5 Tdo 1187/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1187/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným P. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 3 To 973/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 241/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 T 241/2000, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil společně s L. T. tím, že dne 7. 8. 2000 kolem 18.00 hodin v O., na ul. V. na parkovišti před restaurací A., v zištném úmyslu uchopil obviněný L. T. poškozeného L. P. pod krkem a požadoval po něm vydání finanční hotovosti ve výši 25.000,- Kč, přičemž následně oba obvinění odvezli osobním motorovým vozidlem jmenovaného do lesa, kde po něm pod pohrůžkou podpálení auta a domu a podřezání opětovně požadovali vydání finanční hotovosti, přičemž když přijeli zpět na parkoviště, odebrali L. P. osobní motorové vozidlo zn. VW JETTA v hodnotě 69.238,- Kč, SPZ OVU 65-42, náležející jeho matce D. P., kdy jmenovaný musel podepsat smlouvu, v níž se konstatovalo, že dluží obviněným finanční částku ve výši 25.000,- Kč a jako zástavu jim do zaplacení předává uvedené osobní motorové vozidlo. Za tento trestný čin byl obviněnému P. V. podle § 234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 3 To 973/2002, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný P. V. ve výroku o vině a výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad, dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel zpochybnil kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když přiléhavá podle jeho názoru měla být kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno zmocnění se cizí věci v úmyslu natrvalo poškozenému zamezit v dispozici s ní, tedy loupežný úmysl. Násilí bylo užito výhradně v úmyslu donutit poškozeného zaplatit dluh, přičemž vynucení podepsání smlouvy s poškozeným o uznání dluhu a předání vozidla do zástavy bylo prostředkem vydírání poškozeného. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil obviněný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že dovolací námitky odpovídají formálně uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti jsou důvodné. Ze skutkových okolností totiž podle jeho názoru nevyplývá, že obvinění v době používání násilí resp. výhružek násilí vůči poškozenému měli v úmyslu zmocnit se jeho vozidla resp. vozidla jeho matky, když násilí i výhružky směřovaly toliko k vydání peněz. V daném případě byl trestný čin loupeže dokonán momentem, kdy obvinění násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí nutili poškozeného k vydání peněz, soudy obou stupňů však vycházely ze skutečnosti, že obvinění se také vozidla zmocnili trestným činem loupeže. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a učinil tak v neveřejném zasedání.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a následně posoudit odůvodněnost podaného dovolání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná nalézacím a odvolacím soudem, bude východiskem pro posouzení existence vady odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především popis skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Ve svém mimořádném opravném prostředku se obviněný dovolával změny právní kvalifikace jeho jednání z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. na trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno zmocnění se cizí věci v úmyslu natrvalo poškozenému zamezit v dispozici s ní, tedy dle jeho názoru loupežný úmysl, když vynucení podepsání smlouvy s poškozeným o uznání dluhu a předání vozidla do zástavy bylo prostředkem vydírání poškozeného. Dovolací námitka nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného svým obsahem koresponduje deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud ji však shledal nedůvodnou, jak je vyloženo níže.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jednání naplňující skutkovou podstatu daného trestného činu musí vykazovat dovolatelem zpochybněné úmyslné směřování obviněného ve vztahu ke zmocnění se cizí věci. Podle rozsudku soudu I. stupně obviněný v daném případě jednal zaviněně ve formě přímého úmyslu, tedy chtěl způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.

Z hlediska posouzení relevantnosti námitky dovolatele zdůrazňující nedostatek úmyslu obviněných odebrat osobní vozidlo z trvalé dispozice poškozeného je třeba konstatovat, že podle názoru právní teorie i praxe (srov. např. č. 41/1967 Sb. rozh. tr.) je u trestného činu loupeže nerozhodné, zda úmysl pachatele směřoval k trvalé dispozici s cizí věcí, jíž se násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnil nebo chtěl zmocnit. Je také nerozhodné (srov. č. 51/1976/III Sb. rozh. tr.) zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, si takovou věc chtěl přivlastnit, zničit ji, převést na jiného nebo ji jen přechodně užívat. Tuto dovolací námitku proto považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.

Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného, jak je popsáno ve shora citované skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, když toto jednání kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Předně je třeba vzít v úvahu skutečnost, že skutek v daném případě probíhal v několika dílčích fázích tvořících podle tzv. skutkové věty ve svém souhrnu jeden trestný čin loupeže. Podle skutkových zjištění nejprve obviněný L. T. na parkovišti před restaurací A. uchopil poškozeného pod krkem a požadoval po něm vydání finanční hotovosti, následně oba obvinění poškozeného odvezli osobním motorovým vozidlem do lesa, kde po něm pod pohrůžkou podpálení auta a domu a podřezání opětovně požadovali vydání finanční hotovosti, jejich jednání poté pokračovalo opět na parkovišti, kde poškozenému odebrali osobní motorové vozidlo a přinutili jej podepsat smlouvu, ve které obviněný uznal dluh a stvrdil předání vozidla do zástavy obviněným. Vzhledem k takto zjištěnému skutkovému stavu lze učinit závěr, že znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byly v daném případě naplněny a trestný čin byl dokonán nejpozději v okamžiku ukončení jednání obviněných v lese, když pod pohrůžkou podpálení auta a domu a podřezání, tedy pohrůžkou bezprostředního násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák., požadovali po obviněném vydání finanční hotovosti. Skutečnost, zda jednání obviněných v dalším průběhu skutkového děje směřovalo k odebrání osobního vozidla z trvalé či pouze jen dočasné dispozice poškozeného již nemohla mít na jeho právní kvalifikaci vliv, jak je vysvětleno v předchozím odstavci, když je nepochybné, že výsledkem jednání obviněných bylo zmocnění se vozidla poškozeného, resp. vozidla jeho matky, tedy zmocnění se cizí věci ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, lze v dané trestní věci na podkladě zjištěného skutku jednoznačně dovodit, že obviněný P. V. proti jinému užil násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí, v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž nelze mít pochybnosti o formě zavinění dovolatele, když jednal v přímém úmyslu způsobit následek předvídaný ustanovením § 234 odst. 1 tr. zák. Podle výroku o vině v odsuzujícím rozsudku byl trestný čin loupeže dokonán nejpozději v situaci, kdy oba obvinění společně po předchozím fyzickém útoku ze strany obviněného L. T. na parkovišti, odvezli poškozeného do lesa, kde se dožadovali opětovně vydání finanční hotovosti na poškozeném, přičemž mu vyhrožovali podpálením auta, domu a podřezáním. Takto popsaná skutková zjištění vylučují dovolatelem navrhovanou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Jestliže totiž obvinění následně odvezli poškozeného zpět na parkoviště, kde jej donutili vydat jim osobní motorové vozidlo jeho matky včetně dokladů od vozidla pouze jako zástavu do doby vrácení údajného dluhu, jednalo se již jen o další fázi předchozího loupežného jednání, které ve svém celku jednoznačně vykazovalo zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Ostatně nutno dodat, že sám dovolatel kromě již zmíněného tvrzení ohledně svého úmyslu neponechat si v trvalé dispozici odňaté vozidlo, jiné právní námitky v dovolání neuplatnil.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání obviněného P. V. kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Stanovisko dovolatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová