5 Tdo 1167/2003
Datum rozhodnutí: 22.10.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 1167/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání, které podal obviněný S. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 3 To 601/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 193/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný S. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 14 T 193/99, uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v dopoledních hodinách dne 11. 11. 1998 v O., ul. 28. ř. č. 150, v sídle firmy A. T. P. se záměrem dosáhnout takto vydání 1 420 ks obalů PE, případně úhrady pohledávky této firmy ve výši 103 944,- Kč ve prospěch firmy A. T. P., předstíraje skutečnost, že je budoucím postupníkem pohledávky, nutil Ing. M. F., pohrůžkami budoucího blíže nespecifikovaného fyzického napadení s odkazem na již proběhlé události ke splnění jeho závazku vůči firmě A. T. P.

Za to byl obviněný S. P. podle § 235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců.

Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Ostravě napadl obviněný S. P. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 3 To 601/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému S. P. doručen dne 5. 11. 2002, jeho obhájci dne 7. 11. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 11. 2002.

Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byli současně stran dalších jednání uznáni vinnými, resp. zproštěni obžaloby též spoluobvinění Ing. L. Č., M. B. a K. K.



Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 3 To 601/2002, podal obviněný S. P. dne 14. 11. 2002 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které dne 20. 5. 2003 doplnil a které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel uvádí, že odvolací soud se odpovídajícím způsobem nevypořádal s jeho odvoláním, a poukazuje na skutečnosti, které v tomto podání uplatnil na svou obhajobu. Podle jeho názoru ho poškozený Ing. M. F. neusvědčoval ze spáchání jednání, tak jak bylo popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o dalšího svědka A. K., obviněný se domnívá, že jeho výpověď obsahuje rozpory. Obviněný tudíž dovozuje, že za takové situace nelze konstatovat naplnění objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Následně obviněný podává vlastní verzi průběhu skutkového děje a za zcela nesprávný považuje i závěr soudů činných dříve ve věci, podle kterého v rámci své pohrůžky měl odkazovat na dřívější události, neboť pro minimální časové možnosti mu spoluobviněný Ing. L. Č. ani nestačil sdělit, co se vůbec odehrálo a o co jde.

Za závažné pochybení soudů činných dříve ve věci potom obviněný S. P. označuje skutečnost, že se měl trestného činu vydírání dopustit pohrůžkami budoucího blíže nespecifikovaného fyzického napadení. Má za to, že takto formulované znění skutkové věty přímo vylučuje naplnění předmětné skutkové podstaty, neboť podle názoru obviněného ze samé logiky věci vyplývá, že vydírání se může pachatel dopustit pouze jednáním, které je způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu z možné budoucí újmy způsobené násilím alespoň rámcově specifikovaným.

Současně se obviněný domnívá, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání je s přihlédnutím ke všem okolnostem popsaným v dovolání menší než nepatrný, takže není naplněna materiální stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Závěrem svého dovolání obviněný S. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného S. P. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání především postrádá označení dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, tudíž je navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání. Za předpokladu, že by Nejvyšší soud zmíněnou vadu toleroval, navrhuje státní zástupce dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Vady spočívající v hodnocení důkazů nelze podle státního zástupce uplatňovat prostřednictvím dovolání, takže za relevantní lze považovat pouze námitky, v nichž obviněný napadá nenaplnění objektivní stránky trestného činu. Současně se však státní zástupce domnívá, že v dovolání použitá citace skutkové věty je vytržená z kontextu, neboť se mělo jednat o fyzické napadení s odkazem na již proběhlé události, které jsou potom podrobně rozvedeny pod bodem 1. výroku o vině napadeného rozsudku. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství má tudíž za to, že skutková i právní věta jsou v souladu a k pochybení, které obviněný namítá, nedošlo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného S. P. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného S. P. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Ostravě dne 14. 11. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu, přičemž nedostatek obsahových náležitostí původního podání byl odstraněn.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou námitek obviněného je nejprve tvrzení, že předmětné jednání proběhlo jiným způsobem, než jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v této souvislosti obviněný zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů. Na podkladě těchto argumentů následně dovozuje také nenaplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak v rozsahu uvedených námitek obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný S. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný S. P. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného S. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje správnost právních závěrů stran naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., konkrétně pokud jde o specifikaci násilí, kterým bylo poškozenému vyhrožováno. Obviněný má za to, že formulace uplatněná ve skutkové větě výroku o vině vylučuje naplnění citované skutkové podstaty, neboť podle jeho názoru ze samé logiky věci vyplývá, že vydírání se může pachatel dopustit pouze jednáním, které je způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu z možné budoucí újmy způsobené násilím specifikovaným alespoň rámcově, přičemž v posuzované věci taková podmínka splněna není.

Ve skutkové větě uvedené pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je k obsahu výhružky uvedeno, že obviněný S. P. nutil poškozeného k tomu, aby něco konal, pohrůžkami budoucího blíže nespecifikovaného fyzického napadení s odkazem na již proběhlé události . Jak vyplývá ze skutkových zjištění blíže rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, soudy dříve činné ve věci vycházely z toho, že jednání obviněného bylo učiněno v souvislosti s jednáním dalších spoluobviněných, kteří se dne 4. 11. 1998 dopustili vůči poškozenému násilí posouzeného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (č. l. 598 trestního spisu). Toliko na okraj lze připomenout, že ke spáchání trestného činu vydíráni je ve smyslu trestního zákona nutné, aby pachatel poškozeného nutil k určitému jednání násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy.

Z výše popsaných skutečností vyplývá, že všechny zákonem požadované znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. byly v posuzovaném případě naplněny. Ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu řízení a vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině, resp. blíže rozvedených v odůvodnění, je zřejmé, že obviněný S. P. užil vůči poškozenému za účelem jeho donucení k určitému jednání pohrůžky budoucího násilí, jehož konkrétní povahu sice přesněji neuvedl, nicméně stran jeho charakteru odkázal na násilí již dříve uskutečněné dalšími spoluobviněnými. Ti přitom použili proti poškozenému M. F. fyzického útoku, aby ho tím i přes jeho odpor donutili k jednání, které po něm požadovali. Nejvyšší soud má tudíž za to, že znak pohrůžky násilí byl v takovém případě bezpochyby naplněn, protože poškozenému muselo být v návaznosti na dříve spáchaný skutek spoluobviněných minimálně rámcově známo, jakými následky je mu vyhrožováno.

K této problematice současně Nejvyšší soud doplňuje, že trestní zákon ani neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky. Nutné je pouze to, aby se jednalo buď o pohrůžku násilí, nebo o pohrůžku jiné těžké újmy (třetí alternativu jednání pachatele tvoří již spáchané násilí). Stran znaku násilí je tudíž obsahovým požadavkem především výstraha spočívající v možnosti použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu poškozeného. Pokud proto v návaznosti na další okolnosti určitého jednání bude poškozenému taková pohrůžka zřejmá a pokud se současně bude jednat o násilí dostatečné intenzity k naplnění materiální stránky trestného činu, není již dále pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. rozhodné, zda mezi pachatelem a poškozeným došlo k upřesnění charakteru, způsobu, intenzity či délky trvání násilí nebo nikoli.

Lze tedy uzavřít, že obviněný S. P. se jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě dopustil trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatovaly soudy dříve činné ve věci, tudíž jeho podané dovolání je v rozsahu shora citované poslední námitky zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný S. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 22. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y