5 Tdo 1181/2016
Datum rozhodnutí: 08.12.2016
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, § 23 tr. zákoníku



5 Tdo 1181/2016-88

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2016 o dovolání obviněného P. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 3 To 28/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 4 T 11/2011, uznal obviněného P. Č. a další spoluobviněné J. Ch., V. K., J. L., M. N., M. R. a D. T. vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněnému P. Č. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně městský soud rozhodl o trestech také u ostatních spoluobviněných a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání ve výroku specifikovaných věcí.

O odvolání obviněného P. Č. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 3 To 28/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl o vině obviněného zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což ho odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.

Soud druhého stupně odsoudil obviněného na podkladě skutkových zjištění (stručně uvedeno), že společně s dalšími již pravomocně odsouzenými spoluobviněnými jako členové organizované skupiny od 10. 7. 2006 do 30. 11. 2008 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob vytvořili řetězec obchodních vztahů, kdy společnost Property Praha, s. r. o., uzavřela smlouvy o zajištění televizní reklamy, případně o zajištění reklamní činnosti pro koncové zákazníky, poté zakázky účelově a ryze formálně převedla za srovnatelných finančních podmínek na společnosti Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o., a Euro Index, s. r. o., které nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost, a ve vytvořeném řetězci působily jen proto, aby jejich prostřednictvím docházelo k zatajení příjmů vzniklých enormním navýšením ceny za reklamu, jménem těchto nastrčených společností objednali realizaci zakázek u skutečných dodavatelů služeb za cenu, která byla mnohonásobně nižší než cena, již společnost Property Praha, s. r. o., účtovala koncovým zákazníkům, kteří tato zdanitelná plnění zohlednili ve svých daňových přiznáních a nárokovali u státu odpočet na dani z přidané hodnoty. Obvinění tím zkrátili český stát na dani z přidané hodnoty o celkem 28 119 171 Kč a na dani z příjmů právnických osob o celkem 22 683 870 Kč, přičemž obvinění P. Č. a D. T. jsou trestně odpovědní za celý rozsah zkrácení, zatímco obvinění M. N. jen do výše 23 389 697 Kč a M. R. jen do výše 8 213 671 Kč. V popisu skutku jsou pak přesně uvedeny jednotlivé zakázky a specifikována daňová přiznání obchodních společností Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. nebo Euro Index, s. r. o., v nichž obvinění uvedli smyšlené údaje a vykázali daňovou povinnost neodpovídající realizovaným zdanitelným plněním. Pokud jde o role jednotlivých obviněných, tak obviněný P. Č. se na trestné činnosti podílel zejména tím, že jako jednatel obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., uzavíral smlouvy s koncovými odběrateli reklamních služeb, podepisoval faktury, převáděl finanční prostředky z účtu této společnosti na účty společností Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. nebo Euro Index, s. r. o., a také řídil činnost dalších spoluobviněných, kteří jednali za tyto obchodní společnosti, včetně toho, že jim dával pokyny k hotovostním výběrům zaslaných finančních prostředků a k tomu, aby po určité době převedli nastrčené obchodní společnosti na tzv. bílé koně. Obviněná D. T. společně s obviněnou M. N. vedla účetnictví všech vyjmenovaných obchodních společností, vystavovala objednávky, prováděla hotovostní úhrady dodavateli služeb B. V. a zpracovávala daňová přiznání. Obviněná M. N. společně s obviněnou D. T. vedla účetnictví a zpracovávala daňová přiznání obchodních společností Property Praha, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o. Obviněný M. R. podle pokynů P. Č. na sebe převedl obchodní společnost Gabreta Bohemia, s. r. o., v hotovosti vybíral finanční prostředky zaslané na účet této společnosti, které předával obviněným P. Č. nebo D. T., podával za tento daňový subjekt daňová přiznání a poté svůj obchodní podíl a jednatelství převedl na A. K. jako tzv. bílého koně. Obhájce obviněného Mgr. Karel Anderle podal za obviněného proti rozsudku soudu druhého stupně v rozsahu jeho výroku o vině i o trestu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále obviněný podle svých slov nehledě na ustanovení § 265b tr. řádu podal mimořádný opravný prostředek z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech.

