5 Tdo 1195/2010
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 4 tr. zák.



5 Tdo 1195/2010-78

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovoláních, která podali obvinění Ing. V. H., a J. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 39/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 165/2006, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněných Ing. V. H. a J. H. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 9 To 39/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Obvinění Ing. V. H. a J. H. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 1 T 165/2006, uznáni vinnými pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ) a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že po společné předchozí dohodě v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek věřitelů, a to nejprve bývalé IPB, a. s., později ČSOB, a. s., za poskytnuté peněžní úvěry podle úvěrových smluv
1/ č. ze dne 11. 11. 1993 ve výši 21.000.000,- Kč,
2/ č. ze dne 16. 6. 1994 ze dne 16. 6. 1994 ve výši 25.000.000,- Kč. uzavřených s obviněným J. H. (jistina dluhu k 12. 6. 1998 v celkové výši 41.500.000,- Kč),
3/ č. .. ze dne 5. 10. 1993 ve výši 12.000.000,- Kč uzavřené obviněnými J. H. a Ing. V. H. (jistina dluhu k 12. 6. 1998 ve výši 5.432.953,37 Kč), jež byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem v bezpodílovém spoluvlastnictví obviněných (nyní ve společném jmění manželů), a to k nemovitostem v bezpodílovém vlastnictví obviněných, nyní ve společném jmění, zapsané na LV , katastrální území H., P., dům č. p. ., a na LV ., katastrální území N. M., P., dům č. p. , se stavební parcelou parc. č. . a .., a
4/ debet na běžném účtu č. .. vedeném na Ing. V. H. ve výši 6.780,40 Kč, přičemž později byly všechny pohledávky v celkové výši 46.939.733,77 Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 6. 1998 převedeny z IPB, a. s., na společnost Creatis, a. s., se sídlem Jevany, Pěnčická č. 159, uvedené pohledávky obvinění přes výzvy nespláceli a po předchozí domluvě

a) dne 10. 6. 1998 uzavřel obviněný J. H. jménem firmy Knižní distribuce H+H, se sídlem Jinočany, Komenského 236, jako prodávající a obviněná Ing. V. H. jako kupující a společnice a jednatelka za společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r .o., se sídlem Jinočany, Komenského 236, smlouvu o prodeji podniku, v úmyslu převést majetek podnikající fyzické osoby na společnost s ručením omezeným a tím zabránit uspokojení pohledávky,

b) dne 10. 6. 1998 uzavřela obviněná Ing. V. H. jménem firmy Nakladatelství a vydavatelství, jako prodávající a obviněný J. H. jako kupující a společník a jednatel za společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., smlouvu o prodeji podniku v úmyslu převést majetek podnikající fyzické osoby na společnost s ručením omezeným a tím zabránit uspokojení pohledávky,

c) dne 12. 11. 1998 písemně oznámila obviněná Ing. V. H. za společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., svému věřiteli bývalé IPB, a. s., započtení pohledávek mezi IPB, a. s., a společností Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., dle kterého neoprávněně uplatňuje vypořádání pohledávky její společnosti s údajnou pohledávkou IPB, a. s. ,

dále ve dnech 10. 9. 1998, 21. 11. 1998 a 16. 7. 1999 pověřili svého tehdejšího právního zástupce JUDr. Josefa Cupku, aby podal v bývalém sídle Katastrálního úřadu Praha-město, v Praze 2, Legerova 89, návrh na výmaz zástavního práva u shora specifikovaných nemovitostí, aby tak znemožnili společnosti Creatis, a. s., uspokojení nesplacených pohledávek za oběma obviněnými ve výši 60.935.046,- Kč a u obviněné Ing. V. H. ještě ve výši 548.059,- Kč vůči IPB, a. s., přičemž tyto návrhy byly pracovníky Katastrálního úřadu Praha-město zamítnuty pro formální nedostatky.

Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu byl oběma obviněným podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák., a to obviněné Ing. V. H. na dobu pěti roků a obviněnému J. H. na čtyři roky.

Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 napadli oba obvinění odvoláními, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2010 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Obvinění Ing. V. H. a J. H. podali proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání prostřednictvím společného obhájce Mgr. MUDr. Zdeňka Kubici, jež opřeli o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř., tedy že proti nim bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Oba dovolatelé se především ohradili proti tomu, že by skutek, jímž byli uznáni vinnými, naplňoval znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Jednání popsaná ve výroku o vině podle názoru obviněných nemohla vést ke zcizení majetku, a pokud soudy zvolily tuto alternativu skutkové podstaty, pak nesprávně právně posoudily zjištěný skutek. Prodejem podniku totiž přechází na kupující nejen veškerá práva pohledávky a majetek prodávajícího, nýbrž i jeho závazky, za něž pak dokonce ze zákona ručí. Tímto jednáním se obvinění nemohli zbavit svého majetku a nesnížili tak možnost věřitelů uspokojit se z takového majetku, resp. se o to ani nepokusili. Uvedenému znaku skutkové podstaty pak neodpovídá ani provedení započtení vzájemných pohledávek a návrhy na výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí, neboť tyto činnosti podle mínění dovolatelů neodpovídají ani dalším alternativním znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Provedení započtení pohledávek ani návrhy na výmaz zástavního práva totiž nevedly ke zmenšení majetku dlužníků či jejich nezpůsobilosti uspokojit pohledávky věřitele z takového majetku. Podle přesvědčení obou obviněných tak v dané věci nejde o žádnou z forem jednání v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy zničení, poškození, zatajení, zcizení, učinění neupotřebitelným či odstranění majetku obviněnými. Podotkli, že výmaz zástavy by mohl nanejvýše uspokojení věřitele ztížit, ale nikoli znemožnit, protože věřitel měl a má stále možnost být uspokojen cestou běžného výkonu rozhodnutí či exekuce .

Pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé podřadili námitku nerespektování zásady zákazu změny k horšímu. Popsali průběh trestního řízení, přičemž upozornili zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 9 To 28/2006, jímž byl zrušen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2005. Městský soud, jenž rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněných, věc vrátil státnímu zástupci k došetření a postupoval v neprospěch obviněných, když dále zkoumal trestní řízení i z jiných důvodů, než které uplatnili v odvoláních. Dovolatelé se proti takovému postupu ohradili, odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 670/2005 (ze dne 24. 4. 2006), podle něhož se zákaz reformationis in peius vztahuje na jakoukoli změnu rozsudku, jíž by se zhoršovalo postavení obviněného. Ve výčtu procesních úkonů, které vyslovenému názoru Ústavního soudu odporovaly, pokračovali dovolatelé poukazem na usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 8. 2006, které bylo vydáno následně po vrácení věci státnímu zástupci městským soudem a rozšířilo skutek původně vymezený v odsuzujícím rozsudku ze dne 10. 11. 2005. Obvinění Ing. V. H. a J. H. k této problematice citovali také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 174/99 (ze dne 16. 11. 1999). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení označili dovolatelé také postup soudu prvního stupně, jímž byla připuštěna účast společnosti Alia Trade, s. r. o., v trestním řízení v postavení poškozeného. Uvedli, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek z úvěrových smluv nepřešla na jmenovanou společnost pohledávka na náhradu škody v trestním řízení. Soudy tak nesprávně přiznaly společnosti Alia Trade, s. r. o., i procesní práva poškozeného.

Co se týče nepřípustnosti trestního stíhání odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., spočívala podle názoru obviněných v promlčení dílčích jednání a to prodeje podniků a oznámení započtení pohledávek. Mezi těmito úkony a návrhem na výmaz zástavního práva nelze podle dovolatelů najít jakoukoli souvislost, nemůže se proto jednat o jeden skutek. Trestní stíhání pro jednání spočívající v prodeji podniků a v započtení pohledávek bylo proti obviněným zahájeno až dne 31. 8. 2006, což bylo až po uplynutí zákonné pětileté promlčecí doby. Odvolací soud uvedenou chybu soudu prvního stupně, ač byl na ni upozorněn, nenapravil.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obvinění konstatovali, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí vyjádření formy účastenství obou dovolatelů na daném trestném činu, jak namítali již ve svých odvoláních. Odvolací soud se jí však vůbec nezabýval a nevypořádal se ani s další námitkou ohledně výše škody. Přestože je znakem kvalifikované skutkové podstaty, jíž byli oba uznáni vinnými, nelze její výši z výroku odsuzujícího rozsudku zjistit. Současně zpochybnili objasnění způsobené škody, neboť soudy neprovedly v tomto ohledu dostatečná zjištění a nezabývaly se tím ani v odůvodnění svých rozhodnutí.

V závěru dovolání obvinění Ing. V. H. a J. H. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů a oba obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která shodně s dovolateli navrhla zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, případně zprostit oba obviněné obžaloby v dovolacím řízení. Podle názoru státní zástupkyně je většina dovolacích námitek odůvodněná, v trestním řízení došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius a pochybnosti vyjádřila i k otázce promlčení.

Obvinění Ing. V. H. a J. H. podali svá dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a u příslušného soudu (§ 265e tr. ř.), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je zákon připouští [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. ], a obsahují všechny náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Úvodem Nejvyšší soud připomíná zákonnou definici jednotlivých dovolacích důvodů, které oba obvinění uplatnili. Trestní stíhání proti obviněnému je nepřípustné [§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] v případech, kdy byl dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně vyjmenovaných v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento důvod dovolání tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (např. odsuzující rozsudek).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, zásadně trestního zákona. Naplněn je důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nespadají sem však výhrady proti aplikaci procesních ustanovení soudy včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.

Uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za chybějící výrok je považován takový výrok, který není v určitém rozhodnutí obsažen, ačkoli podle zákona měl být soudem do výrokové části zařazen. Neúplným je potom takový výrok, u něhož schází některá z podstatných náležitostí stanovených zákonem [náležitosti výrokové části rozsudku viz ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., § 121 až § 124 tr. ř. a náležitosti výrokové části usnesení viz ustanovení § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněných J. H. a Ing. V. H. částečně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou zčásti důvodná.

Pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchal, kdo se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku a způsobil tak škodu velkého rozsahu, v úmyslu tento trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Podle právní věty výroku o vině rozsudku obvodního soudu se obvinění dopustili trestného jednání v té alternativě, že se pokusili zmařit uspokojení svého věřitele zcizením části svého majetku.

Nejvyšší soud se ztotožnil s tou částí výhrad obviněných, jimiž napadali popis skutku odsuzujícího výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, především vyjádření škodlivého následku, který nechal bez nápravy i soud odvolací. Již na tomto místě může dovolací soud naznačit, že výrok obsahuje v zásadě veškeré skutkové okolnosti, které mohou být podkladem pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, vyjma těch, jež charakterizují vznik a výši škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty. Formulace jednotlivých částí jednání, jež je ve svém souhrnu protiprávní, nebyla však zvolena správně tak, aby nevzbuzovala určité pochybnosti, a ne zcela zřetelně vymezovala skutečně zásadní úkony obviněných, na něž nebyl v popisu kladen takový důraz, jaký skutečně pro spáchání činu měly. Nejedná se však o takové nedostatky v popisu skutkových zjištění, které by mohly mít vliv na postavení obviněných v rámci předmětného trestního řízení a případně vedly k porušení zákazu změny k horšímu, či by dokonce mohly znamenat, že znaky trestného činu nejsou ve výroku o vině obsaženy vůbec (včetně škody), jak se snažili tvrdit dovolatelé.

Způsoby, jimiž mohlo dojít k poškození věřitele, byly vyjmenovány v základní skutkové podstatě trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zák. a rozděleny do čtyř okruhů pod písm. a) až d). Jednalo se o výčet taxativní, avšak v konkrétních případech nebylo vyloučené, aby zjištěné jednání pachatele naplňovalo různé v zákoně definované alternativy, přičemž u některých z nich ani nemuselo být zcela jednoznačně určeno, které z jednotlivých forem jednání výslovně odpovídá. Taková situace mohla nastat především tehdy, pokud pachatelé činili postupné kroky, jež samy o sobě neodpovídaly žádné z definovaných variant, avšak ve svém souhrnu vedly v konečném důsledku ke skutečnému či zdánlivému zmenšení takového majetku dlužníka, z něhož se mohl věřitel uspokojit, v čemž mu bylo díky zdánlivě právu odpovídajícímu konání pachatele zabráněno. V projednávané věci rovněž obvinění mj. činili některé právní úkony, jež sice mohly být z pohledu jiného druhu práva (obchodního) neplatné, avšak kdyby nezůstalo jen u pokusu, znemožnily by ve svém důsledku např. právo zástavního věřitele uspokojit se zpeněžením zástavy (návrhy na výmaz zástavního práva), nebo by znamenaly zánik pohledávky věřitele vyplývající z předmětných smluv o úvěrech (vytvoření fiktivní pohledávky a její následné započtení). (Srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.)

Podstatou zcizení je převod majetku pachatele (dlužníka) nebo jeho části na jinou osobu, např. prodejem, darováním, postoupením pohledávky apod., přičemž v konečném důsledku dlužník za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení věřitele odpovídající protihodnotu. Jak již bylo v soudní praxi judikováno, zcizení může mít mj. i podobu převedení nemovitostí a movitých věcí z majetku dlužníka podnikajícího jako fyzická osoba na společnost s ručením omezeným (např. ve formě nepeněžitého vkladu takových věcí do základního kapitálu společnosti podle § 59 ­obchodního zákoníku), vůči níž za normálního stavu věcí věřitelé své nesplacené pohledávky uplatnit nemohou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 90, sešit 8/2000, str. 249, srov. i č. 26/2007-I. Sb. rozh. tr.). V citovaném rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož převod majetku z podnikající fyzické osoby, která není schopná dostát svým závazkům, na společnost s ručením omezeným, představuje protiprávní jednání ve smyslu ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Současně však Nejvyšší soud dodal, že trestní postih by byl vyloučen v případě, pokud by na nově vzniklou společnost byly převedeny i nesplacené pohledávky dlužníka podnikající fyzické osoby. Právě s ohledem na vyslovený právní názor nemohlo dojít samotným prodejem podniku každého z obou obviněných jako fyzických osob na právnickou osobu obchodní společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., k poškození věřitele. Obvinění Ing. V. H. a J. H. se smlouvami uzavřenými ve stejný den 10. 6. 1998 zavázali převést svůj majetek (vyjma předmětných nemovitostí, jak bude uvedeno dále) i závazky coby podnikající fyzické osoby na nově vzniklý subjekt, obchodní společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., jehož se stali společníky. V obou smlouvách o prodeji podniků je výslovně uvedeno, že kromě vlastnického práva k věcem, jiným právům a jiným majetkovým hodnotám jsou převáděny z prodávajícího na kupujícího také závazky související s provozem podniku, přičemž prodávající ručí za splnění převáděných závazků kupujícím (viz č. l. 239 a 245). Citované důsledky uzavření tohoto typu smlouvy nakonec vyplývají přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 477 obchodního zákoníku. Na samotný akt prodeje podniku, jímž přešly na kupujícího také závazky prodávajícího subjektu, tedy v souladu se zmíněným závěrem Nejvyššího soudu ze shora citovaného rozhodnutí nelze aplikovat ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak jde o jednu z více okolností, která charakterizuje způsob provedení činu obviněnými, resp. jejich snahu dosáhnout znemožnění uspokojení oprávněného věřitele. A to zejména s přihlédnutím k tomu, co nebylo dosud v rámci soudního řízení zdůrazněno, že předmětné nemovitosti, jež byly zatíženy zástavním právem ve prospěch původního věřitele, zůstaly v majetku obou obviněných a nedošlo tak k faktickému naplnění smlouvy o prodeji podniku, tj. prodávající nesplnil svůj závazek ze smluv vyplývající, jímž se zavázal převést na kupujícího vlastnické právo k podniku. K přechodu vlastnického práva totiž dojde dnem účinnosti smlouvy, jen jde-li o věci movité a není dohodnuto něco jiného (srov. §§ 483 odst. 3 a 445 obchodního zákoníku). Jestliže předmětem prodeje jsou i nemovitosti, nejenže musí být v takové smlouvě o prodeji řádně označeny, ale k přechodu vlastnického práva k nim může dojít až vkladem do katastru nemovitostí, což se v daném případě nestalo. Zcela správně tak tvoří jednotlivé smlouvy o prodeji podniků součást skutkových okolností, jež tvořily skutkový podklad pro odsuzující výrok obviněných. Změna v osobě dlužníka (bez ohledu na případný souhlas věřitele) tak samozřejmě sama o sobě nemohla mít za následek zmenšení majetku dlužníka, ale mohla vést k určitému zkomplikování právních vztahů mezi oběma subjekty, čehož obvinění využívali v rámci občanskoprávních resp. obchodních sporů, jež vedli ve vztahu k existenci svých závazků vůči původnímu věřiteli IPB, a. s., a jeho právním nástupcům. V každém případě však patří do popisu skutkových okolností v předmětné trestní věci označení nového subjektu, který díky prodeji podniků každého z obviněných měl nastoupit namísto původních dlužníků z jednotlivých úvěrových smluv.

