5 Tdo 1177/2013
Datum rozhodnutí: 21.11.2013
Dotčené předpisy: § 254 odst. 1 bod 1 tr. zákoník



5 Tdo 1177/2013-29
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2013 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 91/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 136/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 1. 2013 (v rozsudku je nesprávně uvedeno též datum 23. 1. 2013), sp. zn. 1 T 136/2012, uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 (správně mělo být uvedeno § 254 odst. 1 alinea 1) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterého se společně s obviněným L. B. dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výměře 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Stejným způsobem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. B.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. S. (a spoluobviněný L. B.) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 91/2013, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného měl likvidátor obchodní společnosti STEPAN BAUER, s. r. o., k dispozici celé účetnictví. V posuzované věci šlo pouze o neplnění povinnosti ve vztahu ke správci daně, takže nemohla být naplněna skutková podstata přečinu, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o část účetnictví, které zadržoval spoluobviněný L. B., je obviněný (dovolatel) přesvědčen, že nemohl splnit své povinnosti vyplývající z příslušných právních předpisů. Obviněný považuje výsledky dokazování za nesprávné a závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby příslušnému soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru byl obviněný jako jednatel obchodní společnosti ve smyslu § 135 odst. 1 obchodního zákoníku povinen především zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Pokud jednal v rozporu s tímto ustanovením, neboť s druhým jednatelem obchodní společnosti STEPAN BAUER, s. r. o., vzájemně nespolupracovali, způsobil, že účetnictví tohoto subjektu nemohlo být řádně vedeno a že ani nebyla řádně a včas podána přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmů. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že posuzovaný skutek vykazuje formální znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. S. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný J. S. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní nikoli hmotně právní povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že nespáchal zmíněný přečin a že soudy nižších stupňů neposuzovaly jeho vinu podle výsledků vyšetřování a následného dokazování . Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. S., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v kterém namítá nesprávné právní hodnocení obsahu vyšetřovacího spisu a zejména rozsáhlého dokazování před soudem prvního stupně, především pokud jde o podíl každého z jednatelů obchodní společnosti STEPAN BAUER, s. r. o., na nikoli řádném vedení jejího účetnictví. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.

Kromě výše uvedeného a nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k obecně formulovaným námitkám obviněného J. S. zpochybňujícím jeho trestní odpovědnost za posuzovaný přečin uvádí následující.

Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný v období od 1. 1. 2011 do 21. 10. 2011 v H. T., okres D., jako jeden z jednatelů obchodní společnosti STEPAN BAUER, s. r. o., se sídlem Horšovský Týn, Masarykova č. 288, IČ 26341794, nevedl řádně účetnictví této obchodní společnosti, které bylo ve zmíněném období neúplné, nesprávné a neprůkazné, když nebyly řádně vedeny účetní doklady, pokladní kniha a další daňová evidence; v důsledku toho nedošlo v řádných termínech k podání daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za shora uvedené období a k dani z příjmů právnických osob za rok 2010, což bylo následně napraveno podáním příslušných daňových přiznání likvidátorem jmenované obchodní společnosti. Tím obviněný porušil ustanovení § 9 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a § 18 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož nemohla být za uvedená období řádně vyměřena daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty. Takový popis skutku jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného přečinu. Trestní odpovědnost obviněného J. S. proto nemůže zpochybnit ani jeho obecně formulovaná námitka, že splnil všechny své zákonné povinnosti vůči příslušným orgánům státní správy a že tyto povinnosti naopak nesplnil druhý z jednatelů jmenované obchodní společnosti. Jak přitom vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku zařazeného na č. l. 375 a 376 trestního spisu (vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 136/2012), každý z jednatelů byl oprávněn jednat jménem obchodní společnosti STEPAN BAUER, s. r. o., samostatně. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), za situace, má-li společnost s ručením omezeným více jednatelů, je oprávněn jednat jménem této společnosti zásadně každý z nich samostatně. Společenská smlouva nebo stanovy sice mohou stanovit jinak, což se však v daném případě nestalo. Za obchodněprávní jednání uskutečněná jménem obchodní společnosti pak nesou obecnou právní odpovědnost zejména osoby představující statutární orgán právnické osoby, tj. jednatelé v případě společnosti s ručením omezeným. S ohledem na popsané skutečnosti tedy bylo možno u obou jednatelů obchodní společnosti STEPAN BAUER, s. r. o., dovozovat jejich právní odpovědnost za jednání jimi učiněná jménem této právnické osoby.

Jak je zřejmé z výsledků provedeného dokazování a z rozhodných skutkových zjištění, soudy nižších stupňů vyvodily odpovědnost obou obviněných jako jednatelů zmíněné obchodní společnosti za spáchaný přečin v souladu se zásadou individuální trestní odpovědnosti, přičemž oba obvinění si museli být vědomi nikoli řádného vedení účetnictví této obchodní společnosti. Vzhledem k postavení obviněných jako jednatelů společnosti s ručením omezeným jim totiž náleželo obchodní vedení zmíněné společnosti (§ 134 obch. zák.) včetně vedení předepsané evidence a účetnictví (§ 135 odst. 1 obch. zák.), proto museli být oba obvinění podrobně obeznámeni nejen s jejími podnikatelskými aktivitami, ale i s rozsahem účetnictví a jeho vedením. Obviněný J. S. musel vědět též o obchodních aktivitách svého společníka dalšího jednatele téže obchodní společnosti a o jejich důsledcích, a to i těch důsledků, které souvisejí s nikoli řádným vedením účetnictví. Za tohoto skutkového předpokladu, který nemůže Nejvyšší soud zpochybňovat, lze považovat i právní závěr soudů nižších stupňů o úmyslném zavinění obviněného (dovolatele) za správný a odpovídající zákonu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. S. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného J. S. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. 11. 2013
Předseda senátu JUDr. František P ú r y