Dovolatel ve svém podání nejprve uvedl, že v napadeném rozhodnutí vrchního soudu spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé, podle jeho přesvědčení nebyla ničím prokázána jeho řídící role, existence obchodního řetězce firem realizujících fiktivní obchody. V dalších částech svého dovolání pak ještě nesouhlasil se závěry vyvozenými z lokalizace telefonních buněk (a totiž že se obvinění setkávali a předávali si peníze vybrané v hotovosti z účtů nastrčených společností). Na podporu svého názoru, že tato námitka spadá pod uplatněný dovolací důvod, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010.

Velice stroze obviněný brojil proti naplnění znaku pachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Uvedl, že pachatelem je ten, kdo podá daňové přiznání, a naznačil, že mohl být nanejvýše pomocníkem, návodcem nebo organizátorem, pokud měl připravovat falešné podklady pro daňová přiznání. Odkázal k tomu na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01.

Obviněný se kromě jiného domníval, že soud nedodržel zásadu volného hodnocení důkazů, neboť neakceptovat důkazní návrh obviněného lze pouze ze tří zákonných důvodů, aniž by však blíže specifikoval, o jaký konkrétní neprovedený důkaz se mělo jednat.

Dále se dovolatel ohradil proti svému odsouzení za situace, kdy soudy neměly k dispozici primární účetní doklady. Pouze účetnictví zajištěné z výpočetní techniky nemohlo podle jeho názoru dát základ pro úvahy soudů, a proto považoval jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná.

Délka trestního řízení, jež bylo zahájeno v roce 2008 a obvinění mu bylo sděleno dne 30. 8. 2010, je podle obviněného nepřiměřeně dlouhá stejně jako doba, která uplynula od spáchání skutku (téměř osm let). Zejména pak zdůraznil prodlevu v délce jednoho a tři čtvrtě roku mezi prvním a druhým rozhodnutím soudu prvního stupně (aniž by reflektoval, že mezi nimi rozhodoval ve věci ještě odvolací soud). Pokud soudy nepromítly délku řízení do výroku o trestu, porušily jeho právo na spravedlivý proces, k čemuž připojil odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 3300/2013 (zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací).

Závěrem obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a obžalovaného zprostil obžaloby , popř. aby zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce JUDr. Lumíra Crhy. Ten neshledal žádnou z námitek naplňující uplatněný dovolací důvod a výhrada extrémního nesouladu byla podle jeho názoru dovolatelem tvrzena pouze obecně bez bližšího zdůvodnění. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl mimořádný opravný prostředek obviněného P. Č. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny veškeré formální podmínky pro konání dovolacího řízení na podkladě dovolání obviněného. Při zkoumání obsahu dovolání pak shledal, že značná část jeho argumentů neodpovídá uplatněnému (ani jinému) dovolacímu důvodu, jen s velkou mírou tolerance lze připustit určitou hmotněprávní povahu výtce týkající se naplnění znaku pachatele. Nejvyšší soud ji však posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dopadá na ty případy, kdy napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávnosti v použití hmotného práva, jež nejčastěji spočívají v tom, že skutek je posouzen jako trestný čin, ačkoli se o žádný z trestných činů nejedná, nebo skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci posuzování, zda došlo v konkrétním případě k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí proto Nejvyšší soud zásadně vycházet ze skutkového stavu, jaký zjistily soudy nižších stupňů, a s výjimkou případů, kdy Nejvyšší soud sám doplní dokazování (srov. § 265r odst. 7 věta druhá tr. řádu), se od něho ani nemůže odchýlit, neboť je jím vázán. Rovněž není přípustné, aby se v dovolacím řízení posuzovaly procesní otázky související s hodnocením provedených důkazů či rozsahem dokazování, jež se staly podkladem pro skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým v případě, že jej Nejvyšší soud shledá důvodným, může dojít ke zrušení již pravomocného soudního rozhodnutí. Proto jej nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Omezený přezkum dovolacího soudu vyplývá rovněž ze zásady trestního procesu, založené na tom, že dokazování ve věci provádí zásadně soud prvního stupně, jehož skutkové závěry může korigovat či doplňovat odvolací soud, který právě za tím účelem může doplnit dokazování (§ 259 odst. 3 a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Jak již bylo uvedeno, dovolací soud má k provádění důkazů ze zákona jen omezené možnosti a musí tak akceptovat skutkové závěry, jež učinily soudy nižších stupňů.

Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout procesní průběh, neboť v této trestní věci je konáno v pořadí již druhé dovolací řízení. Poprvé o vině a trestech obviněných rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2012, jímž uznal obviněného P. Č. a další spoluobviněné (J. Ch., V. K., J. L., M. N., M. R. a D. T.) vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. K odvolání všech obviněných Vrchní soud v Praze zrušil tento první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 To 77/2012, (především z toho důvodu, aby bylo odlišeno, který z obviněných odpovídá za jakou výši škody) a přikázal městskému soudu znovu ve věci rozhodnout. Stalo se tak shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, proti němuž podali odvolání všichni spoluobvinění. Z jejich podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, zrušil napadený rozsudek a nově rozhodl o vině a trestech obviněných a obviněného J. L. zprostil obžaloby. U ostatních obviněných ponechal beze změn výroky o vině, výrok o trestu zmírnil obviněnému P. Č. a dalším obviněným tak, že je pro výkon uložených trestů zařadil do mírnějšího typu věznice (s dozorem), obviněné M. N. snížil výměru uloženého trestu odnětí svobody. Tento rozsudek vrchního soudu napadli obvinění P. Č., M. R., M. N. a D. T. dovoláními, přičemž z podnětu dovolání obviněného P. Č. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 10. 2015, č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146, částečně zrušil napadený rozsudek vrchního soudu ze dne 26. 9. 2014 ohledně tohoto obviněného, mimořádné opravné prostředky ostatních dovolatelů odmítl. Důvodem pro zrušení a vrácení věci obviněného P. Č. soudu druhého stupně k novému projednání odvolání byla skutečnost, že neměl ve veřejném zasedání obhájce, ačkoli ho mít měl, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby. Přesněji řečeno, obviněný byl fakticky u veřejného zasedání zastoupen obhájcem obviněného Mgr. Richardem Langem, kterému však byl v době odvolacího řízení pozastaven výkon advokacie. Tato procesní vada vyvolala nutnost provést nové veřejné zasedání za účelem projednání řádného opravného prostředku obviněného P. Č. Jeho výsledkem je tedy rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 3 To 28/2014, jak již bylo podrobněji uvedeno shora.

Nutno podotknout, že většina výhrad vznesených obviněným P. Č. v tomto dovolacím řízení již byla uplatněna v jeho předchozím mimořádném opravném prostředku a Nejvyšší soud se s nimi ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2015 vypořádal. Zejména se obviněný opakoval, pokud tvrdil, že určité skutkové okolnosti nebyly dostatečně prokázány (tj. námitka extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy). Takovou obhajobou obviněný podle dovolacího soudu vybočil z rámce znovu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Konkrétně dovolatel popřel, že by řídil činnost ostatních spoluobviněných. Nejvyšší soud odmítl tuto jeho výtku na str. 11 svého předchozího rozhodnutí ve věci s tím, že je skutkové povahy, neboť míří proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily provedené důkazy. Bylo rovněž konstatováno, že právě jeho řídící role při páchání žalované trestné činnosti jednoznačně vyplývá z obsahu dokazování, soudy se při hodnotících úvahách nedopustily žádné deformace obsahu rozhodných důkazních prostředků a logicky dovodily jeho vinu ve formě organizátorství, neboť on byl osobu, jež měla komplexní přehled a informace o fungování a ekonomickém stavu jednotlivých obchodních společností. Odvolací soud především na stranách 47 až 48 dovoláním napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč právě dovolateli je přisuzována koordinační funkce v rámci celé trestné činnosti. Nejvyšší soud tedy pouze shrnuje, že argumentace, jíž obviněný popíral existenci propojení obchodních společností a organizování trestného jednání v jeho celku včetně řízení jednotlivých úkonů spoluobviněných, je ryze skutkové povahy, což zvolený dovolací důvod nepřipouští.

Ani výhrady proti rozhodování soudů na podkladě neúplného účetnictví nebyly podle názoru Nejvyššího soudu vysloveného již v předcházejícím rozhodnutí (viz str. 11) schopné naplnit zvolený dovolací důvod, navíc za situace, kdy se stejnými námitkami zabýval vrchní soud a řádně se s nimi vypořádal jak v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2014 (srov. strany 60 až 61), tak v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2016 (srov. strana 46), jež je aktuálně napadeno dovoláním. S vysvětlením vrchního soudu, proč nebylo možné obstarat kompletní účetní podklady, se ostatně ztotožnil i Ústavní soud v bodě 12. usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 917/16, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti D. T. (v této trestní věci již pravomocně odsouzené spoluobviněné). Jednotlivé námitky namířené proti skutkovým zjištěním soudů, jež podle tvrzení dovolatele nebyly podloženy jednoznačnými důkazy, tedy Nejvyšší soud ani v tomto dovolacím řízení nepovažoval za důvodné.

Pokud se týká délky trestního řízení, k jehož počátku se vážou úkony provedené v roce 2008, přičemž trestní stíhání obviněného a dalších spoluobviněných bylo zahájeno usnesením ze dne 24. 8. 2010 (č. l. 544 trestního spisu), které dovolatel převzal před svým výslechem dne 7. 9. 2010 (č. l. 598 trestního spisu), i ta již byla přezkoumávána v předešlém dovolacím řízení. Nejvyšší soud reagoval na výhrady vztahující se k délce řízení na straně 12 svého usnesení ze dne 14. 10. 2015. Podrobně vyložil objektivní okolnosti celého trestního řízení, jež vypovídají o poměrně značné složitosti objasňování předmětu trestního stíhání a rozkrývání protiprávní činnosti v této věci, jakož i počet osob do ní zapojených, a také časové náročnosti jejího definitivního vyřízení před orgány činnými v trestním řízení včetně řízení před soudy (rozsáhlost spisového materiálu díky velkému množství listinných důkazů, počet obviněných osob, složitost daňové kriminality). Vrchní soud v Praze potom na straně 52 svého rozhodnutí, jež je nyní projednáváno ve druhém dovolacím řízení, připojil další důvod prodlužující trestní řízení ve věci obviněného P. Č., a to opakování odvolacího řízení ve vztahu k tomuto obviněnému pro pochybení jeho obhájce, jenž v rozporu se zákonem vykonával obhajobu během předchozího odvolacího řízení. Advokát Mgr. Richard Lang neupozornil soud na pozastavení výkonu advokacie jeho osobě s platností ke dni předcházejícímu konání veřejného zasedání. V důsledku toho dovolatel fakticky neměl v řízení o odvolání obhájce, ač u něj byly dány důvody nutné obhajoby, a řízení o řádném opravném prostředku obviněného P. Č. se tak muselo opakovat po zrušení rozsudku soudu druhého stupně ohledně tohoto obviněného Nejvyšším soudem (jak již bylo zmíněno i v předchozí části tohoto usnesení). V citovaném prvním usnesení Nejvyššího soudu byl obviněný také upozorněn, že svou námitku směřující proti výroku o trestu podřadil nesprávně pod dovolací důvod uvedený pod písm. g) a nikoli písm. h) odst. 1 § 265b tr. řádu, přesto tak učinil znovu v druhém dovolání.

V neposlední řadě pak délku řízení (byť bez přihlédnutí k opakovanému odvolacímu řízení ohledně obviněného P. Č.) hodnotil i Ústavní soud. V bodě 13. usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1135/16, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost M. N. (spoluobviněná současného dovolatele), se Ústavní soud věnoval délce trestního řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2011 a zbytečné průtahy, které by zakládaly porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neshledal. Výslovně přitom za neodůvodněnou nepovažoval časovou prodlevu mezi prvním rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2012 a druhým odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně dne 2. 4. 2014 (v podstatě tento časový úsek vyzdvihl i dovolatel, když napadal prodlevu mezi prvním a druhým rozsudkem městského soudu), neboť v tomto období soud opatřoval znalecký posudek a další písemné podklady nezbytné k objasnění věci, tudíž nešlo o žádnou nečinnost ze strany tohoto soudu, jež by mohla zasáhnout právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nepřiklonil k názoru obviněného P. Č. o neodůvodněných průtazích ze strany orgánů činných v trestním řízení. Přestože uplynula delší doba od spáchání stíhaného jednání (téměř osm let) a rovněž trestní řízení v této věci trvalo šest a půl roku, nelze rozhodnutí soudu druhého stupně napadené dovoláním považovat za vydané v nepřiměřené lhůtě právě s ohledem na již uvedenou složitost věci a obsáhlost důkazních prostředků, které bylo třeba nejprve opatřit, zdokumentovat a následně provést v řízení před soudy.

