spisu jmenovaný obhájce požadoval, aby výslech obviněného B. byl přeložen na jiný termín za účelem účasti na tomto úkonu. Policejní orgán obhájci sdělil, že nevidí důvod ke změně termínu. Současně policejní orgán obhájce výslovně vyrozuměl, že je ochoten v protokolaci výslechu obviněného R. B. začít v 9.30 hodin, aby měl obhájce dostatek času zajistit účast u úkonu formou substituce. Obhájce s formou substituce nesouhlasil. Policejní orgán uzavřel, že obhájce JUDr. Němeček byl řádně a včas vyrozuměn a ve lhůtě 25 minut si mohl reálně zajistit formou substituce účast na výslechu obviněného R. B. Také v protokolu o výslechu obviněného Ing. L. K. stojí, že obhájce i obviněný byli vyrozuměni o skutečnosti, že současně v 9.00 hodin probíhá výslech obviněného R. B. Obhájce byl policejním orgánem vyzván k zajištění substituce. Obhájce se telefonicky spojil s policejním orgánem v Novém Jičíně, kterému sdělil, že není za dané situace v jeho silách si zajistit substituci. S ohledem na uvedené časové souvislosti je třeba sice konstatovat, že doba vyrozumění o uvedeném výslechu i lhůta 25 minut na obstarání substituce k výslechu obviněného R. B. daná policejním orgánem obhájci obviněného Ing. L. K. byla velmi krátká, na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že obviněný R. B. byl pak opětovně vyslýchán dne 13. 2. 2008 (č. l. 579), kde uvedl, že se dostavil na předvolání policejního orgánu k opakování svého výslechu, který se uskuteční za přítomnosti obhájce obviněného Ing. L. K. Také vzal na vědomí, že o konání výslechu byl dne 7. 2. 2008 vyrozuměn obhájce obviněného Ing. L. K., kterého na základě substituční plné moci zastupuje Mgr. Martina Koppová. Z toho tedy vyplývá, že k účasti u tohoto výslechu obhájce obviněného JUDr. Jaroslav Němeček využil možnosti substituce, kterou při výslechu dne 28. 1. 2008 odmítl využít. V rámci dalšího výslechu obviněného R. B. tak měl obhájce možnost uplatnit svůj nesouhlas s jeho eventuálními vyjádřeními učiněnými při výslechu dne 28. 1. 2008, což však neučinil. Kromě výše uvedeného byli oba obvinění vyslýcháni dne 9. 10. 2008 u hlavního líčení (č. l. 667), kterého se účastnil také obhájce JUDr. Jaroslav Němeček. Obviněný R. B. v tomto hlavním líčení odmítl vypovídat, a proto byla podle § 207 odst. 2 tr. ř. čtena jeho výpověď ze dne 28. 1. 2008 (č. l. 531-537a) a rovněž i jeho další výpověď ze dne 13. 2. 2008 (č. l. 579-582). Pokud obviněný Ing. L. K. a jeho obhájce nesouhlasili s provedením tohoto důkazu (přečtením protokolu o výpovědi obviněného B. ze dne 28. 1. 2008) u hlavního líčení, měli tuto svou námitku uplatnit již v rámci hlavního líčení a následně pak v odvolacím řízení, tedy před odvolacím soudem, který byl oprávněn o ní rozhodnout, což však neučinili (viz č. l. 717 až 724 spisu), přičemž obhájce obviněného se údajně po dohodě s obviněným tohoto veřejného zasedání odvolacího soudu ani nezúčastnil (č. l. 767 a 768, 774 až 777 spisu). Dále Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že předmětná výpověď obviněného R. B. není z hlediska prokázání viny obviněného Ing. L. K. osamocená, neboť jeho vina je v rozsahu, kterým byl uznán vinným, dostatečně a spolehlivě prokazována, jak již shora bylo v podrobnostech uvedeno, i dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi P. O. a P. V. a přečtenými listinnými důkazy, o nichž již odvolací soud správně konstatoval, že spolu vzájemně korespondují a vedou k jednoznačnému závěru o vině obviněného Ing. L. K. účastenstvím ve formě organizátorství k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a), § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Proto zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 LPS (srov. i čl. 8 odst. 2 LPS) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) nebyla, a to i přes krátkost lhůt u vyrozumění obhájce ohledně předmětného výslechu spoluobviněného R. B., v tomto případě do té míry narušena, aby to odůvodnilo zásah Nejvyššího soudu v podobě zrušení dovoláním napadených rozhodnutí.

V podaném dovolání uplatnil obviněný Ing. L. K. další dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, tedy jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Jde tedy o to, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného rozebral, že dovolatel nespecifikuje, který z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání měl být v jeho trestní věci dán; toliko ze skutkových námitek týkajících se data podepsání předmětné smlouvy lze usuzovat, že podatel měl na mysli důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že trestní stíhání bylo promlčeno. Podle skutkových zjištění učiněných soudy, ze kterých je v dovolacím řízení ze shora uvedených důvodů nutno vycházet, došlo k podpisu smlouvy o postoupení pohledávky dne 6. 2. 2003. Promlčecí doba trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody šest měsíců až pět let, tudíž ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila pět let. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo dovolateli doručeno dne 28. 1. 2008 a k tomuto datu, kdy nastaly účinky § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., pětiletá promlčecí doba v žádném případě neuplynula. Pro počátek běhu promlčecí lhůty v případě účastenství je rozhodný okamžik ukončení jednání. Lze proto uvažovat o tom, zda jednání obviněného Ing. K. nebylo ukončeno až v březnu 2003, kdy instruoval R. B. k dalšímu postupu v konkursním řízení, v jehož důsledku společnost definitivně ztratila možnost získat jakékoli plnění z předmětné pohledávky. S ohledem na absenci konkrétnějších kvalifikovaných dovolacích námitek Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že stanovením data podpisu smlouvy o postoupení pohledávky se již dostatečně zabývaly oba nižší soudy a bylo na to v potřebné míře také poukázáno již shora v předchozích odstavcích tohoto usnesení. V ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. jsou upraveny obsahové náležitosti dovolání. Jejich význam spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Dovolatel kromě zákonného označení dovolacího důvodu má také povinnost uvést okolnosti, kterými je podložen, což se v daném případě nestalo. Přesto je třeba s ohledem na to, co již bylo uvedeno, zdůraznit, že ani tento dovolací důvod nebyl v tomto případě naplněn.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl buď zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, dále odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Jak již vyjádřil státní zástupce, obviněný Ing. L. K. k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl žádné konkrétní námitky a nespecifikoval ani, o kterou jeho část mínil dovolání opřít. S ohledem na to je třeba konstatovat, že uplatnění první části uvedeného dovolacího důvodu nepřicházelo vůbec v úvahu, neboť odvolání dovolatele bylo zamítnuto nikoli z procesních, resp. formálních důvodů, ale podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. Protože v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu nebyly s ohledem na shora uvedené odůvodnění dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., nebyla naplněna ani druhá část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto nebyl ani tento dovolací důvod naplněn. Nejvyšší soud z těchto důvodů neshledal dovolání obviněného Ing. L. K. opodstatněným.

V návaznosti na tento závěr Nejvyšší soud po přezkoumání shora uvedených rozhodnutí a obsahu spisu dospěl k závěru, že rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T 82/2008, ani napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 4 To 226/2009, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. zrušit. Skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu v případě obviněného Ing. L. K. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným organizátorstvím trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právního posouzení, které posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. L. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. listopadu 2010

Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.