5 Tdo 1170/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1170/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2005 o dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 To 77/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 3/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 1 T 3/2005, byl obviněný P. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 18. 5. 2004 z blíže nezjištěného místa v rámci České republiky zaslal ředitelství hypermarketu G. ČR, k. s., H., B. I., anonymní dopis, ve kterém pod pohrůžkou aktivace 12-ti kg plastické trhaviny s dálkovým ovládáním, o níž nepravdivě uvedl, že je ukryta v prostorách uvedené provozovny hypermarketu G., požadoval po vedení této společnosti částku 30.000.000,- Kč, k čemuž stanovil podrobné instrukce, podle nichž regionální ředitel uvedené společnosti, JUDr. F. S., který anonymní dopis dne 21. 5. 2004 obdržel, založil u K. b., a. s., pobočka B., nám. S., a stanoveným způsobem, tj. formou inzerátu ve dnech 27. 5. 28. 5. 2004 v časopise I. e., v rubrice sdělení, pozdravy označeného názvem N. P. - L. uveřejnil číslo tohoto účtu. Obžalovaný však na tyto události nereagoval a složená částka 30.000.000,- Kč byla společnosti G. ČR, k. s., k jejímu požadavku dne 28. 6. 2004 vrácena, což obžalovaný zjistil telefonickým dotazem u K. b., a. s., pobočka B., dne 7. 9. 2004 a v důsledku toho dne 23. 9. 2004 kontaktoval telefonicky ředitele hypermarketu G. ČR, k. s., v B. D. F. s tím, že mu dluží peníze, a pod pohrůžkou, že nebude mít co řídit , po něm požadoval převod částky 30.000.000,- Kč na účet bez uvedení čísla za lomítkem označujícího peněžní ústav, u něhož je účet veden, a to do 30. 9. 2004, k čemuž již nedošlo, a obviněný byl dne 14. 10. 2004 zadržen.

Za tento trestný čin byl obviněný P. Š. odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen i trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Siemens, včetně SIM karty Eurotel, elektrického psacího stroje Olivetti, SIM karty Go.Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený G. ČR, k. s., K., P. M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. Š., podaném proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, usnesením ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 To 77/2005, toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 To 77/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 1 T 3/2005, podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce Mgr. B. N. dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení v této věci a následně rozvedl, že má za to, že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Provedené dokazování během celého řízení v trestní věci dovolatele nemohlo podle jeho názoru umožnit soudu nalézacímu ani odvolacímu dospět k závěru o vině bez důvodných pochybností, přičemž v důsledku neaplikování základní zásady trestního práva in dubio pro reo nesprávně právně hodnotily skutek, který byl předmětem podané obžaloby. Z výše uvedeného obviněný dovodil nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu k obligatorním znakům trestného činu, konkrétně nedostatek objektivní i subjektivní stránky trestného činu, a zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení popírá, že by uvedený trestný čin spáchal a provedené důkazy jeho obhajobu nezpochybnitelně nevyvracejí. V tomto směru poté poukázal na zjevný logický rozpor dvou časově oddělených fází jednání, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, kdy na jedné straně je toto jednání možno označit za promyšlené a sofistikované ve způsobu, jakým měly být ze strany poškozeného poskytnuty požadované peněžní prostředky pachateli tohoto činu, a na straně druhé šlo o jednoduché jednání spočívající v nadiktování čísla bankovního účtu, které zcela otevřeně směřovalo k osobě dovolatele a jeho snadné identifikaci. Dovolatel v této souvislosti poukázal na iracionalitu uvedeného jednání, které podle něj bylo také v rozporu se závěry znaleckých posudků, z nichž vyplynulo, že jeho inteligence je v pásmu nadprůměru a má nadprůměrné schopnosti logického uvažování. Další pochybení soudů obou stupňů spatřuje obviněný v tom, že oba soudy zcela opomenuly pochybnosti vycházející ze skutečnosti, že telefonát s požadavkem na peněžité plnění, v němž zaznělo též číslo jeho bankovního účtu, byl uskutečněn prokazatelně bez přepojení přímo na osobní služební číslo slyšeného svědka, přičemž ve výpisu telefonických hovorů jsou pouze hovory směřující na ústřednu. Dovolatel je proto přesvědčen, že není dán logický řetězec důkazů směřujících k jeho osobě tak, jak je to tvrzeno v rozhodnutích soudů obou stupňů, a nemohou z tohoto důvodu vedle výroku o vině obstát ani další výroky rozsudku soudu prvního stupně na tento výrok navazující a s ním neoddělitelně související. Za této situace při neaplikaci zásady in dubio pro reo dovozuje obviněný nesprávné posouzení skutku ohledně subjektivní a objektivní stránky, jak již dovolatel uvedl na úvod svého mimořádného opravného prostředku, protože při důsledné aplikaci této zásady by nemohly být sporné závěry soudů obou instancí učiněny.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 To 77/2005, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 1 T 3/2005, a jeho věc přikázal tomuto soudu první instance, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného P. Š., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel sice formálně namítá absenci objektivních znaků souzeného trestného činu, resp. jeho pokusu, tyto námitky se však neopírají o tvrzení, kterými by dovolatel kvalifikovaně vytýkal nesoulad mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zák. Uplatněné námitky fakticky směřují do oblasti skutkových zjištění, neboť dovolatel tvrdí, že se souzeného skutku vůbec nedopustil, a v této souvislosti obsáhle brojí proti hodnocení důkazů soudy. Jde tedy o námitky výlučně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Z těchto důvodů navrhl státní zástupce podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, neboť celé dovolání obviněného se týká nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí soudem, když obviněný v něm napadá věrohodnost některých svědků. Z jeho argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jednoznačně vyplývá, že vychází převážně z odlišného hodnocení důkazů provedených v předchozím řízení před soudem prvního stupně. V souvislosti s tím poté předkládá své tvrzení, že se skutek nestal tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem, a na základě toho dále vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněným tvrzený důvod byl jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučitelný.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.