V této souvislosti je možné ještě připomenout, že Vrchní soud v Praze uložil obviněnému P. Č. trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby, jež činí pět až deset let a výslovně přitom přihlédl mj. k době, která uplynula od spáchání činu a délce trvání trestního řízení (viz strana 52 napadeného rozsudku), a využil možnost zařadit jej pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice. Ze zjištěných okolností páchání činu a samotné role obviněného je evidentní, že nebýt delší doby konání trestního řízení, soud by obviněnému ukládal trest ve vyšší výměře, a to nejen s ohledem na jeho vůdčí roli v průběhu páchání činu, ale též s přihlédnutím k výši škodlivého následku, který přesáhl 50 milionů Kč. Odvolací soud tak postupoval v souladu se zákonnou úpravou stanovení druhu a výměry trestu, jak je formulována v ustanovení § 39 tr. zákoníku, v jehož odstavci 3 je mj. zmíněno i hledisko uplynutí doby od spáchání trestného činu. V tomto ohledu tudíž nelze napadenému rozhodnutí nic vytknout.

Obviněný se dále domníval, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, pochybily odmítnutím jeho návrhu na provedení důkazu, který však výslovně neoznačil. Jak je patrno z obsahu trestního spisu, u hlavního líčení konaného dne 18. 2. 2014 obhájce dovolatele uvedl, že bude navrhovat provedení jednotlivých odposlechů a také výslech zpracovatele záznamů telekomunikačního provozu, načež byl soudem vyzván k upřesnění hovorů, jejichž záznam by chtěl slyšet (viz č. l. 6679 trestního spisu). Následně u hlavního líčení konaného dne 2. 4. 2014 nejprve soud zamítl návrh obviněného na vyslechnutí zpracovatele záznamů telekomunikačního provozu, což ústně zdůvodnil. Na to obviněný reagoval tak, že za takové situace se rozhodl nekonkretizovat záznamy hovorů, jež původně požadoval přehrát, a žádné jiné návrhy na doplnění dokazování neuplatnil (srov. č. l. 6702 trestního spisu). Nejvyšší soud tedy může pouze předpokládat, že obviněný měl oním odmítnutým důkazním návrhem na mysli výslech zpracovatele telefonních odposlechů. K tomu je třeba zdůraznit, že zpracovatel záznamů je osoba pouze přepisující obsah hovorů do listinné podoby, aniž by mohla jakkoli zasahovat do sdělovaných informací, v takovém případě, by však přesáhla rozsah své pravomoci. Obviněný, resp. jeho obhájce však v žádném okamžiku řízení nevznesly pochybnost o způsobu přenesení slyšeného slova do písemné podoby a neučinil tak ani v dovolání. Není vůbec zřejmé, čím by mohla tato osoba přispět k objasnění skutkových okolností vyplývajících z důkazního prostředku telefonních odposlechů, u kterých je stěžejní jejich obsah, nebo jak by se výpověď tohoto svědka dotkla následného způsobu hodnocení důkazů soudy, jak primárně dovolatel tvrdil. Kromě toho soud zamítnutí tohoto důkazního návrhu zdůvodnil a Nejvyšší soud jeho názor na nadbytečnost provedení důkazu považuje za správný. Rovněž vrchní soud se k tomuto návrhu vyčerpávajícím způsobem vyjádřil na straně 49 napadeného rozsudku. Srozumitelně vysvětlil, proč považoval navržený výslech zpracovatele záznamů telekomunikačního provozu za nadbytečný (nehospodárnost a neúčelnost, když nic nenasvědčovalo manipulaci s odposlechy nebo tomu, že za obviněného hovořila jiná osoba; navíc odposlechy pouze doplňovaly celkový obraz o skutkovém ději, závěr o vině se opíral o jiné důkazy zásadní povahy), a zdůraznil, že ve veřejném zasedání již obviněný žádný návrh na doplnění dokazování neuplatnil. Pro úplnost dovolací soud dodává, že obdobnou námitku řešil také Ústavní soud pod bodem 10. usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 917/16, v řízení o ústavní stížnosti D. T., jež byla původně obviněna spolu s obviněným P. Č. a která se dožadovala výslechu pracovníka lokalizace telefonních hovorů. Ani Ústavní soud nepodpořil tvrzení stěžovatelky o libovůli v rozhodování, pokud soud své rozhodnutí odmítnout důkazní návrh řádně zdůvodnil. Ostatně takový přístup, kdy není povinností soudů vyhovět všem návrhům, jestliže jejich zamítnutí zdůvodní, neboť rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, je vlastní ustálené judikatuře Ústavního soudu, jež vychází z ústavně garantované nezávislosti soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, uveřejněný pod č. 89 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, uveřejněný pod č. 58 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Proto tato námitka obviněného také nemohla obstát.