Stejně tak má v popisu skutku své opodstatnění i ta jeho část, která obsahuje provedení započtení vzájemných pohledávek obviněnou Ing. V. H. jménem společnosti Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., jemuž předcházelo vytvoření fiktivní pohledávky obviněných vůči bývalé IPB, a. s. Jedná se totiž o takovou část jednání obviněných (vykonanou sice pouze obviněnou, ale ve shodě s vůlí spoluobviněného J. H.), která měla v případě, že by trestný čin byl dokonán, vést ke vzniku škodlivého následku. S dovolacími argumenty nelze souhlasit potud, pokud se jimi obvinění snažili dovodit soulad s právem v případě uplatnění institutu započtení v předmětné trestní věci. Ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že pohledávku, ohledně níž mělo dojít k zápočtu oproti původní pohledávce z bankovních úvěrů, soud označil za fiktivní (slovy údajnou ). V takovém případě tak úkon spočívající v jednostranném započtení vzájemných pohledávek nemůže být v souladu s právem (§ 358 a násl. obchodního zákoníku), a naopak odpovídá způsobu, jímž za splnění dalších podmínek dochází k poškození věřitele ve smyslu § 256 tr. zák. K započtení vzájemných pohledávek jsou totiž způsobilé jen platné a existující, vymahatelné a nepromlčené pohledávky. Tuto základní podmínku možnosti zániku závazku proto nemohl jednostranný právní úkon obviněných splňovat, neboť svou pohledávku vůči bývalé IPB, a. s., si sami vytvořili nepravdivými a nereálnými tvrzeními týkajícími se jednak faktického poskytnutí úvěru a možnosti banky disponovat s částkou odpovídající výši termínovaných vkladů na běžném účtu obviněných a tím způsobené majetkové škody obviněným (viz listina na č. l. 427 431 trestního spisu). Jestliže tedy neměla pohledávka obviněných vůči bývalé IPB, a. s., reálný podklad, tzn. platně nevznikla, nemohla být způsobilá k započtení nesporně existujících pohledávek banky z úvěrů poskytnutých obviněným. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná své usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. T 790 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 15. vydávaný Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2005. V této věci rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněné, která bez vědomí svého věřitele vyhotovila písemnost dokladující finanční narovnání mezi ní jako dlužníkem a jejím věřitelem. Jednalo se tedy o situaci, kdy dlužník tvrdil, že vůči svému věřiteli již závazek nemá, že zanikl splněním, ačkoli okolnost, že bylo plněno, toliko předstíral. Takovéto jednání dlužníka postavil Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí na roveň případům, kdy dlužník tvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, tj. typickým případům vymezeným pod písm. b) odst. 1 § 256 tr. zák. (dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek).

Lze shrnout, že soudní praxe považuje za předstírání neexistujícího práva nebo závazku i takové poškozující jednání dlužníka ve vztahu k pohledávce věřitele, jímž dlužník předstírá změnu svého právního postavení. Podstatou této změny potom je, že z původního dlužníka, který měl splatný závazek vůči věřiteli, se stane dlužník, který tento svůj závazek již splnil. Proto lze v posuzované trestní věci hodnotit vytvoření fiktivní pohledávky vůči bývalé IPB, a. s., a její následné započtení (viz č. l. 180 trestního spisu) jako úkon poškozující věřitele, kterému se nemělo dostat plnění vyplývající z úvěrových smluv, naopak dokonce obvinění vytvořili situaci, že banka se díky jejich nárokům stala dlužníkem společnosti Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., jménem které bylo započtení provedeno. Bylo tak důvodné a zcela správné, aby tato část jednání obviněných byla posouzena jako protiprávní, naplňující znaky objektivní stránky trestného činu, neboť tvoří součást skutku v souhrnu vykazujícího znaky trestného činu poškozování věřitele, resp. jeho pokusu. Právě s ohledem na stadium trestné činnosti, kdy nedošlo k dokonání trestného činu, nýbrž k jeho pokusu, nebyla zcela vyloučena možnost podřadit zjištěné jednání alternativě zcizení majetku , neboť smyslem postupných kroků obviněných bylo zbavit dotčené nemovitosti břemene zástavního práva, a odstranit je tak z dosahu zástavního věřitele evidentně za tím účelem, aby s nimi mohli dále volně disponovat. Na tomto místě může Nejvyšší soud předeslat, že přesto považuje za přiléhavější formu spáchání činu předstírání neexistujícího práva , jež je uveden pod písm. b) odst. 1 § 256 tr. zák. Jak již bylo zdůrazněno, byť se obvinění pokoušeli zmařit uspokojení svého věřitele postupnými kroky, nezbytným předpokladem úspěšného završení jejich úmyslu bylo zejména vytvoření fiktivních pohledávek vůči bývalé IPB, a. s., díky němuž mohli tvrdit, že došlo k zániku pohledávek z úvěrů, přičemž takovému způsobu jednání spíše odpovídá citovaný alternativní znak spočívající ve vytvoření neexistujícího práva vůči vlastnímu věřiteli.

Pro úplnost dovolací soud upozorňuje na dopis věřitele bývalé IPB, a. s., ze dne 8. 12. 1998, jímž oznámil společnosti Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., resp. jejím jednatelům a společníkům manželům H., že pohledávku této obchodní společnosti vůči IPB, a. s., ohledně níž byla započtena pohledávka IPB, a. s., za Ing. V. H. a J. H., neuznává (viz č. l. 179). Faktický důsledek provedení započtení obviněnými, za nějž tak nelze považovat skutečný zánik původního závazku obviněných vyplývajících z úvěrových smluv a smlouvy o běžném účtu, je však vyjádřen tím, že trestný čin poškozování věřitele nebyl dokonán, ale obvinění se jej dopustili ve stadiu pokusu.

Pokud se týká podání návrhů na výmaz zástavního práva, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, jestliže dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka.

Dovolací soud poukazuje na rozhodná skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně, která je nutné v řízení o dovolání respektovat, a to zejména, že obvinění se prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Josefa Cupky opakovaně obraceli na Katastrální úřad Praha-město s návrhem na výmaz zástavního práva k nemovitostem objektu čp. .. a stavební parcely č. p. .. a parcely č. p. zapsaných na LV č. . pro katastrální území N. M., které byly v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. První návrh ze dne 10. 9. 1998 byl opřen o důvod, že zástavní věřitel IPB, a. s., odstoupil dne 26. 4. 1996 od smluv o úvěru z 11. 11. 1993 a 11. 1. 1996, na jejichž základě bylo zřízeno dotčené zástavní právo k uvedeným nemovitostem (viz č. l. 433). Poté, co 12. 11. 1998 společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., jež byla zastoupena obviněnou Ing. V. H. a na niž měly přejít pohledávky i závazky obviněných jako podnikajících fyzických osob, započetla fiktivní pohledávku za společností IPB, a. s., proti pohledávce, jež prodejem podniku přešla na společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o. (č. l. 180), byly podány další dva návrhy na výmaz zástavního práva datované dny 21. 11. 1998, resp. 16. 7. 1999. V obou těchto podáních, kdy pozdější je prakticky totožného obsahu jako první z nich, je odkazováno na odstoupení IPB., a. s., od úvěrových smluv, stejně jako v prvním návrhu na výmaz zástavního práva. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na nesprávný názor obviněných, jenž tvořil součást jejich obhajoby, ohledně důsledku odstoupení od úvěrové smlouvy. Obchodní zákoník ve svém ustanovení § 506 věta druhá v platném znění již výslovně definuje, že odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy. Jedná se o speciální právní úpravu důsledků prodlení dlužníka se splácením přijatého úvěru, a citovaná věta byla doplněna do zákona tzv. harmonizační novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Je tudíž pravda, že v době činu zákon nestanovil výslovně, že zajištění závazků ze smlouvy o úvěru trvá i po odstoupení věřitele od takové smlouvy, ale soudní praxe postupovala do doby přijetí uvedené novely v souladu s pozdější právní úpravou. Soudy zaujaly ve svých rozhodnutích poměrně jasný názor, který je možné shrnout tak, že odstoupí-li věřitel od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obchodního zákoníku (tj. před citovanou novelou) a je-li proto oprávněn požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je zástavním právem zřízeným k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru zajištěn též závazek dlužníka vrátit věřiteli požadovanou dlužnou částku s úroky (srov. č. 15/2001 Sb. rozh. civ., a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2117/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1066/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura, svazek 8, ročník 1999, str. 305.) Současně i právní teorie zastávala do doby přijetí novely z roku 2000 názor aplikovaný soudní praxí, tj. že z ustanovení § 351 odst. 1, §§ 505, 506 a 507 obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2000) je nejen možné, ale i nutné dovodit, že odstoupením od smlouvy o úvěru nezaniká pohledávka věřitele vůči dlužníkovi na vrácení poskytnutých prostředků s úroky. Vzhledem k tomu pak není splněna zákonná podmínka pro zánik zástavního práva podle § 151g občanského zákoníku a ručení podle § 311 odst. 1 obchodního zákoníku, pokud zajišťují tyto pohledávky (viz článek Odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění závazku , uveřejněný v publikaci Právo a podnikání, autora Stanislava Plívy, číslo 10, str. 14, rok 1997). Je proto zcela evidentní, že obhajoba obviněných v této části nemá opodstatnění a nemohla ovlivnit správné posouzení jejich snahy odstranit zajištění zástavním právem ve prospěch jejich původního věřitele odkazem na odstoupení věřitele od úvěrové smlouvy v rozhodné době.

Dalším argumentem pro opakovanou žádost o výmaz zástavního práva se stal tvrzený zánik pohledávky IPB, a. s., v důsledku zmiňovaného započtení. Podle dovolatelů již nadále neexistoval závazek, jehož splnění by mělo zástavní právo k nemovitostem zajišťovat, a proto se domáhali zrušení zástavy (viz č. l. 434, 435). Katastrální úřad Praha-město návrhům obviněných nevyhověl, vyzval je k předložení listiny, na jejímž základě by bylo možné provést výmaz zástavního práva (viz č. l. 172), čímž měl na mysli ohlášení doložené potvrzením o zániku zástavního práva vydané zástavním věřitelem ve smyslu ustanovení § 36 odst. 5 písm. b), odst. 7 vyhlášky č. 190/1996 Sb., Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 19. června 1996, kterou se prováděl zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění vyhlášky č. 179/1998 Sb. (srov. právní stanovisko Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, č. l. 688). Obvinění však nemohli požadovanou listinu přiložit, neboť zánik zástavního práva dovozovali pouze z provedeného započtení, jež však nemělo povahu listiny, s níž zákon spojoval možnost výmazu zástavního práva, tj. takové, která by věrohodně svědčila o zániku smluveného zajištění.

Z uvedeného je patrno, že obvinění se pokoušeli dosáhnout výmazu zástavního práva váznoucího na jejich nemovitostech, aby tak s nimi mohli disponovat bez omezení, s nimiž je existence zástavy spojena, a to již před jednostranným započtením fiktivní pohledávky za IPB, a. s., proti pohledávce IPB, a. s., za obviněnými, resp. Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o. Nejvyšší soud je navíc toho názoru, že právě následné provedení započtení mělo zdůraznit oprávněnost snahy obviněných zbavit dotčené nemovitosti zajištění ve prospěch úvěrového věřitele. Vytvoření pohledávky vůči tomuto věřiteli, která umožnila obviněným provést započtení, se tak stalo určitým přípravným jednáním k dosažení pravého cíle, jímž byl nejen zánik závazku vůči bývalé IPB, a. s., ale především odstranění zajištění v podobě zástav na předmětných nemovitostech. Výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí by sám o sobě nevedl ke změně vlastnictví, obvinění totiž nadále zůstali vlastníky dotčených nemovitostí. Prodej podniku (i kdyby smlouvy byly platné) neznamenal přechod vlastnictví k nemovitostem, neboť nedošlo k vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího podniku Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o. (Srov. § 483 odst. 3 obchodního zákoníku v tehdy platném znění.) Obvinění jako fyzické osoby se zbavili svého dluhu vůči bance, ale nemovitosti si ponechali. Dále to byli oni, kdo disponoval majetkem, z něhož by věřitel mohl dosáhnout uspokojení, ale rozhodně by se výmaz výrazně dotkl faktického postavení věřitele. Po odstranění zajištění v podobě zástav k nemovitostem by totiž ztratil své do té doby výsadní postavení zástavního věřitele a ocitl by se tak v horší pozici, výrazně by se tak ztížila jeho možnost dosáhnout uspokojení svých pohledávek z výtěžku prodeje předmětu zajištění.

Z těchto důvodů je nutné považovat snahu obviněných dosáhnout odbřemenění dotčených nemovitostí od zástavního práva ve prospěch bývalé IPB, a. s., za součást jejich snahy vyhnout se plnění z úvěrových smluv a poškodit věřitele, kterému by znemožnili uspokojit se prodejem zastavených nemovitostí. Proto mají úkony spočívající v podávání návrhů na výmaz zástavního práva, byť byly činěné prostřednictvím právního zástupce obviněných, avšak vyjadřovaly jejich vlastní vůli, své místo ve výčtu rozhodných skutkových okolností, jež v souhrnu naplnily znaky trestného činu poškozování věřitele, resp. jeho pokusu.

Pokud jde o výhrady dovolatelů týkající se škody, jež měla být protiprávním jednáním obviněných způsobena, týkaly se především jejího vyjádření v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku a podle přesvědčení dovolatelů nelze její existenci dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Za nedostatečné označili dovolatelé vyjádření výše škody pouze peněžní částkou a výhrady uplatnili i proti neúplnému objasnění okolností, jež měly vést ke způsobení škody velkého rozsahu. Vytýkaných nedostatků a vysvětlení odpovídajících skutečností v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně si všiml také soud druhého stupně, který se je pokusil zhojit (srov. str. 7 8 dovoláními napadeného usnesení městského soudu), avšak nenapravil je případným novým rozhodnutím o vině obviněných. Proto musel Nejvyšší soud vyhovět dovolání obou obviněných, jež shledal v této části důvodným, a zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze včetně obsahově navazujících výroků.

V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na judikované právní názory k otázce škody jako kvalifikačního znaku přísnějších trestních sazeb u trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zák. (značné škody nebo škody velkého rozsahu podle hledisek § 89 odst. 11 tr. zák.). Podle soudního výkladu představuje škodu zejména hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, jestliže by pachatel nejednal způsobem předvídaným v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006, uveřejněné pod č. T 957 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 32/2007). Způsobená škoda se však rovná výši zmařené pohledávky jen tehdy, pokud je hodnota majetku dlužníka, s nímž disponoval, stejná nebo vyšší než hodnota dané pohledávky (srov. č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je možné navíc upozornit na skutečnost, že před započtením vzájemných pohledávek nejprve museli obvinění vytvořit fiktivní pohledávku vůči bývalé IPB, a. s., která by odpovídala výši dlužné částky z úvěrových smluv, ale rovněž si nárokovali zaplacení jistiny ve výši 49.107.908,71 Kč, která měla představovat rozdíl mezi fiktivní pohledávkou Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., za IPB., a. s., a skutečnou pohledávkou IPB, a. s. Vzhledem k tomu, že obvinění předstírali existenci závazku IPB, a. s., přesahujícího jejich vlastní závazky z podnikání (převedené na Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o.), podle soudního výkladu bude škodu způsobenou trestným činem poškozování věřitele ve smyslu ustanovení § 256 odst. 3, resp. odst. 4 tr. zák. představovat hodnota zmařené pohledávky věřitele. S ohledem na to, že ke způsobení škody nakonec nedošlo, jedná se o škodu, k jejímuž vzniku jednání dovolatelů bezprostředně směřovalo.

Je možné přisvědčit dovolatelům, že formulace skutku ve výroku o vině rozsudku obvodního soudu není zcela přehledná. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutková zjištění popsána poměrně obšírně a obsahují mj. i okolnosti, jež nejsou významné pro naplnění zákonných znaků příslušné skutkové podstaty. Samotný souhrn zjištěných faktů nevyznívá natolik srozumitelně, aby bylo zřejmé, které skutečnosti tvoří skutkový podklad pro odsouzení a jaké jsou vzájemné souvislosti. Pokud tzv. skutková věta zahrnuje smlouvy o prodeji podniků, je tím vyjádřena změna v osobě dlužníka ze smluv o úvěrech uzavřených s IPB, a. s., Nejvyšší soud k tomu nemá žádné výhrady. Uzavření smluv o převodu podniků oběma obviněnými však netvoří podstatu pokusu trestného činu, což by mohlo vyplývat z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, a do určité míry i z odůvodnění rozsudku obvodního soudu na str. 15. Tomuto soudu lze oprávněně vytknout, že v rámci odůvodnění odsuzujícího výroku a především ve vztahu k právnímu posouzení skutku se omezil na velice stručné argumenty, jež nevyznívají přesvědčivě a neodpovídají ani zákonným požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Své úvahy, jimiž byl veden při hodnocení jednotlivých důkazů a při právní kvalifikaci skutku, totiž soud prvního stupně nevyjádřil způsobem, který by umožňoval zřetelně rozlišit konkrétní skutková zjištění a jejich podřazení jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, resp. jeho pokusu. Zdůvodnění škodlivého následku, tj. příčinu jeho vzniku a výši, pak rozsudek tohoto soudu neobsahuje vůbec.

Odvolací soud si byl vědom uvedených nedostatků rozsudku napadeného odvoláními obou obviněných a snažil se je napravit, aniž by však rozsudek zrušil a pouze v rámci odůvodnění svého usnesení se věnoval především otázce škody. Učinil tak ale rovněž ne zcela přesvědčivým způsobem, kdy víceméně správně zdůraznil pro možnost vzniku škody nejvýznamnější skutkovou okolnost, a to provedení započtení a vytvoření jemu předcházející fiktivní pohledávky vůči bývalé IPB, a. s., ale jeho úvahy nevyznívají v natolik jasný závěr, aby nemohly vzbudit pochybnosti zejména k určení škodlivého následku v příčinné souvislosti s předcházejícím jednáním obviněných i označení jeho výše alespoň v nejnižší prokázané míře. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že argumenty dovolatelů, jimiž zpochybňovali postup IPB, a. s., pokud banka sama převáděla peněžní prostředky z účtu obviněné na úhradu úvěru, nemají oporu ve skutkových zjištěních. Na č. l. 200 a násl. trestního spisu se nachází znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Jiřím Peňásem, který se mj. zabýval i oprávněností věřitele čerpat na splácení úvěru z běžného účtu manželky dlužníka, která podepsala úvěrovou smlouvu a ke splácení dala souhlas. Na str. 12 posudku je konstatováno, že prostředky poskytnuté z úvěrů J. H. byly z rozhodující části na základě příkazů Ing. V. H. převedeny z běžného účtu J. H. na termínované vklady na jméno Ing. V. H.; po vypršení termínu těchto vkladů pak byla podle smlouvy o jejich zřízení celá částka zůstatku převedena na běžný účet Ing. V. H. Znalec tedy dospěl k závěru, že IPB, a. s., postupovala zcela odůvodněně, pokud použila prostředky z termínovaných vkladů, převedených na běžný účet dlužníka, na úhradu splatných částí úvěrů, protože IPB, a. s., znala původ těchto peněz a jednala v souladu s tehdy platnými úvěrovými podmínkami jako součástmi všech smluv o úvěrech. Úkonům banky nebránilo ani to, který z manželů příslušnou úvěrovou smlouvu podepsal, neboť se jednalo o společný majetek obou manželů, kteří vzájemně ručili za závazky z přijatých úvěrů, když v rozhodné době neměli rozdělené bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Nakonec i ve smlouvě o úvěru č. . založené v trestním spise na č. l. 416 423 včetně jejího dodatku je výslovně označen termínovaný vklad ve výši 6.200.000,- Kč jako jeden ze zajišťovacích prostředků. Stejný názor vyjádřil i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 13 Co 341/2004. Tento soud v rámci odvolacího řízení potvrdil jako správný názor vyslovený již soudem prvního stupně, že námitky žalobce (společnost Nakladatelství H+H, s. r. o.), že žalovaná Československá obchodní banka, a. s. (právní nástupce bývalé IPB, a. s.), disponovala s peněžními prostředky z termínovaných vkladů manželů H. neoprávněně, nejsou důvodné. Mj. i tímto rozsudkem tak bylo deklarováno oprávnění původního věřitele IPB, a. s., převést finanční prostředky z běžného účtu obviněných ve svůj prospěch a to z důvodu nesplácení poskytnutých úvěrů. Nejen z tohoto důvodu je nutné posuzovat následné vytvoření pohledávek obviněnými vůči svému původnímu věřiteli za neoprávněné a založené pouze na vlastní představě obviněných bez jakéhokoli reálného podkladu.

Přestože část dovolacích argumentů týkajících se možnosti vzniku škody, tj. škodlivého následku resp. účinku jako jednoho ze znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, nebylo možné akceptovat, vyhověl Nejvyšší soud návrhu dovolání, a zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž nedošlo k napravení vady týkající se náležitého označení důvodu i výše škody, k níž směřovalo protiprávní jednání obou obviněných. Samotný výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje ve svém závěru zřejmé vyjádření škody tak, že ji tvoří nesplacené pohledávky jak obou obviněných, tak navíc samotné Ing. V. H. vůči společnosti Creatis, a. s. Městský soud v Praze ve svém usnesení na str. 7 a především 8 se snažil objasnit okolnosti vzniku škodlivého následku, resp. pokusu o něj, přičemž nejprve vysvětlil, že poškozený vyčíslil své pohledávky vůči oběma obviněným v podstatě tak, jak je citováno ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Podkladem pro určení vzniku škody se pro odvolací soud stalo započtení pohledávek, neboť při vyčíslování výše vzájemných finančních vztahů mezi obviněnými a bývalou IPB, a. s., došlo k zápočtu fiktivní pohledávky obviněných proti dluhu z nesplacených úvěrů a ještě k vytvoření další fiktivní pohledávky obviněných vůči jejich bývalému věřiteli tak, že se z původního dlužníka, resp. dlužníků, stali věřitelé (resp. věřitel Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o.) v rozsahu částky 49.107.908,71 Kč. Odvolací soud však zcela pominul jím v úvodu citovaný právní názor ohledně určení výše škody u předmětného trestného činu (viz č. 36/2007 Sb. rozh. tr.), podle něhož škoda odpovídá výši zmařené pohledávky pouze za té podmínky, že hodnota majetku, který mohl být použit pro uspokojení věřitele, pokud by dlužník nejednal protiprávním způsobem, je stejná nebo vyšší než samotná pohledávka. Naplněním tohoto soudní praxí akceptovaného výkladu důvodu vzniku a stanovení výše škody u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zák. se Městský soud v Praze nezabýval a v zásadě přijal jako správný způsob, jakým k naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty dospěl soud prvního stupně. (Pro úplnost jen Nejvyšší soud připomíná, že podle nové právní úpravy provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., je již v základní skutkové podstatě trestného činu poškození věřitele podle § 222 vyžadováno způsobení škody nikoli malé na cizím majetku.) Tímto vadným způsobem soud postupoval, aniž by vytvořil dostatečný skutkový základ pro závěr o tom, v jakém rozsahu obvinění zmařili uspokojení pohledávek věřitele, resp. měli v úmyslu tak učinit, a to alespoň v nejnižší možné (resp. zjistitelné) výši. Z tohoto důvodu nemohlo napadené usnesení Městského soudu v Praze obstát.

Nejvyšší soud se dále vypořádá i s námitkami, které by samy o sobě nemohly vést k zásahu do pravomocně skončeného trestního řízení, a které posoudil jako nedůvodné.

Nesprávné právní posouzení spatřovali dovolatelé v porušení zásady zákazu změny k horšímu. Za vadný označili procesní postup Městského soudu v Praze, který k odvolání, jež podali výlučně oba obvinění zrušil rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 9 To 28/2008, odsuzující rozsudek obvodního soudu, a to mj. z důvodů, které ve svých řádných opravných prostředcích neuplatnili. Na podporu svých tvrzení citovali dovolatelé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 4 Tz 174/99 (publikované v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 1, str. 23, vydávaného Nejvyšším soudem České republiky, 2000, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, publikovaný pod č. 88, svazek 41, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Nejvyšší soud zjistil, že soudy zásadu zákazu reformationis in peius nepřekročily a na trestní věc obviněných citovaná rozhodnutí nedopadají.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo vydáno v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného proti usnesení odvolacího soudu, který v rámci odvolacího řízení konanému proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích zjistil, že podle § 17 tr. ř. je k projednání a rozhodnutí věci věcně příslušný krajský soud. Po zrušení napadeného rozsudku byla věc také tomuto soudu postoupena, aby ji znovu projednal a rozhodl. Tento postup vytýkal ministr spravedlnosti s argumentem, že jím byla porušena zásada zákazu reformationis in peius. Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona citovaným usnesením zamítl s odůvodněním, že uvedená zásada trestního řízení se vztahuje výlučně k výsledku řízení, tj. k rozhodnutí, a nikoli k samotnému řízení. Porušení zákona tvrzené v mimořádném opravném prostředku, tak Nejvyšší soud neshledal. Co se týká zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu, jedná se o nález vydaný ve věci, kde odvolací soud projednávající odvolání podané jen obviněným vyslovil zrušení rozsudku soudu prvního stupně a sám rozhodl, přičemž nově formuloval skutkovou větu tak, že z původního pokusu trestného činu ublížení na zdraví v podstatě učinil dokonaný trestný čin. Právní kvalifikace sice zůstala nezměněna, odvolací soud pouze doplnil do skutkové věty vznik závažnějšího následku na zdraví poškozeného. Konkrétně se jednalo o zjištění, že zranění v obličejové části vedla ke vzniku krevního výronu pod tvrdou plenou mozkovou, který obviněného přímo ohrožoval na životě. Doplnění skutkové věty o závažnější následek, jehož příčina nebyla ani bezpečně zjištěna, neboť odvolací soud svůj závěr nepodložil důkazy, však shledal Ústavní soud v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu. Taková situace však ve věci obviněných Ing. V. H. a J. H. nenastala. Pokud je v citovaném nálezu Ústavního soudu (stejně jako v usnesení vydaném Ústavním soudem v předmětné trestné věci pod sp. zn. II. ÚS 54/07, ze dne 24. 1. 2007) poukázáno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, je vhodné připomenout, že v posledně citované věci směřovala stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zrušil na podkladě odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k došetření státnímu zástupci ke konání společného řízení o všech útocích (tj. současně o jiných, než o nichž bylo původně v řízeno rozhodnuto) pokračujícího trestného činu, a to z obavy, aby nevytvořil překážku věci rozhodnuté. Nejvyšší soud vyhověl námitkám stěžovatele s tím, že skutečně by takovým postupem mohlo dojít k porušení zásady zákazu změny k horšímu. Za takovou změnu je nutné od novely trestního zákona provedené zákonem č. 292/2003 Sb. považovat jakoukoli změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se jej dotýká. V případném řízení o více útocích pokračujícího trestného činu než v řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, by tak došlo ke zhoršení postavení obviněného a k porušení zákazu zakotveného v ustanoveních §§ 260 a 264 odst. 2 tr. ř. I ze stručného vyjádření obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že se jedná o zcela odlišnou procesní situaci, než která je předmětem posuzovaného trestního stíhání a jež nastala ve věci obviněných Ing. V. H. a J. H.

Na tomto místě Nejvyšší soud ve stručnosti shrne procesní průběh celé věci. Nejprve byl skutek zahrnující sjednání úvěrových smluv obviněnými a bývalou IPB, a. s., jakož i postupně podávané návrhy na výmaz zástavního práva v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 4. 2002 (č. l. 1) a obžalobě ze dne 18. 4. 2003 (č. l. 666) kvalifikován jako pokus trestného činu poškozování cizích práv podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2004 (č. l. 806) byli obvinění obžaloby zproštěni. Tento zprošťující rozsudek napadl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvoláním (č. l. 818), z jehož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2004 (č. l. 825) zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 4. 2004 a věc vrátil státnímu zástupci k došetření, přičemž upozornil na možnost stíhat obviněné pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., neboť se pokusili převést ze svého majetku na společnost s ručením omezeným nemovitosti, které zajišťovaly jejich pohledávky, dále dovodil úmysl zabránit realizaci prodejem zástavy z nesmyslného zápočtu pohledávek a celé trestné jednání podle městského soudu vrcholilo pokusem docílit výmazu zástavního práva. Po tomto zrušení zprošťujícího rozsudku obvodního soudu učiněnému na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných bylo usnesením ze dne 4. 11. 2004 (č. l. 891) podruhé zahájeno trestní stíhání obviněných manželů H., tentokrát pro skutek spočívající v uzavření dvou smluv o prodeji podniku a podání návrhu na výmaz zástavního práva, v němž byl spatřován pokus trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Na změnu právní kvalifikace byli obvinění upozorněni přípisem ze dne 5. 11. 2004 (č. l. 894). Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 12. 2004 zrušil státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 svým usnesením ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 1 Zt 258/2002. Státní zástupce vyslovil nesprávný právní názor, podle něhož je nutné ve věci obviněných rozdělit jejich jednotlivá jednání a považovat je za dílčí útoky pokračujícího trestného činu poškozování věřitele (zcela v rozporu se zákonem i smyslem si totiž vyložil usnesení Městského soudu v Praze, který označil návrhy na výmaz zástavního práva za dílčí jednání s pojmem dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř.), aniž by státní zástupce jakkoli blíže vysvětlil své úvahy a jasně označil ty skutkové okolnosti, jichž se jeho rozhodnutí týká, rozhodl, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněných je vadné, neboť kromě podání návrhů na výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí jsou další dílčí útoky trestného činu promlčeny. Závěrem však tento státní zástupce dal pokyn policejnímu orgánu pokračovat v řízení v intencích rozhodnutí Městského soudu v Praze v rámci skutku popsaného v prvním usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. č. l. 903,4 trestního spisu). V pořadí druhá obžaloba ze dne 31. 3. 2005 (č. l. 1126) popisovala protiprávní jednání v podstatě tak, že obvinění podali postupně tři návrhy na výmaz zástavního práva k označeným nemovitostem, jež bylo zřízeno k zajištění úvěrových smluv, v úmyslu dosáhnout volné dispozice s nemovitostmi, aby znemožnili uspokojení poškozené společnosti, neboť nespláceli úvěry. Kvalifikován byl tento skutek jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. O obžalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 11. 2005 tak, že obviněné uznal vinnými ve smyslu obžaloby (č. l. 1241). Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2006 (č. l. 1318) k odvolání obviněných zrušil odsuzující rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 11. 2005 a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Městský soud vyslovil názor, že státní zástupce pochybil, pokud usnesením ze dne 13. 12. 2004 zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 11. 2004 z důvodu promlčení pokračujícího deliktu, neboť o pokračování se nejednalo, návrhy na výmaz zástav byly až finální částí celého jednoho skutku, přičemž návrhy samy o sobě nemohou být trestně postižitelné. Poté bylo potřetí zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 31. 8. 2006 (č. l. 1327), a to pro skutek, v němž byly výslovně vyjmenovány smlouvy o prodeji podniku i oznámení o zápočtu, jeho právní kvalifikace zůstala nezměněna. Následně byla v listopadu 2006 podána nová obžaloba na obviněné pro pokus trestného činu poškozování věřitele, kde byl skutek doplněn ještě o návrhy na výmaz zástavního práva (č. l. 1354), na jejímž podkladě byl obvodním soudem vynesen odsuzující rozsudek ze dne 30. 11. 2009, jak je uvedeno v úvodu tohoto rozhodnutí o dovoláních obviněných Ing. V. H. a J. H..

Ze stručného přehledu procesního vývoje vyplývá, že posuzovaná trestní věc se výrazně odlišuje od dovolateli zmíněných případů řešených Ústavním soudem a Nejvyšším soudem v citovaných rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 670/05, resp. 4 Tz 174/99. V daném případě Nejvyšší soud nezjistil, že by některé okolnosti, o něž byl rozšířen samotný popis ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně z 30. 11. 2009, tj. označení smluv o prodeji podniku a citace listiny, jíž byl věřitel seznámen se započtením vzájemných pohledávek, neměly oporu v provedeném dokazování. Tyto dvě skutečnosti byly orgánům činným v trestním řízení známy již v počátcích trestního řízení, a tudíž i v době po vydání prvního odsuzujícího rozsudku v dané věci, který je z hlediska respektování zásady zákazu reformationis in peius zásadním mezníkem, k němuž je nutné přihlížet. Uvedená jednání či úkony obviněných byly na podkladě rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 8. 2005, který rozhodoval z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, zmíněny již v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 11. 2004. Odvolací soud je ve svém prvním rozhodnutí v podstatě správně hodnotil jako významné pro právní posouzení věci a rovněž určil dosud zjištěnému skutku odpovídající právní kvalifikaci (§ 8 odst. 1 tr. zák. a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.).

Nejvyšší soud proto při zkoumání otázky, zda došlo v dané věci k porušení zásady zákazu změny k horšímu (§§ 259 odst. 4, 5 tr. ř. a § 264 odst. 2 tr. ř.) dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Jak již bylo zmíněno, jsou v popisu skutkových zjištění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 11. 2005, sp. zn. 6 T 54/2005, zahrnuty všechny podstatné skutkové okolnosti, které jsou významné pro jeho právní kvalifikaci, která je rovněž správná. V následujícím řízení, kdy bylo o vině obviněných rozhodováno znovu rozsudkem soudu prvního stupně citovaném v úvodu tohoto usnesení, jenž předcházel usnesení napadenému dovoláními, nedošlo k výraznému posunu skutkových okolností (smlouvy o prodeji podniku a listina o zápočtu pohledávek), který by zhoršil postavení obviněných. Pokud jde o uzavření smluv o prodeji podniku obviněnými, bylo již zdůrazněno, že z hlediska trestnosti neměly prakticky žádný význam (jaký jim snad přikládal Městský soud v Praze), a mohou pouze dokumentovat změnu, k níž došlo v osobách dlužníků, i když rovněž pouze formálně, neboť smlouvy byly opakovaně (dokonce i Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1221/2000) označeny za neplatné. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož pokusem byli obvinění uznáni vinnými, měl zásadní význam fakt započtení vzájemných pohledávek mezi bývalou IPB, a. s., a obviněnými, resp. společností Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., a jemu předcházející vytvoření fiktivní pohledávky obviněných vůči bývalé IPB, a. s. Přestože nebyl v rozhodujícím popisu skutkových zjištění (rozsudek obvodního soudu z 10. 11. 2005) tento úkon výslovně označen, byl jeho obsah a smysl v podstatě zahrnut v návrzích na provedení výmazu zástavního práva na předmětných nemovitostech. Již bylo uvedeno, že v podáních Katastrálnímu úřadu Praha-město učiněných ve dnech 21. 11. 1998 a 17. 7. 1999, sama obviněná odůvodňovala návrh na výmaz zástavního práva zánikem závazků vůči bývalé IPB, a. s., k němuž mělo dojít právě v důsledku započtení vzájemných pohledávek.

Byť se tak při vzájemném porovnání mohou popisy skutkových zjištění z výroků rozsudků soudu prvního stupně z 10. 11. 2005 a z 30. 11. 2009 jevit jako odlišné, při zkoumání obsahu popisovaných okolností je evidentní, že již v prvním z nich jsou uvedeny v podstatě všechny zásadní skutečnosti, jež se mohly stát a také staly podkladem pro rozhodnutí o vině obou obviněných. Jsou v něm zmíněny smlouvy o úvěrech, jimiž byl založen závazkový vztah mezi obviněnými a bývalou IPB, a. s., existence zástavního práva na označených nemovitostech, úmysl zmařit uspokojení těchto pohledávek a to formou podání návrhů na výmaz zástavního práva včetně těch, v nichž sama obviněná argumentovala započtením vzájemných pohledávek. Posledním odsuzujícím rozsudkem ani následným usnesením odvolacího soudu tak nebylo zhoršeno postavení obviněných v předmětné trestní věci. Konečně ani další z kritérií významných pro posouzení, zda byl změněn rozsudek v neprospěch obviněných, kterým je uložený trest, nevypovídá o tom, že by se tak stalo. Stejně jako rozsudkem ze dne 10. 11. 2005 i posledním odsuzujícím rozsudkem ze dne 30. 11. 2009 byl obviněné Ing. V. H. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu v trvání pěti roků a obviněný J. H. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Postupem soudů tak byla zachována zásada zákazu změny k horšímu a to v souladu se soudní praxí, jež nevylučuje možnost úpravy v popisu skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty toho trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným (srov. např. č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.)

Uvedené okolnosti rovněž svědčí o tom, že v předmětné věci, i přes změnu části skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině vyjmenovaných odsuzujících rozsudků, bylo respektováno procesní pravidlo zachování totožnosti skutku. Přestože zejména popisované způsoby spáchání činu se nekryjí ve všech okolnostech, kdy některé z nich jsou více akcentovány a jiné pouze zmíněny dokonce okrajově, je zřejmá jejich shoda v souvislostech tak, aby zahrnovala jak jednání tak následek zahrnutý zaviněním. Smyslem obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. ř.) je totiž zachování podstaty skutku, nikoli úplná shoda mezi skutkem, pro který byla na obviněného podána obžaloba (zahájeno trestní stíhání) a pro který byl odsouzen. Totožnost skutku soudní praxe považuje za zachovanou, jestliže je shoda v jednání nebo shoda v následku, a to dokonce i shoda částečná (srov. č. 1/1996.I. Sb. rozh. tr.). Uvedená procesní zásada je proto respektována i v těch případech, kdy v průběhu trestního řízení dojde k posunu v některých skutkových okolnostech, avšak zůstane zachována alespoň část jednání pachatele nebo jen část následku (srov. dále č. 64/1973 a č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Není proto třeba, aby jednání nebo následek byly ve výroku o vině popsány se všemi skutkovými okolnostmi zcela shodně, a pokud takové okolnosti vyjadřují jen zavinění, nejsou z hlediska zachování totožnosti skutku významné vůbec. Nakonec je třeba připomenout, že právě s ohledem na probíhající dokazování v řízení před soudem není výjimkou určitý posun ve skutkových zjištěních oproti přípravnému řízení, který reflektuje výsledky prováděných důkazů. Přestože v předmětné trestní věci představovaly změny v popisu skutku, ohledně něhož bylo trestní řízení vedeno, spíše vývoj a posuny v okolnostech, které se jevily soudům významné z hlediska právního posouzení skutku, zůstala jeho podstata zachována a to jak v části jednání obou obviněných tak v následku, který měli v úmyslu způsobit (trestný čin nebyl dokonán). V tomto směru tedy Nejvyšší soud nezjistil vytýkané pochybení.

Také další z uplatněných dovolacích námitek shledal Nejvyšší soud nedůvodnou. V předmětné trestní věci nedošlo k promlčení trestního stíhání a jeho konání proti obviněným nebylo proto nepřípustné, jak se oba dovolatelé domáhali prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Shodnou námitku řešil opakovaně již Městský soud v Praze, a to v rámci řízení o odvoláních obviněných podaných jednak proti rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 11. 2005, jakož i proti následujícímu rozsudku ze dne 30. 11. 2009. V rámci svých argumentů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, mj. městský soud také vysvětlil, proč shledal usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 vadným. I Nejvyšší soud se již k vadám tohoto rozhodnutí státního zástupce, jímž bylo zrušeno druhé ve věci vydané usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných, vyjádřil, a není proto nutné připomínky znovu opakovat. Správná byla zejména úvaha městského soudu v tom smyslu, že na činnost obviněných je třeba nahlížet v celém komplexu jednotlivých kroků, které však netvoří dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nýbrž teprve jejich souhrn vytvořil stav, který odpovídá jednotlivým znakům pokusu trestného činu poškozování věřitele, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Ze všech zjištěných skutečností i tzv. skutkové věty jednoznačně vyplývají souvislosti mezi smlouvami o úvěru, z nichž vzniklý závazek byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem, tohoto zatížení svého majetku se obvinění, kteří nespláceli jim poskytnuté úvěry, chtěli evidentně zbavit. Své závazky jako fyzické osoby převedli spolu s pohledávkami souvisejícími s jejich podnikáním na společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o. (byť z pohledu obchodního práva neplatně), v níž působili jako jediní dva jednatelé a společníci, čímž chtěli dosáhnout změny v postavení dlužníka v závazkovém vztahu s věřitelem IPB, a. s. Nadále však zůstali pouze oni sami vlastníky všech nemovitostí, které byly zatíženy zástavním právem. Nejprve podali návrh na výmaz zástavního práva s odůvodněním, že původní věřitel IPB, a. s., odstoupil od smluv o úvěru, a v dalších dvou návrzích podpořili svůj požadavek vymazat zajištění o argument zániku závazku v důsledku započtení neexistující pohledávky oproti pohledávce z úvěrů. Vlastní pohledávku za IPB, a. s. (resp. pohledávku společnosti Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o.), však pouze předstírali právě za tím účelem, aby vyvolali mylnou představu o splnění svého reálného závazku vůči IPB, a. s.

Dovolací soud je toho názoru, že pouze takto ucelený pohled na uvedený skutek dává jasnou představu o veškerých vazbách a souvislostech, z nichž je třeba vycházet při právním posouzení věci, třebaže některé části jednání samy o sobě nelze považovat za protiprávní, jak správně ve svých dovoláních obvinění tvrdí. Promlčecí lhůta počala běžet od posledního úkonu, kterým bylo podání návrhu na výmaz zástavního práva ze dne 16. 7. 1999, její běh byl pak přerušen doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dne 2. 5. 2002 obviněným, jak správně konstatoval již soud druhého stupně. S ohledem na délku promlčecí doby, jež činí pět let /§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák./, nemohlo dojít k zániku trestnosti činu a trestní stíhání obviněných bylo proto přípustné.

Vzhledem k tomu, že na vady, zjištěné v dovolacím řízení, v podstatě upozornili oba obvinění již ve svých řádných opravných prostředcích, a odvolací soud je řádným způsobem neodstranil, musel Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit jen napadené usnesení Městského soudu v Praze včetně obsahově navazujících rozhodnutí, jež ztratila zrušením svůj podklad (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Podle § 265i odst. 1 tr. ř. pak byla věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Městský soud v Praze jako soud odvolací tak opětovně projedná věc obviněných Ing. V. H. a J. H. na podkladě jejich odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nejprve bude nutné, aby soud vyřešil otázku důvodu vzniku škody tak, aby byla respektována citovaná platná judikatura a poté teprve bude možné stanovit výši způsobené škody pro určení správné právní kvalifikace skutku, a to alespoň v nejnižší možné částce, k níž protiprávní jednání obviněných směřovalo. Pokud bude za tímto účelem nutné doplnit dokazování, zváží odvolací soud, zda je provede sám, či zda rozhodne o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu. V rámci vydání nového rozhodnutí ve věci bude potřebné věnovat náležitou pozornost popisu zjištěných skutkových okolností a formulovat je tak, aby bylo patrno, které z nich naplňují jednotlivé formální znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele a které pouze dotváří celkový kontext jednotlivých na sebe však navazujících úkonů. Součástí nového popisu skutku musí pak být i okolnosti vyjadřující důvod vzniku a označení výše škodlivého následku, resp. účinku v souladu s užitou právní kvalifikací. Rovněž právní posouzení (tj. včetně právní věty) bude třeba zvážit a podřadit skutková zjištění odpovídající alternativě skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Povinností soudu, který bude opětovně rozhodovat o vině obviněných, bude také své právní závěry náležitě odůvodnit, a to s přihlédnutím k uznávaným právním názorům zastávaným soudní praxí, jak shora naznačil dovolací soud. Nejvyšší soud současně upozorňuje na potřebu opravit v novém výroku o vině nesprávné označení první z nemovitostí, jež se staly předmětem zajištění v rámci poskytovaných úvěrů, kdy se jedná o dům čp. .., na stavební parcele č. , v katastrálním území H. na listu vlastnictví č. (nikoli tedy dům čp. .).

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. ř. jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě obou podaných dovoláních nebylo možné odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o nich rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o výhrady dovolatelů, jimiž vytýkali soudům akceptování obchodní společnosti Alia Trade, s. r. o., jako poškozeného v daném trestním řízení, je možné podotknout, že uvedená otázka nemůže být předmětem dovolacích námitek, neboť nevytýká vadu v hmotně právním posouzení skutku, ani v jiném hmotně právním posouzení. Změna v osobě poškozeného v průběhu trestního řízení totiž není sama o sobě vyloučena žádným z ustanovení trestního zákona, ani trestního řádu. Ve výroku odsuzujícího rozsudku označil soud prvního stupně za poškozenou bývalou bankovní společnost IPB, a. s., vůči níž a následně vůči jejímu právnímu nástupci Československé obchodní bance, a. s., směřovalo protiprávní jednání obou obviněných, tj. byl dostatečně a zřetelně identifikován ten subjekt, jemuž byla trestným činem v době jeho spáchání způsobena majetková škoda (§ 43 odst. 1 tr. ř.). Pokud v pozdější době došlo k přechodu pohledávek existujících z titulu škody způsobené trestným činem, je rovněž správné, pokud soud v odsuzujícím výroku označí toho, kdo je v době rozhodnutí oprávněn požadovat náhradu škody ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. Pokud jde o adhezní řízení, je důležité zmínit, že soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku nevyslovil povinnost obviněným nahradit způsobenou škodu ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř., ani nerozhodoval o odkázání společnosti Alia Trade, s. r. o., či jiného subjektu s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. S ohledem na způsob rozhodnutí dovolacího soudu pak není možné dále předjímat výsledek nového řízení ve věci, tj. ani případný postup ohledně náhrady škody. Pokud obvinění vytýkali svými námitkami v této části dovolání skutečnost, že společnost Alia Trade, s. r. o., poskytovala orgánům činným v trestním řízení listiny a dokumenty, jež se staly součástí trestního spisu a byly použity jako důkazy v dané věci, je třeba zdůraznit, trestní řád jasně stanoví, že ten, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, resp. ji na vyzvání těmto orgánům vydat (srov. § 78 odst. 1 tr. ř.). Nelze proto vytýkat jmenované společnosti, že poskytla součinnost orgánům činným v trestním řízení, a jim naopak vytýkat, že v trestním řízení využily takové listinné důkazy. V tomto směru je tedy dovolání obviněných nejen mimo okruh dovolacích důvodů, ale navíc Nejvyšší soud nemohl ani přiznat uvedeným námitkám opodstatnění.

Stejný charakter má i námitka obviněných, již zahrnuli pod dovolací důvod podle písm. k) § 265b odst. 1 tr. ř., a týkala se vyjádření účastenství obou obviněných na trestném činu. Nejvyšší soud pouze připomíná, že obvinění jsou stíháni (a dosud byli odsouzeni) jako spolupachatelé pokusu trestného činu ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a nikoli jako účastníci ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 tr. zák. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho pokyn nově formulovat skutková zjištění ve výroku o vině, není ani vhodné více k výtce obviněných uvádět, pouze je možné zdůraznit, že z dosud popsaných okolností byla zřejmá dohoda obviněných ve všech úkonech, jež tvoří znaky trestného činu a tento závěr odpovídá i obsahu dosud provedených důkazů. Nakonec ani sami dovolatelé blíže nekonkretizovali, čeho se svou výtkou domáhají a nenaznačili svou představu o této části popisu skutku, kterou by považovali za správnou.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka R o u š a l o v á