Vady v aplikaci hmotného práva, jak předpokládá dovolatelem deklarovaný dovolací důvod, byly obviněným uplatněny, pokud zpochybnil pachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, s tím, že on nebyl osobou, která podávala příslušná daňová přiznání. Vyslovil (nesprávný) právní názor, že pachatelem dotčeného trestného činu může být pouze ten, kdo podal přiznání k určité dani. V rozsahu této námitky tedy obviněný P. Č. naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho argumentace postrádala opodstatnění.

Nelze souhlasit s tím, že by pachatelem nemohla být jiná osoba nežli ta, která podala daňové přiznání, tedy subjekt daně. Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí v této věci (strana 13) v reakci na obhajobu spoluobviněného M. R., subjekt daně a pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být podle ustálené soudní praxe totožný. Pachatelem může být kdokoli (fyzická i právnická osoba), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Především však obviněný podle soudů páchal trestnou činnost ve spolupachatelství podle ustanovení § 23 tr. zákoníku, jež zcela zřetelně stanoví, že každý ze spolupachatelů odpovídá za trestný čin, jako by ho spáchal sám, byl-li spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Společným jednáním pak není pouze takové, kdy každý ze spolupachatelů svým konáním naplní všechny zákonné znaky trestného činu, ale spadá sem i takové, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Při spolupachatelství se tedy každému spolupachateli přisuzuje celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku (škoda, prospěch, újma na zdraví apod.), pokud byl způsoben společným jednáním a vztahoval se k němu společný úmysl (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1927, sp. zn. Zm I 765/26, uveřejněné pod č. 2637 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních, ročník IX., vydávané Právnickým vydavatelstvím v Praze, rozhodnutí č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr., č. 4/1982-II. Sb. rozh. tr., aj.). U spolupachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby je dále lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně, a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).

Za situace, kdy obviněný P. Č. podle neměnných skutkových závěrů soudů řídil další spoluobviněné a v podstatě celou trestnou činnost, kdy rozhodoval o výběrech finančních prostředků a o tom, kdo bude stát v čele které nastrčené obchodní společnosti, dále uzavíral smlouvy s koncovými zákazníky, peníze od nich přeposílal na účty nastrčených obchodních společností, přebíral vybrané hotovostní prostředky apod., je zcela zjevné, že bez přispění dovolatele, by k uskutečnění trestného jednání v jeho celku s veškerými jeho škodlivými následky nedošlo, byť on sám nebyl tím, kdo u příslušných finančních úřadů podával příslušná daňová přiznání jednotlivých subjektů daně zapojených do trestné činnosti. S ohledem na to, co bylo řečeno ke spolupachatelství výše, obviněný nepochybně odpovídal za trestný čin jako by ho spáchal sám, stejně jako ostatní spoluobvinění. Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Č. jako částečně neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve zbývající části však jako zjevně neopodstatněné a odmítl je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 8. prosince 2016

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu